ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.2747.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 2747/2014-82
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Ing. J. J. , zastoupeného JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích – Zeleném Předměstí, náměstí Republiky 53, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Vodičkova 736/17, o zaplacení částky 150.977,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 105/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 25 Co 384/2013-56, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 14. dubna 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) se žalobce (vlastník tam specifikované bytové jednotky – dále jen „byt“) domáhal zaplacení částky 150.977,- Kč z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva způsobené regulací nájemného z bytu v období od 1. ledna 2002 do 31. března 2006 (dále jen „rozhodné období“).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. února 2013, č. j. 21 C 105/2011-36, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 25 Co 384/2013-56, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé (dále jen „potvrzující výrok“), změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalobce (dovolatele), které – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb./ – dále jen „o.s.ř.“) – směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, není přípustné podle §237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí je v tomto výroku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz posléze uvedený výklad).
V otázce promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) byla soudní praxe usměrněna nejprve rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2012, sp. zn. 13 Co 578/2011, uveřejněným pod č. 18/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (proti citovanému rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 20. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 1896/12). V něm Městský soud v Praze uzavřel, že právo na náhradu za omezení vlastnického práva vzniklé pronajímateli bytu proti státu v důsledku protiústavní regulace nájemného se promlčuje v obecné tříleté době podle §101 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /dále opět jen „obč. zák.“/, tj. podle právního předpisu rozhodného pro posouzení dané věci – §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), která počíná dnem omezení vlastnického práva; případná aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tím není vyloučena. Následně se k uvedeným právním názorům přihlásil i Nejvyšší soud (srov. např. jeho rozsudky z 13. března 2013, sp. zn. 28 Cdo 2421/2012 /proti citovanému rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 12. září 2013, sp. zn. III. ÚS 1688/2013/, z 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012 /citovaný rozsudek byl uveřejněn pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/, z 23. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, a usnesení z 26. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 3622/2013). Od těchto názorů se Nejvyšší soud neodklání – i přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – ani v poměrech souzené věci. Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám nelze ani opomenout, že v citovaném rozsudku ze dne 23. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, Nejvyšší soud zdůraznil, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva nevzniká pronajímateli až rozhodnutím soudu o povinnosti státu náhradu zaplatit, nýbrž již v důsledku protiústavní regulace nájemného a s tím spojené existence nemožnosti dosáhnout výběru přiměřeného nájemného. Už v rozsudku ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněném pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 59/2004“), pak Nejvyšší soud vyložil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
Od uvedené judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže při posouzení námitky promlčení (podrobně odůvodněné v podáních žalované na č. l. 17 a 18 a 24 až 26 spisu) dospěl – s přihlédnutím k datu podání žaloby a rozhodnému období – k závěru, že požadavek na zaplacení žalované částky byl uplatněn až po marném uplynutí obecné tříleté promlčecí doby podle §101 obč. zák. Správně se zabýval též otázkou, zda uplatnění námitky promlčení není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Tuto otázku přitom vyřešil v intencích právních názorů vyslovených v R 59/2004 a jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená. V této souvislosti nelze přehlédnout, že na rozpor námitky promlčení s dobrými mravy dovolatel usuzoval výhradně z toho, že od roku 2002 se právní názory obecných soudů a Ústavního soudu na opodstatněnost uplatněného nároku (později kvalifikovaného jako náhrada za nucené omezení vlastnického práva k bytu) neustále vyvíjely. Okolnost, že v soudní praxi byla právní kvalifikace a důvodnost uplatněného nároku po určitou dobu sporná (pochybná), což ostatně není nijak zvlášť výjimečná situace, však nemůže sama o sobě omluvit jeho neuplatnění před uplynutím promlčecí doby, natož doložit, že vznesená námitka promlčení je výrazem zneužití práva na úkor druhého účastníka řízení (obdobně vyznívají též závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 14. března 2013, sp. zn. II. ÚS 3685/12, na něž v této souvislosti odkázal odvolací soud). Na uvedených závěrech pak nemůže nic změnit ani odkaz dovolatele na rozsudek senátu (3. sekce) Evropského soudu pro lidská práva z 28. ledna 2014, ve věci Bittó a další proti Slovensku, stížnost č. 30255/09. Je tomu tak proto, že citovaný rozsudek nemá pro řešení dovolatelem nastolených právních otázek žádnou vypovídací hodnotu (netýká se problematiky promlčení nároku vlastníka na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny).
Z uvedeného vyplývá, že napadené právní otázky (otázky promlčení uplatněného nároku a rozporu námitky promlčení s dobrými mravy) vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání přípustné podle §237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátem nelze za účelné považovat proto, že žalovaná, resp. její organizační složka, disponuje odborem zabývajícím se výkonem právních agend. Přitom tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, kterým je advokát; pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Zastoupení advokátem lze v těchto případech akceptovat pouze jako výjimku z pravidla, kterou je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem, přičemž dostatečným kritériem nemůže být bez dalšího ani to, že předmětem řízení nebyla běžná agenda spadající pod působnost příslušného ministerstva (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. března 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09). O takový výjimečný případ navíc v souzené věci ani nejde. Dovolacímu soudu je totiž z jeho činnosti známo, že žalovaná již vystupovala v obdobných sporech v soudním řízení, včetně řízení dovolacího, což koneckonců nepřímo uvádí v závěru svého vyjádření, a tudíž mohla (a měla) ze zkušeností získaných v těchto řízeních čerpat znalosti potřebné k následnému efektivnímu bránění svých práv bez využití advokátního zastoupení; ostatně tyto nutné znalosti si zaměstnanci žalované (její organizační složky) také skutečně osvojili a byli jimi vybaveni od samého počátku řízení, o čemž svědčí podání na č. l. 17 a 18 spisu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu