ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.340.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 340/2014 -18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 12. března 2014 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným R. H ., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 19. 9. 2013, č. j. 2 To 201/2013-190, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 6/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 7. 2013, č. j. 4 T 6/2013-168, byl obviněný R. H. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že „dne 10. 8. 2012 v době kolem 21:00 hodin v O., ul. J., v prostoru venkovního posezení restaurace U B., během provozní doby, po předchozí vzájemné verbální rozepři fyzicky napadl poškozeného F. Š., a to tak, že jej chytil oběma rukama pod krkem, zády jej narazil na stěnu u vchodu do venkovního posezení, následně s poškozeným smýkl do průjezdu, který vede z venkovního posezení na ulici, kde poškozeného srazil k zemi a poté ho zalehl, čímž mu způsobil těžké poranění spočívající v otevřené zlomenině distální (dolní) části holenní kosti a rovněž zlomenině kosti lýtkové na pravé dolní končetině, které si v době od 10. 8. 2012 do 23. 8. 2012 vyžádalo hospitalizaci poškozeného ve FN O. s nutností operačního zákroku a následnou léčbu spojenou s pracovní neschopností do 28. 2. 2013, v rámci které byl nejméně dva měsíce upoután na lůžko a odkázán na pomoc jiných osob, měl nařízen klidový režim a trpěl bolestmi, pro které bral utišující léky, přičemž až do dnešní doby přetrvává fixace končetiny šrouby“. Za to byl obviněný podle §146 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Výrokem podle §228 odst. 1 „tr. zákoníku“ mu soud uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, se sídlem O.-V., J., částku 79.288 Kč a poškozenému F. Š., bytem O., D. N., částku 102.188 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 9. 2013, č. j. 2 To 201/2013-190, jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté nově v rozsahu zrušení rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně částku 79.288 Kč a poškozenému F. Š. částku 102.188 Kč. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 19. 9. 2013 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. H. následně dovoláním s tím, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení…“. Z této formulace lze spolehlivě dovodit, že použil dovolací důvod uvedený podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť odkaz na uvedené zákonné ustanovení v podaném mimořádném opravném prostředku chybí.
Naplnění uplatněného dovolacího důvodu odůvodnil obviněný v prvé řadě námitkou, že soudy obou stupňů se náležitě nezabývaly jeho obhajobou, podle níž to byl on, kdo byl ze strany poškozeného při svém odchodu z restaurace fyzicky napaden. Do té se dostavil pouze proto, aby ve večerních hodinách odvedl svou nezletilou dceru, kterou tam předtím s sebou vzala její matka. Dovolatelovu verzi poškozený F. Š. ve své výpovědi sice vyvracel; ovšem v době, kdy mělo k útoku dojít, se nacházel pod silným vlivem alkoholu, a původně k celé události uváděl, že si incident nepamatuje. Pokud jde o svědkyni N. K., její názor, že poškozený není konfliktní typ a tudíž potyčku nevyvolal, pro spolehlivý závěr o vině dovolatele nepostačoval. Dovolatel přitom doznal toliko skutečnost, že poškozeného přitlačil k mříži, která se nachází na zahrádce předmětné restaurace. Byl silně rozrušen v důsledku strachu o svou nezletilou dceru, ovšem posléze na poškozeného nijak neútočil a restauraci chtěl opustit. Poškozený ho však nechtěl nechat odejít, začal ho napadat a zjevně chtěl vyvolat vzájemnou potyčku. Soud si vyjádření dovolatele, že chtěl poškozeného pouze „zpacifikovat“, nesprávně vyložil tak, že to byl on, kdo na poškozeného zaútočil. Dovolatel je toho náozoru, že jeho jednání mělo být ve skutečnosti posouzeno jako nutná obrana. Současně však připustil, že s ohledem na podnapilost poškozeného a jeho tělesnou konstituci by soud případně mohl vyhodnotit jeho jednání jako exces z nutné obrany, tedy okolnost odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody v souladu s ustanovením §58 odst. 6 tr. zákoníku. Pro objasnění průběhu konfliktu s poškozeným se dovolatel domáhal výslechu jeho manželky Y. H. Odvolací soud, přestože disponoval jejím prohlášením, že v dané věci vypovídat chce, odmítl provedení navrženého důkazu s poukazem na to, že byla v době spáchání činu silně opilá. Naproti tomu výpovědi poškozeného, který byl v danou chvíli rovněž pod vlivem alkoholu, uvěřil. Závěrem dovolání obviněný uvedl, že je osobou, proti níž nebylo zjištěno žádných negativních poznatků, dosud nebyl trestán, žil a žije řádným životem, pracuje a je zjevné, že svého činu lituje. Neměl v úmyslu poškozeného zranit, ani mu jiným způsobem ublížit.
Z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 13. 12. 2013. Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 3. 1. 2014 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný R. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně obsahuje takové náležitosti, aby je bylo možno projednat a rozhodnout o něm.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam a současně podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy učiněná skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě tak měla být v neprospěch dovolatele především porušena zásada in dubio pro reo , neboť soudy při neakceptování jeho obhajoby měly vyhodnotit obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho vycházely z takového skutkového stavu věci, který zcela neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze, podle níž se pouze bránil atakům poškozeného, obviněný (dovolatel) spojoval nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při plném respektu k názoru opakovaně vyslovenému v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že je při něm nutno vždy brát v úvahu ústavně zaručená práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí, byť nespočívají přímo v chybném hmotně právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Mezi tyto vady nepochybně patří i tzv. opomenutí důkazu soudem nebo existence tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí. Odvolací soud se zabýval v podstatě totožnými námitkami obviněného, jaké učinil předmětem i nyní projednávaného mimořádného opravného prostředku. Na stranách 3 a zejména 4 odůvodnění svého rozsudku náležitě vysvětlil (§125 odst. 1 tr. ř.), proč jim nepřisvědčil, resp. proč skutková zjištění soudu prvního stupně stran toho, kdo fyzický konflikt mezi oběma zúčastněnými vyvolal, jakým způsobem si při něm obviněný počínal a jakým mechanismem došlo ke zranění poškozeného, považoval za správná, stejně jako na ně navazující právní kvalifikaci zjištěného skutku.
K dovolatelem vytýkanému neprovedení důkazu výslechem jeho manželky Y. H. Nejvyšší soud uvádí, že jmenovaná nejprve využila svého práva odepřít ve věci výpověď , avšak v době před projednáním odvolání se nakonec měla údajně rozhodnout, že v řízení vypovídat bude. Písemný dokument založený na č. l. 184 spisu, ovšem vzbuzuje důvodné pochybnosti o tom, zda skutečně jde o autentický projev svědkyně, že se rozhodla vypovídat z vlastní vůle. Obsah navazujícího protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu na č. l. 186 – 197 výše zmiňované pochybnosti spíše prohlubuje. V posuzované věci proto nejde o případ předpokládaný v judikatuře pod R 2/2010 SbRt.
V §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Ten dovoláním napadený rozsudek splňuje, neboť odvolací soud v něm dostatečně zdůvodnil, proč k doplnění dokazování o obhajobou navrhovaný výslech Y. H. nepřistoupil (viz pasáž odůvodnění na str. 4).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného R. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler