ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2150.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2150/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatele Ing. J. S., P. – B., zastoupeného Mgr. Ing. Josefem Cardou, advokátem, 602 00 Brno, Jakubské náměstí 109/1, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 12 Co 40/2013, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 9 C 457/2004 (žalobce Ing. J. S., P. – B., zastoupeného Mgr. Ing. Josefem Cardou, advokátem, 602 00 Brno, Jakubské náměstí 109/1, a dalších účastníků řízení: 1. České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČ 0131 2774, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, 2. České republiky – Ministerstva obrany, organizační složky VÚSS Brno, 615 00 Brno – Židenice, Svatoplukova 2687/84, a 3. Obce Bochoř, Náves 41, o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Přerov ze dne 26. 8. 2004, PÚ 202.1-2588/04 – jí a PÚ 4568/92-1), takto:
I. Dovolání se z a m í t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce (podané podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 9 C 437/2004) bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 1. 10. 2012, č. j. 9 C 457/2004-282. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se, aby soud svým rozsudkem určil, že žalobce je vlastníkem pozemku původně zapsaného v knihovní složce č. 3226 pozemkové knihy pro katastrální území P. jako parc. č. 24942 (a nyní označeného jako pozemek parc. č. 6900/996 /o výměře 543 m2/, pozemek parc. č. 6900/989 /o výměře 1792 m2,/ pozemek parc. č. 6900/995 /o výměře 248 m2 / a pozemek parc. č. 6900/994 /o výměře 1837 m2/ v katastrálním území P. a jako pozemek parc. č. 1212/2 /o výměře 350 m2/ v katastrálním území B. O nákladech řízení bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit účastníku řízení České republice – Ministerstvu obrany na náhradu těchto nákladů částku 2.778,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, dále že ve vztahu mezi žalobcem a účastníky řízení ČR – Státním pozemkovým úřadem a Obcí Bochoř nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu v Přerově na náhradu jím placených nákladů tohoto řízení částku 29.608,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání proti uvedenému rozsudku prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 12 Co 40/2013. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 1. 10. 2012, č. j. 9 C 457/2004-382, potvrzen ve výrocích označených I., II. a III.; ve výroku označeném IV. byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že účastník řízení Česká republika – Ministerstvo obrany nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobce je povinen zaplatit účastníku řízení České republice – Ministerstvu obrany na úhradu těchto nákladů řízení částku 1.120,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu, ale že žalobce a účastníci řízení Česká republika – Státní pozemkový úřad a Obec Bochoř nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně jemu předcházejícího řízení (§206 a §212 občanského soudního řádu) s důrazem na revizi uplatněných odvolacích důvodů (§205 odst. 2 písm. e) a g) občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není.
Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně vycházel při svém rozhodování ze závěrů předchozího zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 23. 6. 2009 (sp. zn. 12 Co 529/2006 Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci), v němž bylo soudu prvního stupně vytknuto, že fakticky převzal skutkové závěry z rozhodnutí Pozemkového úřadu v Přerově v dané věci, že parcela neexistuje, že zanikla zcelením pozemků, takže ji nelze vydat a na řešení uvedeného nároku nelze aplikovat žádné ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Odvolací soud ve svém předchozím zrušovacím usnesení měl za to, že spornou předmětnou parcelu stát fakticky okupoval, ale ani v řízení před pozemkovým úřadem ani v řízení před soudem prvního stupně nebyl objasněn zjevný a identifikovatelný důvod, na jehož základě se tak stalo; proto odvolací soud ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí instruoval soud prvního stupně, aby obstaral rozhodná skutková zjištění a aby především přikročil k provedení důkazního návrhu, navrženého žalobcem, a to znaleckého posudku k identifikaci nemovitostí, o něž jde v tomto řízení.
Odvolací soud měl nyní v tomto odvolacím řízení za to, že soud prvního stupně v dalším řízení dostál závěrům z kasačního usnesení odvolacího soudu, doplnil odpovídajícím způsobem dokazování; na skutkové závěry soudu prvního stupně, podle názoru odvolacího soudu, bylo nyní možno odkázat; také co do právního posouzení soud prvního stupně, podle názoru odvolacího soudu, správně aplikoval odpovídající právní ustanovení, takže odvolací soud právní závěry soudu prvního stupně sdílí a akceptuje.
Především soud prvního stupně vyřešil otázku nemožnosti vydání předmětných pozemků, uváděných žalobcem, a to i ohledně pozemku parc. č. 1212/2 (o výměře 350m2 ) v katastrálním území B., o němž bylo postaveno najisto, že je ve vlastnictví fyzických osob, takže tato parcela je nevydatelná; rovněž další právní závěry soudu prvního stupně o důvodech pro nemožnost určení vlastnictví žalobce k předmětným parcelám odvolací soud akceptoval.
Žalobce je právním nástupcem původní majitelky pozemku M. S., která jako oprávněná osoba podle §4 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) podala včas žalobu o vydání pozemků; na části pozemku původně označeného jako pozemek parc. č. 4942 se však nyní nachází vzletová a přistávací dráha, podjezd ke stojance letadel a dále i travní porost. V soudním řízení však bylo nutno konstatovat, že scelovací řízení podle vládního nařízení č. 171/1940 Sb. bylo vydáním nového zákona (zákona č. 47/1948 Sb.) zrušeno a jiné scelovací řízení pozemků podle nového zákona nebylo vůbec zahájeno; ke zcelení pozemků v katastrálním území P. a v katastrálním území B. tedy nedošlo a proto soud dospěl k závěru, že původní pozemek parc. č. 4942 v katastrálním území P. nezanikl scelením. V soudním řízení bylo však prokázáno, že pozemky nově označené jako parc. č. 6900/996 (o výměře 543m2 ), parc. č. 6900/989 (o výměře 1792 m2), parc. č. 6900/994 (o výměře 1837 m2) a parc. č. 6900/995 (o výměře 248 m2) v katastrálním území P. jsou zčásti zastavěny stavbou letiště, zčásti jde o pozemky s touto stavbou bezprostředně souvisejícími a nutnými k jejímu provozu. Dále bylo prokázáno, že stavba letiště (jako funkčního celku) byla zahájena před dnem 24. 6. 1991 (t. j. před účinností zákona o půdě). Uvedené pozemky nelze tedy vydat, protože jsou zastavěny stavbou, která brání zemědělskému využití pozemků, přičemž nejde o stavbu movitou, dočasnou, jednoduchou nebo drobnou.
V soudním řízení nebylo tak prokázáno, že by tu došlo k vyvlastnění pozemků.
Šlo tedy o převzetí nemovitostí bez právního důvodu a jejich odnětím došlo (dovozoval odvolací soud) k naplnění restitučního důvodu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě).
Odvolací soud dospěl (shodně se soudem prvního stupně) i k závěru, že vzhledem k tomu, že držitelé částí pozemku parc. č. 1212 v katastrálním území B. nejsou povinnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., není tu možné rozhodovat o určení vlastnictví k tomuto pozemku ve prospěch žalobce s poukazem na ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě); žaloba o určení vlastnictví k pozemku parc. č. 1212/2 v katastrálním území B. byla tedy, podle názoru odvolacího soudu, důvodně zamítnuta.
Dále měl odvolací soud za to, že v soudním řízení bylo prokázáno, že pozemek, který je předmětem určovací žaloby v tomto řízení, nezasahuje do pozemku parc. č. 1270 v katastrálním území B., který je ve vlastnictví Obce Bochoř, která rovněž nesplňuje podmínky pro to, aby byla povinnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb., a tedy tento pozemek není pozemkem, který by mohl být vydán oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb. Důvodně byla tedy žaloba v této právní věci zamítnuta vůči žalované Obci Bochoř, jak dovozoval odvolací soud shodně se závěrem soudu prvního stupně.
Odvolací soud ještě uváděl, že soud prvního stupně se této právní věci správně vypořádal s přezkumem správního rozhodnutí ve smyslu ustanovení §246 a násl. občanského soudního řádu, když byly do soudního řízení přibrány osoby, které byly držiteli těch pozemků, které dříve zaujímaly tu část zemského povrchu, která byla dříve označena jako parc. č. 4942 v katastrálním území Přerov, neboť tyto fyzické osoby nejsou osobami povinnými podle zákona č. 229/1991 Sb. a nebyly účastníky řízení před pozemkovým úřadem; dále soud prvního stupně správně (podle názoru odvolacího soudu) posoudil také otázku žaloby o přezkumu správního rozhodnutí (Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Přerov) a rovněž se správně vypořádal i s otázkou okruhu účastníků tohoto řízení podle páté části občanského soudního řádu).
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (ve výroku označeném I.) a ve výrocích o nákladech řízení (označených II. a III.) a změnil jej jen ve výroku označeném IV. ohledně náhrady nákladů řízení placených v tomto řízení ze státních prostředků, a to v důsledku použití ustanovení §150 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 6. 2. 2014 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u soudu prvního stupně dne 4. 4. 2014, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Uvedený dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, když tu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a občanského soudního řádu).
Dovolatel ve svém dovolání ze dne 3. 4. 2014 uváděl, že pokládá za nesprávné právní posouzení věci soudy obou stupňů „ohledně určení vlastnictví k pozemku parc. č. 1212/2 (o výměře 350 m2) v katastrálním území B., když držitelé této části pozemku parc. č. 1212 v katastrálním území B. nejsou povinnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb.“ Podle názoru dovolatele z listinných důkazů provedených v tomto řízení vyplývá, že vlastníkem pozemku původně v katastru nemovitostí vedeného jako pozemek parc. č. 1069/9 v katastrálním území B. (o výměře 13152 m2), který je nyní v katastru nemovitostí veden jako pozemek parc. č. 1212 (o výměře 13151 m2) v katastrálním území B. byl ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., ale i ke dni vydání správního rozhodnutí v této věci (t. j. ke dni 26. 8. 2004), Pozemkový fond ČR. Pozemkový fond ČR byl po celou dobu účastníkem správního řízení a je také po celou dobu soudního řízení jeho účastníkem (od 1. 1. 2013 je pak tímto účastníkem nyní Státní pozemkový úřad). Podle názoru dovolatele je vlastníkem pozemku parc. č. 1212/2 (o výměře 350 m2) v katastrálním území B. Pozemkový fond ČR (a od 1. 1. 2013 Česká republika – Státní pozemkový úřad), tedy jako povinná osoba k části pozemku původního parc. č. 4992 – role, původně zapsaného v knihovní vložce č. 3226 pozemkové knihy pro katastrální území P., označené podle geometrického plánu č. 372.125/2011 a s výměrou 350 m2. Dovolatel má za to, že „pokud v rámci pozemkové úpravy v katastrálním území B. Pozemkový fond připustil, že k části původního pozemku, označené podle uvedeného geometrického plánu jako parc. č. 1212/2 (o výměře 350 m2) nabyly vlastnictví fyzické osoby, pak takový právní úkon je podle §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. neplatný a mělo být soudem určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku označeného podle geometrického plánu jako parc. č. 1212/2 (o výměře 350m2)“.
Dovolatel dále pokládá za nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud jde o určení vlastnictví k pozemkům parc. č. 6900/996 (o výměře 543 m2 ), parc. č. 6900/989 (o výměře 1792 m2), parc. č. 6900/995 (o výměře 248 m2), parc. č. 6900/994 (o výměře 1837 m2) v katastrálním území P., vycházející z toho, že tyto pozemky nelze vydat, protože jsou údajně zastavěny stavbou, která brání zemědělskému využití pozemku, a také jde o pozemky s touto stavbou související a nutné k provozu stavby . Dovolatel naopak naproti tomu má za to, že „pokud přešly uvedené pozemky na stát v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., nedošlo tu k přechodu ani k převodu pozemků do vlastnictví státu ani jiné právnické osoby“. V řízení bylo totiž prokázáno, že pozemku se zmocnil stát nejdříve v březnu 1948 a nejpozději v září 1948 tím, že se fakticky ujal držby pozemků, zakázal původní vlastnici pozemků M. S. přístup na pozemek a naopak povolil vstup na pozemek vojenské správě a v září 1948 pak byla fakticky zahájena stavba letiště. V knihovní vložce 3226 pozemkové knihy pro katastrální území P. v roce 1948 i v dalších letech byla zapsána pouze M. S., což bylo podle tehdy platné právní úpravy rozhodné, takže tu k přechodu pozemků do vlastnictví státu nedošlo a není tak splněna podmínka podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatel má proto za to, že tu mělo být soudy určeno, že žalobce (jako právní nástupce M. S.) je vlastníkem pozemků označených podle geometrického plánu jako parc. č. 6900/996 (o výměře 543 m2), parc. č. 6900/989 (o výměře 1792 m2), parc. č. 6900/995 (o výměře 248 m2) a parc. č. 6900/994 (o výměře 1857 m2 ) v katastrálním území P.
Dovolatel je dále přesvědčen, že rozhodl-li soud, že pozemek tu nelze vydat vzhledem k ustanovení §11 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., měl současně rozhodnout, aby nyní Státní pozemkový úřad převedl žalobci bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatel má proto za to, že soud měl o žalobě rozhodnout podle §250j občanského soudního řádu, aby rozsudkem soudu bylo nahrazeno rozhodnutí správního orgánu v odpovídajícím rozsahu a tento následek měl být uveden ve výroku rozsudku soudu“.
Za nesprávné pokládá dovolatel i rozhodnutí soudu o nákladech řízení a má za to, že mu měla být přiznána náhrada nákladů tohoto řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony rozhodující pro dovolací přezkum.
Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 11. 2013 (sp. zn. 12 Co 40/2013 Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci) bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí (pokud není v §238 občanského soudního řádu výjimkou stanoveno jinak), jestliže ovšem dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejím řešení odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo má-li být dovolacím soudem už vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Bylo třeba mít na zřeteli i ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož lze podat dovolání pouze z důvodu, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K nesprávnému právnímu posouzení věci soudem dochází tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §80 písm. c/, §244 odst. 1, §246 odst. 1, §250a a §250f občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními §4 odst. 1, §6 odst. 1 písm. n, /případně p /a §11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě).
K možnostem dosažení nápravy nebo zmírnění křivd v rozhodném období cestou určovací žaloby (§80 písm. c) o. s. ř., případně speciální žaloby o určení vlastnictví oprávněné osoby podle §9 odst. 4 zákona o půdě, nelze ponechat stranou výsledky dosavadní soudní praxe, případně závěrů rozhodování Ústavního soudu.
Tak ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st.21/05, uveřejněné sdělením č. 477/2005 Sbírky zákonů bylo uvedeno: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávaní na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c/ občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.“
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě)je oprávněnou osobou podle tohoto zákona státní občan České republiky, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 způsobem uvedeným v §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. /Srov. k tomu např. přechod nemovitosti na stát nebo na jinou právnickou osobo v důsledku vyvlastnění bez vyplacení náhrady (§6 odst. 1 písm. n/ zákona č. 229/1991 Sb.) nebo v důsledku převzetí nemovitosti bez právního důvodu (§6 odst. 1. písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.) /.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) nebylo možno oprávněné osobě vydat nemovitosti v případě, že pozemek byl po přechodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991 a část pozemku se stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby.
K otázce této překážky vydání pozemku, jenž byl dotčen pozdější zástavou nutno poukázat na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících tuto otázku, např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 821/2007, ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2025/2007, nebo ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2398/2008, která jsou dostupná na webové adrese www.nsoud.cz K otázce překážky vydání pozemků z důvodů zastavěnosti lze poukázat i na rozhodovací praxi Ústavní soudu, tak např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 159/03, v tomto rozhodnutí, stejně jako v dalších na něj navazujících rozhodnutích Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2484/08), jež jsou rovněž dostupná veřejnosti na webové adrese www.nalus.cz ., byla především akcentována role obecných soudů při posuzování podmínky zastavěnosti ve smyslu uvedeného ustanovení v každém jednotlivém případě. Posouzení otázky zastavěnosti je tak třeba učinit v souladu se závěry obsaženými v uvedených rozhodnutích vždy v závislosti na konkrétních zjištěních, zda jde o pozemky zastavěné přímo či o pozemky se stavbou bezprostředně související a nutně potřebné k jejímu provozu . Požadavkům z těchto rozhodnutí se odvolací soud nezpronevěřil, jeho právní posouzení odpovídá skutkovým zjištěním shromážděným v průběhu řízení a pro stručnost proto dovolací soud jen odkazuje na obsah podrobného odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Podle ustanovení §246 odst. 1 občanského soudního řádu je k návrhu na projednání věci v občanském soudním řízení, o níž již bylo rozhodnuto jiným orgánem, oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta; tento návrh se nazývá žalobou. Účastníky tohoto řízení jsou žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem (§250 odst. 1 občanského soudního řádu), případně i další soudem přibraní účastníci řízení ve smyslu ustanovení §250a odst. 2 občanského soudního řádu. Soud projedná věc v mezích, ve kterých se žalobce domáhal projednání sporu nebo jiné věci před soudem (§250f odst. 1 občanského soudního řádu).
Aplikováno na posuzovaný případ nelze dospět k závěru, že by se od gramatického výkladu citovaných procesních předpisů rozhodnutí odvolacího soudu odchylovalo, opačným argumentům dovolatele nelze proto spolehlivě přisvědčit.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z publikované soudní judikatury (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i ze stanoviska Ústavního soudu ČR nebylo možné pokládat dovolání dovolatele v daném případě za přípustné ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu, neboť nesměřovalo proti řešení právní otázky odvolacím soudem, které dosud výslovně nebyla vyřešena konkrétním rozhodnutím či stanoviskem dovolacího soudu.
Při řešení zejména právní otázky aplikace ustanovení §4 odst. 1, §6 odst. 1 a §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. i ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu na daný případ tu však nešlo ze strany odvolacího soudu o posouzení projednávané právní věci podle nesprávného právního předpisu, ani o výklad uvedených ustanovení, který by byl v rozporu s obsahem a zněním těchto ustanovení i s jejich výkladem, týkajícím se uvedených ustanovení v dosavadních výkladových závěrech zaujatých v publikované judikatuře soudů. V důsledku toho nemohl dovolací soud přesvědčivě dojít k závěru, že by tu v rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 11. 2013 (sp. zn. 12 Co 40/2013 Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci) došlo k pochybení ve výsledném závěru rozsudku, že v daném případě nejsou dány zákonné podmínky pro určení vlastnického práva žalobce jako oprávněné osoby, jež by vycházelo z ustanovení §4 odst. 1 a 2 a §6 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. a jež by bylo uplatněno opodstatněně ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu.
Nemohl tedy dovolací soud dospět v daném případě přesvědčivě k závěru, že tu dovolání dovolatele bylo podáno z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jak to kogentně stanoví ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř. a proto se dovolání odmítá (§243c odst. 1).
O nákladech řízení o dovolání bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a dalším účastníkům řízení v tomto dovolacím řízení žádné doložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle ustanovení občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. září 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu