ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1529.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1529/2014 -18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 3. prosince 2014 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. S., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 8. 2014, č. j. 8 To 316/2014-281, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 3 T 157/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. 6. 2014, č. j. 3 T 157/2013-246, byl obviněný J. S. uznán vinným „zločinem“ loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne 28. 6. 2013 kolem 15.00 hodin v O., okres K. V., v ulici M. před vchodem do ubytovny v úmyslu získat finanční prostředky oslovil přicházejícího poškozeného V. Š. slovy: „Vím, že pracuješ u G. a máš peníze, tak mi dej dvacku“, poškozený mu odpověděl, že do žádné práce nechodí a žádné peníze u sebe nemá a chtěl pokračovat do vchodu ubytovny, načež obžalovaný k němu zezadu z pravé strany přistoupil, poškozený se k němu instinktivně otočil čelem a obžalovaný ho chytil pravou rukou pod krkem, silně ho sevřel a přitlačil zčásti na zeď a na dveře ubytovny, při tomto si pomáhal i levou rukou, poté s poškozeným zacloumal a opakovaně mu řekl: „Dej sem prachy“, což umocňoval náznakem úderu pěstí napřažené levé ruky na hlavu, přičemž poškozený mu sdělil, že opravdu žádné peníze nemá, a ukázal mu prázdné kapsy kraťasů, následně ho obžalovaný pustil, neboť z okna vrátnice ubytovny vykoukl vrátný a na to obžalovaný z místa odešel, čímž poškozenému způsobil pohmoždění, otlaky a drobné škrábance na krku bez nutnosti lékařského ošetření“. Za to byl obviněný podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvoláních obviněného a státního zástupce, který je podal v neprospěch obviněného do výroku o uloženém trestu, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. 8. 2014, č. j. 8 To 316/2014-281, jímž oba řádné opravné prostředky podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 4. 8. 2014 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. S. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že skutku, jehož spácháním byl uznán vinným, se nedopustil. V této souvislosti připomněl genezi rozhodování soudů v dané trestní věci s tím, že byl soudem prvního stupně původně obžaloby zproštěn. Poté, co odvolací soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, v opakovaném hlavním líčení již žádné nové důkazy prováděny nebyly. Doposud provedené důkazy byly pouze „přehodnoceny“ v jeho neprospěch. Krajský soud se pak věcí na základě dalšího řádného opravného prostředku dovolatele znovu zabýval, ovšem sám žádné důkazy také neprováděl. Pouze konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a že důkazy hodnotil v souladu se zákonem. O správnosti tohoto závěru má dovolatel pochybnosti a nesouhlasí s ním.
Dovolatel připustil, že se s poškozeným kritického dne před ubytovnou setkal. Pokud s ním ovšem hovořil, tak pouze proto, aby mu vytkl jeho nevhodné chování. Tento rozhovor mohl být hlasitý, jelikož projevy dovolatele bývají zpravidla hlučné. Je dokonce možné, že svým vystupováním mohl v poškozeném vzbudit jisté obavy. Ty ovšem nebyly namístě. Každému, kdo dovolatele zná, je to známo, což platí i pro poškozeného V. Š. Dovolatel zároveň konstatoval, že cizí peníze nepotřebuje a to, co má, mu pro jeho potřeby stačí. Nemá tedy důvod opatřovat si finanční prostředky trestnou činností. Pokud jde o samotný průběh incidentu, pak ani svědek E. si jeho počínání vůči poškozenému nevysvětloval jako loupežné přepadení. V opačném případě by jistě volal policii. Ostatně o žádném loupežném přepadení se svědkem nehovořil ani sám poškozený, který celou věc navíc nenahlásil hned, ale až s časovým odstupem jednoho týdne. Teprve tehdy vše úmyslně zkreslil, aby dovolatele poškodil. Nepravdivost svého obvinění nakonec poškozený přiznal sám, když mu zaslal omluvný dopis, v němž svá tvrzení vzal zpět. To, že následně v hlavním líčení pro změnu setrval na své původní verzi, pak svědčí především o jeho nevěrohodnosti. Vysvětlení, že výše zmíněný dopis zaslal z obav před osobou dovolatele, je pouze další výmysl, který vyvracejí výpovědi svědků G. a K.
Dovolatel je toho názoru, že v posuzované věci nebyla v prvé řadě respektována zásada „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ a soudy z provedených důkazů nevyvodily odpovídající skutkové závěry. V důsledku toho pak věc posoudily chybně i po stránce právní. Proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 8. 2014, č. j. 8 To 316/2014-281, a v souladu s ustanovením §265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu věc přikázal, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který poukázal na to, že dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě vad spočívajících v nesprávné aplikaci norem hmotného práva na soudem zjištěný skutkový stav. Dovolatel však podle jeho názoru nesměřuje své výtky proti právnímu posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Svou argumentaci podložil výhradně námitkami skutkové povahy, a to s cílem dosáhnout odlišného hodnocení ve věci provedených důkazů, z něhož by vyplynul skutkový závěr odpovídající jeho verzi celého případu. Takové výhrady vůči rozhodnutím soudů obou stupňů ovšem ve skutečnosti žádný dovolací důvod nenaplňují.
Státní zástupce proto své vyjádření uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný J. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy učiněná skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. Vytkl jim, že v jeho neprospěch porušily zásadu in dubio pro reo , když při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování, zejména pak zkreslené výpovědi poškozeného V. Š., k jeho tíži, ačkoliv v pochybnostech byl namístě opačný postup. V důsledku toho pak měly vycházet ze skutkového stavu věci, který objektivně neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze (podle níž důvodem konflitku nebyly cizí peníze, nýbrž to, že s poškozeným chtěl důrazně probrat jiné věci) pak dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu (zločinu) loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba nepochybně rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.
Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a v posledním hlavním líčení zároveň podrobně a logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz příslušná část na str. 4/5 odůvodnění rozsudku). Zde je namístě podotknout, že v rozporu s tím, co tvrdí dovolatel, došlo v rámci hlavního líčení, které následovalo po zrušení prvního zprošťujícího rozsudku ve věci, k poměrně podstatnému posunu v důkazním stavu. Soud měl totiž nově k dispozici zprávu z V. O., z níž vyplynulo, že mezi obviněným a poškozeným nemohlo během výkonu vazby dojít k takovému rozhovoru, v jehož rámci by se poškozený obviněnému omlouval za křivé obvinění, jak popisovali svědci K. a G., vedeni zjevnou snahou dovolateli pomoci a podpořit jeho obhajobu. Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl již žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) dostatečně odůvodnil (viz str. 2 dole a 3 napadeného usnesení). Přesvědčivě vyložil, proč rovněž on neuvěřil obhajobě obviněného, že po poškozeném žádné peníze nechtěl a ten si loupežné přepadení později ze msty vymyslel. Nejvyšší soud tak nesdílí názor dovolatele, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, nebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného J. S. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler