ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2102.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2102/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně B. K. , zastoupené JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, 17. listopadu 623, proti žalovaným 1) M. F. , a 2) Zemědělskému družstvu Chýšť , se sídlem v Chýšti 24, identifikační číslo osoby 00127311, oběma zastoupeným Mgr. Monikou Ipserovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 505, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 106/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. listopadu 2013, č. j. 18 Co 807/2012-374, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. listopadu 2013, č. j. 18 Co 807/2012-374, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. května 2012, č. j. 18 C 106/2011-198, zamítl návrh na určení, že „budova (stavba) čp. 40 v obci V., část obce V., postavená na pozemku označeném jako st. p. č. 37 – zastavěná plocha a nádvoří, st. p. č. 37 a p. p. č. 83/1 – zahrada, p. p. č. 99/4 – zahrada, p. p. č. 1033 – orná půda, p. p. č. 1035 – orná půda, p. p. č. 1118 – orná půda, p. p. č. 1139 – orná půda, p. p. č. 1294 – orná půda, vše v k. ú. V., zapsané u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Pardubice na listech vlastnictví č. 77 a 401 (dále již „předmětné nemovitosti“), jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně“ (výrok I.), dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III). Ve věci samé uzavřel, že kupní smlouva, uzavřená mezi žalobkyní a P. M. dne 19. května 2011, na základě níž žalobkyně převedla předmětné nemovitosti na P. M. za kupní cenu 300.000,- Kč (a ten je následně zhruba po měsíci prodal za kupní cenu 1.000.000,- Kč), není smlouvou lichevní a že nebylo prokázáno, že by smlouva byla uzavřena v tísni či nesvobodně. Proto jsou tedy platné i kupní smlouvy, kterými P. M. převedl předmětné nemovitosti na žalované.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. listopadu 2013, č. j. 18 Co 392/2013-374, změnil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až V.). Po zopakování některých důkazů a provedení důkazů nových (znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie, týkajícího se duševního stavu a osobnosti žalobkyně, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. ledna 2013, č. j. 22 T 83/2011-681) dospěl odvolací soud (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky - rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1993/2001) k závěru, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť smlouva uzavřená mezi ní a P. M. je absolutně neplatná. Jedná se o smlouvu lichevní, neboť plnění, které žalobkyně od P. M. dostala za prodané nemovitosti je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, když žalobkyně za dům s pozemky a za zemědělské pozemky obdržela částku 300.000,- Kč a kupující následně do jednoho měsíce obdržel za tyto nemovitosti částku 1.000.000,- Kč. K tomu se přidružuje okolnost, že kupující P. M. zneužil rozumové slabosti a ovlivnitelnosti žalobkyně jako prodávající (což vyplynulo ze znaleckého posudku i z rozsudku, kterým byl spolu s dalším obžalovaným pravomocně odsouzen pro podvod, kde si počínal vůči poškozenému obdobným způsobem jako vůči žalobkyni). Pokud je absolutně neplatná smlouva uzavřená mezi žalobkyní a P. M., jsou neplatné i kupní smlouvy, které následně uzavřel P. M. s žalovanými. Odvolací soud uzavřel, že „Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11 na danou věc...nedopadá, žalovaní nemovitosti nijak nezhodnotili, a s ohledem na daný skutkový stav dané věci, to, že žalovaní nabyli nemovitosti od P. M. bezprostředně poté, kdy je nabyl on od žalobkyně, první žalovaný s P. M. uzavřel již více smluv týkajících se nemovitostí (to vyplynulo z jeho výpovědi před Policií ČR), jeví se ochrana vlastnického práva žalobkyně silnější než ochrana dobré víry nových nabyvatelů. Ti mají právo domáhat se po P. M. vrácení kupní ceny, kterou za nemovitosti zaplatili.“
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím své advokátky včasné a (z hlediska občanským soudním řádem stanovených náležitostí) řádné dovolání. Dovolatelé argumentují nesprávným právním posouzením věci, a to (ve stručnosti shrnuto) v otázkách: a) posouzení kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a P. M. dne 19. května 2011 jako smlouvy lichevní a b) nabývání vlastnického práva od „nevlastníka“ na základě dobré víry nabyvatele. Dovolatelé nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu o rozumové slabosti žalobkyně, jakož i s tím, že by byl naplněn nějaký znak lichevní smlouvy, natož pak jejich příčinná souvislost. Domnívají se, že napadené rozhodnutí nevychází ze zásad vyplývajících z judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) řešící otázky posouzení smlouvy jako lichevní; odvolací soud tak neučinil, ani ve vztahu k jím citovanému rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, ani ve vztahu k rozhodnutím téhož soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, nebo sp. zn. 29 Cdo 2568/2000. Dovolatelé dále odkázali na změny v podmínkách významných pro posouzení otázky nabytí vlastnického práva od „nevlastníka“ nastolené rozhodnutími Ústavního soudu České republiky, především pak na jeho nález ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, a také odkázali na posílení dobré víry nabyvatele ve smyslu §984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu změnil a v případě, že shledá, že nejsou splněny podmínky pro jeho změnu, aby podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně k podanému dovolání uvedla, že zcela souhlasí se závěry odvolacího soudu, které se shodují s ustálenou judikaturou (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 a sp. zn. 30 Cdo 4665/2009). Dovolatelé totiž ve skutečnosti napadají skutkové hodnocení a závěry odvolacího soudu v otázce charakteru smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a P. M., takové námitky však v dovolacím řízení nelze přezkoumávat. Jako otázka právního posouzení by mohla být v dovolacím řízení přezkoumávána pouze otázka nabytí vlastnictví od nevlastníka, a to posouzení následně uzavřených smluv mezi P. M. a žalovanými. V daném případě je však dobrá víra žalovaných vyloučena. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zamítl podané dovolání a přiznal jí náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k uzavření předmětné kupní smlouvy, jež podle žalobního tvrzení je absolutně neplatná, došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. listopadu 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaných proti meritornímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami oprávněnými (účastníky řízení), je ve smyslu §237 o. s. ř. – jak bude rozvedeno níže – přípustné a je i důvodné.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 (poznámka: všechna rozhodnutí dovolacího soudu, na která se zde odkazuje, jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného skutku, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.
V daném případě odvolací soud svůj právně kvalifikační závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 19. května 2011 ve smyslu §39 obč. zák., kterou uzavřela žalobkyně (prodávající) s P. M. (kupující), a jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem, z důvodu, že jde o smlouvu lichevního charakteru, postavil na skutkovém zjištění, že „kupující P. M. zneužil rozumové slabosti a ovlivnitelnosti žalobkyně jako prodávající (to vyplynulo ze znaleckého posudku znalkyň MUDr. C. a Mgr. Č.), když tak učinil prostřednictvím J. V., který uzavření smlouvy mezi P. M. a žalobkyní domluvil. To, že P. M. je osobou zneužívající rozumové slabosti či ovlivnitelnosti jiných, vyplynulo i z rozsudku, kterým byl spolu s dalším obžalovaným pravomocně odsouzen pro podvod, kde si počínal vůči poškozenému obdobným způsobem.“
Jak je zřejmé z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud při posuzování, zda uvedená kupní smlouva je či není lichevního charakteru, vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001. K tomu lze snad doplnit, že na závěry obsažené v označeném judikátu Nejvyšší soud posléze navázal v rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009 (na nějž ostatně dovolatelé ve svém dovolání odkazují), ve kterém mj. vyložil: „Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem případu, které společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků lichevního jednání mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.). Subjekty lichevní smlouvy jsou jednak osoba profitující z lichevního jednání, a dále osoba, která z určitého důvodu převádí svůj nemovitý majetek, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový majetkový transfer dostává. Mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce. Pro závěr, že smlouva o převodu nemovitosti představuje lichevní smlouvu, je nezbytné zjištění o naplnění objektivního a (alespoň jednoho) subjektivního znaku lichvy, které jsou v příčinné souvislosti, jakož i zjištění, že jednání osoby profitující z lichvy bylo úmyslné, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu (účastník profitující z lichvy věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora a tuto okolnost využil); půjde tedy o jednání, které s přihlédnutím k okolnostem případu a zjištěnému hrubému nepoměru ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o tom, že se jednalo o projev běžného (standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně nevnáší žádné pochybnosti o tom, že toto jednání v daném místě a čase již překročilo pravidla slušnosti a poctivosti, a tedy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je v kolizi s dobrými mravy."
Dílčí (avšak pro rozhodnutí zásadně významný) závěr, že P. M. „zneužil rozumové slabosti a ovlivnitelnosti žalobkyně jako prodávající“, odvolací soud učinil (primárně) z již konstatovaného znaleckého posudku, ačkoliv předmětem znaleckého posouzení bylo „zjistit, jaká je osobnost žalobkyně B. K., především z hlediska její ovlivnitelnosti při rozhodování, a jaká je její schopnost samostatně činit právní úkony a posoudit jejich důsledky“ (srov. usnesení odvolacího soudu ze dne 31. května 2013, č. j. 18 Co 807/2012-258). Z napadeného rozsudku není ani zřejmé, z které skutkové části zmíněného posudku, měl být takový skutkový podklad - pro závěr vedoucí k naplnění subjektivní stránky lichevní smlouvy - odvolacím soudem čerpán. Ani z trestního rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. ledna 2013, č. j. 22 T 83/2011-681, nelze získat relevantní skutkový podklad pro závěr o zaviněném jednání P. M. z hlediska naplnění subjektivní stránky lichevní smlouvy u posuzované kupní smlouvy. Lze proto v tomto směru uzavřít, že jestliže odvolací soud pro svůj závěr o naplnění subjektivního znaku lichevní smlouvy nesprávně čerpal zjištění výhradně z uvedeného znaleckého posudku, příp. též (sekundárně) z posledně citovaného trestního rozsudku (v nijak nesouvisející trestní věci s posuzovaným případem), pak jeho právního posouzení věci (o absolutní neplatnosti kupní smlouvy naplňující znaky smlouvy tzv. lichevního charakteru) nemůže již pro tento skutkový deficit vůbec obstát.
S ohledem na §242 odst. 3 o. s. ř. je dále třeba vytknout odvolacímu soudu nedostatečné odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozsudku.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. června 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010, vyložil a odůvodnil právní názor, že rozsah dokazování podle §213 odst. 2 o. s. ř. odvolacím soudem je určen množinou těch důkazů, z nichž soud prvního stupně čerpal svá (dílčí) skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci. Nezopakuje-li odvolací soud dokazování v uvedeném rozsahu, musí pak v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, resp. proč ten který – v řízení před soudem prvního stupně provedený – důkaz nepovažoval za právně relevantní a v odvolacím řízení jej nezopakoval.
Z obsahu spisu a z odůvodnění (písemného vyhotovení) napadeného rozsudku je ovšem zřejmé, že odvolací soud uvedený závěr dovolacího soudu ne zcela respektoval. Soud prvního stupně totiž své rozhodnutí postavil na závěrech učiněných též z výslechů svědků (např. L. L., A. K., P. M., J. L.), jimiž ovšem odvolací soud nezopakoval dokazování, ani se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal, proč takto procesně postupoval, ačkoliv soud prvního stupně i z těchto důkazů učinil skutková zjištění pro své meritorní rozhodnutí. Namísto toho odvolací soud učinil zásadně významné skutkové zjištění pro posouzení zavinění kupujícího (zda naplňuje postavení lichváře ve smyslu lichevní smlouvy) z uvedeného znaleckého posudku, který ovšem měl odborně verifikovat ovládací a rozpoznávací schopnosti žalobkyně v inkriminovaném jednání. Jestliže ve smyslu shora připomenuté judikatury dovolacího soudu k převodním smlouvám naplňujícím lichevní charakter je nezbytné učinit též pozitivní závěr o zavinění lichváře, přičemž jde o závěr právní, jenž musí být vždy prokázán výsledky provedeného dokazování a musí mít oporu ve skutkových zjištěních obsažených v závěru o skutkovém stavu věci, které soud posléze právně kvalifikuje (podřazuje pod příslušnou právní normu, případně učiní závěr, že takový skutek není pod žádnou platnou soukromoprávní normu podřaditelný), pak skutkový deficit v řešení této otázky jde jednak na vrub správnosti právního posouzení věci, a jednak – v otázce nerespektování §213 o. s. ř. či nezdůvodnění, proč nebylo zapotřebí přistoupit k zopakování některých důkazů provedených soudem prvního stupně – představuje vadu řízení, jež sama o sobě naplňuje důvod ke kasaci takto postiženého rozhodnutí odvolacího soudu.
V rozsudku ze dne 22. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 4896/2009, Nejvyšší soud vyložil, že součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je i právo účastníka řízení na takové odůvodnění soudního rozhodnutí, které jasně a srozumitelně dává odpovědi na všechny skutkové a právní relevantní otázky, jež související s předmětem soudní ochrany, tj. s uplatněním nároků a obranou proti takovému uplatnění. Všechny tyto právně významné okolnosti je nezbytné vyložit v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, a to v intencích §157 odst. 2 o. s. ř., jež stanoví podmínky na obsahovou kvalitu rozsudku.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. (ve znění rozhodném v době rozhodování o odvolání) soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Posouzením věci po právní stránce se přitom rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle aplikovaných ustanovení práva a povinnosti ve vztahu k předmětu řízení, a jak byla věc rozhodnuta. V důvodech rozhodnutí je nezbytné vyložit právně aplikační úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. V zájmu přezkoumatelnosti zdůvodnění právního posouzení věci je rovněž třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil právně nesprávné námitky účastníků, v poměrech přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního stupně. Pro rozsudek odvolacího soudu platí toto ustanovení přiměřeně (srovnej §211 o. s. ř.), přičemž odvolací soud při formulování odůvodnění rozsudku vychází z §157 odst. 2 o. s. ř. jen potud, pokud to odpovídá zásadně přezkumné povaze jeho činnosti v odvolacím řízení ve smyslu §212 o. s. ř.
Požadavek řádného odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je tedy kladen jak na rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i na rozhodnutí odvolacího soudu. Jestliže odvolací soud přistoupí k vydání rozhodnutí, jímž v meritu věci změní rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť nesdílí právní posouzení věci soudem prvního stupně, je nezbytné, aby z odůvodnění jeho rozsudku vyplývala nejen argumentace, na jejímž základě odvolací soud přistoupil k jinému právnímu posouzení věci, ale též (alespoň) stručné zdůvodnění, proč odvolací soud nepřisvědčil právně kvalifikační úvaze soudu prvního stupně. V situaci, kdy odvolací soud svůj měnící rozsudek založí na právním posouzení, aniž by se vůbec vypořádal s okolnostmi či s úvahami, které byly významné pro tvorbu právního posouzení věci soudem prvního stupně, a tyto okolnosti ponechá zcela stranou (jako by jich nebylo) i ve svém právním posouzení věci, stává se takový rozsudek prakticky nepřezkoumatelný.
Absence řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem přitom znemožňuje dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost a řízení trpí vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. rozsudek Vrchního sudu v Praze ze dne 28. června 1994, sp. zn. 7 Cdo 41/93, uveřejněný pod číslem 10 v sešitu 3/1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze); ve svých důsledcích představuje rovněž porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu uvedeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. října 1998, sp. zn. IV. ÚS 304/98, uveřejněný pod číslem 12/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Podle názoru Nejvyššího soudu napadený rozsudek odvolacího soudu výše uvedené zákonné limity pro odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku nesplňuje. Absentují v něm též právně relevantní skutková zjištění s odkazem na příslušné důkazní prostředky, řádná precizace závěru o skutkovém stavu věci, jež by posléze byla podrobena právnímu posouzení, či vypořádání se s námitkami žalované strany. Uvedená absence je markantní především v otázce skutkových zjištění (s promítnutím na příslušné důkazní prostředky), z nichž je odvolacím soudem činěn právní závěr o naplnění subjektivní stránky lichevního charakteru u posuzované kupní smlouvy.
Z popsaných důvodů nebyl pak vytvořen relevantní skutkový a právní podklad pro posuzování otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka.
Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. ve smyslu §243e odst. 1 o. s. ř. zrušit napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu dle odst. 2 věty první téhož par. vrátit k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu