ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1389.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1389/2014-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2014 o dovolání obviněného O. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2014 sp. zn. 5 To 217/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 T 210/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2014 sp. zn. 10 T 210/2013 byl obviněný O. H. v bodě 1. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 28. 7. 2013 v době od 12:05 hodin do 12:15 hodin v O. – V. na ulici R., na autobusové zastávce „B.“ ve směru na H., v zištném úmyslu, přistoupil k poškozené J. V., která zde čekala spolu s dětmi na příjezd autobusu a slovy „dej mi peníze na toluen“ vyzval poškozenou k vydání finanční hotovosti, což ona odmítla, poté uchopil kabelku poškozené, kterou měla poškozená odloženou v dětském kočárku své dcery, ve které se nacházely osobní doklady poškozené a peněženka s finanční hotovostí ve výši 3.400,- Kč, a to ve snaze kabelku odcizit, čemuž se snažila poškozená zabránit tím, že kabelku chytla a pevně stiskla, načež došlo k přetahování, při kterém se obžalovaný opakovaně snažil vytrhnout kabelku poškozené z ruky, což se mu však nepodařilo, neboť poškozené přispěchal na pomoc její nezletilý syn a jeho kamarád, po jejichž intervenci obžalovaný kabelku ze svého držení pustil a dalšího jednání zanechal, kdy ke zranění poškozené ani k jiné škodě nedošlo.
V bodě 2. téhož rozsudku pak byl obviněný uznán vinným přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, které spáchal tak, že v přesně nezjištěné době ode dne 28. 7. 2013 do dne 31. 7. 2013 v O. – K. na ulici S. na ulici poblíž parku nečekaně přistoupil k poškozené J. V., která zde byla na procházce se svými nezletilými dětmi a důrazně se jí zeptal, proč na něj dne 28. 7. 2013 u P. M. v O. – V. zavolala policii, když po ní chtěl jen peníze na toluen, přičemž jí sdělil, že ji za to zbije, chytil poškozenou rukou za levou ruku, loktem druhé ruky ji udeřil do břicha a současně jí šlápl patou na prsty a nárt pravé nohy, kdy se poškozené podařilo z jeho držení vysmeknout a z místa utéct, přičemž na ni křičel, že ji propíchne nožem, což vzhledem k okolnostem incidentu vyvolalo u poškozené důvodnou obavu o její zdraví, a uvedeným jednáním způsobil poškozené zhmoždění břišní stěny a lehké zhmoždění nártu pravé nohy, kdy se jedná o zranění s potřebnou dobou léčení do 7 dnů.
Za to byl obviněný O. H. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. K výkonu tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě.
Odvolání obviněného směřující proti tomuto rozsudku zamítl podle §256 tr. ř. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 1. 7. 2014 sp. zn. 5 To 217/2014.
Obviněný O. H. posléze napadl uvedené usnesení odvolacího soudu prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu svého mimořádného opravného prostředku dovolatel vyslovil nesouhlas se svým odsouzením, neboť je přesvědčen, že soudy dospěly k nesprávným závěrům ohledně jeho viny, která nebyla prokázána, a měly postupovat podle zásady „in dubio pro reo“. Všechny provedené důkazy měly vést k jinému závěru, než jen k závěru o jeho vině. Soudům tak vytýká nesprávnost závěrů o vině i uloženém trestu.
V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Popř. aby sám Nejvyšší soud obviněného obžaloby zprostil podle §226 písm. a) tr. ř., protože nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl odsouzen.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se vzhledem k povaze uplatněných námitek k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně ale vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2014 sp. zn. 5 To 217/2014 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň poukazuje na skutečnost, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci pak dovolací námitky obviněného primárně a výlučně směřují do skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, a které obviněný uplatnil již v předchozím řízení. Opětovně popírá spáchání trestné činnosti, pro niž byl uznán vinným, napadá hodnocení jednotlivých důkazů a domáhá se přehodnocení celkové důkazní situace a tím i závěrů o jeho vině a uloženém trestu. Takovými argumenty obviněný ale výhradně brojí proti zjištěnému a soudem prvního stupně konstatovanému skutkovému stavu a fakticky nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Jedná se tedy výhradně o námitky napadající a zpochybňující správnost soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu věci, a to prostřednictvím výhrad vůči provedenému dokazování, popř. hodnocení provedených důkazů. Takové námitky jsou ovšem nesouladné s uplatněným dovolacím důvodem a dovolací soud je povinen se jimi zabývat pouze a jedině v případě, pokud dojde k závěru o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotně právním posouzením.
V přezkoumávaném případě obviněného O. H. se ale nalézací soud ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a odvolací soud pak patřičně reagoval na odvolací námitky obviněného. Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na adresu těchto soudů, naopak v podrobnostech odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí. Lze tedy uzavřít, že se zde nejedná o situaci, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04). Skutkovým zjištěním pak odpovídají i učiněné právní závěry těchto soudů, neboť obě jednání obviněného naplňují požadované znaky trestných činů jimiž byl uznán vinným, tedy v bodě 1) loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2) výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
Nezbývá tedy než konstatovat, že se dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v něm neuvedl jedinou námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem. Tentýž závěr lze vyslovit i ohledně námitky proti uloženému trestu, která kromě toho že je zcela nekonkrétní, tak zároveň nenaplňuje zákonné podmínky, za nichž lze brojit proti uloženému trestu uplatněním výše cit. dovolacího důvodu.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného O. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť se svým pojetím dovolání ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c