ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.389.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 389/2014 -18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 26. března 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný M. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2013, č. j. 7 To 288/2013-271, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 147/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 7. 2013, č. j. 3 T 147/2013-240, byl obviněný M. Š. uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odstr. 1 tr. zákoníku k §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že „v době přinejmenším od 1. 1. 2009 do 9. 3. 2013 ve F.-M. v domě na ul. Dr. A. V. v bytě, který obýval společně s manželkou G. Š., opakovaně, ve více případech, s narůstající četností a intenzitou, zpravidla v podnapilém stavu napadal svou manželku G. Š. verbálně, urážlivými a vulgárními výroky, zakazoval jí navštěvovat rodinné příslušníky a kamarádky, účastnit se společenských akcí, nejméně v jednom případě ji zamkl v bytě, aby jí zabránil odejít na návštěvu, pokud se nacházela mimo byt, opakovaně a často jí volal na mobilní telefon a takto ji kontroloval, co dělá, fyzicky ji napadal zejm. pohlavky, kroucením rukou, strkáním a žducháním, přičemž tímto jednáním u G. Š. vyvolal odpor ke společnému soužití a pohlavnímu styku, který však do přelomu měsíců července a srpna 2012 trpěla, a poté, co od měsíce srpna 2012 začala přespávat v dětském pokoji, kde se na noc zamykala, opakovaně po ní požadoval pohlavní styk, přičemž v deseti případech přes její verbální odpor, žádosti, aby svého jednání zanechal a aktivní fyzickou obranu, z ní strhl oblečení a v několika případech usiloval vniknout svým pohlavním údem do jejího přirození v úmyslu vykonat soulož, což se nepodařilo, v několika dalších případech se mu podařilo vniknout svým pohlavním údem do jejího přirození a vykonat na ní soulož, naposledy v době kolem 14.00 hodin dne 9. 3. 2013 ji povalil na matraci, přes její prosby, ať to nedělá, a fyzický odpor z ní stáhl elastické kalhoty a kalhotky, jednou rukou jí držel ruce, vnikl do ní svým přirozením a vykonal na ní soulož, přičemž jeho jednání G. Š. postupně vnímala jako těžké příkoří a v jeho důsledku se u ní vyvinula depresivní a úzkostná porucha“. Za to byl obviněný podle §185 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 9. 2013, č. j. 7 To 288/2013-271, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 5. 9. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. Š. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předně namítl, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s ustanoveními §2 odst. 5 tr. ř. a §2 odst. 6 tr. ř., když „z učiněných skutkových zjištění nevyvodil patřičné právní závěry“. Soudu vytkl, že provedené důkazy nehodnotil objektivně a v souladu s jejich skutečným obsahem. Stejným způsobem poté podle dovolatele pochybil i soud odvolací, jestliže zamítl jeho řádný opravný prostředek. Dovolatel zdůraznil, že neměl možnost přímé konfrontace s poškozenou před soudem, zejména pokud vypovídala o skutku, který měl spáchat dne 9. 3. 2013. Tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Ačkoli poškozená v hlavním líčení tvrdila, že jeho přítomnost u jejího výslechu by jí „nedělala dobře“, při vyhlášení rozsudku byli přítomni v jednací síni oba, což jí zjevně nevadilo. Dovolatel setrvává na své obhajobě, že v inkriminovaný den s ním poškozená souložila dobrovolně a pokud před soudem uváděla něco jiného, činila tak pod vlivem svědkyně J. M., která jí v tomto směru udílela rady, jak má vypovídat. Pokud by poškozená pod jejím psychickým vlivem nebyla, věc by nepochybně vůbec nebyla řešena v trestně právní rovině. Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem soudu prvního stupně, že stíhané trestné činnosti nelitoval. V této souvislosti namítl, že po celou dobu trestního řízení se nacházel v ovlivnění sedativy a nebyl tak schopen odpovídajícím způsobem reagovat na některé dotazy soudu. Soud prvního stupně nesprávně hodnotil jeho osobu, což mělo negativní dopad na stanovení druhu a výše uloženého trestu. Nezabýval se blíže případným zištným motivem poškozené, která usilovala o prodej bytu ve společném jmění manželů tím způsobem, aby nemusela být vyplacena dcera obviněného z jeho prvního manželství. Trestní oznámení, které podala, tak mohlo mít i spekulativní charakter, spočívající ve sledování skrytého cíle. V závěru dovolání se obviněný vyjádřil i k samotnému odporu poškozené, přes který měl na ní údajně vykonat soulož nebo se o ni pokusit, a konstatoval, že ho za daných okolností nemohl chápat jako vážně míněný. Poškozená se totiž nijak aktivně nebránila a samotné verbální odmítání uplatňovala v minulosti téměř vždy jako součást „sexuální hry“. Proto měl soud i v tomto směru důsledně aplikovat zásadu „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.
Z výše uvedených důvodů pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 7. 2013, č. j. 3 T 147/2013-240, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2013, č. j. 7 To 288/2013, a podle „265l“ přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 16. 1. 2014. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 17. 2. 2014 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to pro případ předpokládaný v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný M. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy učiněná skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na zpochybnění skutkového stavu věci, k němuž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. K tíži dovolatele měla být významným způsobem porušena zásada in dubio pro reo , když soudy při neakceptování jeho obhajoby měly vyhodnotit obsah dokazování v jeho neprospěch, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak vycházely z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze, podle níž poškozenou především v inkriminovaných případech neznásilnil, neboť proti pohlavnímu styku nikdy neprojevila vážně míněný odpor, dovolatel spojoval nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Tyto námitky dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že je při něm nutno brát v úvahu ústavně zaručená práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. vždy přihlížet i k vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí, byť nespočívají přímo v chybném hmotně právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Mezi tyto vady patří i existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst.1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Otázce věrohodnosti výpovědí poškozené G. Š. věnoval patřičnou pozornost a náležitě vysvětlil, proč jim uvěřil (viz zejména str. 7 a 8 shora odůvodnění rozsudku). Na tomto místě je nutno připomenout, že výpověď poškozené v dané věci nebyla jediným podkladem pro závěr o vině dovolatele, resp. osamoceně stojícím důkazem, který by soud navíc hodnotil nekriticky a izolovaně od důkazů dalších. Jestliže následně odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného (skutku), plně navázal, své úvahy v tomto směru rovněž řádně (tj. v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř.) odůvodnil. Zabýval se přitom prakticky totožnými procesními námitkami, které dovolatel uplatnil i v rámci nyní projednávaného mimořádného opravného prostředku, včetně výhrady, že mělo být v hlavním líčení přistoupeno ke konfrontaci mezi ním a poškozenou. Odvolací soud dostatečně vyložil, proč jim nepřisvědčil a proč ani on sám k obhajobou navrženému doplnění dokazování nepřistoupil (viz str. 2 – 4 shora písemného vyhotovení napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku obviněného, že soud nesprávně hodnotil jeho osobu pro účely rozhodnutí o trestu. Rozhodně se nejedná o otázku hmotně právního posouzení skutku a nejde zde ani o tzv. „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Za to lze považovat - pokud jde o výrok o trestu - jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a §41 a §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, což dovolatel de facto namítá, nelze v dovolání úspěšně vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k těmto otázkám srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek /trestních/ pod č. R 22/2003).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného M. Š. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler