ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.948.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 948/2014 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 6. srpna 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný R. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2014, č. j. 12 To 37/2014-102, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 171/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 5. 12. 2013, č. j. 2 T 171/2013-84, byl obviněný R. K. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „v L. v P. ulici dne 4. července 2013 kolem 19:37 až 19:38 hodin před domem v době, kdy jej vozidlo značky Škoda Fabia, míjelo, blíže nezjištěným způsobem, pravděpodobně kopnutím do pravého zpětného zrcátka automobilu, toto odlomil, dále došlo nezjištěným způsobem, pravděpodobně v důsledku kopnutí k poškození pravých předních dveří v oblasti kliky, kde vznikla promáčklina o ploše 5 cm² a škrábance o délce 5 - 10 cm, majiteli automobilu M. S., tak způsobil škodu ve výši nejméně 7.055,- Kč“. Za to byl obviněný podle §228 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo současně uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozenému M. S. na náhradě škody částku 7.055,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody pak poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 3. 2014, č. j. 12 To 37/2014-102, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 5. 3. 2014 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.)
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. K. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) nejprve připomněl, že od počátku trestního řízení svou vinu inkriminovaným skutkem popíral. Trvá na tom, že pravé zpětné zrcátko automobilu poškozeného neodlomil a vůz nepoškodil ani na pravých předních dveřích. Z takového jednání ho neusvědčuje svojí výpovědí ani sám poškozený M. S. ani jeho manželka. Jejich rozporná tvrzení vyznívají tak, že přímo neviděli, že by kopl či jinak udeřil do zpětného zrcátka či jakékoli jiné části vozidla. Kromě toho oba svědci nebyli schopni uvést, zda si dovolatel počínal úmyslně či zda se jednalo o nešťastnou náhodu. Pouze se domnívají, že snad mohlo jít o kopnutí. Svědek K. přitom jakýkoliv kop či jinou formu násilného počínání dovolatele vůči vozidlu poškozeného zcela vyloučil. Záznam o ohledání místa přestupku, fotodokumentace, z níž vyplývá poškození vozidla, a odborné vyjádření k vyčíslení škody, na něž odkázal soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku, za důkazy svědčící o protiprávním jednání obviněného považovat nelze. To znamená, že závěr o vině dovolatele přijal toliko na základě domněnek. Jeho skutková zjištění nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů a jsou tak s nimi v extrémním rozporu. Odvolací soud v rámci svého přezkumu přesto takové hodnocení důkazů akceptoval a tím i on v konečném důsledku založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu.
Proto dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2014, č. j. 12 To 37/2014-102, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem zdůraznil, že s odkazem na hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obecně nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění soudů, resp. v jeho rámci namítat nesprávnost v hodnocení důkazů soudy. Zásah do skutkového stavu věci lze v řízení o dovolání připustit jen v případech, kdy je dán tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé, tj. v případech, kdy skutkové závěry nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů či jsou s nimi ve zřejmém rozporu. O takovou situaci se však podle názoru státního zástupce v dané věci nejedná, neboť dokazování bylo provedeno v rozsahu předpokládaném v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a důkazy hodnoceny způsobem, který zákon předpokládá v §2 odst. 6 tr. ř., tj. jednotlivě i v jejich souhrnu a současně se zásadami formální logiky. Zjištěný skutkový stav věci je s obsahem provedeného dokazování plně v souladu. Pokud tedy obviněný opřel své dovolání výhradně o námitky vůči úplnosti a kvalitě skutkových zjištění učiněných soudy, ocitl se svou argumentací zcela mimo zvolený důvod dovolání, který uplatnil pouze formálně. Státní zástupce zároveň konstatoval, že i kdyby obviněný namítal nesprávné hmotně právní posouzení skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně jako přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku pro nedostatek subjektivní stránky, tedy úmyslného zavinění v jeho jednání, jednalo by se o námitku nedůvodnou. Z popisu skutku totiž jednoznačně vyplývá, že obviněný tam uvedeným způsobem jednal záměrně. Sám připustil, že bezprostředně poté, co poškozený zastavil vozidlo a s manželkou z něj vystoupili, začal poškozenému hrubě nadávat a byl velmi rozezlen, když nabyl dojmu, že ho poškozený svou jízdou chtěl ohrozit. Právě v takové situaci by potom kopnutí obviněného (dovolatele) do projíždějícího automobilu bylo logicky vysvětlitelným chováním takto rozčíleného člověka.
Své vyjádření státní zástupce uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b tr. ř., a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil též pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný R. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zákon touto formulací vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Jak správně zmínil vyjadřující se státní zástupce, s poukazem na uvedený dovolací důvod se obecně není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěným skutkovým stavem věci je dovolací soud při svém rozhodování o dovolání vázán a hodnotí jej pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy učiněná skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek - včetně jinak hmotně právní námitky absence úmyslného zavinění v jeho jednání - založil výhradně na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě tak měla být v jeho neprospěch primárně porušena zásada in dubio pro reo , když soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl podle něj namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který zcela neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem de facto domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět zejména opomenutí důkazu soudem nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.
Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň dostatečně podrobně vyložil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Logicky zdůvodnil, na základě čeho měl obhajobu obviněného, podle níž se žádným způsobem (natož pak úmyslně) projíždějícího automobilu poškozeného M. S. nedotkl a poškozený se pouze snaží vznik škodné události, ke které došlo jindy a na jiném místě, „svést na něj“, za vyvrácenou (viz zejména str. 4 a 5 odůvodnění rozsudku). Rovněž odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní posuzovaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) dostatečně zdůvodnil (viz pasáž na str. 3 napadeného usnesení). Nelze tedy říci, že by v projednávaném případě byl skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by dokonce napadená rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné soudcovské libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Protože dovolání obviněného R. K. bylo opřeno o námitky, které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler