ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1002.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1002/2014 -44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. srpna 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný P. R., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2014, č. j. 6 To 104/2013-877, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 2/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2013, č. j. 34 T 2/2013-779, byl obviněný P. R. uznán vinným jednak „zločinem“ vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a jednak přečinem neoprávněného opatření a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „při využití nepříznivé životní situace Ing. J. H., v úmyslu usmrtit ho a získat tak majetkový prospěch, si s ním v průběhu dne 7. 11. 2012, kdy ho náhodně potkal, pod blíže nezjištěnou záminkou předem sjednal návštěvu v jeho domě, ve F. p. R., v části P., přičemž věděl, že poškozený dům obývá sám a v nejbližší době se hodlá stěhovat a odcestovat za prací do R., a poté, co se na místo kolem 21.30 hodin dostavil, tak v časovém období od 21:30 hod. dne 7. 11. 2012 do 03:30 hod. dne 8. 11. 2012, v obývacím pokoji domu, v úmyslu usmrtit poškozeného Ing. J. H., opakovaně, silou velké intenzity a za pomoci blíže nezjištěného tupého i bodnořezného nástroje, nejméně 17x udeřil do hlavy a taktéž ho nejméně dvakrát bodl do oblasti krku, čímž mu způsobil mnohočetné tříštivé, místy vpáčené zlomeniny lebky s mnohočetným roztržením tvrdé pleny mozkové, především v pravé spánkové krajině a na hranici temena a týla vlevo, vše s výhřezy rozhmožděné mozkové tkáně a dále bodné poranění krku do hloubky 3,5 cm a současně i průbod krku délky 14 cm, jehož kanál procházel kůží, podkožím až do hloubi krku, kde zraňoval svalovinu krku, drobné žilní svazky nad pravým lalokem štítné žlázy, stěny hltanu vpravo i vlevo, a vycházel na levé straně krku, v důsledku kterýchžto zranění jednoznačně likvidačního charakteru Ing. J. H. na místě zemřel, poté tělo poškozeného uložil do kompostoviště nacházejícího se na zahradě domu, kde ho zakryl vrstvou kompostu a z domu odcizil různé cennosti, především stolní počítač s monitorem v celkové hodnotě 7.700,- Kč, chlapecké horské jízdní kolo v hodnotě 4.500,- Kč, dámské jízdní kolo v hodnotě 500,- Kč a dále zlaté šperky, a to zlatý prsten se zirkonem v hodnotě 840,- Kč, masivní zlatý prsten s modrým kamínkem v hodnotě 2.100,- Kč, zlatý řetízek délky 40 cm v hodnotě 2.400,- Kč, zlatý řetízek délky 40 cm v hodnotě 2.100,- Kč, zlatý přívěsek ve tvaru dvojité špičky v hodnotě 700,- Kč, dva zlaté náramky, každý v hodnotě 900,- Kč, zlaté náušnice osázené českými granáty v hodnotě 2.700,- Kč a stříbrný řetízek délky 51 cm v hodnotě 200,- Kč a peněženku s doklady poškozeného, jeho písemnostmi, zákaznickými kartami různých společností a především dvěma platebními kartami vydanými na jméno Ing. J. H. Českou spořitelnou, a. s., a to NC kreditní s platností od 07/12 do 07/15 a platební kartou MAESTRO s platností od 01/11 do 01/14 a dalšími osobními věcmi, které měl obžalovaný po spáchání činu uloženy v pokoji ubytovny K. a které byly v hodnotě nejméně 2.835,- Kč, přičemž následně všechny odcizené věci v celkové hodnotě 28.375,- Kč naložil do osobního automobilu poškozeného tovární značky Subaru Forester SF5 černé barvy v hodnotě nejméně 55.400,- Kč, a toto vozidlo dne 8. 11. 2013 kolem 7:30 hodin odcizil za pomoci svědků Č. M. a R. K., kterým sdělil, že se jedná o formu úhrady jeho pohledávky, R. K. na žádost obžalovaného nasedl do auta a vyjel z garáže před dům, po výjezdu obžalovaný k němu přisedl a tento ho odvezl na náměstí ve F. p. R. a automobil až do doby, kdy s ním dne 13. 11. 2012 mezi 23. a 24. hodinou havaroval na silnici III. třídy v obci T., užíval jako vlastní“. Za to byl obviněný podle 140 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §54 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. 2. 2014, č. j. 6 To 104/2013-877, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 27. 2. 2014 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.)
Proti shora citovaným rozhodnutím soudů podal obviněný následně dovolání , jímž zároveň napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že skutková zjištění soudů k projednávané trestné činnosti odporují obsahu provedených důkazů. Proto lze mít důvodné pochybnosti jak o správnosti samotného výroku o vině zločinem vraždy, tak o výroku, kterým mu byl uložen výjimečný trest odnětí svobody v trvání 25 let. Dovolatel odkázal na argumentaci uplatněnou v rámci závěrečné řeči obhájce v hlavním líčení a následně i v písemném vyhotovení svého odvolání. Znovu poukázal na to, že orgánům činným v trestním řízení se nepodařilo přesně zjistit jeho pohyb v době od 21:30 hodin dne 7. 11. 2012 do 03:00 hodin dne 8. 11. 2012, kdy měl údajně poškozeného Ing. H. zavraždit. Současně nebyl zjištěn ani motiv, který měl k vraždě vést, tj. zda skutečným cílem usmrcení poškozeného byla snaha získat majetkový prospěch. Dovolatel dále připomněl, že u něho nebyl nalezen vražedný nástroj či nástroje, kterými měl čin spáchat. Biologické stopy zajištěné na jeho oděvu pak svojí povahou ani rozsahem neodpovídaly charakteru velmi rozsáhlého poranění, které poškozený utrpěl. Pokud by poškozeného usmrtil způsobem, jaký je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, musely by na jeho šatech být zjištěny stopy mnohem průkaznější než ty, které předložila obžaloba. Dovolatel připouští, že se držením platebních karet poškozeného dopustil přečinu neoprávněného opatření padělání a pozměnění platebního prostředku a přivlastněním si počítače poškozeného přečinu krádeže. Důsledně však nadále popírá, že by poškozeného Ing. J. H. usmrtil.
Proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby obě napadená rozhodnutí zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně uvedla, že obviněný na podporu uplatněného dovolacího důvodu použil toliko argumentaci známou již z jeho dosavadní obhajoby. V této souvislosti pak poznamenala, že dovolání jako do značné míry formalizovaný mimořádný opravný prostředek neslouží k všeobecnému přezkumu napadeného rozhodnutí, nýbrž jen k prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím deklarovaného důvodu dovolání. Námitkami nyní vyjádřenými též v dovolání se podle státní zástupkyně náležitě a dostatečně zabýval již soud druhého stupně. Jeho závěry jsou podle ní zcela logické a plně vycházejí z obsahu provedených důkazů. Jestliže přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které obviněný uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku. Kromě toho se obviněný zaměřil v podstatě výlučně na otázky skutkové, neboť soudům obou stupňů vytýká způsob, jakým hodnotily ve věci provedené důkazy. Přitom na druhé straně ve svém dovolání nenamítl existenci vad spočívajících v nesprávné aplikaci hmotného práva, ačkoliv právě takové pochybení zakládá uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Své vyjádření státní zástupkyně proto uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou vyjmenovány v §265b tr. ř., a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.
Obviněný P. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel - pokud jde o výrok o vině „zločinem“ Přesněji „zvlášť závažným zločinem“ (viz §14 odst. 3 tr. zákoníku, věta za středníkem). vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku - s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě tak měla být v jeho neprospěch především porušena zásada in dubio pro reo , neboť soudy při neakceptování jeho obhajoby měly vyhodnotit obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak podle dovolatele vycházely z takového skutkového stavu věci, který v rozhodných okolnostech neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Nelze tedy pochybovat o tom, že podaným mimořádným opravným prostředkem se primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba nepochybně rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.
Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a především logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané a proč obhajobě obviněného spočívající v podstatě v tom, že poškozeného již nalezl v jeho domě mrtvého a jeho těla se pokusil zbavit pouze proto, že ze strachu „zpanikařil“ a nevěděl, jak si v takové situaci počínat, neuvěřil (viz zejména str. 36 až 40 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) dostatečně odůvodnil (viz str. 6 dole až str. 14 napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, nebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku obviněného, že mu odvolací soud uložil nepřiměřeně přísný trest. Vyjma toho, že obviněný ji odvíjí výhradně od zpochybnění ve věci učiněných skutkových zjištění a správnosti jejich právního posouzení soudy obou stupňů (viz výše), tzn. od výroku o vině, je nutno zdůraznit, že výtky vůči druhu a výměře trestu - s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí - lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , a to jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští , nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To se však v daném případě nestalo.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného P. R. bylo opřeno o námitky, které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler