ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.145.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 145/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. března 2014 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. L. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2013, sp. zn. 7 To 343/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 99/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 2 T 99/2011, byl obviněný Ing. J. L. uznán vinným (v bodě I.) přečinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu společně s obviněnými Š. T. a T. P. „obžalovaný P. dne 24. 5. 2010 v hudebním klubu Popocafepetl v Praze 1, Újezd 19, sdělil majiteli klubu M. N., že na základě předchozí schůzky, zařídili společně s obžalovaným T. ukončení opakovaných kontrol prováděných zejména Městskou policií hl. m. Prahy, orgány Úřadu městské části Praha 1, jakož i dalšími složkami státní správy a samosprávy ve výše uvedeném hudebním klubu M. N., a že za to požadují úplatek ve výši 200.000,- Kč s tím, že tato částka je určena i pro další blíže nejmenované osoby, které to zařizovaly, kdy úplatek měl být předán na schůzce konané dne 03. 06. 2010, kde však nakonec předán nebyl, přičemž následně obžalovaný T. přislíbil M. N. schůzku právě s osobou z Úřadu městské části Praha 1 obžalovaným Ing. L., který po předchozím seznámení se se všemi informacemi k celé věci, zejména pak k údajným problémům s opakovanými kontrolami v hudebním klubu Popocafepetl, přislíbil obžalovanému T. za tímto účelem účast na schůzce s M. N. a nechal si slíbit úplatek ve výši 50.000,- Kč („padíka“) za to, že poskytne záruky ohledně ukončení prováděných kontrol v hudebním klubu Popocafepetl a sám navrhl místo a termín schůzky, která má proběhnout dne 08. 06. 2010 v P., N. r., v OC Palladium, přičemž se jí měli aktivně účastnit všichni obžalovaní, kdy tito skutečně byli v dohodnutém termínu uvnitř objektu OC Palladium a obžalovaný Ing. L. čekal na telefonický pokyn od obžalovaného T., aby se připojil k jednání s M. N., avšak vzhledem ke skutečnosti, že na místě byl i další dosud neustanovený počet osob zajišťujících krytí skupiny kolem obžalovaného T., které pojaly podezření, že v okolí plánované schůzky je Policie ČR a obžalovaný P. o tomto informoval obžalovaného T., jenž o tom bezprostředně telefonicky informoval obžalovaného Ing. L., tak k plánované schůzce nakonec nedošlo“ . Za tento přečin byl obviněný Ing. J. L. podle §331 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1, 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře sto denních sazeb ve výši 1.000,- Kč jedné denní sazby, tj. celkem 100.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných Š. T. a T. P.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění Ing. J. L., Š. T. a T. P., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 10. 2013, sp. zn. 7 To 343/2013, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný Ing. J. L. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že z provedených důkazů bylo zjištěno, že se se spoluobviněným Š. T. dlouhodobě znal (jsou přátelé), stýkali se spolu a často si telefonovali. Nic méně, ale také nic více. Trestnou činnost, která je mu kladena za vinu, v celém rozsahu popřel. Ohradil se proti závěru nalézacího soudu v tom smyslu, že svědek R. B. je nevěrohodný, neboť je jeho dlouholetým známým, přičemž shledal, že tímto bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a nebyla mu umožněna řádná obhajoba. Akcentoval, že jmenovaný svědek je bezúhonný, dlouhodobě pracuje ve významných veřejných funkcích a vypovídal pod sankcí případného trestního stíhání za křivou výpověď. Také upozornil, že spoluobvinění shodně svoji údajnou trestnou činnost popřeli, přičemž z jejich projevu nebyl zřejmý ani náznak skutečnosti, že by měl zájem převzít slibovaný úplatek ve výši 50.000,- Kč. Soudům nižších stupňů také vytkl, že se nezabývaly otázkou, zda vůbec bylo v jeho možnostech nějakým způsobem ovlivnit průběh a četnost kontrol v provozovně oznamovatele.
Následně obviněný poznamenal, že se svědkem R. B. byl na první informativní schůzce se spoluobviněným Š. T., a to právě z důvodu příslibu mandátních smluv, které měly být údajně předávány v obvodu P. neznámým zaměstnancem (úředníkem) Úřadu městské části Praha 1. Na další schůzce (v Palladiu) pak již měly být spoluobviněným Š. T. předány konkrétní podklady, které by byly posléze za spolupráce vedení Úřadu městské části Praha 1 předány Policii ČR k realizaci. Tato schůzka však fakticky neproběhla. On i kolega B. přestali mít o věc zájem a dál již tento problém neřešili (viz též záznam telefonního rozhovoru mezi ním a spoluobviněným Š. T.). Prohlásil, že není správný ani závěr nalézacího soudu v tom směru, že on a svědek B. „utíkali“ z místa schůzky (v Palladiu), protože byli v té době účastníky jiného souběžného jednání, a to za účasti cca osmi dalších osob. Bohužel, nalézací soud zamítl veškeré jeho návrhy na výslech dalších svědků, čímž mu upřel právo na spravedlivý proces. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu podplácení podle §322 odst. 1 alinea první tr. zákoníku (zřejmě měl na mysli ustanovení §332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku), neboť on sám ani společným jednáním nikomu v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu úplatek neposkytl. Nalézací soud podle něho zcela pominul možnost, že se mohlo jednat o obratnou manipulaci s jeho osobou (viz příslib spoluobviněného Š. T. o oznámení vydírání podnikatelů na P.), kdy spoluobvinění mohli zinscenovat celý děj ve snaze získat odměnu od oznamovatele, za zařízení „služby“ a on (obviněný) sloužil pouze coby „tajemný úředník v pozadí“. Zhodnotil, že záznam jeho rozhovoru se spoluobviněným Š. T. ze dne 7. 6. 2010 v 19:38 hod. a argumentace nalézacího soudu o vzájemné četnosti telefonických rozhovorů mezi nimi jsou jediné nepřímé důkazy vedoucí k jeho odsouzení. Dále namítl, že svědek M. N. nebyl přes obligatorní doporučení odvolacího soudu nikdy ve věci vyslechnut, přičemž zmínil, že Městský soud ve svém rozsudku ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 5 To 294/2012, uvedl, že tvrzení svědka úzce spolupracujícího s policií v tom smyslu, že úřední osoba je připravena vzít úplatek, je aktivní provokací policie a nemůže být následně posouzeno jako trestné. K osobě svědka Z. Z. pak poznamenal, že samotný rozhovor o trestném činu není trestným činem ani ve stádiu přípravy (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 491/04). Dovodil, že závěry vedoucí k jeho odsouzení jsou spekulativní a zcela odporují zásadě in dubio pro reo. Předmětný skutek podle jeho slov nevykazuje zákonné znaky skutkové podstaty přisouzeného přečinu, resp. není vůbec trestným činem, měl být tedy obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. Uzavřel, že nikdy nebyl trestně stíhán ani řešen pro přestupek a že odsouzení, byť se zdá na první pohled mírné, je pro něho víceméně likvidační, neboť mu zamezuje pracovat ve veřejných i vedoucích funkcích a zcela jej vyřadilo z léta budované a dosažené společenské pozice. Velmi významným poškozením je také ztráta prověrky NBÚ, kterou několik let bez výhrady splňoval.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 i usnesení Městského soudu v Praze a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2013, sp. zn. 7 To 343/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, naplňují uplatněný dovolací důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž, byť formálně deklaruje, že předmětný skutek nevykazuje zákonné znaky skutkové podstaty přisouzeného přečinu, resp. není vůbec trestným činem, nepodkládá toto obecné tvrzení žádnými konkrétními hmotně právními argumenty a soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Výlučně z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován pouze v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud stran rozvedených skutečností navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pouze na okraj – k námitce obviněného, že jeho jednání nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu podplácení podle §332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, neboť on sám ani společným jednáním nikomu v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu úplatek neposkytl – je na místě připomenout, že v posuzované trestní věci nebyl obviněný uznán vinným tímto přečinem, ale přečinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, který spáchá, kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek. V návaznosti na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud pouze stručně konstatuje, že skutková zjištění soudů nižších stupňů učiněná po zhodnocení provedených důkazů umožňují důvodný závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu, jímž byl uznán vinným. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý