ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2097.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2097/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem se sídlem Poděbrady, Studentská 174, proti žalované J. K. , zastoupené Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem se sídlem Praha 2, Římská 32, o zaplacení 141.022,90 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 272/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2012, č. j. 70 Co 383/2012 – 143 , takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2012, č. j. 70 Co 383/2012-143, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 9. 2011, č. j. 9 C 272/2010-88, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. 12. 2011, č. j. 9 C 272/2010-101, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou dne 30. 8. 2010 domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši 141.022,90 Kč. Uvedl, že na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 7. 2003, č.j. 25 C 475/99-138, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2004, č.j. 53 Co 9/2004-164, byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalované částku 141.022,90 Kč v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Přestože se žalobce pokoušel částku žalované uhradit, žalovaná od něj peněžní prostředky odmítala převzít a podala návrh na exekuci. Dne 4. 11. 2005 proto žalobce částku 141.022,90 Kč dobrovolně uhradil žalované k rukám exekutora. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, č.j. 22 Cdo 2397/2004-186, byly výše uvedené rozsudky zrušeny a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Následně byla žalobci rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 4. 2006, č.j. 25 C 39/2006-200, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006, č.j. 21 Co 429/2006-237, v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů uložena povinnost zaplatit žalované částku 882.908,92 Kč. Žalovaná opět podala návrh na nařízení exekuce. Dne 12. 1. 2007 vyplatil exekutor žalované částku 141.022,90 Kč, kterou dne 4. 11. 2005 žalobce exekutorovi uhradil. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, č.j. 22 Cdo 1877/2007-264, byly posledně uvedené rozsudky zrušeny a věc byla vrácena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 5. Z uvedeného důvodu žalobce požaduje vydání bezdůvodného obohacení ve výši 141.022,90 Kč.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Uvedla, že peníze od žalobce odmítala převzít z důvodu negativních zkušenosti s ním, když navíc žalobce odmítal složit peníze na její účet, žalovaná měla rovněž pochybnosti o pravosti nabízených peněz. Ze všech těchto důvodů se rozhodla podat návrh na nařízení exekuce. Dále uvedla, že už od doručení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, č.j. 22 Cdo 2397/2004-186, muselo být žalobci známo, že odpadl právní důvod zaplacení částky 141.022,90 Kč. Žalovaná také předložila vyjádření soudního exekutora JUDr. Marcela Smékala (č.l. 73) o tom, že v exekuční věci účastníků řízení vedené u Exekutorského úřadu Praha-východ pod sp. zn. 081 EX 2091/05-77G, byla dne 4. 11. 2005 žalobcem uhrazena částka 141.022,90 Kč na účet exekutora a dne 12. 1. 2007, poté co usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 7. 2005, č.j. 36 Nc 10772/2005-3, o nařízení exekuce nabylo právní moci, byla uvedená částka vyplacena žalované. Žalovaná poukázala též na skutečnost, že jí žalobce ke dni 1. 9. 2011 dluží na výživném částku 104.000,- Kč, a proto částku 141.022,90 Kč započítává na dlužné výživné a také na její budoucí nároky z titulu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Závěrem vznesla námitku promlčení, protože žalobce mohl svůj nárok z titulu bezdůvodného obohacení uplatnit již den poté, co mu byl doručen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, č.j. 22 Cdo 2397/2004-186, jímž byly zrušeny první rozsudky ve věci, alternativně den poté co byla částka 141.022,90 Kč vyplacena žalované exekutorem.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 9. 2011, č.j. 9 C 272/2010-88, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 27. 12. 2011, č.j. 9 C 272/2010-101, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 141.022,90 Kč. Vzal za prokázané, že částka 141.022,90 Kč byla dne 15. 1. 2007 (správně dne 12. 1. 2007 – srov. č.l. 2, 71 a 73) exekutorem vyplacena žalované na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 4. 2006, č.j. 25 C 39/2006-200, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006, č.j. 21 Co 429/2006-237, (dále též jen „druhý exekuční titul“). Právní důvod plnění částky 141.022,90 tak odpadl až rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, č.j. 22 Cdo 1877/2007-264, který výše uvedené rozsudky (tj. druhý exekuční titul) zrušil. Nárok žalobce tak ke dni podání žaloby nebyl promlčen a námitka promlčení vznesená žalovanou je lichá. K úkonu, kterým žalovaná provedla započtení nároku žalobce proti nároku z titulu dlužného výživného a proti budoucímu nároku z titulu vypořádání společného jmění manželů (správně „bezpodílového spoluvlastnictví manželů“), soud prvního stupně uvedl, že její budoucí pohledávku z titulu vypořádání společného jmění manželů není možné započíst, protože se nejedná o splatnou pohledávku a její pohledávku z titulu dlužného výživného nelze započíst, neboť tak stanoví §97 odst. 3 zákona o rodině.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 11. 2012, č.j. 70 Co 383/2012-143, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl. Stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení žalované vzniklo, protože bylo zrušeno rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno s tím, že důvod plnění nespočíval v hmotném právu, ale v konstitutivním rozhodnutí soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (společného jmění) manželů. Dále uvedl, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 7. 2005, č.j. 36 Nc 10772/2005-3, byla nařízena exekuce na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 7. 2003, č.j. 25 C 475/99-138, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2004, č.j. 53 Co 9/2004-164 (dále též „první exekuční titul“), v jejímž průběhu žalobce zaplatil soudnímu exekutorovi dne 4. 11. 2005 částku 141.022,90 Kč, kterou soudní exekutor vyplatil žalované dne 12. 1. 2007. Protože uvedené rozsudky byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, č.j. 22 Cdo 2397/2004-186, který nabyl právní moci dne 12. 1. 2006, došlo právě dnem právní moci ke vzniku bezdůvodného obohacení žalované, přičemž okamžik vyplacení uvedené částky žalované exekutorem je bez právního významu. Právním důvodem plnění žalobce, který odpadl, byl tedy první exekuční titul a nikoliv druhý exekuční titul, jimž byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalované částku 882.908,92 Kč. Promlčecí doba nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení tak začala běžet dne 13. 1. 2006 a ke dni podání žaloby dne 30. 8. 2010 bylo právo žalobce již promlčeno.
B. Dovolání
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2012, č.j. 70 Co 383/2012-143, podal žalobce dovolání, v němž namítal:
a) závěr odvolacího soudu, podle něhož pro běh promlčecí doby není rozhodné datum vyplacení částky 141.022,90 Kč žalované exekutorem, nýbrž den právní moci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, č.j. 22 Cdo 2397/2004-186, jímž byl exekuční titul, na jehož základě uvedenou částku žalovaná obdržela, zrušen, je nesprávný.
b) odvolací soud přehlédl skutečnost, že žalovaná podala dne 20. 3. 2007 nový návrh na nařízení exekuce vůči žalobci na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006, č.j. 21 Co 429/2006-237, jímž byla žalobci uložena povinnost uhradit žalované částku 882.908,92 Kč. V uvedeném návrhu žalovaná výslovně započetla částku 141.022,90 Kč na částku 882.908,92 Kč a požaduje nařízení exekuce pouze pro částku 741.886,02 Kč. Je tedy zřejmé, že žalovaná započetla část svého nároku z vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ve výši 141.022,90 Kč proti pohledávce žalobce z titulu bezdůvodného obohacení v stejné výši, tj. 141.022,90 Kč a pohledávka žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, ke kterému došlo zrušením prvního exekučního titulu rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, č.j. 22 Cdo 2397/2004-186, ve výši 141.022,90 Kč tak zanikla započtením. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, č.j. 22 Cdo 1877/2004-264, však došlo i ke zrušení druhého exekučního titulu a žalované tak opět vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 141.022,90 Kč.
c) rozhodnutí bylo překvapivé, když důvody rozhodnutí se žalobce dozvěděl až po vynesení rozsudku. Odvolací soud měl postupovat podle §118a a násl. o.s.ř. a tím, že neposkytl žalobci prostor pro doplnění tvrzení, či navržení důkazů zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
d) odvolací soud měl hodnotit rovněž soulad vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, protože se jedná o složitý případ, v němž několikrát rozhodovaly soudy o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a věc není dosud pravomocně ukončena. Navíc promlčení mezi manžely neběží a souzená věc s institutem manželství souvisí. Lze předpokládat, že v dalším rozhodnutí ve věci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů bude opět žalobci uložena povinnost uhradit žalované určitou částku na vyrovnání a mohlo by se stát, že v ní nebude zohledněno uhrazení částky 141.022,90 Kč žalobcem na základě předchozích rozhodnutí ve věci, aniž by bylo možné tento stav přičítat výlučně k tíži žalobce.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
C. Přípustnost
Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7 cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2013.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
D. Důvodnost
Rozporuje-li žalobce závěr odvolacího soudu (sub a/), podle něhož pro běh promlčecí doby není rozhodné datum vyplacení částky 141.022,90 Kč žalované exekutorem, nýbrž je rozhodný den právní moci zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu, vychází dovolací soud z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž dluh zaniká okamžikem plnění k rukám exekutora, pokud se tak stalo v rámci pravomocně nařízené exekuce. Okamžik vyplacení částky oprávněnému exekutorem je v tomto směru bez právního významu, protože se jedná o věc vnitřního vztahu mezi exekutorem a oprávněným (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 26 Co 504/2005, uveřejněný pod číslem 66/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4802/2008, uveřejněný pod číslem 69/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V souzené věci žalobce k rukám exekutora plnil dne 4. 11. 2005 v rámci exekuce, která byla nařízena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 7. 2005, č.j. 36 Nc 10772/2005-3. Z vyjádření exekutora se však podává, že částku 141.022,90 Kč vyplatil žalované až dne 12. 1. 2007 z důvodu, že uvedené usnesení o nařízení exekuce s vyznačenou doložkou právní moci ke dni 26. 10. 2006 mu bylo doručeno dne 20. 12. 2006 (srov. č.l. 8). Z uvedeného vyplývá, že ke dni plnění žalobce k rukám exekutora dne 4. 11. 2005 ani ke dni právní moci zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, č.j. 22 Cdo 2397/2004-186, tj. ke dni 12. 1. 2006, usnesení o nařízení exekuce pravomocné nebylo. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že promlčecí doba nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení začala běžet dnem právní moci zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, č.j. 22 Cdo 2397/2004-186, aniž by přihlédl ke skutečnosti, že usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci až dne 26. 10. 2006 a že tedy před tímto dnem nelze ve smyslu výše uvedené „sbírkové“ judikatury plnění poskytnuté žalobcem exekutorovi považovat za plnění ve prospěch žalované, a to s tím důsledkem, že žalované přede dnem 26. 10. 2006 nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení, posoudil věc po právní stránce nesprávně. Současně však dovolací soud uvádí, že nastolená otázka je pro souzenou věc nerozhodná, zváží-li se, že i kdyby odvolací soud postupoval správně a počátek běhu promlčecí doby na vydání bezdůvodného obohacení určil dnem 26. 10. 2006, tedy dnem, kdy usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci, bylo by právo žalobce promlčené, neboť návrh na vydání platebního rozkazu podal až dne 30. 8. 2010, tedy po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby dle §107 odst. 2 obč. zák. Za této situace je rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném směru věcně správné a námitka dovolatele není důvodná.
K námitce započtení původního nároku žalovanou ve výši 141.022,90 Kč (sub b/)
Jde-li o námitku, kterou žalobce namítá započtení s odvoláním na skutečnosti vyplývající z návrhu žalované na nařízení exekuce vůči žalobci ze dne 20. 3.2007 (sub b/) na základě druhého exekučního titulu, tj. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006, č.j. 21 Co 429/2006-237, nepodává se z obsahu spisu, že by žalobce nebo žalovaná skutečnost uvedenou v dovolací námitce v průběhu řízení tvrdili. V průběhu nalézacího a odvolacího řízení došlo toliko k vznesení námitky započtení ze strany žalované, kterou usilovala, aby nárok žalobce byl započten proti jejímu nároku na dlužné výživné a proti jejímu budoucímu nároku z titulu budoucího rozhodnutí soudů o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Pokud žalobce v dosavadním řízení tvrdil, že promlčecí doba jeho nároku začala běžet až dnem právní moci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, č.j. 22 Cdo 1877/2007-264, činil tak nikoliv na základě tvrzení, že žalovaná jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení započetla proti svému nároku z druhého exekučního titulu, ale v návaznosti na tvrzení, že exekutor žalované částku 141.022,90 Kč vyplatil dne 12. 1. 2007 na základě druhého exekučního titulu, který však nabyl právní moci teprve 16. 1. 2007. Z uvedeného vyplývá, že skutečnosti uvedené v dovolací námitce žalobce v průběhu předchozího řízení tvrzeny nebyly a ze strany žalobce se tak jedná o uplatnění nových skutečností, což však podle §241a odst. 4 o.s.ř. není v dovolacím řízení přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3885/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 1528/2006). Námitka stavící na skutečnostech, které žalovaná uvedla v souvislosti s návrhem na nařízení exekuce na základě druhého exekučního titulu, tj. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006, č.j. 21 Co 429/2006-237, tak důvodnost dovolání založit nemůže.
V této souvislosti však dovolací soud z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) zkoumal, zda řízení netrpí zmatečnostmi uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Zjistil přitom, že řízení vadou zatížil soud prvního stupně, když účastníky nepoučil podle §118b o.s.ř. o tom, že mohou uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, tj. o koncentraci řízení, před koncem jednání, jehož skončením měla koncentrace řízení nastat (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010). Další vada řízení spočívá v absenci poučení účastníků soudem prvního stupně podle §119a o.s.ř. o tom, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a o.s.ř. Uvedené vady přitom mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a proto zakládají důvodnost dovolání.
K námitce, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé (sub c/)
K otázce překvapivého rozhodnutí existuje rozsáhlá judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. V zásadě se jedná o „ takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně argumentovat. “ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012) Může se tedy jednat o takové rozhodnutí odvolacího soudu, které je založené na zcela jiném právním posouzení oproti soudu prvního stupně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 129/06), či rozhodnutí založené na „ skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci “ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011)
V souzené věci se ze spisu podává, že právní kvalifikace nároku žalobce odvolacím soudem nebyla odlišná od právní kvalifikace, kterou provedl soud prvního stupně, neboť soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nárok žalobce je nárokem na vydání bezdůvodného obohacení a stejně tak se zabývaly otázkou, zda již není promlčen. Z pohledu právního posouzení věci tedy nebylo rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé. Jde-li o skutková zjištění, ze spisu se podává, že již od počátku řízení byla rozhodnou otázka, zda začala promlčecí doba běžet dnem právní moci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, č.j. 22 Cdo 2397/2004-186, jímž došlo ke zrušení prvního exekučního titulu žalované, tj. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2004, č.j. 53 Co 9/2004-164, anebo zda promlčecí doba začala běžet až právní mocí rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, č.j. 22 Cdo 1877/2007-264, jímž došlo ke zrušení druhého exekučního titulu, tj. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006, č.j. 21 Co 429/2006-237, který žalované přiznával nárok na vyplacení částky 882.908,92 Kč. V uvedeném směru lze odkázat na vyjádření žalované k žalobě, které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 5. 9. 2011 a v němž žalovaná uvedla, že žalobce mohl svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 141.022,90 Kč uplatnit již v lednu 2006, poté co byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2004, č.j. 53 Co 9/2004-164 (srov. č.l. 72). Na uvedenou námitku reagoval právní zástupce žalobce na jednání před soudem prvního stupně dne 14. 9. 2011 (srov. č.l. 86), kde uvedl, že pohledávku žalobce „ nepovažuje za promlčenou, neboť poté, kdy žalobce plnil, se jednalo o plnění po vydání rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006. V tu dobu měla žalovaná k dispozici vykonatelný exekuční titul až do doby zrušení tohoto rozsudku stejně, jako zrušení rozsudku zdejšího soudu Nejvyšším soudem. Oba rozsudky byly zrušeny dne 13. 5. 2009. Rozsudek byl doručen 16. 6. 2009. Teprve poté se žalobce o rozsudku dozvěděl. Žaloba byla podána 30. 8. 2010, tedy v dvouleté promlčecí době. “. Je tedy zřejmé, že právní zástupce žalobce dovozoval, že vydáním rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006, č.j. 21 Co 429/2006-237, se právě toto druhé rozhodnutí Městského soudu v Praze stalo právním titulem plnění částky 141.022,90 Kč žalobcem ve prospěch žalované, ačkoliv uvedené rozhodnutí nebylo pravomocné (právní moc nabylo teprve dne 16. 1. 2007) ani v době plnění žalobce k rukám exekutora (4. 11. 2005) ani v okamžiku vyplacení částky 141.022,90 žalované exekutorem (12. 1. 2007), a usuzoval tak na počátek běhu promlčecí doby dnem doručení zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, č.j. 22 Cdo 1877/2007-264, žalobci, tedy dnem 16. 6. 2009. Je tudíž zřejmé, že se žalobce k otázce počátku běhu promlčení vyjadřoval již v řízení před soudem prvního stupně a mohl již tehdy tvrdit všechny skutečnosti, ze kterých dovozoval počátek běhu promlčecí doby dnem 16. 6. 2009 a jimiž chtěl brojit proti konkurujícímu závěru o počátku běhu promlčecí doby dne 12. 1. 2006, kdy nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, č.j. 22 Cdo 2397/2004-186, jímž byl zrušen první exekuční titul žalované. Pokud tedy odvolací soud založil svoje rozhodnutí na závěru, že promlčecí doba začala běžet dne 12. 1. 2006, nemohlo být jeho rozhodnutí pro účastníky překvapivé, neboť již od počátku sporu byla otázka počátku běhu promlčecí doby nastolena.
Jde-li o část námitky, v níž žalobce dovozuje poučovací povinnost odvolacího soudu podle §118a o.s.ř., je potřeba vycházet z ustanovení §118a o. s. ř., podle něhož ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3). Poučovací povinnost dle §118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení §118a o. s. ř., a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 975/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 376/2003). Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. a jestliže uvedené poučení účastníku neudělil již soud prvního stupně. Současně platí, že odvolací soud může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník neunesl břemeno tvrzení jedině v případě, že takovému účastníkovi předtím bezvýsledně poskytl poučení podle §118a odst. 1 o.s.ř., a že tak neučinil již soud prvního stupně. Odvolací soud je tedy povinen účastníkovi poskytnout poučení podle §118a o.s.ř. v případě, že rozhodne v neprospěch účastníka z důvodu neunesení břemena tvrzení, či důkazního břemene a uvedené poučení nebylo účastníku poskytnuto soudem prvního stupně.
V souzené věci však odvolací soud nerozhodl v neprospěch žalobce z důvodu neunesení důkazního břemene, či břemene tvrzení, a proto vůči žalobci neměl poučovací povinnost podle §118a o.s.ř. Odvolací soud své rozhodnutí založil na zjištění, že žalobce uhradil částku 141.022,90 Kč dne 4. 11. 2005 k rukám exekutora na základě prvního exekučního titulu, který byl následně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, č.j. 22 Cdo 1877/2007-264, zrušen a jeho právní mocí tak vzniklo žalované bezdůvodné obohacení. Za této situace nebyl naplněn předpoklad poučovací povinnosti soudu vůči žalobci, když navíc v řízení v průběhu jednání se neukázalo, že by žalobce nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, tak jak předpokládá §118a odst. 1 o.s.ř. Námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé proto důvodnost dovolání nezakládá.
K námitce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy (sub d/)
Jde-li o rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, platí, že by se uplatnění námitky promlčení příčilo dobrým mravům například v případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, II. ÚS 3168/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 45/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011).
V souzené věci dovolací soud nespatřuje naplnění předpokladů rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, když zejména nelze dospět k závěru, že by žalobce marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. Žalobce se totiž již po právní moci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, č.j. 22 Cdo 1877/2007-264, mohl domáhat vydání částky 141.022,90 Kč po žalované, což však neučinil. Ze skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů se nepodává ani závěr, že by vznesení námitky promlčení žalovanou bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor žalobce. Naopak, z písemných projevů obou účastníků (č.l. 6, č.l. 71) i z přiložených rozhodnutí vyplývá, že jejich vztah je zatížen vzájemnou nedůvěrou a dále, že žalovaná uplatňovala v první řadě námitku započtení uvedené částky na své nároky z výživného a případné budoucí nároky vůči žalobci z titulu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (srov. č.l. 71-72 a č.l. 94), což uvedla i jako důvod, pro který si částku 141.022,90 Kč ponechala. Motivace žalované vznést námitku promlčení tedy spočívala ve snaze zajistit si alespoň částečné plnění svých tvrzených nároků proti žalobci, za situace kdy žalobci nedůvěřovala, a proto dovolací soud neshledává, že by vznesení námitky promlčení žalovanou bylo projevem zneužití práva a že by se tedy příčilo dobrým mravům.
Poukazuje-li žalobce na skutečnost, že mezi manžely promlčecí doba neběží, konstatuje dovolací soud, že po zániku manželství promlčecí doba běží (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11 2011, sp. zn. 28 Cdo 2061/2010). Omezení běhu promlčecí doby není možné vykládat extenzivně tak, že by promlčecí doba neběžela ani mezi bývalými manžely. Zvlášť absurdně by opačný závěr vyzníval v souzené věci, kdy manželství účastníků zaniklo již v roce 1996. Dovolací námitka žalobce, kterou namítal rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, důvodnost dovolání nezakládá.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud pro vady řízení (srov. k námitce započtení původního nároku žalovanou ve výši 141.022,90 Kč), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř. zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 ve sp. s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. března 2014
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu