ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1441.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1441/2014-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2014 o dovolání obviněného mladistvého „tulipána“*) , proti usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 13 Tmo 14/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 14 Tm 16/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého „tulipána“ odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku, soudu pro mládež, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 14 Tm 16/2012, byl obviněný mladistvý „tulipán“ (dále jen „mladistvý“) uznán vinným pokračujícími proviněními neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku, §24 odst. 1 písm. i) a §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 218/2003 Sb.“), odsouzen k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla mladistvému uložena povinnost uhradit poškozenému J. K., bytem K.– L., T., způsobenou škodu ve výši 32.190 Kč. Naproti tomu byl mladistvý podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Mělníku ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. ZT 389/2011, pro dílčí útoky skutku, v němž bylo spatřováno pokračující provinění neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a pokračující provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal mladistvý. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený J. K., bytem K. – L., T., v části týkající se zproštění odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se mladistvý shora uvedených provinění dopustil tím, že bez souhlasu oprávněného držitele předal platební kartu České spořitelny, znějící na jméno J. K., a sdělil PIN za účelem koupě mobilního telefonu Apple iPhone 4G 16 GB v hodnotě 16.095 Kč v prodejně Telefónica Czech Republic, a. s., T. G. Masaryka 1001, Kladno, a to
- dne 28. 6. 2011 D. S., který žádosti mladistvého vyhověl a téhož dne v 17.21 hodin koupil mobilní telefon uvedené značky, bílé barvy, za který zaplatil shora uvedenou platební kartou částku 16.095 Kč, a telefon poté předal mladistvému,
- dne 29. 6. 2011 J. B., který žádosti vyhověl a téhož dne v 16.01 hodin koupil shora uvedený mobilní telefon černé barvy, za který zaplatil shora uvedenou platební kartou částku 16.095 Kč, a telefon poté předal mladistvému,
výše uvedeným jednáním tak byla z bankovního účtu poškozeného J. K., vedeného u České spořitelny, a. s., vyčerpána částka ve výši 32.190 Kč.
Označený rozsudek napadli odvoláními mladistvý a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mělníku. Mladistvý svůj opravný prostředek zaměřil proti všem výrokům rozsudku, státní zástupkyně v neprospěch mladistvého brojila proti výrokům o vině a trestu, resp. proti zprošťující části rozsudku. Usnesením Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 13 Tmo 14/2014, byla obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Pro úplnost je zapotřebí dodat, že shora označené soudy v posuzované trestní věci již jednou rozhodovaly. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku, soudu pro mládež, ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 14 Tm 16/2012, byl mladistvý uznán vinným proviněním neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, §24 odst. 1 písm. i) a §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla mladistvému uložena povinnost uhradit poškozenému J. K., bytem K. – L., T., způsobenou škodu ve výši 32.190 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. K., bytem K. – L., T., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Usnesením Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 13 Tmo 54/2013, byl z podnětu odvolání mladistvého, státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mělníku podaného v neprospěch mladistvého a poškozeného J. K. citovaný rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 13 Tmo 14/2014, podal mladistvý prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), c), e), g), l ) tr. ř.
Mladistvý namítl, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán, a to policejní orgán. Por. A. F., který vykonával úkony trestního řízení, pracoval v minulosti ve stejné společnosti jako otec mladistvého, jeho dědeček a babička. Mezi otcem mladistvého a por. A. F. nepanovaly ideální vztahy, naproti tomu s dědečkem mladistvého, s poškozeným J. K., si por. A. F. tykal, vedl s ním přátelské a neformální debaty a osobně pro něj zajišťoval tisk dokumentů obsažených ve spise, které mu následně odnesl domů, kde jej navštěvoval. V důsledku těchto skutečností docházelo k nabádání poškozeného J. K. k postupu, jak se nejlépe domoci svých peněz, a k zajišťování důkazů pouze v neprospěch mladistvého. Mladistvý zejména namítá, že navzdory opakovaným žádostem nebyly zajištěny záznamy z bezpečnostních kamer, které by jej vyvinily. O námitce podjatosti, jež mladistvý na policejní orgán podal, nebylo do dnešního dne rozhodnuto.
Mladistvý je dále toho názoru, že v řízení neměl obhájce, ač jej podle zákona mít měl. Uvedl, že podle §42 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb. musí mít mladistvý obhájce od okamžiku, kdy jsou proti němu použita opatření podle citovaného zákona nebo provedeny úkony podle trestního řádu, včetně úkonů neodkladných a neopakovatelných, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce o něm zajistit. Podle tohoto ustanovení však policejní orgán nepostupoval a nejméně ve dvou případech, kdy se nejednalo ani o neodkladný, ani o neopakovatelný úkon, mladistvému nařídil, aby se k podání vysvětlení dostavil bez účasti obhájce. Při podání vysvětlení dne 15. 7. 2011 byl přítomen otec mladistvého, při podání vysvětlení dne 15. 8. 2011 byla přítomna pracovnice OSPOD. V souvislosti s druhým podáním vysvětlení por. A. F. mladistvému sdělil, že otec mladistvého přítomen nebude, neboť obhajobu obviněného bude zajišťovat OSPOD. V průběhu uvedeného podání vysvětlení por. A. F. vyslovoval nejrůznější a pro obviněného velmi ponižující poznámky, na něž mladistvý nebyl schopen reagovat, neboť se domníval, že jeho obhajobu zajistí právě OSPOD. Aniž by mladistvý obdržel jakékoliv poučení o nutné obhajobě, jeho matka mu z vlastní iniciativy obhájce zajistila. Obhájci byla nejprve přislíbena možnost nahlédnout do spisu, posléze mu byla s odkazem na to, že mladistvý je v pozici podezřelého, odmítnuta. V nejdůležitější fázi trestního řízení, kdy ještě mohly být záznamy z bezpečnostních kamer jednoznačně zajištěny, tedy mladistvý neměl obhájce. Podle jeho názoru jej měl mít již při prvním podání vysvětlení.
Mladistvý se rovněž domnívá, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Již od počátku přípravného řízení upozorňovala obhajoba policejní orgán na to, že pokud jde o provinění krádeže, je nutno od obou poškozených získat souhlas s trestním stíháním mladistvého. Na základě takového upozornění byl protokolárně zajištěn nesouhlas s trestním stíháním udělený poškozeným J. K. Souhlas poškozené M. K. však navzdory urgencím zajištěn nebyl, poškozená se v přípravném řízení jednoznačně vyjádřila, že s trestním stíháním mladistvého nesouhlasí, což dokládají její dvě písemná vyjádření z přípravného řízení a podání vysvětlení, o němž nebyl účelově sepsán žádný protokol. O těchto okolnostech policejní orgán při výslechu dne 22. 1. 2014 sdělil, že si již nic nepamatuje. Nesouhlas poškozené se podává i ze spisu Policie ČR v K. ve spojení se záznamem o sdělení podezření ze dne 31. 8. 2011. Mladistvý popřel, že by on či jeho rodiče vyvíjeli na poškozené v souvislosti s neudělením souhlasu s trestním stíháním jakýkoliv nátlak. Komunikace mezi poškozenými na straně jedné a obviněným a jeho rodiči na straně druhé je s ohledem na vyhrocený konflikt, který mezi stranami panuje, vyloučena. Pozdější zpochybnění nesouhlasu s trestním stíháním ze strany poškozeného J. K. je irelevantní, neboť svědkyně J. N. vypověděla, že poškozenému sdělila význam souhlasu či nesouhlasu s trestním stíháním, že poškozený jejímu sdělení porozuměl a nesouhlas s trestním stíháním mladistvého svým podpisem stvrdil. Je proto jednoznačným a zásadním procesním pochybením orgánů činných v trestním řízení, že téměř dva roky ignorovaly výzvy odsouzeného k řádnému procesnímu postupu zjištěním souhlasu poškozené, která následně, evidentně pod vlivem poškozeného J. K. a zejména jeho zetě, manžela svědkyně D. T., pod tlakem změnila svůj dřívější rezolutní nesouhlas s trestním stíháním odsouzeného na následný a zcela překvapivý souhlas, vyslovený až v hlavním líčení dne 22. 1. 2014. Podle názoru mladistvého měly orgány činné v trestním řízení zjistit souhlas poškozené nejpozději dne 30. 8. 2011. I tak je ale posléze vynucený souhlas neplatný a je na něj nutno pohlížet, jako by udělen nebyl, neboť mu předcházel výslovný nesouhlas poškozené, byť učiněný nikoliv prostřednictvím standardního formuláře policejního orgánu.
Co se týče dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., mladistvý předně poznamenal, že orgány činné v trestním řízení se odmítly zabývat důkazy svědčícími o jeho nevině. Z trestního oznámení poškozeného J. K. a z podání vysvětlení poškozené M. K. vyplývá, že kromě platební karty byly ze společné domácnosti poškozených odcizeny rovněž zlaté šperky. V kontextu toho je nezpochybnitelné, že neoprávněné opatření platební karty a krádež šperků byly spáchány jediným skutkem, v jeden časový okamžik, na stejném místě, stejným pachatelem a ze stejného okruhu podezřelých. Policejní orgán se tím zpočátku řídil a prováděl společné šetření. Usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 4. 11. 2011 však byla krádež šperků vyloučena k samostatnému řízení, přičemž policejní orgán, jenž se touto věcí následně zabýval – Obvodní oddělení policie ČR v K., kde nepůsobil podjatý por. A. F. – neměl po důkladném provedení všech potřebných prověřování a šetření jinou možnost, než věc podle §159a odst. 5 tr. ř. odložit, jelikož se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání. Je zjevné, že policejní orgán, jenž věc odložil, disponoval spisem, který obsahoval důkazy zbavující mladistvého viny; konkrétně důkazy získané operativním šetřením, záznamy o vytěžení vytipovaných zájmových osob, záznamy ze spolupráce s SKPV a záznamy z dalších šetření v okolí místa činu.
Mladistvý dále namítl údajnou nevěrohodnost a rozporuplnost svědků. Svědci D. S. a J. B. měli jednoznačnou motivaci lhát. Pokud by totiž mladistvého křivě neobvinili, hrozila by trestní odpovědnost jim samotným. Oba mladistvého znali, a to již v době podání prvního vysvětlení. Není zřejmé, na základě jakého důkazu dospěl odvolací soud ke skutkovému závěru na str. 6 rozhodnutí sp. zn. 13 Tmo 54/2013. Vycházel-li z podání vysvětlení ze dne 9. 10. 2011, porušil právo mladistvého na spravedlivý proces, neboť jak státní zástupce, tak mladistvý se čtením úředního záznamu nesouhlasili. Je zcela absurdní, aby svědci kupovali telefon v prodejně, kde po nich požadovali občanské průkazy. Svědek D. S. byl v době koupě telefonu stejně jako mladistvý nezletilý, a byť svědek J. B. byl o rok starší, v důsledku svého vzrůstu se jevil mladším. Výpovědi obou svědků vykazují rozpory co do přesného průběhu události, což mladistvý velmi důkladně rozebírá.
Podrobně rozebírá taktéž znalecké posudky, z nichž obsáhle cituje. Odvolací soud v rozhodnutí sp. zn. 13 Tmo 54/2013 uvedené posudky nesprávně hodnotil. Znalecký posudek znalkyně Mgr. Romany Hübnerové, Ph.D., je podle názoru mladistvého věcně nesprávný, nesrozumitelný a není dostatečně odůvodněn. Vykazuje formální nedostatky (např. absentuje číslování stran), proto je nepřezkoumatelný a jako důkaz pro řízení zcela nepoužitelný. Zásadní vady a rozpory posudku nebyly odstraněny ani výslechem znalkyně v hlavním líčení. Ohledně svědka J. B. dospěla znalkyně k nesprávným závěrům. Pokud jde o uvedeného svědka, mladistvý má za to, že z provedených vyšetření, zkoumání a písemných podkladů vyplývá (mimo jiné) následující: svědek je emočně nestabilní osobnost s rysy hraniční osobnosti, má výraznější paranoidní tendence, vykazuje depresivní znaky a znaky závislosti na sociálním okolí, trpí psychosomatickou poruchou a jsou u něj patrny známky lhavosti a konfabulace. Co se týče znaleckého posudku znalkyně Mgr. Zdeňky Vařenkové, uvedený vychází ze zcela irelevantních podkladů pro posouzení zadaného znaleckého úkolu, například cituje téměř celou obžalobu, ale vůbec se nezabývá základními podklady nezbytnými k řešení položených otázek, jež jsou ve spise založeny. Tento znalecký posudek nepodává jasné a dostatečně podložené odpovědi na znalecké otázky, přičemž ani výslech znalkyně nevnesl do těchto otázek jasno. Ke znaleckému posudku tudíž nutno přistupovat velice rezervovaně a pouze v obecné rovině. Mladistvý zdůraznil, že ze znaleckého posudku vyplývá, že svědek D. S. je vzhledem k věku (19 let) osobnost nevyzrálá, která vykazuje znaky neuroticismu, jenž je nestálá, nespolehlivá, nerespektující pravidla a sociální role. Znalkyně vůbec nezohlednila rizika, která mohou snižovat a se vší pravděpodobností i snižují validitu výpovědí svědka. Mladistvý opakovaně navrhoval provedení revizního znaleckého posudku soudním znalcem, případně znaleckým ústavem, a za tímto účelem žádal soud, aby mu poskytl součinnost ohledně dostavení se svědků k zajištěnému znalci nebo znaleckému ústavu.
Mladistvý poznamenal, že spáchání skutků, jež mu jsou kladeny za vinu, je vyloučeno s ohledem na jeho pobyt mimo inkriminovaná místa. Dne 28. 6. 2011 byl mladistvý od 8:10 do 12:45 hod. ve škole v K., kde se spolužákem J.N. myl ředidlem lavice. Toto je prokazováno výpovědí rodičů mladistvého, výpovědí jeho třídní učitelky R. S., třídní knihou, výpovědí spolužáka J. N. a jízdním řádem vlakového spojení K. – K., jenž však jako důkaz soud prvního stupně odmítl provést. Mladistvý podotkl, že po 12:00 hod., poté, co ukončil mytí lavic, se přesunul do budovy školního internátu, kde si balil své osobní věci; uvedené prokazuje výpověď svědka L. N. Po sbalení věcí se vydal do K., a to vlakem odjíždějícím z K. v 16:29 hod., viz jízdní řád. Do K. dorazil cca v 17:15 hod. a do bytu poškozeného cca v 17:45 hod. Tyto údaje se nerozcházejí ani s výpovědí poškozeného, který do protokolu o trestním oznámení ze dne 6. 7. 2011 uvedl, že mladistvý se do jeho bytu dostavil okolo 18:00 hod. Výpověď poškozeného, který u hlavního líčení vypověděl, že se tam mladistvý dostavil až po 18:00 hod., je účelová. Soud i státní zástupce během hlavního líčení dne 28. 8. 2013 konstatovali, že cesta jak vlakem, tak i osobním automobilem (při dodržování dopravních předpisů) trvá cca 40 minut. Z těchto důvodů nemohl být mladistvý v 17:21 hod. v K. a organizovat koupi iPhone 4G. Další nákup mobilního telefonu iPhone měl být proveden dne 29. 6. 2011 v 16:02 hod., opět v K. a prostřednictvím svědka J. B. Tento den byl mladistvý ve škole, kde skončil v 12:30 hod. Následně odcestoval vlakem do K., kam dorazil v 14:15 hod. Po příchodu domů, přibližně v 15:00 hod., se mladistvý až do druhého dne nacházel nepřetržitě doma. K tomu viz výpověď svědků E. K., J. K., jízdní řád vlaku K. – K. a dále usnesení soudu prvního stupně o námitce proti protokolaci. Dále viz výpověď třídní učitelky R. S., která přítomnost mladistvého ve škole rovněž potvrzuje.
Dovolatel poukázal na výpověď svědka J. B., který dne 9. 8. 2011 na úřední záznam vypověděl, že na platební kartě byl v rohu vyškrábán PIN. Podle názoru mladistvého z toho vyplývá jedna z verzí události, a to verze, že poškození platební kartu nevědomky ztratili, že karta byla následně nalezena neznámým pachatelem a předána svědkům D. S. a J. B., kteří jejím prostřednictvím provedli neoprávněné výběry a nákupy. Jako alibi mělo sloužit tvrzení svědků, že nákup telefonů byl na objednávku mladistvého, což je s ohledem na známost příjmení K. a rodiny mladistvého v dané oblasti poměrně pravděpodobné. Podle další verze mohla být platební karta svědky získána za pomoci svědkyně A. H. B., která studovala také v K., svědky znala, která je snadno ovlivnitelná a v domácnosti poškozených byla velice častým návštěvníkem. Rovněž je možné, že platební karta mohla být zcela padělána na základně údajů, včetně PINu, získaných skimmingem, což je v současnosti velice častá forma trestné činnosti.
Poslední okruh námitek obsažených v dovolání zaměřil mladistvý na údajný zásah do jeho osobnostních práv. Mladistvý je přesvědčen, že v důsledku nesprávných úředních postupů, zejména policejního orgánu, jenž neprováděl řádné poučování svědků, a jenž tudíž zapříčinil následný únik informací, došlo k závažnému zásahu do jeho osobnosti a cti a k porušení jeho práva na obhajobu. Taktéž došlo k závažnému narušení jeho studia a jeho další případné studijní kariéry, a tedy k významnému negativnímu zásahu do celého jeho budoucího života. Současně bylo porušeno právo mladistvého na spravedlivý proces podle čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách a právo na respektování rodinného a soukromého práva podle čl. 8 citované úmluvy. Tímto mladistvému vznikl nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu a eventuálně i nárok na náhradu škody vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“. Mladistvý se domnívá, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu připouští poskytnutí přiměřeného zadostiučinění i určitým zmírněním výroku rozhodnutí orgánu veřejné moci v rozhodnutí, jež negativně dopadá na jeho adresáta. Konstatoval, že toto zmírnění výroku rozhodnutí orgánu veřejné moci se začalo pravidelně užívat při kompenzaci za průtahy v řízení ve smyslu §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Je třeba vzít v úvahu, že Evropská úmluva o lidských právech a základních svobodách má za každých okolností aplikační přednost před zákonem, tedy i před ustanoveními trestního zákoníku (zejména §39 odst. 3). Dále je třeba vzít do úvahy, že §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. byl novelizován v návaznosti na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, která je pro soudy v České republice závazná. Je nutno zohlednit zásadní fakt, že §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 se nevztahuje jen na průtahy v řízení, byť se v tomto ohledu nejčastěji využívá, ale vztahuje se i na jiné případy nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení. Mladistvý má za to, že v případě závažnějších zásahů může shora naznačené zohlednění vést i k zastavení trestního stíhání. Podle jeho názoru by proto bylo žádoucí, aby za situace, nebude-li obžaloby zproštěn, bylo trestní stíhání jeho osoby vzhledem k okolnostem případu dovolacím soudem zastaveno. Možnost kompenzace nemajetkové újmy zastavením trestního stíhání začal pod tlakem judikatury Evropského soudu pro lidská práva ostatně připouštět i Nejvyšší soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002).
Mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 13 Tmo 14/2014, a rozsudek Okresního soudu v Mělníku, soudu pro mládež, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 14 Tm 16/2012, zrušil, aby současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby jej obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že pokud jde o námitku podjatosti policejního orgánu, v níž mladistvý spatřuje naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., nelze ji shledávat relevantní, neboť z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu a z komentovaného vydání trestního řádu je známo, že pod citovaný dovolací důvod nelze podřadit každou námitku podjatosti. Státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 Tdo 65/2013, podle kterého vyloučeným orgánem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. může být jen soudce, a nikoli také policejní orgán (resp. dříve vyšetřovatel) či státní zástupce, protože tyto osoby nečiní rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. Státní zástupce dovodil, že v tomto ohledu je dovolání mladistvého neopodstatněné.
Namítá-li dále mladistvý, že v řízení neměl obhájce, jelikož u jednoho podání vysvětlení byl přítomen pouze otec mladistvého, u druhého jen OSPOD, přičemž mladistvý nebyl policejním orgánem náležitě poučen o nutné obhajobě, uchyluje se podle státního zástupce k nepřípustně extenzivnímu výkladu ustanovení §42 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 8 Tdo 583/2009, publikované pod č. 3/2010 Sb. rozh. tr., státní zástupce poznamenal, že dovolatelem tvrzená povinnost orgánu činného v trestním řízení poučovat mladistvého o nutné obhajobě při každém úkonu a zajistit ke všem úkonům s mladistvým jeho obhajobu daleko překračuje zákonné požadavky. Státní zástupce uvedl, že v době, kdy mladistvý podával namítaná vysvětlení (15. 7. 2011 a 15. 8. 2011), nebyl v postavení podezřelého, neboť podezření mu bylo sděleno až dne 31. 8. 2011, zatímco dnem 6. 7. 2011 byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci neznámého pachatele. Státní zástupce upozornil na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikované pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož neměl-li obviněný po určitou část řízení obhájce, ačkoliv ho měl mít, je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním, a konstatoval, že podání vysvětlení ve věci, kde ještě není určena podezřelá osoba, nelze v žádném případě chápat jako úkon směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním.
Co se týče otázky nepřípustnosti trestního stíhání, tou se podle státního zástupce široce zabývaly oba ve věci činné soudy, kdy soud druhého stupně její vyřešení popsal na str. 6 a 7 napadeného rozhodnutí. Zatímco poškozený J. K. nesouhlas s trestním stíháním svého vnuka formálně vyjádřil (ačkoli jeho faktické chování, např. vznášení požadavku na náhradu škody, podstatě tohoto úkonu nekonvenovalo), poškozená M. K., babička obviněného, svůj souhlas – byť po určitých peripetiích a nejasnostech – jednoznačně vyjádřila. Státní zástupce podotkl, že závěrům soudu není důvod oponovat.
Pokud jde o výhrady týkající se údajně nesprávného hodnocení důkazů, zejména zásadních svědeckých výpovědí a znaleckých posudků, státní zástupce poznamenal, že uvedené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podřadit nelze. Navíc pasáž mimořádného opravného prostředku, jež naznačené výtky obsahuje, konkrétně str. 6, 8 až 21, je podle státního zástupce prakticky doslovným opakováním námitek, o něž mladistvý opíral předešlé odvolání a které tvořily podstatu jeho obhajoby od počátku trestního stíhání. Státní zástupce v této souvislosti připomněl, že dovolání, jež jsou opřena o námitky uplatněné v řádném opravném prostředku, bývají Nejvyšším soudem odmítána jako zjevně neopodstatněná. Státní zástupce má za to, že soudy se argumenty mladistvého náležitě zabývaly, vyčerpávajícím způsobem na ně odpověděly, proto na ně bez dalšího odkazuje.
Státní zástupce závěrem podotkl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. byl namítán bez toho, aniž by bylo dostatečně zřejmé, která ze dvou alternativ je uplatněna. Přesto, pokud jde o nesplnění procesních podmínek pro rozhodnutí soudu druhého stupně, žádná procesní překážka odvolacímu soudu nebránila rozhodnout tak, jak rozhodl. Jedná-li se o případnou vadu řízení, jež předcházelo napadenému rozhodnutí, tato shledána nebyla. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání mladistvého podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud, soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání mladistvého je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání mladistvého (a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mělníku) nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, evidentně nevztahuje.
Odvolání mladistvého a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mělníku byla zamítnuta jako nedůvodná poté, co odvolací soud z podnětu podaných odvolání meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Ačkoliv mladistvý v dovolání výslovně neuvedl, jakou alternativu citovaného dovolacího důvodu uplatňuje, lze mít za to, že odkázal-li na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. b), c), e), g) tr. ř., mínil právě tuto možnost.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Mladistvý namítá, že ve věci rozhodoval podjatý policejní orgán. K tomu je nezbytné poznamenat, že ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. zákoníku, aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. zákoníku. Jinak řečeno: citovaný dovolací důvod přichází v úvahu pouze v případě, jedná-li se o vyloučení toho orgánu činného v trestním řízení, který učinil meritorní rozhodnutí ve věci, přičemž s ohledem na ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. vydává meritorní rozhodnutí, proti kterým lze podat dovolání, jen soud. Za rozhodnutí ve věci ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se proto považují pouze rozhodnutí soudu uvedená v ustanoveních 265a odst. 1 písm. a) až h) tr. ř., a vyloučeným orgánem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. může tudíž být jen soudce, a nikoli také policejní orgán (resp. vyšetřovatel) či státní zástupce; tyto osoby totiž nečiní rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 Tdo 65/2013).
Pro úplnost dovolací soud, stejně jako již i odvolací soud v usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 13 Tmo 54/2013 (viz str. 8 usnesení), dodává, že otázka podjatosti policejního orgánu, tj. policisty por. A. F., byla řešena již v přípravném řízení, přičemž je významné, že všechny důkazy prováděné po zahájení trestního stíhání byly prováděny jiným policejním orgánem a za přítomnosti obhájce mladistvého.
Ve světle naznačených skutečností nelze než konstatovat, že výhrada mladistvého uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nenaplňuje.
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., s odkazem na tento důvod lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod postihuje typicky především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě. Zahrnuje však i případy, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného či ustanoveného soudem, má, ale orgány činné v trestním řízení neplní jim zákonem uložené povinnosti a neumožní obhájci, aby realizoval svá zákonná oprávnění a povinnosti. Současně je vhodné uvést, že podle praxe soudů citovaný dovolací důvod nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (k tomu viz č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).
Mladistvý poukazuje na ustanovení §42 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb. a tvrdí, že v řízení neměl obhájce, jelikož u podání vysvětlení dne 15. 7. 2011 byl přítomen pouze otec mladistvého, u dalšího podání vysvětlení dne 15. 8. 2011 jen OSPOD, přičemž mladistvý nebyl policejním orgánem náležitě poučen o nutné obhajobě. Přestože je v řízení proti mladistvým počátek nutné obhajoby v přípravném řízení posunut do stadia postupu i před zahájením trestního stíhání, námitce mladistvého nelze přisvědčit.
Podle §42 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb. musí mít mladistvý obhájce od okamžiku, kdy jsou proti němu použita opatření podle tohoto zákona nebo provedeny úkony podle trestního řádu, včetně úkonů neodkladných a neopakovatelných, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce o něm zajistit. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz státním zástupcem citované č. 3/2010 Sb. rozh. tr.) úkony podle trestního řádu zakládají důvod nutné obhajoby jen tehdy, jestliže jsou prováděny proti mladistvému jako osobě, proti níž se řízení vede, tedy v rámci postupu před zahájením trestního stíhání jako proti podezřelému, nikoli např. osobě podávající vysvětlení v postavení svědka.
Z obsahu trestního spisu vyplývá, že dne 6. 7. 2011 byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci neoprávněného opatření platební karty a výběru finanční hotovosti, které se měl dopustit dosud neznámý pachatel (č. listu 7). Z obsahu trestního spisu dále vyplývá, že dne 15. 7. 2011 podal mladistvý podle §158 odst. 5 tr. ř. vysvětlení (č. listu 36-39), přičemž stejně tak učinil i dne 15. 8. 2011 (č. listu 40-42). Až dne 31. 8. 2011 bylo mladistvému podle §179b odst. 3 tr. ř. sděleno podezření z provinění neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (č. listu 13). V kontextu výše uvedeného nezbývá než konstatovat, že v době, kdy mladistvý podával zmíněná vysvětlení, tj. ve dnech 15. 7. 2011 a 15. 8. 2011, nebyl v postavení podezřelého, tedy osoby, proti níž se vede řízení. Důvod nutné obhajoby nebyl dán, a proto neměl-li mladistvý při podání vysvětlení obhájce, k porušení ustanovení o nutné obhajobě nedošlo. Nelze ani konstatovat, že bylo porušeno právo na obhajobu v obecné rovině, např. tím, že by policejní orgán neumožnil přítomnost zvoleného obhájce mladistvého, jelikož k úkonu se nikdo v takovém procesním postavení nedostavil. Nadto nelze přehlédnout, že zmíněná podání vysvětlení nelze považovat za úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). V posuzované trestní věci úřední záznamy o podání vysvětlení jako důkaz provedeny nebyly (srov. §211 odst. 6 tr. ř.) a coby důkaz ani nesloužily jako podklad pro rozhodnutí soudu.
Námitky mladistvého, jež měly zakládat důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy nemohou obstát a dovolání mladistvého je v této části zjevně neopodstatněné.
Mladistvý v mimořádném opravném prostředku odkázal rovněž na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Okolnosti, za kterých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou taxativně uvedeny v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. (potažmo jsou obsaženy také v ustanovení §11a tr. ř., což však není v posuzované věci významné). S poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat, bylo-li vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, jak jsou uvedeny v §11 odst. 1 tr. ř. písm. a) až j) tr. ř. Nepřípustnost trestního stíhání zmiňovaná mladistvým a obsažená v ustanovení §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. předpokládá, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět.
Mladistvý byl uznán vinným pokračujícím proviněním neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a pokračujícím proviněním krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle §163 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání pro trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§100 odst. 2 tr. ř.), lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Je-li poškozených jedním skutkem několik, postačí souhlas byť jen jednoho z nich. Jak výstižně zmínil odvolací soud, účelem ustanovení §163 tr. ř., které je prolomením zásady legality a oficiality, je odstranění konfliktu mezi zájmem státu na trestním stíhání pachatele a zájmem poškozeného, který má blízký vztah k pachateli a v podstatě si nepřeje, aby stát do jejich sporu vstupoval; to ovšem za předpokladu, že souhlas neudělí žádný z poškozených, o jejichž souhlas se zde jedná. Podle §163 odst. 2 tr. ř. nepředloží-li poškozený své vyjádření státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu písemně, zaznamená se jeho obsah do protokolu. Souhlas s trestním stíháním může poškozený výslovným prohlášením vzít kdykoli zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Výslovně odepřený souhlas však nelze znovu udělit. Podle §100 odst. 2 tr. ř. svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. Z ustanovení §163 odst. 1 tr. ř. mimo jiné vyplývá, že trestní stíhání mladistvého pro provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (resp. krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 tr. zákoníku, viz usnesení o zahájení trestního stíhání) bylo podmíněno souhlasem poškozených manželů J. a M. K., prarodičů mladistvého, a tedy jeho příbuzných v pokolení přímém (srov. 117 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, §772 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014), či jen jednoho z nich.
Z hlediska napadeného usnesení odvolacího soudu a obsahu dovolání je proto významná otázka, zda lze na písemné podání poškozené M. K. ze dne 26. 1. 2012 nahlížet jako na výslovně odepřený souhlas poškozené s trestním stíháním mladistvého.
Z obsahu trestního spisu vyplývá (č. listu 77-79), že dne 26. 1. 2012 podepsal poškozený J. K. „Poučení poškozeného v trestním řízení“, a to v trestní věci neoprávněného opatření platební karty a odcizení finanční hotovosti, vedené proti mladistvému „tulipánovi“, stíhanému pro provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Součástí uvedeného poučení bylo vyjádření poškozeného, že nesouhlasí s trestním stíháním svého vnuka „tulipána“.
Z obsahu trestního spisu dále vyplývá (č. listu 80), že Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Středočeského kraje, (zjevně) Územnímu odboru M., bylo dne 26. 1. 2012 doručeno písemné nedatované podání M. K. s následujícím zněním: „Dostavila jsem se, abych učinila výpověď: Obdržela jsem informaci, že bylo zamítnuto odvolání k obvinění mého vnuka „tulipána“, a to dne 12. 1. 2012. Jednoznačně jsem očekávala, že bude trestní stíhání zastaveno, protože „tulipán“ nemohl nikterak s naší kartou manipulovat. O její existenci nevěděl. Byl rovněž ve škole, v době, kdy se nám ztratila. Jak jsme následně zjistili, vnuk nás navštívil až poté, co již bylo s kartou manipulováno, a náš původní pocit, že zmizení karty souviselo s jeho návštěvou, byl – jak jsme si uvědomili dodatečně – mylný. Jako osoby blízké se mě závěr Policie ČR bezprostředně dotýká, nesouhlasím s ním a žádám, aby bylo trestní stíhání ve věci odcizení platební karty, které je spojováno s mým vnukem „tulipánem“, zastaveno. Zároveň dodávám, že považuji za zcela nepřijatelné, aby Policie ČR založila celý případ trestního stíhání na tvrzení dvou osob, které se navíc vzájemně znaly a které PČR vyslýchala až poté, co předvolala „tulipána““. Podání poškozená podepsala.
Dne 17. 7. 2012 byl Okresnímu státnímu zastupitelství v Mělníku doručen návrh policejního orgánu na podání obžaloby proti mladistvému pro provinění neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho součástí byl i návrh na zastavení trestního stíhání mladistvého pro provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 tr. zákoníku, neboť poškozený J.K. se stíháním svého vnuka nesouhlasil (č. listu 243-246). Dne 31. 7. 2012 podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mělníku na mladistvého obžalobu pro provinění neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku (č. listu 247-251).
V hlavním líčení konaném dne 22. 10. 2012 poškozený J. K. poté, co mu bylo předestřeno shora zmíněné poučení poškozeného, jehož součástí bylo prohlášení poškozeného, že nesouhlasí s trestním stíháním svého vnuka, požádal o nahlédnutí do spisu na č. listu 79 a uvedl, že pochybuje, že by se pod to podepsal; poznamenal, že trvá na tom, aby „to rozhodl soud“ (č. listu 292). Poškozená M. K. vypověděla, že na svém prohlášení, které předala policii, trvá, neboť se domnívá, že „to vnuk „tulipán“ nemohl odcizit“ (č. listu 291). V hlavním líčení konaném dne 12. 12. 2012 bylo poškozenému poučení na č. listu 77-79 opětovně ukázáno s tím, aby poškozený soudu sdělil, zda je podpis jeho. Poškozený reagoval způsobem, že uvedl, že chce, aby bylo všechno stíháno, a k opakovanému dotazu, zda je podpis jeho, „neodpověděl ani tak“ (č. listu 323). V tomto hlavním líčení bylo prohlášení poškozené podle 213 odst. 1 tr. ř. předloženo stranám k nahlédnutí (č. listu 322).
Nalézací soud svým rozsudkem ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 14 Tm 16/2012, uznal mladistvého vinným proviněním neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání mladistvý, poškozený J. K. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mělníku. Státní zástupkyně v neprospěch mladistvého brojila proti výroku o vině i trestu. Nesouhlasila s postupem nalézacího soudu, který upravil skutek z obžaloby a dovodil, že nebylo prokázáno, že by mladistvý platební kartu odcizil a provedl výběry z bankomatů. Státní zástupkyně uvedla, že dospěl-li soud na základě dokazování k závěru, že se mladistvý jednání popsaného ve výroku o vině dopustil, neměl důvod vypouštět z výroku o vině část skutku, neboť uvěřil-li svědkům, že jim mladistvý platební kartu předal a že je požádal o koupi mobilního telefonu, neměl důvod jim současně nevěřit, že mladistvému předali nejen mobilní telefon, ale že mu vrátili i platební kartu poškozeného. Státní zástupkyně konstatovala, že je zřejmé, že mladistvý platební kartou disponoval, a navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu nalézacího zrušil, sám mladistvého uznal vinným v plném rozsahu obžaloby a uložil mu přísnější trestní opatření. Odvolací soud rozsudek soudu nalézacího podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně. Odvolací soud zdůraznil, že byť se jednalo o platební kartu znějící na jméno poškozeného J. K., mělo být, pokud jde o trestní stíhání mladistvého pro provinění krádeže podle §205 tr. zákoníku, procesně formálními postupy zjišťováno i stanovisko jeho manželky M. K., neboť finanční prostředky na účtu nebyly ve výlučném vlastnictví poškozeného, nýbrž byly ve společném jmění manželů. Soud druhého stupně uvedl, že písemné sdělení M. K. na č. listu 80 za odepření souhlasu s trestním stíháním považovat nelze, poněvadž jmenovaná nebyla v tomto směru evidentně řádně poučena, přičemž o zastavení trestního stíhání požádala proto, že nabyla přesvědčení, že její vnuk s platební kartou nemohl manipulovat proto, že v době, kdy došlo k její ztrátě, byl ve škole. Jisté pochybnosti vyslovil soud i ve vztahu k vyjádření poškozeného J. K. na č. listu 79. Soud akcentoval, že poškozený od počátku trestního stíhání trval na svém nároku na náhradu škody a v hlavním líčení pravost svého podpisu zpochybnil. Podle názoru soudu nebylo najisto postaveno, zda poškozený i vzhledem k svému věku poučení porozuměl a zda věděl, co podepisuje. Soud navíc uvedl, že policejní orgán se na souhlas s trestním stíháním dotázal po více než dvou měsících po zahájení trestního stíhání. Konstatoval proto, že i s ohledem na ustanovení §163a odst. 1 písm. d) tr. ř. se nabízelo věnovat se okolnostem, za nichž k vyjádření poškozeného došlo, případně tyto okolnosti ověřit výslechem příslušného policisty, který poškozenému poučení vysvětloval. Uzavřel, že teprve poté bude mít okresní soud podmínky k tomu, aby si ujasnil, v jakém rozsahu lze trestní stíhání proti mladistvému vést (viz str. 4, 5 usnesení).
V hlavním líčení konaném dne 22. 1. 2014 poškozená M. K. soudu opakovaně sdělila, že s trestním stíháním svého vnuka souhlasí. Uvedla, že chce, aby se vyřešilo to, kdo byl u poškozených v bytě a kdo jim vybral peníze z bankovního účtu (č. listu 497). Svědkyně J. N., policistka, která byla přítomna tomu, když poškozený J. K. podepisoval poučení poškozeného, uvedla, že celé poučení s poškozeným prošla, že mu bylo vše vysvětleno, že poškozený poučení skutečně podepsal, přičemž byl srozuměn s tím, co to znamená, tedy že byl srozuměn s tím, že „ta karta, z které byly odcizeny peníze, se bude řešit dál“. Dále uvedla, že si myslí, že prohlášení poškozené (na č. listu 80) jí poškozená přinesla osobně (č. listu 498). Poškozený J. K. vypověděl, že je možné, že se spletl, když řekl, že souhlas s trestním stíháním svého vnuka nepodepsal. Podotkl, že si nevzpomíná, jestli to podepsal, avšak jeho podpis to nejspíše je (č. listu 498).
Nalézací soud svým rozsudkem ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 14 Tm 16/2012, uznal mladistvého vinným pokračujícím proviněním neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a pokračujícím proviněním krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Soud dovodil, že s ohledem na souhlas s trestním stíháním daným ze strany poškozené M. K. bylo jednání mladistvého kvalifikováno i jako pokračující přečin krádeže. S takovým postupem se odvolací soud, který usnesením ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 13 Tmo 14/2014, zamítnul odvolání mladistvého a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mělníku, ztotožnil.
Nejvyšší soud považuje shora uvedené závěry soudů za správné.
Co se týče postoje poškozeného J. K. k trestnímu stíhání mladistvého pro trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku, ten byl zcela jasně vyjádřen v „Poučení poškozeného v trestním řízení“. Poškozený J. K. zmíněnou listinu, jejíž součástí bylo jeho vyjádření, že nesouhlasí s trestním stíháním svého vnuka „tulipána“, který, jak bylo v poučení uvedeno, byl stíhán pro provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku (odstavec 3 absentuje) a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, svým podpisem stvrdil. Tímto způsobem dal explicitně najevo, že k trestnímu stíhání mladistvého nedává souhlas. Vzhledem k tomu, že podle §163 odst. 2 tr. ř. výslovně odepřený souhlas nelze znovu udělit, na pozdější vyjádření poškozeného učiněná v hlavním líčení není možné brát zřetel. Jak vyplývá ze shora naznačené rekapitulace hlavního líčení ze dne 22. 1. 2014, svědkyně J. N., která s poškozeným celé poučení prošla, potvrdila, že poškozenému vše vysvětlila, že poškozený poučení podepsal, přičemž vyjádřila přesvědčení, že poškozený byl srozuměn s významem svého jednání. Sám poškozený připustil, že uvedené poučení podepsal, proto nelze než konstatovat, že z okolností je zřejmé, že jeho souhlas nebyl skutečně dán.
Pokud se však jedná o poškozenou M.K., její prohlášení na č. listu 80 nelze považovat za relevantní vyjádření nesouhlasu s trestním stíháním ve smyslu §163 tr. ř. Nejvyšší soud se ztotožňuje s odvolacím soudem, který ve svém usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 13 Tmo 54/2013, jímž zrušil rozsudek soudu nalézacího, uvedl, že poškozená zjevně nebyla řádně poučena. Nelze přehlédnout, že policejní orgán, jenž řízení proti mladistvému vedl, měl povinnost se na souhlas poškozené s trestním stíháním jejího vnuka dotázat, a to ještě před zahájením trestního stíhání, popřípadě ihned poté, co zjistil příbuzenský poměr mezi poškozenou a mladistvým. Policejní orgán však o M. K. jako o poškozené zjevně vůbec neuvažoval, neboť v návrhu na podání obžaloby navrhoval, aby trestní stíhání mladistvého pro provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 tr. zákoníku bylo zastaveno, neboť poškozený J.K. se stíháním svého vnuka nesouhlasil. V důsledku toho, že s M. K. nebylo jednáno jako s poškozenou v trestním řízení, poškozená nebyla podle trestního řádu poučena, a to mimo jiné o tom, že trestní stíhání mladistvého pro provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 tr. zákoníku je podmíněno jejím souhlasem (§163 odst.1 tr. ř.), že souhlas s trestním stíháním může výslovným prohlášením vzít kdykoli zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě, a že výslovně odepřený souhlas nelze znovu udělit (§163 odst. 2 tr. ř). Dále nebyla poučena o tom, v jakých situacích není jejího souhlasu třeba (§163a odst. 1 tr. ř.), jakož i o tom, že nevyjádří-li se ihned na výzvu orgánu činného v trestním řízení, zda souhlasí s trestním stíháním podle §163 tr. ř., bude jí poskytnuta podle povahy věci k vyjádření přiměřená lhůta, nejvýše však 30 dnů, přičemž po marném uplynutí této lhůty již souhlas s trestním stíháním nebude moci dát (§163a odst. 2 tr. ř.). Nejenže poškozená své prohlášení na č. listu 80 učinila, aniž by byla popsaným způsobem poučena, v posuzované trestní věci je významným rovněž fakt, že toto její podání se z hlediska obsahu jeví jako podání neurčité. Vyjádření poškozené, že se jí jako osoby blízké závěr policie (s největší pravděpodobností usnesení o zahájení trestního stíhání) bezprostředně dotýká, že s ním nesouhlasí a žádá, aby bylo trestní stíhání ve věci odcizení platební karty, které je spojováno s jejím vnukem, zastaveno, nelze považovat za jednoznačný a nezpochybnitelný nesouhlas poškozené s trestním stíháním jejího vnuka pro provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 3 tr. zákoníku. Nutno totiž zdůraznit, že souhlas k trestnímu stíhání dává poškozený vždy pro konkrétní trestný čin uvedený v taxativním výčtu §163 odst. 1 tr. ř., přičemž podle usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 4. 11. 2011 (č. listu 8) byl mladistvý stíhán pro provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) odst. 3 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Formulace poškozené, že „žádá, aby bylo trestní stíhání ve věci odcizení platební karty, které je spojováno s jejím vnukem, zastaveno“, proto lze vyložit i tak, že nesouhlas s trestním stíháním mladistvého dává poškozená pouze ve vztahu k provinění neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, které však ve výčtu §163 odst. 1 tr. ř. není obsaženo. U provinění neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku tudíž není trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozené. Jak správně uvedl odvolací soud v usnesení napadeném dovoláním, předmětem ochrany citované skutkové podstaty je pouze platební karta, nikoliv peněžní prostředky uložené na bankovním účtu, k němuž byla karta vydána. Poškozená, která zmiňované prohlášení učinila, nemusela mít přesné povědomí o výši finančních prostředků, jež byly z bankovního účtu v důsledku odcizení platební karty vybrány. I z toho důvodu je zapotřebí skutečný projev vůle poškozené ohledně trestního stíhání jejího vnuka dovozovat až z její výpovědi u hlavního líčení, kdy tato i přes opakované dotazy stran výslovně uvedla, že s trestním stíháním mladistvého souhlasí. Namítá-li mladistvý, že na projev vůle poškozené nutno pohlížet, jako by souhlas nebyl udělen, a to s ohledem na zásadu, že v pochybnostech je třeba věc posuzovat ve prospěch obviněného, nelze s ním souhlasit. Jakkoliv má zásada in dubio pro reo obecnou platnost a má svoje nezastupitelné místo v trestním řízení, musí se jednat o pochybnosti, které již dalším dokazováním nelze rozptýlit. Taková situace však v posuzované věci nenastala, poněvadž pochybnosti o významu písemně předloženého poškozené ze dne 26. 1. 2012 mohly být objasněny výpovědí svědkyně M. K., k čemuž i došlo.
V části, v níž mladistvý prezentoval námitky, jimiž odkazoval na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je jeho dovolání taktéž zjevně neopodstatněné.
Mladistvý v dovolání uplatnil i dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z důvodu zde obsaženého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V kontextu shora uvedeného by bylo možné bez dalšího dovodit, že výhrady obsažené v dovolání mající charakter námitek skutkových, eventuálně procesně právních, nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Že se mladistvý jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu dopustil, má v provedených důkazech oporu. Je usvědčován nejen výpověďmi D. S. (č. listu 177-184, č. listu 289) a J. B. (č. listu 172-176, č. listu 290), jejichž věrohodnost je podporována znaleckými posudky znalkyň Mgr. Romany Hübnerové, Ph.D., a Mgr. Zdeňky Vařenkové (č. listu 345-359, 380-399), jakož i výpověďmi těchto znalkyň u hlavního líčení (č. listu 370-378, 406-411), ale i dalšími relevantními důkazy. Podle výpovědi poškozených J. K. a M. K. měli od jejich bytu klíče pouze jejich děti - teta mladistvého a otec mladistvého. Z jejich výpovědi se podává, že dne 28. 6. 2011 jeli dopoledne do P., přičemž jedinou bankovní kartu, kterou měli od účtu, nechali doma v obýváku na stole. Uvedli, že PIN byl napsaný už několik let v kalendáři. Den předtím, než jeli do P., dne 27. 6. 2011, jim ve večerních hodinách volal vnuk „tulipán“ (mladistvý) s tím, že nemá nic ve škole a že dne 28. 6. 2011 by k nim dopoledne mohl přijet (č. listu 290-294). Svědkyně R. S. vypověděla, že podle třídní knihy není mladistvý uveden mezi absentujícími žáky ve dnech 28. - 30. 6. 2011. Současně poznamenala, že kontrola docházky probíhá mezi 8.10 až 8.30 hod., přičemž kdyby některý z žáků v průběhu dne zmizel, je možné, že by se na to nepřišlo, neboť v uvedené poslední dny školního roku se žáci zabývají třídnickými pracemi (uklízení, přenášení věcí z nástěnek, mytí lavic, které se následně vynášejí na školní dvůr), a tudíž nejsou s učiteli ve třídě. Navíc žáků je hodně a mnozí měli individuální studijní plán (č. listu 288). Z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví mechanoskopie (č. listu 72-74), vyplývá, že v předložené cylindrické vložce nebyly zjištěny mechanoskopické stopy, které by svědčily o manipulaci cizím předmětem (např. planžetou) v prostoru klíčového otvoru; byly zjištěny jen stopy po běžném používání klíče. Ze zprávy Městského úřadu K., Odboru sociálních věcí, školství a kultury, ze dne 13. 6. 2012 se podává, že v listopadu 2011 byla mladistvému udělena důtka třídního učitele mimo jiné za 17 neomluvených hodin a opakované nedovolené opuštění vyučování (č. listu 196).
Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. srozumitelně vysvětlily, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se mladistvý činu dopustil, jakož i k tomu, že považují jeho obhajobu za vyvrácenou (zejména str. 12-13 rozsudku soudu prvního stupně a str. 7-8 usnesení odvolacího soudu). Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Co se případného opomenutí důkazu týče, z obsahu trestního spisu se podává, že mladistvým namítaný spis Obvodního oddělení policie K. byl konstatován a obhájci mladistvého bylo umožněno do spisu nahlédnout (č. listu 334); námitka mladistvého, že se orgány činné v trestním řízení odmítly zabývat důkazy svědčícími o jeho nevině, se tudíž jeví jako irelevantní. Pokud jde o nalézacím soudem zamítnutý návrh obhajoby vyslechnout policisty P. a P., kteří se měli vyšetřováním krádeže šperků zabývat (č. listu 323, 334), nelze než připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, I. ÚS 733/01, III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Nalézací soud o návrhu obhajoby rozhodl, přičemž uvedl, že se tento jeví jako nadbytečný a nevedl by k objasnění věci (str. 12 rozsudku nalézacího soudu). K námitce, že nalézací soud jako důkaz neprovedl jízdní řád vlakového spojení K. – K., lze poznamenat, že z obsahu trestního spisu vyplývá, že uvedený jízdní řád byl předložen jako důkaz ve smyslu §213 odst. 1 tr. ř. (č. listu 232); i tato výtka mladistvého je tedy lichá.
Pokud jde o přesvědčení mladistvého, že došlo k zásahu do jeho osobnostních práv, a že mu v důsledku toho vznikla nemajetková újma, lze odkázat na příslušnou pasáž odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, jenž se touto námitkou mladistvého patřičně zabýval (viz str. 9-10 usnesení). K tomu je vhodné pouze obecně doplnit, že v rámci adhezního řízení, které je součástí řízení trestního, je poškozenému umožněno, aby souběžně s trestním stíháním obviněného byl objasněn i jeho nárok na náhradu majetkové škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, pokud mu byla způsobena stíhaným skutkem majetková škoda nebo nemajetková újma nebo pachatel na jeho úkor získal bezdůvodné obohacení, a aby dosáhl, že mu bude zároveň s rozhodnutím o podané obžalobě přisouzena náhrada majetkové škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo bude obžalovaný zavázán povinností k vydání bezdůvodného obohacení. V posuzované trestní věci však mladistvý nebyl v postavení poškozeného, byl obviněným, a tudíž předmětem tohoto trestního řízení nemohla být nemajetková újma, jež mu podle jeho názoru byla údajným nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení způsobena.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání mladistvého bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., poněvadž výhrady obsažené v dovolání uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. nenaplňují, a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. c), e) tr. ř. naplněn nebyl, přičemž v důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), c), e), g) a l ) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání mladistvého tudíž jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.