ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.296.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 296/2014 -59
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 5. března 2014 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných J. B., P. G., a D. P., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2013, č. j. 3 To 103/2013-793, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 1/2013, takto:
Podle 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2013, č. j. 53 T 1/2013-652, v trestní věci obviněných D. P., J. M., P. G. a J. B. byly podle §45 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) zrušeny ohledně obviněné J. K. (nyní J. B.) výrok o vině pokusem zločinu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku pod bodem ad II/ rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2011, č. j. 53 T 3/2011-2045, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 5 To 12/2012, a také výrok o trestu z citovaného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, a ohledně obviněné D. P. výrok o vině pokusem zločinu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku pod body ad II/ a III/ rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2011, č. j. 53 T 3/2011-2045, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 5 To 26/2012, a výroky o trestu a o náhradě škody citovaného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
Obviněné J. B. a D. P. byly nově uznány vinnými pokusem zločinu vydírání podle §21 tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustily jednáním porobně popsaným v bodech ad I/ a II/ výroku o vině a D. P. též jednáním popsaným v bodě ad III/ výroku o vině. Obviněná J. B. byla podle §175 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzena ke společnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Obviněné D. P. soud za výše uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se pokus zločinu loupeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byla pravomocně uznána vinnou rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2011, č. j. 53 T 3/2011-2045, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 5 To 26/2012, uložil podle §173 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku, společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále jí podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Obviněný P. G. byl uznán vinným pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) k §235 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. za jednání podrobně popsané pod bodem ad I/ výroku rozsudku a podle §235 odst. 3 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. M. a postupem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody.
O odvoláních obviněných J. B., D. P. a P. G. rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 6. 11. 2013, č. j. 3 To 103/2013-793, jímž tato odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak v odvoláními napadených výrocích nabyl právní moci dne 6. 11. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění J. B., P. G. a D. P. následně dovolání , v nichž všichni uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněná J. B. i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Obviněná J. B. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítla, že odvolací soud v potřebné míře nezvážil všechny rozhodné okolnosti, za nichž došlo ke spáchání činu, který je jí kladen za vinu, ani jeho následky a konkrétní nebezpečí, které představoval. Nerespektoval požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením jejího práva na osobní svobodu oproti veřejnému zájmu na jejím stíhání a potrestání. Při posouzení důvodnosti její odvolací argumentace nesprávně aplikoval ustanovení §39 a §41 písm. a), c), d) a e) tr. zákoníku, když jí neuložil trest odnětí svobody nespojený s jeho přímým výkonem. Tím porušil právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Trestní postih rozsudkem soudu prvního stupně přitom vycházel z nesprávného právního posouzení skutku; podle dovolatelky zjištěného „v extrémním rozporu s důkazem“, o který se měl závěr o její vině opírat.
Proto dovolatelka navrhla, „aby Nejvyšší soud inkriminované rozhodnutí ve smyslu ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, přikázal věc k novému rozhodnutí a ve smyslu ustanovení §265o tr. ř. výkon napadeného rozhodnutí odložil“. Přípisem ze dne 26. 2. 2014 dovolatelka své původní námitky doplnila o vlastní rozbor ve věci existující důkazní situace s poukazem na to, že jednala v područí spoluobviněné D. P. a ve stresové situaci, vytržena z „normálního života“, kdy se pouze snažila udělat vše pro své dítě. Zároveň zpochybnila svoji vědomost o bližších podrobnostech vydírání poškozeného Ľ. F. Pokud jde o vydírání poškozeného J. N., namítla existenci extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění soudů, kdy de facto popírá svou účast na tomto jednání. V rámci dovolání poukázala i na to, že v trestní věci byla stíhána vazebně, kdy ve vazbě strávila 182 dní, a následně se přestěhovala i se synem do S. r. N., kde se provdala a vybudovala si tak pro sebe a zejména svého syna nové, pevné rodinné zázemí. I z těchto hledisek proto považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný, porušující její právo podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Obviněná D. P. v rámci své argumentace zaměřené proti výroku o vině jednáním popsaným pod bodem ad I/ výroku rozsudku soudu prvního stupně především namítla, že je dán nesoulad mezi skutkovým stavem věci v soudy zjištěné podobě a skutečným obsahem provedených důkazů na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Soudy obou stupňů podle ní hodnotily ve věci provedené důkazy v rozporu s logikou, když vycházely pouze z jednostranného a nikoli objektivního náhledu na celý případ. Jednotlivé důkazy účelově selektovaly a posuzovaly je izolovaně, s její obhajobou se dostatečně přesvědčivě nevypořádaly a v důsledku toho o její vině nadále přetrvávají pochybnosti. Ačkoli provedené dokazování umožňovalo vícero odlišných výkladů a na jeho základě bylo tak možno dospět k rozdílným skutkovým verzím, soudy se v rozporu s pravidlem in dubio pro reo nepřiklonily k té, která byla pro dovolatelku nejpříznivější, ač tak učinit měly. Tím ovšem porušily i zásadu presumpce neviny zakotvenou v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelka poté z vlastního pohledu rozebrala obsah ve věci provedených důkazů (zejména výpověď spoluobviněného J. M.), které označila za účelové a zjevně nepravdivé. Setrvala i nadále na tvrzení, že předmětnou trestnou činnost v soudy zjištěné podobě nespáchala, přinejmenším ne jako její hlavní strůjce a dominantní osoba. Ve skutečnosti šlo spíše o podvodné jednání spoluobviněných M. a J. K., nyní B., vůči poškozenému Ľ. F., které postrádá některé znaky vydírání, zejména co do jeho intenzity.
Své námitky uzavřela dovolatelka návrhem, aby Nejvyšší soud na základě podaného dovolání napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a poté ve věci sám rozhodl podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. a zprostil ji podané obžaloby, eventuelně aby po zrušení napadených rozhodnutí přikázal věc soudu k novému projednání.
Obviněný P. G. v dovolání namítl, že soud druhého stupně se náležitě nezabýval jeho odvolacími námitkami. Skutková zjištění obou soudů nepovažuje za správná. Podle něj nebylo především spolehlivě prokázáno, že by někdy kontaktoval poškozeného Ľ. F. a představoval se mu jako major H., nebo že by pro spoluobviněného J. M. opatřoval „přesně nezjištěný odznak“ a listinu se znakem BIS, která se nikdy nenašla, není ani v počítači, ale přesto se o ní tvrdí, že dovolatel je jejím autorem. Závěry soudů jsou v tomto směru pouhými spekulacemi a domněnkami. Na základě takto nesprávně zjištěného skutkového stavu pak podle dovolatele došlo i k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání (skutku). Žádná z prokázaných skutečností nebyla navíc vyhodnocena v jeho prospěch. Hodnocení provedeného dokazování v daném případě proběhlo způsobem narušujícím právní vědomí a důvěru v justici a spravedlnost, a ve svém důsledku znamenalo porušení práva dovolatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto vyžaduje výjimečný zásah do skutkových zjištění i v dovolacím řízení.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 3 To 103/2013, ohledně jeho osoby zrušil a přikázal „příslušnému nezávislému soudu“, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podaným dovoláním se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K argumentaci obviněné J. B. uvedl, že výrok o trestu lze dovoláním napadnout především s odkazem na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak pouze tehdy, jestliže došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní stanovenou trestním zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Nepřiměřenost trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až 42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu. Námitky dovolatelky se tak s uplatněnými důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. míjí.
K dovolání obviněné D. P. státní zástupce poznamenal, že v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se v zásadě nelze domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkumu správnosti jimi provedeného dokazování. Tato možnost existuje pouze ve výjimečných případech, kdy je dán tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Taková situace však podle názoru státního zástupce v daném případě nenastala. Argumentaci dovolatelky tudíž neshledává relevantní, resp. podřaditelnou pod jakýkoli dovolací důvod.
Stejné stanovisko zaujal státní zástupce i k námitkám dovolatele P. G. Ani v jeho případě totiž nespatřuje v rozhodnutí soudů existenci namítaného extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování, které by vedlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Provedené důkazy naopak o jeho vině stíhaným trestným činem svědčí. Pokud obviněný ve svém dovolání namítal nedostatečný rozsah provedeného dokazování a domáhal se jiných, pro něho příznivějších skutkových závěrů, nelze takovou argumentaci shledat právně relevantní z hlediska žádného ze zákonných dovolacích důvodů.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce v případě všech tří obviněných navrhl, aby jejich dovolání byla odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a aby dovolací soud takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obvinění P. G., J. B. a D. P. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř., §265f odst. 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou (každé jako celek) přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť je jimi napadáno rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozhodnutí, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky (odvolání) obviněných proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod jimi použitý dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebo - v případě obviněné J. B. - také pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejícím odstavci je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně neodpovídají námitky obviněných D. P. a P. G. vůči výrokům o vině, v jejichž rámci sami hodnotí obsah (výsledky) provedeného dokazování. Na tomto základě pak zpochybňují skutková zjištění soudů, zejména pokud jde o jejich vzájemnou dohodu s dalšími spoluobviněnými, společný úmysl, míru osobní účasti na stíhané trestné činnosti, resp. zjištěný konkrétní způsob, jakým se na ní podíleli. Obviněná D. P. nedostatek naplnění znaků pokusu zločinu vydírání svým jednáním popsaným pod bodem ad I/ výroku rozsudku soudu prvního stupně navíc opřela o vlastní skutkovou verzi, že to byl spoluobviněný J. M., který zneužil jejích kontaktů a známostí a sám se rozhodl vydírat poškozeného Ľ. F., případně se spoluobviněnou J. B. se neúspěšně pokoušeli poškozeného uvést v omyl tím, že ho přesvědčovali o nutnosti plnit smyšlený dluh údajné skupině vymahačů sledované Bezpečnostní informační službou. Takové námitky se ovšem týkají výhradně procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že oba dovolatelé své mimořádné opravné prostředky nezaložili na hmotně právních - byť v dovoláních formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů . Jejich námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování právního názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že je při něm nutno vždy reflektovat ústavně zaručená práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k takovým vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi ně patří i tzv. extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09), jehož existenci dovolatelé namítali. Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V nyní posuzované věci však soudům nelze vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhané trestné činnosti v kvalitě a rozsahu, jak je popsána v bodě ad I/ výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, nebylo oběma dovolatelům prokázáno, resp. že se jí vůbec nedopustili. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a na stranách 32 až 37 shora zároveň dostatečně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnými popíranému trestnému jednání za prokázané. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně - pokud jde o roli obviněných a jejich podíl na trestné činnosti - žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro pozdější právní posouzení věci, navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 1 tr. ř. ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil (viz zejména str. 6 a 7 napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav - pokud jde o jednání dovolatelů - povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
K dovolání obviněné J. B. Nejvyšší soud předně podotýká, že se věcně nezabýval jejími námitkami vůči skutkovým zjištěním soudů, jejichž prostřednictvím se pokusila bagatelizovat míru své účasti na vyděračských praktikách organizované skupiny, případně zpochybňovala soudy zjištěný skutkový stav v tom směru, nakolik byla předem seznámena s podrobnostmi té či oné akce. Obviněná totiž tyto výhrady v rámci mimořádného opravného prostředku uplatnila nepřípustně , jestliže je předtím neučinila předmětem přezkumu odvolacím soudem v rámci řádného opravného prostředku, přestože jí v tom nic nebránilo.
Obecně pak platí, že námitky vůči druhu a výměře trestu lze - s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí - v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Žádnou takovou námitku však dovolatelka nevznesla. Jen pro úplnost tedy Nejvyšší soud poznamenává, že trest jí byl ukládán za pokus zločinu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, pro který lze uložit trest odnětí svobody na pět až dvanáct let. Jestliže jí soud uložil tento trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, resp. jejího rozpětí, jedná se o trest zákonný, jak pokud jde o jeho druh, tak i výměru.
Argumentace obviněné nepřiměřenou přísností a nepříznivými dopady uloženého trestu pro její rodinu nenaplňuje ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno - pokud jde o výrok o trestu - považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Ani v tomto směru však dovolatelka ničeho nenamítla. Jestliže soudům vytýká, že nesprávně vyhodnotily kritéria uvedená v §39 tr. zákoníku a §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho jí byl uložen nepřiměřeně přísný trest, nelze tyto výhrady podřadit pod žádný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. v judikatuře přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003, na které případně poukázal i vyjadřující se státní zástupce).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněných J. B., D. P. a P. G. dospěl k závěru, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem (a dovolání J. B. bylo navíc zčásti nepřípustné), rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Pokud jde o návrh, přesněji podnět obviněné J. B. k odkladu výkonu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud (předseda senátu) důvody k rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je pak za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně, který však takový postup při předložení dovolání obviněné nezvolil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler