ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3507.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3507/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní věci žalobců a. Ing. V. M. , b. L. M. , c. Dipl. ing. arch. J. P. , d. E. P. , e. M. Z. , f. Ing. C. M., všech zastoupených Mgr. Markem Czivišem, advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 13, proti žalovaným 1) Podařil - Voráček, s.r.o. , IČO 25715607, se sídlem v Praze 4, Pod Svahem 788/9, zastoupené Mgr. Janou Tichou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Rytířská 10, 2) Dopravnímu podniku hl. města Prahy, a.s., IČO 00005886, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42, zastoupené Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem se sídlem v Brně, Arne Nováka 4, o zaplacení částky ve výši 1.110.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 65/2006, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011, č. j. 29 Co 379/2011-311, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011, č. j. 29 Co 379/2011-311, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 4. 2008, č. j. 40 C 65/2006-181, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci se na žalovaných domáhali vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že žalovaný 1) užíval restituovaný pozemek ve vlastnictví žalobců parc. č. 4423/94 zapsaný na LV č. 6387, k.ú. M. (dále jen „předmětný pozemek“) tak, že na něm prováděl stavební úpravy a pozemek oplotil, aniž by s žalobci uzavřel nájemní smlouvu. Žalobci dále uvedli, že žalovaný 1) užíval pozemek na základě nájemní smlouvy uzavřené s žalovaným 2), čímž je podle nich ve věci dána i pasivní legitimace žalovaného 2) a oba žalovaní jsou tak povinni vydat bezdůvodné obohacení společně a nerozdílně.
Žalovaný 1) navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že na předmětném pozemku, jakož i sousedních pozemcích se nachází skládka, jejímž původcem je právní předchůdce žalovaného 2) - Pražské komunikace s.p. Žalovaný 2) jako současný vlastník skládky přitom provádí rekultivaci skládky na základě rozhodnutí příslušných úřadů a tuto činnost (rekultivaci) fyzicky provádí na základě smlouvy s žalovaným 2) právě žalovaný 1). Žalovaný 1) tedy předmětný pozemek neužíval, nýbrž na něm jako dodavatel prováděl rekultivaci skládky pro žalovaného 2) jako vlastníka skládky.
Žalovaný 2) rovněž navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že předmětný pozemek již na základě dodatku k nájemní smlouvě uzavřené mezi žalovanými dne 5. 3. 2002 není předmětem nájmu, žalovaný 2) z něj nezískává žádné nájemné, a tudíž mu ani nevzniká bezdůvodné obohacení (č.l. 10).
Dovolací soud předesílá, že ve věci rozhodovaly opakovaně jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, nicméně z hlediska dovolacího řízení nejsou podstatná všechna jejich rozhodnutí a proto budou rekapitulována jen poslední z nich.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 4. 2008, č.j. 40 C 65/2006-181, žalobu vůči žalovanému 1) v celém rozsahu zamítl, žalovanému 2) uložil povinnost zaplatit žalobcům částku 720.000,- Kč s příslušenstvím a v částce 390.000,- Kč žalobu vůči žalovanému 2) zamítl z důvodu vznesené námitky promlčení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pokud jde o nájemní smlouvu uzavřenou mezi žalovanými, bylo zřejmě úmyslem stran zajistit rekultivaci skládky, k čemuž by lépe sloužila smlouva o dílo a následně dovodil neplatnost uvedené smlouvy z důvodu obcházení zákona. Dále zjistil, že žalovaní reagovali na vydání předmětného pozemku v restituci žalobcům vyloučením pozemku z předmětu nájemní smlouvy a v této souvislosti uvedl, že po vydání předmětného pozemku žalobcům v restitučním řízení žalovaný 1) zastavil provádění rekultivace na jejich pozemku, a proto také žalovaný 1) není ve věci pasivně legitimován. Následně nepřisvědčil námitce žalovaného 2), že není vlastníkem skládky a uvedl, že i v případě, že by žalovaný 2) vlastníkem skládky na předmětném pozemku skutečně nebyl, ležela na něm povinnost provést rekultivaci skládky, jak plyne z rozhodnutí příslušných úřadů. Pokud svou povinnost nesplnil, a znemožnil tak žalobcům řádné užívání předmětného pozemku, vzniklo mu na úkor žalobců bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 1. 2009, č. j. 29 Co 369/2008-247, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalobu vůči žalovanému 2) zamítl a rozhodl, že žaloba je vůči žalovanému 1) co do základu důvodná. Závěr o pasivní věcné legitimaci žalovaného 1) založil odvolací soud na skutkovém zjištění, že žalovaný 1) předmětný pozemek v rozhodné době užíval, ačkoliv vlastníky pozemku byli žalobci a navíc tento pozemek již nebyl žalovanému 1) přenechán do užívání žalovaným 2), neboť byl dodatkem k nájemní smlouvě uzavřené mezi žalovanými z předmětu nájmu vyloučen. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2011, č.j. 28 Cdo 1056/2010-296, uvedené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vyjádřil právní názor, podle něhož je ve věci pasivně legitimován žalovaný 2), neboť předmětný pozemek přenechal do užívání žalovanému 1).
Městský soud v Praze jako soud odvolací následně rozsudkem ze dne 15. 12. 2011, č.j. 29 Co 379/2011-311, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně i s jeho právním posouzením. Vázán posledním rozhodnutím dovolacího soudu uvedl, že žalovaný 2) je ve věci pasivně legitimován, neboť předmětný pozemek přenechal do užívání žalovanému 1).
B. Dovolání
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011, č. j. 29 Co 379/2011
-311, podal žalovaný 2) dovolání, v němž namítl:
a) skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že žalovaný 2) přenechal za úplatu pozemek žalobců do užívání žalovanému 1) nemá oporu v provedeném dokazování.
b) žalovaný 2) pozemek žalobců v rozhodném období neužíval ani sám. Naopak žalobci mohli plně realizovat své vlastnické právo k pozemku. Žalovaný 2) se proto nemohl na úkor žalobců bezdůvodně obohatit.
c) odvolací soud věc nesprávně právně posoudil i v otázce výše nároků žalobců. Dovolatel nepodniká v oboru odvozu a likvidace pevného domovního odpadu, a proto měl odvolací soud stanovit výši bezdůvodného obohacení podle výše nájemného za pozemky nesloužící k podnikání, které však podléhá cenové regulaci Ministerstva financí. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu přitom výše bezdůvodného obohacení nemůže přesáhnout regulací určenou maximální výši nájmu.
Žalobci ve svém vyjádření uvedli, že dovolání není přípustné, neboť se nejedná o věc zásadního významu, když žalovaný 2) jen opakuje argumenty, které byly již vyvráceny v předchozím řízení. Nakonec odkázali na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu ve věci, podle něhož je pasivní legitimace žalovaného 2) v souzené věci dána.
C. Přípustnost a důvodnost
Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7 cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2013.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 1 o. s. ř.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustnost dovolání v souzené věci založena jedině podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. je zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jde-li o námitku dovolatele, stran výše bezdůvodného obohacení s ohledem na skutečnost, že pozemek nevyužíval k podnikání ( sub c/ ), zakládá tato přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se soudy obou stupňů při stanovení výše bezdůvodného obohacení odchýlily od ustálené judikatury dovolacího soudu, podle níž lze výši bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nemovitosti bez právního důvodu určit peněžitou částkou odpovídající částkám vynakládaným v daném místě a čase za užívání obdobných nemovitostí. Za situace, kdy je výše nájemného za užívání předmětné nemovitosti regulována maximální výší, však nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout regulací určenou maximální částku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 768/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2905/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009). V rozhodném období přitom byla výše nájemného pozemků sloužících k nepodnikatelským účelům regulována cenovými výměry Ministerstva financí. V souvislosti s určením výše bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému 2) se soudy obou stupňů opomněly zabývat otázkou, zda dovolatel v žalovaném období užíval pozemek žalobců k podnikatelským nebo nepodnikatelským účelům. Uvedená otázka je přitom s ohledem na výše uvedenou judikaturu dovolacího soudu a existující regulaci výše nájemného z pozemků užívaných k nepodnikatelským účelům v souzené věci rozhodující pro stanovení výše bezdůvodného obohacení. S ohledem na právě uvedené lze uzavřít, že se soudy obou stupňů měly v souzené věci při stanovení výše bezdůvodného obohacení otázkou cenové regulace zabývat, přinejmenším tedy odůvodnit, proč na nájem pozemků v dané věci cenová regulace nedopadá. Za této situace dovolací soud uvádí, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil v otázce stanovení výše bezdůvodného obohacení, čímž je dána důvodnost dovolání.
Pokud dovolatel namítá, že skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný 2) v rozhodné době přenechal pozemek žalobců žalovanému 1) k užívání za úplatu, vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování ( sub a/ ) a dále tvrdí-li, že pozemek žalobců v rozhodné době neužíval, a proto se nemohl na úkor žalobců bezdůvodně obohatit ( sub b/ ), dovolací soud uvádí, že tyto námitky nejsou důvodné.
Uvedené námitky jsou totiž v souzené věci nerozhodné, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, které odvolací soud svým posledním rozhodnutím potvrdil, staví na závěru o věcné legitimaci žalovaného 2) na základě skutečnosti, že je žalovaný 2) vlastníkem skládky, a že je jeho povinností uvést předmětný pozemek do původního stavu, tedy rekultivovat jej, a to s tím důsledkem, že pokud žalovaný 2) předmětný pozemek žalobcům neodevzdal v původní podobě a znemožňuje tak žalobcům užívat jej ve stavu před jeho převzetím státem, vzniká mu bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat. Je sice pravdou, že jak dovolací soud, tak i odvolací soud ve svých posledních rozhodnutích ve věci dovozovaly pasivní věcnou legitimaci žalovaného 2) ze skutečnosti, že přenechal předmětný pozemek do užívání žalovanému 1), ačkoliv v řízení bylo prokázáno, že předmětný pozemek nebyl v rozhodné době předmětem nájemní smlouvy mezi žalovanými, nicméně jejich závěr je věcně správný, neboť, jak se uvádí v rozhodnutí soudu prvního stupně, pasivní věcná legitimace žalovaného 2) se odvíjí od skutečnosti, že žalovaný 2) je vlastníkem skládky a současně je i povinen na základě rozhodnutí příslušných úřadů realizovat její rekultivaci. Za této situace proto řešené námitky dovolatele nejsou důvodné. K námitce dovolatele, že nepřenechal předmětný pozemek do užívání žalovanému 1) (sub a/), dovolací soud pro úplnost uvádí, že užívání předmětného pozemku žalovaným 1) dovodil odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2009, č.j. 29 Co 369/2008-247 (jeho závěr následně převzal i dovolací soud), z rozhodnutí Odboru stavebního Magistrátu hl.m. Prahy ze dne 4. 1. 2005, č.j. MHMP-106011/2004/OST/Ří/Ve, v němž se uvádí: „ Obhlídkou na místě samém odvolací orgán zjistil, že práce na stavbě probíhají. “. Citované správní rozhodnutí se však týká stavby prováděné na mnoha pozemcích (mj. i pozemku žalobců), přičemž z uvedeného správního rozhodnutí není zřejmé, zda práce fakticky probíhali na všech těchto pozemcích, anebo jen na některých z nich. Za této situace nelze toliko z citovaného správního rozhodnutí dovodit, že žalovaný 1) v rozhodné době předmětný pozemek skutečně užíval. Uvedené však nic nemění na výše uvedeném závěru o pasivní legitimaci žalované 2), neboť je pro něj nerozhodné, zda žalovaný 1) předmětný pozemek užíval, či nikoliv.
Z důvodu shora uvedených dovolací soud bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek (§243b odst. 3 o. s. ř.), a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.)
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. září 2014
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu