ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1226.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1226/2014 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 23. září 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný R. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. 5. 2014, č. j. 55 To 109/2014-361, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 2 T 27/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 13. 2. 2014, č. j. 2 T 27/2013-329, byl obviněný R. B. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že „dne 30. 12. 2011 v době kolem 22.05 hodin jako řidič osobního motorového vozidla zn. ŠKODA FABIA, v majetku J. D., po požití alkoholických nápojů, kdy mu bylo rozborem žilní krve odebrané ve 23.25 hodin zjištěno 0,98 g/kg alkoholu v krvi, v Ž. B., okres J., při jízdě po místní komunikaci ulici P. u objektu společnosti DETESK, s. r. o., Ž. B., ve směru od P. ke středu města, při průjezdu pravotočivou zatáčkou, nezvládl v důsledku nepřiměřené rychlosti a nepřizpůsobení jízdy profilu komunikace a povětrnostním podmínkám řízení vozidla, vyjel vlevo mimo vozovku, kde levým bokem vozidla narazil do betonové podezdívky oplocení společnosti DETESK, s. r. o., kdy se vozidlo odrazilo zpět na vozovku a při tomto střetu utrpěli spolujezdci obžalovaného sedící na zadním sedadle, poškozený Z. V., tržnou ránu v levé temenotýlní oblasti, podkožní krevní výron kolem levého očního bulvu, ložiska zhmoždění mozku s maximem v levé spánkové oblasti a pravé týlní oblasti, epidurální krevní výron v temenotýlní oblasti vlevo a krevní výrony pod tvrdou plenou mozkovou, zlomeniny klenby lební přecházející až na spodinu lební zejména vlevo a na levou pyramidu, zlomeninu zubu druhého krčního obratle s posunem kostních úlomků, úrazový otok mozku, krvácení do levé postranní nosní dutiny a krvácení do obou pohrudničních dutin, poškozený V. R., rozsáhlou tržně zhmožděnou ránu v čelní oblasti hlavy vlevo, zlomeninu lícního oblouku vlevo bez posunu kostních úlomků, drobná ložiska zhmoždění mozku v temenní oblasti levé mozkové hemisféry, úrazový otok levé mozkové polokoule, zlomeninu 11. a 12. žebra vlevo bez posunu kostních úlomků a zhmoždění plíce vlevo, když tato zranění je nutno ze soudně lékařského hlediska kvalifikovat u obou poškozených jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu poranění životně důležitého orgánu a vážné poruchy zdraví s dlouhodobým a podstatným omezením v běžném způsobu života, když u obou poškozených nelze vyloučit případné trvalé následky, a obžalovaný svým jednáním hrubě porušil povinnosti uvedené v ustanovení §4 písm. a), b), §6 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů“. Za to byl obviněný podle §147 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §84 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků s dohledem. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu pěti let. Soud současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Semilech ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 2 T 12/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR se sídlem Mírové náměstí, Jablonec nad Nisou, výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 20. 5. 2014, č. j. 55 To 109/2014-361, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněnému podle §205 odst. 3 tr. zákoníku uložil za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku opět souhrnný trest souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Výkon trestu byl obviněnému podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Zároveň mu byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku znovu uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu pěti let. Trestní příkaz Okresního soudu v Semilech ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 2 T 12/2013, jímž byl obviněný uznán vinným pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku odvolací soud ve výroku o trestu zrušil a současně zrušil i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci dne 20. 5. 2014 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v odvoláním napadených nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. B. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) úvodem předeslal, že si je vědom skutečnosti, že v rámci řízení o dovolání zpravidla nelze opětovně přezkoumávat skutková zjištění a hodnocení důkazů před soudy prvního resp. druhého stupně. Je však toho názoru, že pokud odvolací soud bez bližšího zdůvodnění odmítl provést jím navržené důkazy, zatížil své rozhodnutí vadou předpokládanou v důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., spočívající v nesplnění procesních podmínek pro zamítnutí jeho řádného opravného prostředku. Současně mu tímto postupem odepřel právo na spravedlivý proces. Dovolatel trvá na tom, že se jednání uvedeného ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nedopustil. Ve věci provedené důkazy, svou povahou nepřímé, podle jeho přesvědčení přijetí jednoznačného závěru o vině neumožňují. Poukázal na to, že přímí svědci dopravní nehody R. V. a Z. V. si vzhledem ke svému stavu v době nehody a stávajícímu zdravotnímu stavu nebyli schopni vybavit, kdo v inkriminovanou dobu vlastně automobil řídil. Původní pozice všech tří osob nacházejících se ve vozidle se mohla následkem prudkého nárazu podstatným způsobem změnit. Proto dovolatel v odvolacím řízení navrhl provést výslech velitele hasičského zásahu ze dne 30. 12. 2011 a vyžádat fotodokumentaci z jeho průběhu. Od nejmenovaného hasiče ze S. se měl totiž po podání odvolání náhodně dozvědět, že při vyprošťování osob z havarovaného vozu byl jednoznačně nejvíc zraněný řidič vozidla, který musel být na místě dokonce intubován. Potvrzení této informace by znamenalo, že oním řidičem nebyl on, nýbrž svědek V. Dále dovolatel navrhl svědecký výslech pana O. V., který mu měl sdělit, že se nacházel v blízkosti dopravní nehody v době, kdy k vozidlu přišly dvě ženy, které otevíraly dveře automobilu. Tento svědek by se tedy mohl rovněž vyjádřit k možné manipulaci s jeho tělem, jakož i těly svědků V. a V. po nehodě. Pokud se odvolací soud k těmto jeho důkazním návrhům v odůvodnění napadeného rozsudku nijak nevyjádřil, činí to jeho rozhodnutí „velice obtížně přezkoumatelným“.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. 5. 2014, č. j. 55 To 109/2014-361, a podle §265l tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že tvrzení obviněného, že vůz v době dopravní nehody neřídil, je pouze opakováním jeho dosavadní obhajoby z předchozích fází trestního řízení. Soudy obou stupňů se s ní vypořádaly dostatečně a státní zástupce se s jejich skutkovými závěry plně ztotožňuje. Zároveň poukázal na to, že jde o námitku, kterou nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a z dostupného spisového materiálu nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když z nich naopak vyplývá, že soudy při dokazování postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. To, že odvolací soud nevěnoval větší pozornost důkazním návrhům obviněného v odůvodnění napadeného rozsudku, považuje státní zástupce pouze za formální pochybení, které nemá na věcnou správnost jeho rozhodnutí žádný vliv.
Proto své vyjádření uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil navrhované rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil rovněž pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.
Obviněný R. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo dovolatelem namítanou vadou spočívající „v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“, která zakládá existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zákon touto formulací vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Jak správně konstatoval vyjadřující se státní zástupce: s poukazem na uvedený dovolací důvod se obecně není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěným skutkovým stavem věci je dovolací soud při svém rozhodování o dovolání vázán a hodnotí jej pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy učiněná skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. Tím měla být v jeho neprospěch primárně porušena zásada in dubio pro reo , protože soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování, jež bylo provedeno navíc v nedostatečném rozsahu, k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že podaným mimořádným opravným prostředkem se ve skutečnosti domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání de facto uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět zejména opomenutí důkazu soudem nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené rozhodnutí odvolacího soudu netrpí.
Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň dostatečně podrobně vyložil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Logicky zdůvodnil, na základě čeho měl obhajobu obviněného, podle níž to nebyl on, kdo řídil v podnapilém stavu motorové vozidlo a havaroval s ním, za vyvrácenou (viz zejména str. 5 dole a 6 odůvodnění rozsudku). Rovněž odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní posuzovaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.) dostatečně zdůvodnil (viz str. 4/5 shora napadeného rozsudku). Nelze tedy říci, že by v projednávaném případě byl skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by dokonce napadená rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné soudcovské libovůle.
K procesní námitce obviněného stran neúplnosti dokazování provedeného ve věci Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné trestní věci splňuje (viz odůvodnění na str. 14 shora rozsudku). Je pravdou, že odvolací soud se v jeho písemném odůvodnění k jednotlivým důkazním návrhům obviněného (dovolatele) podrobněji nevyjadřoval, nicméně v rozhodnutí jednoznačně uvádí, že s ohledem na důkazy provedené v hlavním líčení považoval za zcela bezpředmětné (tj. nadbytečné) jakkoli dále zkoumat, zda charakter zranění poškozeného Z. V. (který podle dovolatele měl být zřejmě tím, kdo v inkriminovanou dobu vozidlo řídil) je slučitelný s jeho umístěním na předním či zadním sedadle či zda mohlo dojít v důsledku nárazu nebo poté k přemístění osob ve vozidle (viz str. 4).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Protože dovolání obviněného R. B. bylo opřeno o námitky, které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. podřadit nelze, nebylo mu možno přiznat opodstatnění ani z hlediska dalšího důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o d m í t l jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler