ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.471.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 471/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně T-Mobile Czech Republic a.s. se sídlem v Praze 4, Tomíčkova 2144/1, identifikační číslo 64949681, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalovanému R. H. , o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 218/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. května 2013, č. j. 57 Co 177/2013-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku ze dne 15. května 2013, č. j. 57 Co 177/2013-99, kterým Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. února 2012, č. j. 57 C 218/2010-56, zamítající žalobu, aby rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 27. 9. 2010, č. j. 96605/2009-603, bylo nahrazeno tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 57.205,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. - dále jen „o. s. ř.“) přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Bez významu je tudíž výhrada žalobkyně k obsahu všeobecných podmínek platných od 1. 9. 2005, zejména jejich ustanovení čl. 8.3 (jež jsou součástí smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací) týkajícímu se smluvní pokuty, který odvolací soud zjistil jejich výkladem. Otázka, co je obsahem ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě, je otázkou skutkovou, nikoli právní. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy (a to i pomocí výkladů projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /dále jen obč. zák.“/), jde o skutkové zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002).
Zpochybnění správnosti závěru odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatné (§39 obč. zák.), neboť vznik práva na smluvní pokutu byl vázán na výkon práva vypovědět smlouvu, a nikoli na porušení smluvní povinnosti (§544 obč. zák.), nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Prosadit se nemůže právní názor žalobkyně, podle něhož rozhodující pro posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě je zásada smluvní volnosti, kdy „smluvní strany si v rámci zákonem zaručené smluvní volnosti mohou svůj právní vztah uspořádat a smluvně upravit podle svého“. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, že ustanovení §544 odst. 1 obč. zák., jež je kogentní povahy, umožňuje sjednání smluvní pokuty, coby jednoho z právních prostředků zajištění závazků, pouze pro případ porušení smluvní povinnosti, přičemž odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků, je výkonem práva, jež účastníku náleží; porušením smluvní povinnosti tedy být nemůže. To platí i tehdy, odstoupil-li účastník od smlouvy proto, že druhá strana porušila povinnost plynoucí ze smlouvy (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2577/98, ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 813/2002, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 815/2007, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3455/2009, a ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1216/2010, který obstál i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou odmítl usnesením ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3147/2011). Prezentované názory shledal Ústavní soud ústavně konformními (srovnej nález ze dne 11. 10. 1999, sp. zn. IV. ÚS 276/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 136/1999, a nález ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, uveřejněný tamtéž pod číslem 188/2001). Obecný závěr, že výkon práva pojmově nemůže být porušením smluvní povinnosti, a nemůže tudíž založit nárok na zaplacení smluvní pokuty, se nutně vztahuje též na výpověď smlouvy, neboť též vypovězení smlouvy, ať již na základě zákona či na základě smlouvy, je výkonem oprávnění (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1218/2009).
Jestliže tedy v projednávaném případě smlouva ukládala R. H. povinnost zaplatit smluvní pokutu jen za předpokladu, že žalobkyně využije své právo vypovědět smlouvu (byť pro nesplnění smluvní povinnosti), je závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatné pro rozpor s §544 odst. 1 obč. zák. (§39 obč. zák.), v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchylovat (a to ani s poukazem žalobkyně na právní úpravu obsaženou v novém občanském zákoníku, která nabyla účinnosti od 1. 1. 2014 a na daný spor se nevztahuje). Nepřípadný je rovněž odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03, v němž byla vyjádřena zásada priority výkladu, který nezakládá neplatnost právního úkonu před takovým, který by jeho neplatnost založil, poněvadž nejde o skutkově obdobný případ jako je posuzovaná věc.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2014
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu