ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1086.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1086/2014 -78
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 3. září 2014 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným D. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2014, č. j. 5 To 65/2013-2973, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 7/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 1 T 7/2012-2772, v trestní věci obviněných D. K. , R. Z. a Z. D. byl mj. ohledně obviněného D. K. (dále také jen „obviněného“) podle §45 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) zrušen výrok o vině pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2012, č. j. 1 T 7/2012-2371, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2013, č. j. 5 To 96/2012-2564, a dále celý výrok o trestu a výroku o náhradě škody.
Soud prvního stupně nově rozhodl tak, že obviněného na skutkovém základě podrobně popsaném ve výroku o vině uznal vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, který obviněný spáchal dílem samostatně a dílem jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku. Za tento zvlášť závažný zločin a sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 odst. 3 písm. b) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 31. 8. 2011, č. j. 3 T 60/2011-279, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 11. 2011, č. j. 2 To 279/2011-309, ho pak podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku, odsoudil ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 3 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu ze shora citovaného rozsudku Okresního soudu v Šumperku ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Součástí rozsudku byl i výrok, jímž byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro některé skutky, jichž se měl dopustit jako spolupachatel společně s obviněnými Z. D. a R. Z. a v nichž byly obžalobou spatřovány dílčí útoky pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. O nárocích poškozených na náhradu škody rozhodl soud výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti k její náhradě, popř. výroky podle 229 odst. 1 tr. ř. §229 odst. 2 tr. ř., §229 odst. 3 tr. ř, jimiž byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání státního zástupce podaného mimo jiné též v neprospěch obviněného D. K. rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 3. 2014, č. j. 5 To 65/2013-2973, jímž napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to - ohledně obviněného D. K. - ve zprošťujících výrocích pod body 19), 20), 21), 23) a 24) a ve výrocích o náhradě škody ve vztahu k poškozeným Ing. L. P., MUDr. K. S., Ing. J. V., G. H. a P. R. Ve zrušené /zprošťující/ části týkající se tohoto obviněného pak podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolání obviněného směřující proti výrokům o vině pod body ad 12) a 13), výroku o trestu a navazujícím výrokům o náhradě škody bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto (bod ad IV.). Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 12. 3. 2014 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v obviněným napadených /nezrušených/ výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.)
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný D. K. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že trestní řízení v dané věci bylo zatíženo vadami takové povahy, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny Základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jedná se o pochybení při hodnocení důkazů, která - s ohledem na jejich význam a závažnost - umožňují podle dovolatele v rámci dovolacího řízení jinak výjimečný zásah do soudy učiněných skutkových zjištění, jak to má konečně na mysli i konstantní judikatura Ústavního soudu. Dovolatel trvá na tom, že vůči poškozeným H. R. a I. S. se žádného podvodného jednání nedopustil. V obou těchto případech byl toliko zneužit svědkyní Ing. R. V. jako nástroj jejího kriminálního jednání. Pokud aktivně jednal (tj. pouze podepsal inkriminované směnky), činil tak pod jejím nátlakem. Žádné nabídky nemovitostí pro pozdější poškozené jí však neposkytl a sám s nimi také obchodně nejednal. Jednalo se o zcela „soukromou akci“ Ing. V., která si s vysokou pravděpodobností chtěla peníze vybrané od poškozených ve výši 2.600.000,- Kč ponechat pro vlastní potřebu. Dovolatel z celé věci žádný prospěch neměl. Popis skutkového děje předkládaný Ing. V. je zcela nereálný, na rozdíl od logické verze předkládané dovolatelem.
Dovolatel má zato, že pokud lze vůbec jeho jednání uvedené v bodech ad 12) a 13) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně považovat za trestné, měl by být postižen nejvýše jako účastník na trestném činu podle §24 tr. zákoníku a nikoli jako přímý pachatel či spolupachatel. Je přesvědčen o tom, že otázka viny hlavního pachatele doposud nebyla soudy uspokojivě vyřešena, když při hodnocení stávajícího a navíc neúplného dokazování zjevně došlo k porušení zásady in dubio pro reo.
Proto závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2014, č. j. 5 To 65/2013-2973, ve výroku ad IV. a též vadné řízení mu předcházející, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1, odst. 3 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu a v jiném složení senátu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že obviněný v něm především prezentuje svou vlastní představu o skutkovém ději. Teprve na podkladě těchto konstrukcí pak sekundárně vyvozuje jiné skutkové a právní závěry než ve věci činný soud. Námitky vůči porušení norem procesního práva, zejména pokud jde o úplnost provedeného dokazování a způsob jeho hodnocení soudy, však uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému jinému ze zákonných důvodů dovolání neodpovídají. Podle státního zástupce nelze ve věci dovodit ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením, který by mohl výjimečně odůvodnit provedení skutkového přezkumu dovolacím soudem, neboť soudy postupovaly v řízení zcela v souladu se zásadami zakotvenými v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
Své vyjádření proto uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil navrhované rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil rovněž pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný D. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl mimo jiné zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel - pokud jde o výrok o vině dílčími útoky pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku popsanými v bodech ad 12), 13) odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně - s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl de facto žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek, včetně tvrzeného nesprávného posouzení hmotně právní otázky, zda a v jaké ze zákonem předpokládaných forem trestné součinnosti (pachatel, spolupachatel či účastník) zde jednal, založil výhradně na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě měla být v jeho neprospěch především porušena zásada in dubio pro reo , neboť při neakceptování jeho obhajoby, podle níž byl k podpisu směnek ve prospěch poškozených H. R. a I. S. přinucen Ing. R. V. jako hlavní pachatelkou, soudy vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho měly vycházet ze skutkového stavu věci, který v dovolatelem vytýkaném směru neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení dovolatel spojoval nesprávné právní posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli na proklamovaném hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba nepochybně rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.
Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a především logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané a proč jeho obhajobě spočívající v tom, že podvodné jednání vůči poškozeným H. R. a I. S. bylo výhradně dílem (tzn. uskutečněním úmyslu) Ing. V., k jehož realizaci toliko „napomohl“ vystavením inkriminovaných směnek, neuvěřil se zřetelem k výsledkům dokazování (viz zejména str. 51až 57 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.) dostatečně odůvodnil (viz pasáž na str. 21 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud nesdílí názor dovolatele, že soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, nebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
K obecně formulované procesní výtce dovolatele stran neúplnosti dokazování provedeného ve věci, Nejvyšší soud poznamenává, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však velmi důležitý právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který rozhodnutí soudu obou stupňů ohledně výroků, které obviněný napadá, splňují.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného D. K. bylo opřeno o námitky, které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler