ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3501.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3501/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně E. V. , P., zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti žalovaným: 1) I. M. , J., zastoupenému JUDr. Františkem Výmolou, advokátem se sídlem v Praze 5, Husníkova 2080/8, a 2) TESLA, akciová společnost , IČ: 000 09 709, se sídlem v Praze 9, Hloubětín, Poděbradská 56/186, zastoupena Mgr. Ing. Pavlem Fekarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimenstká 1216/46, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 3 C 363/2005, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. prosince 2013, č. j. 26 Co 576/2013-192, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. prosince 2013, č. j. 26 Co 576/2013-192, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Krajský soud v Praze změnil usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. září 2013, č. j. 3 C 363/2005-177, v napadených nákladových výrocích pod body II a III, tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit každému z žalovaných na náhradě nákladů řízení částku 6.806,- Kč (výrok I); právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků (výrok II).
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, co do základu nároku opírá nákladové rozhodnutí o ustanovení §146 odst. 2 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), uzavíraje, že žalobkyně (jež vzala nedůvodně podanou žalobu zpět) zavinila zastavení řízení. Zatímco soud prvního stupně určil výši odměny advokátů zastupujících žalované v řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odvolací soud uzavírá, že odměnu advokáta je třeba určit podle sazeb stanovených paušálně za řízení v jednom stupni vyhláškou č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, která platila v době zahájení tohoto řízení, byť byla později (s účinnosti od 7. května 2013) zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12.
Proti usnesení odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení právní otázky, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; z ní poukazují zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Za nesprávný pokládají závěr odvolacího soudu, že odměnu advokáta zastupujícího jej v řízení je možné určit podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., poté, co byla tato vyhláška shora citovaným nálezem Ústavního soudu zrušena, tedy nikoliv podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Přitom zpochybňují i závěr odvolacího soudu o aplikovatelnosti ustanovení §8 písm. a) vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění účinném do 31. 8. 2006), za situace, kdy předmět řízení – dle jimi současně zastávaného názoru – je penězi ocenitelný. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil a žalovaným přiznal právo na náhradu nákladů řízení v jimi účtované výši, nebo aby usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně pokládá obě dovolání za nepřípustná s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovozujíc, že dovoláním byly napadeny výroky o peněžitém plnění nepřevyšující částku 50.000,- Kč. Jinak má obě dovolání za neopodstatněná, jež směřují proti rozhodnutí odvolacího soudu, které je správné. Navrhla, aby dovolání byla odmítnuta.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; resp. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012).
Po zjištění, že obě dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokáty (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustnými podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Též se zřetelem k vyjádření žalobkyně Nejvyšší soud předesílá, že v dané věci se neuplatní omezení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), neboť pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, je určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli soudy odepřely (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zákonem stanovený limit přípustnosti dovolání je v dané věci bezpečně překročen, jestliže se dovoláním napadeným rozhodnutím dostává dovolatelům peněžitého plnění v částkách po 6.806,- Kč, zatímco rozhodnutím soudu prvního stupně, jež pokládají za správné, jim byla přiznána náhrada ve výši 141.570,- Kč (žalovanému 1/), resp. 140.400,- Kč (žalovanému 2/).
Při závěru o přípustnosti dovolání se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním. Shledal, že dovolání je opodstatněné.
O náhradě nákladů řízení v dané věci soudy nižších stupňů rozhodovaly až poté, co Ústavní soud plenárním nálezem ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (uveřejněným pod č. 116/2013 Sb.) zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 484/2000 Sb.“).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodní kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2014, sp. zn. 32 Cdo 1362/2014; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1701/2014 – spolu s ostatními rozhodnutím Nejvyššího soudu dostupné na internetových stránkách www.nsoud.cz ), se při rozhodování o náhradě nákladů řízení po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Uvedený závěr, tedy že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování advokátem stanovených paušálně pro řízení v jenom stupni je namístě postup podle ustanovení §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. (dle něhož při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud se postupuje podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně) je v souladu i se shora citovaným derogačním nálezem Ústavního soudu, s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, uveřejněné pod č. 117/2013 Sb.
Staví-li pak odvolací soud své závěry o aplikovatelnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb. i na tom, že v dané věci, v níž soudy nižších stupňů rozhodovaly o náhradě nákladů, bylo řízení zahájeno ještě v době před zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu (pro její rozpor s ústavním pořádkem), přehlíží, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2011, sp. zn. 25 Cdo 3178/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2013, sp. zn. 25 Cdo 272/2012, k nimž se Nejvyšší soud hlásí i ve shora citovaném usnesení ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1701/2014).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není.
Vzhledem k dalším otázkám, které bude zapotřebí řešit při výkladu a aplikaci správného právního předpisu o určení výše odměny advokáta a které nebyly předmětem dovolacího přezkumu (neponechávaje případně stranou ani znovu nastolenou otázku aplikace ustanovení §150 o. s. ř., se zřetelem k nově určené výši nákladů řízení), Nejvyšší soud neshledává podmínky pro to, aby ve věci sám rozhodl (aby usnesení odvolacího soudu změnil; §243d písm. b/ o. s. ř.). Proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené usnesení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. prosince 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu