ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1110.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1110/2014 -32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 3. září 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný O. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2014, č. j. 6 To 170/2014-628, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 42/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 10. 2. 2014, č. j. 2 T 42/2013-587, byl obviněný O. Š. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „dne 21. 10. 2011 kolem 18.55 hod. na silnici v kilometru 0,8 ve směru od obce K. na B. řídil tahač zn. Scania R 124, s návěsem Annaburger LS, na kterém byly naloženy nedostatečně upevněné železné konstrukce, které se při jízdě na rovném úseku komunikace za stoupáním u obce K., okres L., na návěsu vychýlily a vybočily do protisměrného jízdního pruhu, kde v té době projížděl mikrobus zn. Renault Master, který řídil R. D., vybočující konstrukce zachytily levou stranu projíždějícího mikrobusu, tento rozpáraly a popadaly na vozovku, mikrobus následně vyjel po střetu vlevo mimo komunikaci, kde přerazil strom a dále pokračoval silničním příkopem a narazil do dalšího stromu, o který se zastavil, při této dopravní nehodě utrpěl řidič mikrobusu R. D. těžké zranění, a to tržnězhmožděné rány levé strany hlavy, levého ramene, zlomeninu levé spánkové kosti a pohmoždění mozku, byl tři týdny hospitalizován a odkázán převážně na lůžko, celková doba pracovní neschopnosti trvala do 29. 2. 2012, tedy téměř 19 týdnů, spolujezdci z mikrobusu zn. Renault Master, A. N., utrpěl rovněž těžké zranění, a to tržnou ránu čela vlevo, tříštivou zlomeninu lební klenby a levé strany lební spodiny s krvácením pod i zevně tvrdé mozkové pleny a výrazné pohmoždění mozku s trvalými následky, tzv. apatický syndrom, je doživotním invalidou, nesoběstačným a je odkázán na pomoc druhé osoby, J. J., utrpěl rovněž těžké zranění, a to tržnou ránu levé strany krku a tváře a zlomeninu dolní čelisti vlevo v úhlu, v pracovní neschopnosti byl až do 30. 11. 2011, tedy téměř 6 týdnů, byl 4 týdny odkázán pro nutnou mezičelistní fixaci na tekutou stravu, špatně mluvil, musel dodržovat přísný režim a další týden mohl přijímat jen kašovitou či měkkou potravu, na obličeji jako trvalý následek mu zůstane relativně rozměrná jizva, M. F., utrpěl pohmoždění levého kolene a podvrtnutí palce levé ruky, v pracovní neschopnosti nebyl a byl jen omezen v chůzi a pohyblivosti levé ruky po dobu jednoho až dvou týdnů, S. K., utrpěl jen oděrky a nezávažné pohmožděniny, v pracovní neschopnosti nebyl, V. P., utrpěl oděrky a tržnou ránu levé strany čela, řeznou ránu levého spánku, tržnou ránu levého obočí, řeznou ránu pravé tváře, řeznou ránu pravé spánkové krajiny, otřes mozku a neposunutou zlomeninu levé klíční kosti, musel být tři dny hospitalizován a v pracovní neschopnosti byl do 11. 12. 2011, tedy 7 týdnů“. Za to byl obviněný podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků. Zároveň mu podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. soud odkázal poškozené Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR se sídlem Edisonova 5397, Chomutov, Vojenskou zdravotní pojišťovnu ČR se sídlem W. Churchila 1367/7, Ústí nad Labem, A. N., bytem J. A. K., M., E. N., bytem V., L., M. N., bytem K., M., a E. P., bytem L., L., s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obviněného a poškozených A. N., E. N., M. N. a E. P. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 5. 2014, č. j. 6 To 170/2014-628, jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě škody ohledně poškozených A. N. a E. N. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněný je podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen zaplatit na náhradě nemajetkové újmy v penězích poškozenému A. N. částku 300.000,- Kč a poškozené E. N. částku 200.000,- Kč. Odvolání obviněného a poškozených M. N. a E. P. podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci dne 14. 5. 2014 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v odvoláními napadených nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný O. Š. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především setrval na tvrzení, že inkriminovanou dopravní nehodu nezavinil. Náklad na vozidle byl podle jeho přesvědčení upevněn řádně a zajištěn dostatečně podle předepsané tonáže. K poškození vazadel pak došlo v důsledku střetu protijedoucího vozidla s přepravovaným nákladem, když toto vozidlo o něj zavadilo. Soudy obou stupňů se však s touto obhajobou dovolatele, podpořenou mimo jiné též oponentními znaleckými posudky ke znaleckému posudku předloženému obžalobou, patřičně nevypořádaly. Vyšly toliko z důkazů svědčících v jeho neprospěch, navzdory tomu, že jednotlivé posudky znalců obsahovaly zcela rozporné závěry. Podle názoru dovolatele soudy neprovedly dokazování v potřebném rozsahu, neodstranily přetrvávající nejasnosti o průběhu nehodového děje a neseznámily se dostatečně ani s technickou stránkou věci, aby mohly dospět ke správným, tj. objektivním skutkovým závěrům. Tím porušily zásadu in dubio pro reo a svá rozhodnutí zatížily vadou spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. V důsledku toho je nesprávný jak výrok o vině dovolatele žalovaným skutkem, tak i výrok o trestu. Na podporu svých tvrzení dovolatel zároveň předložil další znalecký posudek z oboru silniční a městské dopravy ze dne 14. 7. 2014 vypracovaný na žádost obhajoby Ing. Janem Tylem.
S ohledem na výše uvedené důvody závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech zrušil v celém rozsahu a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Lounech, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu (zde samosoudcem) soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 7. 8. 2014. Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 19. 8. 2014 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se vzhledem k povaze uplatněných námitek k dovolání obviněného věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný O. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné jednak podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest, a současně podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam, neboť odvolací soud nově rozhodl o povinnosti k náhradě škody.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zákon touto formulací vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Jak správně zmínil vyjadřující se státní zástupce, s poukazem na uvedený dovolací důvod se obecně není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěným skutkovým stavem věci je dovolací soud při svém rozhodování o dovolání vázán a hodnotí jej pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy učiněná skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil de facto výhradně na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. Primárně jim vytkl, že v jeho neprospěch porušily zásadu in dubio pro reo , když při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování - zejména pak znaleckých posudků z oboru dopravy - k jeho tíži, ač takový postup nebyl podle něj namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který objektivně neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět zejména opomenutí důkazu soudem nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadená rozhodnutí soudů netrpí.
Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň dostatečně podrobně vyložil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Logicky zdůvodnil, na základě čeho měl obhajobu obviněného, podle níž náklad před jízdou zabezpečil dostatečně a ten mu byl z návěsu stržen v protisměru projíždějícím mikrobusem řízeným poškozeným R. D., za vyvrácenou (viz zejména str. 12 dole a 13 odůvodnění rozsudku). Rovněž odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní posuzovaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.) dostatečně zdůvodnil (viz pasáž na str. 5/6 napadeného rozsudku). Nelze tedy říci, že by v projednávaném případě byl skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by dokonce napadená rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné soudcovské libovůle.
K procesní námitce obviněného stran neúplnosti dokazování provedeného ve věci Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který rozhodnutí soudu prvního stupně v předmětné trestní věci splňuje (viz odůvodnění na str. 14 shora rozsudku). V rámci odvolacího řízení pak již obviněný žádné další doplnění dokazování nenavrhoval, jak je patrno z odůvodnění jeho odvolání založeného na č. l. 607 - 609 spisu a z obsahu protokolu o veřejném zasedání soudu druhého stupně ze dne 14. 5. 2014 založeného na č. l. 617 - 619 spisu).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Protože dovolání obviněného O. Š. bylo opřeno o námitky, které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler