ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1292.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1292/2014-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. listopadu 2014 o dovolání, která podali obvinění 1) P. B. a 2) J. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. 2 To 86/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 57 T 5/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí na Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. 57 T 5/2013 uznal obviněné P. B., J. S. a J. F. vinnými pokusem zvlášť závažného zločinu loupeže podle §21 odst. 1 k §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a pokusem přečinu porušování domovní svobody podle §21 odst. 1 k §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byly obviněným uloženy následující tresty: Obviněnému P. B. podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, se zařazením podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, dále mu byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí zde specifikovaných věcí; obviněnému J. S. podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, se zařazením podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, dále podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí zde konkrétně vymezených věcí; obviněnému J. F. podle §173 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v délce pěti a půl roku, se zařazením podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou a rovněž mu byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí zde specifikovaných věcí.
K odvolání všech tří obviněných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. 2 To 86/2013 napadený rozsudek krajského soudu podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a znovu v souladu s §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že všechny tři obviněné uznal vinnými pokusem zvlášť závažného zločinu loupeže podle §21 odst. 1 k §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a pokusem přečinu porušování domovní svobody podle §21 odst. 1 k §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jichž se dopustili tím, že po předchozí dohodě a vzájemném rozdělení úkolů na popud obviněného P. B. v úmyslu získat finanční hotovost i za použití násilí proti přítomným osobám obviněný J. S. společně s obviněným P. B. opakovaně v průběhu měsíce srpna a září roku 2012 dojížděli osobním motorovým vozidlem značky Citroen Xsara, z L. do F., kde sledovali rodinný dům v L. ulici ve F., který obývá živnostník J. P. s družkou H. K. a jeho otec M. P. s manželkou B. P., aby zjistili denní režim obyvatel domu, obviněný J. S. poté, co zjistili, že nelze vyloučit přítomnost obyvatel při útoku, zajišťoval další osobu, která se útoku účastní, a nakonec se dohodli s obviněným J. F. na jeho účasti a dne 1. 10. 2012 kolem 06.45 hodin přijeli vozidlem zn. Citroen Xsara řízeným J. S. do F. ke hřbitovu, kde se obviněný P. B. a obviněný J. F. převlékli do oblečení, které obstaral P. B., J. F. se vyzbrojil teleskopickým obuškem a pepřovým sprejem zn. Equalizér, který opatřil obviněný J. S., obviněný P. B. se vyzbrojil plynovou pistolí zn. BruniMod 92, ráže 9 mm, stříbrné barvy, se zásobníkem a 9 ks nábojů 9 mm zn. Wadie, kterou také opatřil obviněný J. S., a zatímco obviněný J. S. hlídal ve vozidle okolí domu, v 8.35 hod. P. B. oblečený do pracovní kombinézy a vybavený plynovou pistolí, rukavicemi a kuklou s obviněným J. F. oblečeným do šedivé mikiny a kalhot a vybaveným teleskopickým obuškem, pepřovým sprejem, rukavicemi a kuklou, pronikli skrz poškozený plot zezadu přes zahradu k domu v ulici L., kde si na hlavu nasadili kukly v úmyslu vniknout po rozbití okna do vnitřních prostor domu, kde se v této době nacházela H. K., dům prohledat a odcizit předpokládanou finanční hotovost ve výši nejméně 500.000,- Kč s tím, že na překonání případného odporu přítomných osob předpokládali použít proti nim pepřový sprej, plynovou pistoli zn. BruniMod 92, ráže 9 mm zn. Waide a teleskopický obušek za účelem dosažení svého cíle, přičemž k dokonání nedošlo, neboť v okamžiku, kdy si nasadili na hlavu kukly k zakrytí obličeje a přibližovali se k domu, zaregistrovali přítomnost policistů a začali z místa utíkat, následně však byli na různých místech nedaleko domu zadrženi .
Za to byl obviněnému P. B. podle §173 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, dále mu byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí zde specifikovaných věcí. Obviněnému J. S. byl uložen podle §173 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, též mu byl uložen trest propadnutí věcí podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zde konkrétně vymezených. Obviněnému J. F. byl podle §173 odst. 2 a §43 odst. 1 a tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce pěti let, se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a rovněž mu byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí zde specifikovaných věcí.
Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadli obvinění P. B. a J. S. prostřednictvím svých obhájců dovoláními do výroku o vině i trestu, jež oba shodně opřeli o dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný P. B. zpochybnil naplnění subjektivní a objektivní stránky stíhaného zločinu, když konkrétně namítl, že závěr o vůli obviněných použít při loupeži vůči lidem bydlícím v domě násilí oba soudy nesprávně dovodily z výpovědi svědka M. a provedených odposlechů, což je však v rozporu s výpovědí obviněného F. Obvinění S. a B. při sledování domu vytipovávali čas, kdy se v něm naopak nikdo nebude nacházet, a pokud již určili datum vloupání do domu a pak vždy zjistili, že se v této době v domě někdo pohybuje, od svého záměru ustoupili. Výrazy zjištěné odposlechy vlítneme tam , vypepříme je či telefonát obviněného S. obviněnému B. nelezte teďka dovnitř, nesvědčí o opaku. Navíc je známo, že se slovní projev nekryje s pak skutečně provedenými úkony. O násilí sice mezi sebou obvinění hovořili, avšak žádný z nich neměl odvahu něco takového provést. Nadto nikdo z nich nebyl v minulosti trestán za násilnou trestnou činnost. I kdyby měly soudy za prokázané, že přede dnem 1. 10. 2012 bylo plánováno použití násilí, obvinění od něj dobrovolně ustoupili a nemělo k němu nikdy dojít. Soudy se také dostatečně nevypořádaly s namítanou skutečností, že obviněný B. byl známý poškozených a jeho přítelkyně je bývalou partnerkou J. P., takže ani není možné, aby v domě někdo z poškozených byl, neboť by ho například po hlase, díky chůzi, postavě apod. museli poznat.
Další okruh námitek dovolatele se zaměřuje na procesní nepoužitelnost odposlechů, které dovolatel podle svého vyjádření uplatnil již v řízení u soudu prvního stupně a později i v řádném opravném prostředku, avšak bezvýsledně, neboť oba soudy se jimi řádně nezabývaly a neuvedly, proč jsou námitky obviněných nesprávné, a z jakých důvodů považují odposlechy za zákonné, jakož i tím, že mohly být zneužity jako prostředky k teprve dodatečnému opatřování podkladů pro zahájení trestního stíhání, tj. ověření důvodnosti podezření. Tyto odposlechy jako důkazy v trestním řízení nebyly obstarány zákonem stanoveným způsobem a nebylo vyhotoveno řádné a konkrétní odůvodnění příkazu k odposlechům vycházející z individuálního případu. Soud může jako důkaz použít jen takový úkon, který je v souladu se zákonem, a to v době, kdy rozhoduje (srov. 7 Tdo 150/2011). Dané rozhodnutí proto nelze ani přezkoumat, neboť nelze zjistit, proč soud považoval všechny zákonné předpoklady pro nařízení odposlechů za splněné, když jej sám odůvodnil tak, že je z něj patrno, že se jedná o nezákonné rozhodnutí.
V konkrétní rovině podle dovolatele nebyly splněny základní podmínky pro nařízení odposlechů v souladu s §88 odst. 1, 2 tr. ř., neboť byly povoleny dne 6. 9. 2012 Okresním soudem v Jablonci nad Nisou na základě příkazů k odposlechům vydaným na dobu od 6. 9. 2012 do 6. 1. 2013 pouze s krátkým odůvodněním, že se provádí šetření k majetkové trestné činnosti podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, tedy přečinu krádeže s horní hranicí trestní sazby dvě léta a jeden rok v případě přečinu poškození cizí věci, a že důkazy nutné pro sdělení obvinění nelze zjistit jinak než nařízením odposlechů. Již samotný návrh na povolení odposlechu tedy trpěl nesprávnými náležitostmi, které nelze pojmout formalisticky, ale i materiálně. Nepostačoval tedy podle dovolatele odkaz na existenci podezření určité osoby, ale musí zde být uvedeno i na jakém základě podezření vzniká. V tomto směru odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 2806/08 a ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1235/09, dle nějž nebyl-li důkaz, resp. informace v něm obsažená získána co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci . Tyto odposlechy pak byly použity jako důkaz v hlavním líčení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, přestože nebyly splněny podmínky stanovené v ustanovení §88 odst. 6 tr. ř., jelikož nebylo vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin podle §88 odst. 1 tr. ř., jelikož se nemělo nikdy jednat o zločin loupeže, ale mělo dojít ke krádeži, a nebylo tak možno použít odposlechy získané v jiné trestní věci. Dovolatel pak bez dalšího poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. II. ÚS 789/06 a jeho závěry vztahující se k ustanovení §88a tr. ř., které jsou podle něj použitelné i na nyní posuzovaný případ.
Nesprávné právní posouzení podle dovolatele spočívá i v chybné kvalifikaci skutku, jako spáchaného organizovanou skupinou, protože po celou dobu zjišťovaly informace o pohybu obyvatel domu s úmyslem odcizit z domu finanční hotovost pouze dvě osoby, a dále bylo dohodnuto, že obviněný S. přiveze do F. dvě osoby, a pouze tyto se měly samy účastnit následné krádeže.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. 2 To 86/2013 i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. 57 T 5/2013 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obviněný J. S. v odůvodnění dovolání namítl, že nesouhlasí s právní kvalifikací skutku jako pokusu zvlášť závažného zločinu loupeže podle §21 odst. 1 k §173 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť se jej nedopustil. Nebyl prokázán úmysl obviněných získat finanční hotovost i za použití násilí proti přítomným osobám a skutek popsaný ve výrocích napadených rozsudků se nestal. Nebyly dostatečně zhodnoceny všechny provedené důkazy, soudy se nevypořádaly se všemi námitkami a svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily. Taktéž uložený trest považuje za nespravedlivý a nepřiměřeně přísný.
Konkrétně pak nesouhlasí s dovozením úmyslu vniknout do domu a zmocnit se tam finanční hotovosti i za použití násilí proti osobě, která by zůstala v domě. Toto tvrzení dosvědčují i opakované vyjížďky obviněných do F. za účelem zjištění denního režimu obyvatel domu tak, aby vypozorovali, kdy bude dům prázdný, aby tam mohli vniknout. Několikrát již byli rozhodnuti tak učinit, ale vždy z důvodu přítomnosti někoho v domě od tohoto záměru upustili právě proto, aby nemuseli užít násilí. I těsně před plánovaným vniknutím byla akce přerušena vzhledem k telefonátu obviněného S., který je informoval, že se vrací svědek P. Do posledního dne sice vniknutí připravoval sám obviněný S. s obviněným B., avšak do domu P. mohl vniknout toliko obviněný B. neboť obviněný S. měl v tehdejší době 180 kg a mohl tak pouze řídit vozidlo. S. řídil vozidlo Citroen Xsara, ale okolí domu nehlídal, jelikož z místa, kde s vozidlem parkoval, nebyl dům P. vidět. Kontrolovat z tohoto místa mohl jen jeden z více možných příjezdů k domu. Nebyl schopen žádného násilí vůči osobám; plynovou pistoli, pepřový sprej i obušek vozil v autě již delší dobu za účelem své ochrany, žádnou z nich si nepořídil záměrně pro tuto příležitost. Odlišné vyjadřování v telefonních hovorech a zprávách, než má obviněný v povaze, vysvětluje tím, že byl psychicky i fyzicky na dně z důvodu vysokých finančních ztrát v jeho podnikání, z nichž neviděl východisko. Nesouhlasí se závěrem soudu, že obvinění neměli obavy ze psů poškozeného a proti jejich možnému útoku měli při sobě plynovou pistoli a pepřový sprej, a že dokonale znali prostředí a věděli, že je psi nebudou ohrožovat. Nevěděli, kde se psi nacházejí, když majitelé nejsou doma, a jak budou psi reagovat, když jejich útok nemohli vyloučit. Na pozemek P. oplocený neprůhledným plotem je vidět omezeně směrem od vjezdu. Obhajobu, že obušek měl sloužit k rozbití okna, soudy odmítly jako nelogickou. Způsob, jakým chtěli obvinění vniknout do předmětného domu, dovodily ze způsobu vnikání do objektů benzínových čerpadel - rozbitím výlohy kamenem. Zde však mělo dojít na rozdíl od benzínových čerpadel k vniknutí za dne. Obvinění měli být co nejrychleji uvnitř, aby je z okolí nikdo nespatřil, takže by bylo nelogické, aby v takové chvíli na pozemku hlídaného psy hledali vhodný předmět k rozbití okna. Jak vypozorovali, dům mohl být prázdný jen krátkou dobu, tudíž akce musela proběhnout co nejrychleji. Dvě osoby namísto původně jedné byly za účelem vniknutí do domu a jeho prohledání zvoleny z časových důvodů, nikoliv (jak soudy uzavřely) z důvodu násilného jednání proti přítomné osobě. Z provedeného dokazování nelze ani dovodit, že by obvinění jednali v nepřímém úmyslu, když byli srozuměni s násilným jednáním vůči svědkyni H. K., která se v inkriminovanou dobu nacházela v domě. Obvinění o její přítomnosti zde nevěděli, protože se nedostali natolik blízko domu, aby mohli spatřit její zaparkované vozidlo. V opačném případě by do domu nevnikli.
Stejně jako dovolatel B. i obviněný S. napadl procesní použitelnost odposlechů. Byly podle něj pořízeny nezákonným způsobem v rozporu s §88 odst. 1 tr. ř., jelikož příkaz k odposlechům ze dne 6. 9. 2012 neobsahuje náležité odůvodnění, na jakém základě podezření vůči obviněnému S. vzniklo, pouze se v něm konstatuje, že se provádí šetření k majetkové trestné činnosti podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a §228 odst. 1 tr. zákoníku, tedy nejednalo se o zvlášť závažný zločin nebo jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Oba soudy k nim proto neměly vůbec přihlížet. Vyhotovení návrhu na povolení odposlechů ze dne 6. 9. 2012 pak předložila státní zástupkyně až při veřejném zasedání o odvolání, do té doby návrh součástí spisu nebyl. Rovněž jako obviněný B. v tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1235/09, z něhož citoval.
Dovolatel dále nesouhlasí s tím, že oba soudy opřely své závěry o výpověď svědka L. M. (J.) jako jeden ze stěžejních důkazů, ačkoliv vypovídal nepravdivě ve svůj prospěch. Je proto nedůvěryhodný, navíc není bezúhonný, má vysoké dluhy, užívá drogy a svou svědeckou výpovědí v tomto řízení sledoval své zvýhodnění v jiném řízení, v němž byl v rozhodné době stíhán spolu s obviněným S.
V závěru navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. 2 To 86/2013 i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. 57 T 5/2013 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovoláním obviněných nejprve rekapituloval jednotlivá rozhodnutí vydaná ve věci, dovolací námitky obviněných a vymezil uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále konstatoval, že tomuto důvodu dovolání odpovídá pouze část námitek obviněných.
Ke shodné námitce obou dovolatelů, jíž zpochybňují naplnění skutkové podstaty pokusu zločinu loupeže, když namítají, že nebyli srozuměni s použitím násilí, uvedl, že s jistou mírou tolerance lze jejich námitky považovat za obsahově relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, nelze jim však přisvědčit. Na úmysl pachatele, který je vnitřním psychickým procesem, je třeba usuzovat z prokázaných vnějších projevů pachatelovy vůle. Ze skutkových zjištění soudů přitom vyplývá, že minimálně obvinění B. a F. byli vybaveni prostředky, jež jsou evidentně primárně určeny k překonání odporu jiného člověka, a to pepřovým sprejem, teleskopickým obuškem a plynovou pistolí. O tom, že obvinění minimálně počítali s možností, že se v domě poškozených nějaká osoba může nacházet, pak podle státního zástupce svědčí i jejich vybavení kuklou, tj. prostředkem, který měl zcela nepochybně zabránit v jejich identifikaci případnou v domě se zdržující osobou. Obvinění si tak přítomnost osoby v domě nejen mohli představit, ale evidentně s takovou možností počítali jako se zcela reálnou a lze tak u nich dovodit minimálně zavinění ve formě úmyslu nepřímého. Pozdější tvrzení obviněných, že s použitím násilí nepočítali, je tak ve světle těchto okolností sice z hlediska jejich obhajoby logické, avšak zcela nepodložené. K tomu státní zástupce doplnil, že z výpovědi obviněného S. mj. vyplývá, že viděli odjíždět z domu poškozeného P. i jeho rodiče. Svědkyni K. tedy odjíždět neviděli a museli tedy logicky předpokládat, že se v domě stále nalézá. Rovněž obhajoba obviněných, že pepřový sprej byl určen ke zneškodnění psů, byla jednoznačně vyvrácena, neboť psi poškozených byli v odděleném kotci. Teprve následně tuto obhajobu obvinění upravili, že pepřový sprej měl sloužit k eliminaci pachových stop, přičemž tato evidentně účelová změna obhajoby její věrohodnost poněkud oslabuje. Obviněný B. zároveň uplatnil námitku, že přisouzené jednání nelze považovat za skutek spáchaný organizovanou skupinou. Je však evidentní, že tato námitka se míjí s přisouzenou právní kvalifikací ve znění rozsudku vrchního soudu, který tuto kvalifikační okolnost při právním posouzení obviněných nepoužil. Dovolání tohoto obviněného se tak podle názoru státního zástupce v tomto směru s použitou právní kvalifikací obsahově míjí.
Za obsahově relevantní z hlediska uplatněného hmotně právního dovolacího důvodu státní zástupce považuje námitku obviněného S., že se na celém vlastním jednání nepodílel, neboť zůstal ve vozidle a při činu ani nehlídal. Do jisté míry lze této námitce z hlediska hmotně právního posouzení jeho jednání přiznat i dílčí důvodnost. Z učiněných skutkových zjištění totiž nelze jednoznačně dovodit, že by se konkrétně tento obviněný měl podílet na vniknutí do domu a případného použití násilí vůči tam se nacházejícím osobám. Odhlédne-li se od skutkově zabarvené námitky, že v daném místě ani nehlídal, což lze považovat za tvrzení poněkud naivní, nehledě na to, že je vyvráceno výpovědí obviněného B., bylo na místě u tohoto obviněného uvažovat spíše o některé formě účastenství ve smyslu §24 odst. 1 tr. zákoníku na trestných činech ostatních dvou spoluobviněných, jakožto spolupachatelů.
Nabízelo se tedy posouzení jednání obviněného S. jakožto pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jelikož tento obviněný zajistil pepřový sprej, tedy opatřil prostředek určený pro spáchání takové trestné činnosti a následně i hlídal při činu. K tomu však přistupuje také skutečnost, že obviněný S. byl společně s obviněným B. tím, kdo spáchání zamýšlené trestné činnosti inicioval, podílel se na zajištění účasti obviněného F. a s obviněným B. provedení činu plánoval. V tomto směru tak lze v jeho případě uvažovat o účastenství ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť se podílel na zosnování a řízení spáchání předmětné trestné činnosti. Zde lze podle státního zástupce přitom podotknout, že pokud se účastník podílel na témže trestném činu jednáním, které má znaky několika forem účastenství, postačí jej postihnout pouze jednou, a to pro nejzávažnější formu účastenství. Nejzávažnější formou účastenství je organizátorství, pak následuje návod a nejlehčí formou je pomoc, která je podpůrná ke všem ostatním formám účastenství (viz Šámal, P. a kol. - Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, s. 352). Podle státního zástupce sama skutečnost, že se obviněný dopustil v konkrétním případě pouze účastenství a nikoli pachatelství trestného činu, není okolností, která by sama o sobě snižovala závažnost jeho jednání. Naopak právě organizátorství trestné činnosti lze považovat za typově stejně závažné či spíše ještě závažnější než pachatelství. Státní zástupce se proto domnívá, že právní kvalifikace jednání obviněného S. je v tomto směru neodpovídající. Zároveň však má za to, že případná kasace rozsudku Vrchního soudu v Praze pouze z tohoto důvodu je zcela neúčelná, neboť by neměla zásadní vliv na postavení obviněného. I v případě změny právního posouzení by totiž ve smyslu §24 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněný trestný podle ustanovení o trestní odpovědnosti pachatele, když žádné zvláštní okolnosti, které by měly vliv na povahu a závažnost jeho účasti na projednávané trestné činnosti, zde nevyvstaly. Rozlišení mezi pachatelstvím a účastenstvím přitom lze považovat za judikatorně i doktrinálně relativně ustálené a nejedná se tak o otázku zásadního právního významu.
K námitce obou dovolatelů ve vztahu k nezákonnosti a procesní nepoužitelnosti odposlechů státní zástupce shrnul, že se primárně jedná o námitku procesního charakteru, která uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídá. Na tom nic nemění ani skutečnost, že v případě zjištění procesní vady takové intenzity, jež by zasáhla do práva obviněného na spravedlivý proces, připouští judikatura Nejvyššího soudu průlom do skutkových zjištění soudů nižších stupňů na podkladě uvedeného dovolacího důvodu. O takovou situaci se však v daném případě podle názoru státního zástupce evidentně nejedná.
Problematikou použitelnosti provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu se k námitkám obviněných soudy dostatečně zabývaly. Z dostupného spisového materiálu je přitom patrné, že příkaz k povolení odposlechů je skutečně odůvodněn relativně kuse, což však nic nemění na tom, že základní zákonné podmínky pro povolení odposlechů byly ve věci splněny. Zde lze poukázat na podrobnější zdůvodnění jednak podnětu policejního orgánu, tak i návrhu státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou, v nichž jsou konkrétní podmínky pro povolení odposlechu dostatečně vyjádřeny. V tomto směru tak lze do jisté míry analogicky odkázat na nosné důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 47/13, který se vyjadřoval k obdobně závažné problematice neodkladnosti a neopakovatelnosti některých úkonů. Ústavní soud v tomto směru výrazně podpořil materiální hledisko zákonnosti konkrétního úkonu, tj. zda skutečně byly splněny konkrétní podmínky pro takový úkon, nad hlediskem formálním, tj. bližším rozvedením těchto podmínek v odůvodnění písemného vyhotovení takového úkonu, jakkoli zdůraznil, že náležité odůvodnění je žádoucí. Zároveň akcentoval i trojí kontrolu splnění zákonných podmínek pro provedení konkrétního úkonu v linii policejní orgán – státní zástupce – soudce . Uvedené závěry lze přiměřeně aplikovat i na nyní projednávanou věc, když je zřejmé, že konkrétní zákonné podmínky a odůvodnění potřeby zásahu do telekomunikačního provozu byly velmi podrobně a přesvědčivě rozvedeny jak v podnětu policejního orgánu, tak v návrhu státní zástupkyně. Pakliže se s nimi soud věcně ztotožnil i přes skutečně velmi kusé odůvodnění jeho příkazu, nelze podle státního zástupce dovodit, že takový příkaz byl do té míry vadný, že by důkazy získané na jeho základě byly procesně nepoužitelné.
Pokud dále obviněný B. namítl, že v dané věci nebyly splněny podmínky ustanovení §88 odst. 6 tr. ř. ohledně použitelnosti odposlechů v jiné trestní věci, nutno uvést, že tento svůj názor dostatečně srozumitelně nerozvádí. Lze tak pouze konstatovat, že v obou trestních věcech, tj. jak ve věci, v níž byly odposlechy povoleny, tak i ve věci, v níž byly použity, se evidentně jednalo o řízení o trestných činech s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let (§88 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2012).
Námitky ve vztahu k uvedeným odposlechům tak státní zástupce hodnotí jako zjevně neopodstatněné a tudíž nezpůsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu ve vztahu ke skutkovým zjištěním a procesnímu postupu soudů nižších stupňů.
Ostatní námitky, kterými obvinění napadli rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je však dovolací soud zásadně vázán, podle názoru státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Státní zástupce v posuzované věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5, 6 tr. ř.).
Dovolání obviněného P. B. je tak podle státního zástupce v rozsahu, v jakém odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, zjevně neopodstatněné, takže jej navrhuje v neveřejném zasedání [viz §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dovolání obviněného J. S. lze z hlediska věcného do jisté míry přisvědčit, avšak je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Z těchto důvodů navrhl, aby jej Nejvyšší soud taktéž v neveřejném zasedání [viz §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítl ve smyslu §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Státní zástupce současně vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro učinění jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněných P. B. a J. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. 2 To 86/2013 jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obvinění podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněného oběma obviněnými. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň poukazuje na skutečnost, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Oba dovolatelé mj. zpochybňují spravedlivost provedeného procesu, a to z důvodu nezákonnosti získaných telefonních odposlechů a jejich následného použití jako důkazu proti jejich osobám. K tomu je nejprve nutno konstatovat, že obviněný P. B. výhradu spočívající v procesní nepoužitelnosti a nezákonnosti telefonních odposlechů v řízení před nalézacím, ani odvolacím soudem nevznesl, takže jeho tvrzení učiněné v dovolání, že se s touto jeho námitkou oba soudy důsledně nevypořádaly, je zavádějící a neodpovídá skutečnosti. Tato jeho argumentace se totiž poprvé objevuje až v jeho mimořádném opravném prostředku. Přesto se dovolací soud v souvislosti se stejnou dovolací námitkou obviněného J. S. předmětnou problematikou zabýval, jak vyplývá z níže uvedeného.
Z obsahu jednotlivých rozhodnutí je zjevné, že nalézací soud na straně 8 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že odposlechy byly podle něj prováděny na základě řádně odůvodněných příkazů Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. Nt 256/2012/6-2/2012-4 a 5, přičemž neshledal v postupu při jejich vydání takové vady, které by byly způsobilé vyloučit možnost jejich použití jako důkazů. Z odůvodnění jednotlivých příkazů je zřejmé, proč byly vydány a k objasnění jaké trestné činnosti mají sloužit.
Soud druhého stupně pak výlučně k námitce obviněného S. uplatněné v jeho odvolání v odůvodnění rozsudku na straně 9 shrnul, že pořízené odposlechy byly získány procesně řádnou formou ve smyslu §88 tr. ř., kdy policie podala dne 5. 9. 2012 žádost o podání návrhu na příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1 tr. ř. na zákonnou lhůtu od 6. 9. 2012 do 6. 1. 2013. Na základě této žádosti podala státní zástupkyně dne 6. 9. 2012 předmětný návrh na vydání příkazu k odposlechu k Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou. Tento soud poté ve stejný den odposlechy na uvedenou dobu nařídil. Podle odvolacího soudu tak nebyla zjištěna žádná skutečnost bránící použití odposlechů jako důkazu v této trestní věci. Procesnímu postupu podle ustanovení §88 tr. ř. odpovídá původní obžaloba ze dne 13. 5. 2013 i tomu předcházející usnesení o zahájení trestního stíhání.
S tímto zdůvodněním odvolacího soud je možno se ztotožnit a nadto je třeba uvést následující.
V související trestní věci byly příslušným policejním orgánem dne 8. 5. 2012 zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu krádeže podle §205 odst. 1, písm. a), b) tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku ve věci vloupání do čerpací stanice L. v ulici P. v J. n. N., přičemž tento případ byl začleněn do rozpracované majetkové sériové trestné činnosti páchané na území L. kraje pod krycím názvem R., tedy jednalo se o celkem o 23 případů s celkovou škodou přesahující částku 600.000,- Kč na odcizených věcech a škodou 300.000,- Kč na poškozeném zařízení benzínových čerpacích stanic. Tedy věc byla v době nařízení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu prověřována jako podezření ze spáchání zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Důvodnost nařízení odposlechů ve smyslu §88 odst. 1 tr. ř. byla spatřována ve vysokém stupni organizovanosti celé skupiny, postupu pachatelů znalé metod práce policie, kdy sledovaný J. S. prováděl tzv. kontrasledování významně znesnadňující dokumentování páchané trestné činnosti a ustanovení osob spolupachatelů. Spojitost obviněného B. i S. byla zjištěna na základě sledování obviněného S., osobního motorového vozidla Citroen XSARA, a SIM karty účastnického čísla. Bylo zjištěno, že obvinění S. a B. v době těsně před, během i po spáchání činů mezi sebou komunikovali prostřednictvím mobilního telefonu, což prokazovaly i výpisy údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle §88a odst. 1 tr. ř. Důvodný předpoklad získání významných skutečností pro trestní řízení spatřovala státní zástupkyně v tom, že prostřednictvím odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu budou ustanoveny další podezřelé osoby podílející se na páchání trestné činnosti, dále že bude zdokumentována jejich trestná činnost a získány poznatky o odbytu či uschování odcizených věcí a bude možné v té době podezřelé zadržet (viz návrh státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou ze dne 6. 9. 2012 sp. zn. V 8/2012-19, č. l. 2026-2028). Zároveň ve svém návrhu konstatovala, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak a uvedené skutečnosti nelze získat jiným zákonným způsobem a že jsou splněny zákonné podmínky pro nařízení odposlechů ve smyslu §88 odst. 1 tr. ř. Tento návrh státní zástupkyně přitom vycházel z podrobně odůvodněné žádosti policejního orgánu o vydání návrhu na příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1 tr. ř. ze dne 5. 9. 2012 (č. l. 612-614).
Z uvedeného plyne, že v dané fázi přípravného řízení bylo prověřováno spáchání zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, u něhož činí horní hranice trestní sazby osm let, tedy byla splněna podmínka ve smyslu §88 odst. 1 tr. ř., že bylo vedeno trestní řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Zároveň zde byla vyjádřena, byť nikoli použitím tohoto konkrétního výrazu, neodkladnost zmíněného úkonu, bez něhož by další prověřování nevedlo k potřebnému cíli. V souladu s odstavcem 2 téhož zákonného ustanovení pak v přípravném řízení nařídil odposlech a záznam telekomunikačního provozu na návrh státní zástupkyně soudce Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ve formě písemných příkazů ze dne 6. 9. 2012 sp. zn. Nt 256/2012, V 6-2/2012-4 pro účastnickou mobilní telefonní stanici obviněného S. (č. l. 610) a ze dne 6. 9. 2012 sp. zn. Nt 256/2012, V 6-3/2012-5 pro dvě konkrétní účastnické mobilní telefonní stanice obviněného P. B. (č. l. 611), v obou případech na dobu od 6. 9. 2012 do 6. 1. 2013. Tedy byla v nich stanovena uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele, a doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesmí být delší než čtyři měsíce v souladu s §88 odst. 2 tr. ř. Jediným nedostatkem, který lze předmětným příkazům vytknout, je jejich ne zcela dostatečné odůvodnění, v nichž se soud toliko omezil na konstatování, že policejní orgán šetří majetkovou trestnou činnost (§205 odst. 1 písm. a), b) a §228 odst. 1 tr. zákoníku) a následným šetřením byla zjištěna souvislost s dalšími případy násilného vniknutí do objektů benzínových čerpacích stanic, kdy doposud jde celkem o 23 útoků. Dále v odůvodnění příkazů je uvedeno, že vzhledem k tomu, že důkazy nutné pro sdělení obvinění nelze za dané situace zjistit jinak než nařízením odposlechu, jsou dány podmínky pro jejich nařízení podle §88 odst. 1 tr. ř. V této souvislosti lze ale přisvědčit argumentaci státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství užité v jeho vyjádření k oběma dovoláním obviněných. Tedy že splnění konkrétních podmínek zákonnosti konkrétního úkonu v trestním řízení má být posouzeno zejména z materiálního hlediska a mělo by převážit nad hlediskem formálním, tj. bližším rozvedením těchto podmínek v odůvodnění písemného vyhotovení takového úkonu. I když je náležité odůvodnění žádoucí, přesto pokud odůvodněnost zákonného užití a splnění podmínek nařízení odposlechů ve smyslu §88 odst. 1, 2 tr. ř. přesvědčivě vyplývá ze všech okolností případu nebo z trestního spisu, potom pouhý nedostatek podrobného písemného zdůvodnění konkrétních skutkových okolností v příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nemusí znamenat, že bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu jako důkaz nepoužitelný (viz analogicky nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 III. ÚS 761/14 a ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13).
Předložené námitky dovolatelů o nezákonnosti daných příkazů spočívající v jejich nedostatečném odůvodnění, v nichž okresní soud neuvedl, proč soud považoval všechny zákonné předpoklady pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu za splněné, a na jakém konkrétním základě vzniklo podezření vůči obviněnému B. i S., jsou proto z výše uvedených důvodů neopodstatněné. Konkrétní skutkové okolnosti, které vydání příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují ve smyslu §88 odst. 2 tr. ř., byly pečlivě popsány a zdůvodněny ve shora zmíněné žádosti policejního orgánu o vydání návrhu na příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a na ni navazujícím návrhu státní zástupkyně podle §88 odst. 2 tr. ř., z nichž Okresní soud v Jablonci nad Nisou vycházel. Z nich je evidentní, že sledovaného účelu prokazatelně nebylo možno dosáhnout jinak než jejich nařízením a bylo důvodné přepokládat, že jimi budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, což se následně potvrdilo, neboť na základě informací z nich získaných byla zejména podrobněji rozkryta konkrétní trestná činnost, komunikace mezi jednotlivými obviněnými a bylo zabráněno v dokonání spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu loupeže podle §21 odst. 1 k §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a pokusu přečinu porušování domovní svobody podle §21 odst. 1 k §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jelikož obvinění B., S. i F. byli zadrženi a posléze proti nim bylo zahájeno trestní stíhání. Neodkladnost a zároveň důvodnost takového úkonu – vydání příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu - za současného splnění zákonných podmínek pro jejich nařízení, tedy jednoznačně vyplývaly ze spisového materiálu i z okolností případu, z nichž vycházel i Okresní soud v Jablonci nad Nisou. Byť je podrobně nepopsal v odůvodnění obou vydaných příkazech k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 6. 9. 2012, nezakládá to nepoužitelnost získaných odposlechů jako důkazu v trestním řízení.
K souvisejícímu tvrzení dovolatele P. B. o procesní nepoužitelnosti odposlechů z důvodu nesplnění podmínek ustanovení §88 odst. 6 tr. ř., lze jen konstatovat, že v dané věci byly odposlechy pořízeny ve fázi přípravného řízení před zahájením trestního stíhání dovolatelů B. a S. pro podezření ze spáchání zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku s horní hranicí trestní sazby až osm let. Za nyní projednávanou trestnou činnost, pro niž byli dovolatelé pravomocně odsouzeni, respektive za pokus zvlášť závažného zločinu loupeže podle §21 odst. 1 k §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jim hrozil trest až ve výši dvanácti let, tedy bylo v tomto trestním řízení od počátku vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v §88 odst. 1 tr. ř., tedy pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Jeho námitka proto není důvodná. Zde je také třeba uvést, že nálezy Ústavního soudu, na něž odkázali dovolatelé ve svých mimořádných opravných prostředcích, na nyní posuzovaný případ buď nedopadají, nebo nemohou zpochybnit věcnou správnost a zákonnost zvoleného postupu v přípravném řízení. Dovolací soud se jimi proto ve svých úvahách blíže nezabýval.
Argumenty dovolatelů o absenci úmyslu použít vůči poškozeným bydlícím v domě násilí za účelem zmocnění se jejich věcí sice představují námitky relevantně uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak dovolatelé je uplatnili již v průběhu předchozího řízení, mj. ve svých odvoláních. Odvolací soud a před ním i soud nalézací se těmito námitkami dostatečně zabývaly a tvrzením obviněných neuvěřily, přičemž své hodnotící závěry přiléhavě vysvětlily v odůvodněních svých rozsudků. Nejvyšší soud nepokládá za potřebné opětovně reagovat na totožné námitky obviněných a bez dalšího odkazuje na patřičné pasáže odůvodnění těchto rozhodnutí. V takovém případě lze tyto opakované námitky označit za zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002), neboť Nejvyšší soud již mnohokráte judikoval, že vzhledem k jeho postavení jako soudu dovolacího a taxativně vymezeným dovolacím důvodům zakotveným v trestním řádu není možné využít institutu dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v odvolání jenom proto, že dovolatel není spokojen s výsledkem odvolacího řízení, ačkoliv se s takovými námitkami vypořádaly již soudy nižších stupňů.
Zbývající dovolací námitky obviněných výlučně směřovaly do skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací. Zpochybňováním věrohodnosti svědka L. M. (J.), předkládáním odlišného průběhu skutkového děje, než jak byl zjištěn oběma soudy nižších stupňů, napadáním hodnocení jednotlivých důkazů a jejich procesní použitelnosti brojí oba dovolatelé proti zjištěnému a soudem prvního stupně konstatovanému skutkovému stavu a fakticky nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku. Z charakteru jejich námitek je evidentní, že jimi vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny hodnocení provedených důkazů a tím ve výsledku i skutkového stavu, a teprve na základě toho pak poukazují na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku, což je s odkazem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřijatelné a v konkrétním případě navíc i nedůvodné.
Stejně tak nelze s odkazem na tento důvod dovolání namítat nespravedlivost a nepřiměřenost uloženého trestu, jak to učinil obviněný S., neboť takové námitky ve skutečnosti nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku ani proti jinému jeho nesprávnému hmotně právnímu posouzení.
Výhradu obviněného B. o nesprávnosti právní kvalifikace skutku, jako trestného činu loupeže spáchaného organizovanou skupinou ve smyslu §173 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, nelze než označit za zmatečnou, jelikož dovolatel (stejně jako ostatní spoluobvinění) byl v konečném výsledku uznán vinným rozsudkem vrchního soudu toliko pokusem trestného činem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, tedy že se pokusil proti jinému užít násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobit takovým činem značnou škodu. Právní kvalifikace podle §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy že k pokusu spáchání uvedeného trestného činu došlo coby člena organizované skupiny, byla oproti předchozímu rozsudku soudu prvního stupně na základě odvolání obviněných odvolacím soudem vypuštěna. Nejvyšší soud tudíž nepokládá za možné se k takové výhradě dovolatele vyjadřovat, jelikož se zcela míjí se zněním napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně.
Pokud státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněných rovněž rozebírá správnost právní kvalifikace jednání obviněného S. a činí úvahy, zda nebylo přiléhavější jednání jmenovaného posoudit jako účastenství ve formě organizátorství /§24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku/ na pokusu trestného činu, a nikoli jako spolupachatelství, přičemž současně dospívá ke konstatování, že zmíněná forma účastenství je stejně závažná a namnoze i závažnější než přímé pachatelství a ve výsledném návrhu zastává názor, že v takovém případě by odpovídající změna v právním posouzení neměla vliv na konečné postavení obviněného, zejména stran uloženého trestu, a v důsledku toho činí návrh, aby dovolání tohoto obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., tak k tomu lze uvést pouze následující.
Státní zástupce tuto svou úvahu stran právního posouzení činí za situace, kdy nejvyšší státní zástupce dovolání ve prospěch obviněného S. nepodal a tato úvaha je zároveň zmiňována nad rámec formulace podaného dovolání obviněného S. Samotný dovolatel totiž sice obecně vznesl výhradu k právní kvalifikaci svého činu, ale tuto ve své podstatě žádnými kvalifikovanými námitkami nenapadl, což je v dovolacím řízení povinen udělat. V odůvodnění dovolání se soustředil pouze na procesní zpochybnění některých provedených důkazů, dále na nesouhlas s jejich hodnocením včetně skutkového zjištění, jak bylo učiněno soudy nižších stupňů, a v konečném výsledku zastává názor, že se ničeho protiprávního nedopustil. V takové situaci není úkolem dovolacího soudu za dovolatele domýšlet možnou argumentaci, která by byla souladná s uplatněným dovolacím důvodem a nahrazovat jeho názory úvahami vlastními, i kdyby byly v konkrétní věci případné. To je úkolem dovolatele samotného, a proto též zákonodárce stanovil, že obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce, tedy osoby práva znalé (§265d odst. 2 tr. ř.). Nad rámec uvedeného lze prohlásit, že na výsledné postavení obviněného, zejména pokud jde o uložený trest, by případná modifikace právní kvalifikace jednání obviněného v uvedeném směru skutečně žádný vliv neměla.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných P. B. i J. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 5. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c