ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.198.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 198/2014-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. března 2014 o dovolání obviněného L. Ch. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2013 sp. zn. 11 To 56/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 1/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný L. Ch. byl (spolu s obviněným J. K.) rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2013 sp. zn. 51 T 1/2009 uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.”), za což byl odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. K jeho výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Odvolání obviněného L. Ch. (i obviněného J. K.) směřující proti tomuto rozsudku zamítl podle §256 tr. ř. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 6. 2013 sp. zn. 11 To 56/2013.
Obviněný Ch. posléze napadl uvedené usnesení odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu svého mimořádného opravného prostředku rekapituloval své odvolací námitky a znovu na ně odkázal i v tomto dovolání, protože je soud druhého stupně zamítl mimo jiné s tím, že nelze před orgány činné v trestním řízení stavět nesplnitelné cíle a požadavky směřující ke zjištění absolutní pravdy. Dovolatel především nadále popírá, že by se spoluobviněným K. neoprávněně vyvážel či dovážel amfetamin v množství nejméně 500 gramů při každé jízdě, neboť z žádného provedeného důkazu nevyplynulo nic jiného, než že v předmětné době uskutečnil jedenáct jízd do SRN a jednu do Rakouské republiky. Jeho možnou účast na stíhaném jednání nepotvrdily ani důkazy provedené v související trestní věci již odsouzených O., V. a M. vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 3/2007. U obviněného nebyl nikdy zajištěn amfetamin a ani jiná omamná látka, nebyl mu prokázán úmysl tyto látky předat či prodat konkrétní osobě, ani že by měl při každé zadokumentované jízdě vyvážet nejméně 500 g metamfetaminu. Prokázání viny obviněného tak spočívá toliko na podkladě jeho trestního stíhání ve Spolkové republice Německo pro nedovolený dovoz omamných prostředků v nikoli nepatrném množství, když byl dne 18. 5. 2005 zadržen příslušnými orgány SRN a v automobilu bylo nalezeno 687,4 g pervitinu. Nastíněný postup je však z hlediska materiální pravdy nepřípustným zjednodušením dokazování, které nemá oporu v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., když nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, čímž došlo ke zkrácení ústavních práv obviněného, zejména jeho práva na spravedlivý proces. Nelze proto v žádném směru dospět k závěru, že by se obviněný dopustil trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.
Dovolatel z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2013 sp. zn. 11 To 56/2013 zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného nejprve rekapituloval dovolatelovy námitky a obsahově vymezil uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž uvedl, že tomuto důvodu dovolací argumentace obviněného vůbec neodpovídá, neboť její podstatou byl nesouhlas s postupem soudů v oblasti tvorby skutkových zjištění, kdy v této souvislosti poukazuje na ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Státní zástupce upozornil na skutečnost, že z judikatury Nejvyššího soudu lze dovodit možnost přezkumu skutkových zjištění na podkladě citovaného dovolacího důvodu v těch případech, kdy je ve věci dán tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a užitou právní kvalifikací, popřípadě extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a z nich učiněné právní kvalifikace a obviněný takový extrémní nesoulad učiní předmětem svých námitek. Obviněný pak výslovně námitku extrémního nesouladu ve věci neuplatňuje, lze ji však dovodit z obsahu jeho dovolání. Rozhodnutí soudů v nyní projednávané věci však takovým deficitem podle názoru státního zástupce netrpí.
Namítá-li obviněný absenci skutkových zjištění, jež jsou podkladem závěru o vině, nelze mu přisvědčit. Z odůvodnění soudních rozhodnutí lze vyčíst, že závěr o vině obviněného se opírá zejména o interpretaci ve věci provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, z jejichž obsahu lze dovodit (po zohlednění dalších navazujících skutečností), že konkrétní cesty obviněného do Rakouska a Německa skutečně sloužily pro distribuci psychotropní látky metamfetaminu. Závěr nalézacího soudu je v tomto směru zcela logický, přičemž podle názoru státního zástupce uznání viny v tomto směru nebrání skutečnost, že konkrétní psychotropní látka nebyla zajištěna. Stejně tak nelze souhlasit s názorem obviněného, že jeho vina je založena pouze na předchozím odsouzení německými soudy a že konkrétní množství jím dopravované látky je pouhou spekulací soudů. V tomto směru obviněný pomíjí skutečnost, že jím namítaná „spekulace“ soudů má oporu v odsouzení M., V. a O. ve skutkově související věci vedené týmž soudem pod sp. zn. 50 T 3/2007. V té byli jmenovaní odsouzeni pro jednání, jež v podstatě zrcadlově odpovídalo jednání, pro něž byl uznán vinným obviněný v nyní projednávané věci. Tato skutkově související věc byla přitom předmětem přezkumu jak Nejvyššího, tak i Ústavního soudu. Právě z uvedené věci přitom jednoznačně vyplývá konkrétní množství metamfetaminu v konkrétních dodávkách.
Státní zástupce se tak domnívá, že námitky obviněného představují pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, přičemž nejsou s to založit přezkumnou povinnost skutkového stavu v dovolacím řízení, neboť k porušení práva obviněného na spravedlivý proces nedošlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Soudy obou stupňů v dané věci zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.) a řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.).
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s konáním neveřejného zasedání Nejvyššího soudu i v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2013 sp. zn. 11 To 56/2013 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň poukazuje na skutečnost, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci pak dovolací námitky obviněného primárně a výlučně směřují do skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, a které obviněný uplatnil již v předchozím řízení. Opětovně popírá spáchání trestné činnosti, pro niž byl uznán vinným, napadá hodnocení jednotlivých důkazů a předkládá vlastní verzi skutkového děje, podle níž se stíhaného skutku nedopustil. Těmito argumenty brojí proti zjištěnému a soudem prvního stupně konstatovanému skutkovému stavu a fakticky nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Jedná se tedy výhradně o námitky napadající a zpochybňující správnost soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu věci, a to prostřednictvím výhrad vůči provedenému dokazování, popř. hodnocení provedených důkazů. Takové námitky jsou ovšem nesouladné s uplatněným dovolacím důvodem a dovolací soud je povinen se jimi zabývat pouze a jedině v případě, pokud dojde k závěru o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotně právním posouzením.
V přezkoumávaném případě obviněného L. Ch. se ale nalézací soud ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jeho adresu. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění předmětných rozhodnutí soudů nižších stupňů. Lze tedy uzavřít, že se zde nejedná o situaci, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Nezbývá tedy než konstatovat, že se dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v něm neuvedl jedinou námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného L. Ch. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť se svým pojetím dovolání ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c