ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1458.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1458/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2014 o dovolání obviněného M. F., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 6 To 179/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 4 T 3/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 4 T 3/2014, byl obviněný M. F. uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a pokračujícím zločinem poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle 276 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jichž se dopustil jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se zločin podle §276 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a za další trestnou činnost, pro kterou byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 25 T 92/2013, byl podle §276 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 25 T 92/2013, který nabyl právní moci dne 24. 12. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných K. B., J. B. a K. K., o zabrání věci a o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedeného přečinu a zločinu dopustil tím, že společně se spoluobviněným K. B.
1) po předchozí společné domluvě na odcizení telefonních kabelů od blíže neurčené doby kolem půlnoci z 23. 12. 2012 na 24. 12. 2012 do 11:02 hodin dne 24. 12. 2012 podél silnice mezi obcemi N. a D. po vylezení na dřevěné telefonní sloupy o výšce 5,5 m postupně přestřihli pomocí připravených pákových kleští telefonní kabel typu TCEKFLES 20 XN 0,6 v celkové délce 750 m v hodnotě 47.744 Kč, který následně odcizili, a po jeho vypálení jej prodali ve sběrnách surovin, přičemž získané peníze si společně rozdělili, čímž v obci D. způsobili přerušení provozu telekomunikační sítě 8 účastnických stanic poškozené společnosti Telefónica Czech Republic, a. s., IČ 601 93 336, se sídlem Praha 4 – Michle, Za Brumlovkou 266/2, které tak způsobili škodu ve výši nejméně 47.744 Kč,
2) po předchozí společné domluvě na odcizení telefonních kabelů v době od 23:15 hodin dne 2. 1. 2013 do 07:55 hodin dne 3. 1. 2013 podél silnice od křižovatky nad obcí L. směrem na obec L. po vylezení na dřevěné telefonní sloupy o výšce 5,5 m postupně přestřihli pomocí připravených pákových kleští telefonní kabel typu TCEKFLES 35 XN 0,4 v délce 43 m v hodnotě 2.141 Kč, dále ve směru na obec L. stejným způsobem přestřihli telefonní kabel typu TCEKFLES 20 XN 0,6 v délce 464 m v hodnotě 30.910 Kč a dále od křižovatky směrem na obec T. stejným způsobem přestřihli telefonní kabel typu TCEKFLES 15 XN 0,6 v délce 689 m v hodnotě 42.384 Kč, když všechny odstřižené kabely následně odcizili a po jejich vypálení je prodali ve sběrnách surovin, přičemž získané peníze si společně rozdělili, čímž způsobili přerušení provozu telekomunikační sítě 21 účastnických stanic v obci L. a 14 účastnických stanic v obci T. společnosti Telefónica Czech Republic, a. s., IČ 601 93 336, se sídlem Praha 4 – Michle, Za Brumlovkou 266/2, které tak způsobili škodu ve výši nejméně 75.435 Kč,
3) po předchozí společné domluvě na odcizení telefonních kabelů v době od 01:30 hodin do 13:00 hodin dne 4. 1. 2013 podél silnice … ve směru z obce L. na obec L. po vylezení na dřevěné telefonní sloupy o výšce 5,5 m postupně přestřihli pomocí připravených pákových kleští telefonní kabel typu TCEKFLES 10 XN 0,6 v délce 381 m v hodnotě 12.390 Kč, dále telefonní kabel typu TCEKFLES 20 XN 0,6 v celkové délce 480 m v hodnotě 23.023 Kč, a telefonní kabel typu TCEKFLES 10 XN 0,8 v celkové délce 416 m v hodnotě 18.303 Kč, když všechny odstřižené kabely následně odcizili a po jejich vypálení je prodali ve sběrnách surovin, přičemž získané peníze si společně rozdělili, čímž způsobili přerušení provozu telekomunikační sítě 22 účastnických stanic v obcích L., M., S. a N. společnosti Telefónica Czech Republic, a. s., IČ 601 93 336, se sídlem Praha 4 – Michle, Za Brumlovkou 266/2, které tak způsobili škodu ve výši nejméně 53.716 Kč,
4) po předchozí společné domluvě na odcizení telefonních kabelů v blíže nezjištěné době do 01:00 hodin dne 17. 1. 2013 podél silnice … ve směru z obce L. na obec L. u odbočky na K. ú. po vylezení na dřevěné telefonní sloupy o výšce 5,5 m postupně přestřihli pomocí připravených pákových kleští telefonní kabel typu TCEKFLES 10 XN 0,6 o celkové délce 150 m v hodnotě 8.100 Kč, telefonní kabel TCEKFLES 10 XN 0,8 o celkové délce 250 m v hodnotě 18.250 Kč a telefonní kabel typu TCEKFLES 20 XN 0,6 o celkové délce 250 m v hodnotě 20.000 Kč, přičemž ustřižené kabely následně odcizili, a to s výjimkou částí odstřižených kabelů o délce 78 m od každého ze tří uvedených typů kabelů v celkové hodnotě 16.146 Kč, které měli připraveny k odcizení, nicméně je z místa nestačili odvézt, neboť byli vyrušeni přijíždějícím autem, když po jejich vypálení odcizené kabely prodali ve sběrně surovin, přičemž získané peníze si společně rozdělili, čímž způsobili přerušení provozu telekomunikační sítě 22 účastnických stanic v obcích L., M., S. a N. společnosti Telefónica Czech Republic, a. s., IČ 601 93 336, se sídlem Praha 4 – Michle, Za Brumlovkou 266/2, které tak způsobili škodu ve výši nejméně 30.204 Kč,
přičemž jednání pod body 1) až 4) se obviněný M. F. dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 8. 3. 2011 pod č. j. 3 T 109/2010-326, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen mimo jiné i pro přečin krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, z něhož byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 2. 8. 2012 pod č. j. 2 PP 132/2012-17, které nabylo právní moci téhož dne, když mu byla stanovena zkušební doba na 2 roky s dohledem probačního úředníka.
Rozsudek nalézacího soudu, a to jeho výrok o vině i trestu, napadl obviněný M. F. odvoláním. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 6 To 179/2014, bylo uvedené odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek nalézacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný nesouhlasil ani se skutkovými zjištěními soudu, ani s užitou právní kvalifikací. Uvedl, že od počátku jednoznačně spontánně vypovídal, že se skutků nedopustil, přičemž i důkazy, které navrhoval, tj. výslech jeho matky, bývalé přítelkyně a strýce, by potvrdily jeho obhajobu a nevinu. Jediný důkaz, o který se opírá prvoinstanční soud, je tvrzení spoluobviněného K. B., který obviněného označil za spolupachatele. Trval na své obhajobě, podle níž po propuštění z výkonu trestu zjistil, že spoluobviněný K. B. má vztah s jeho bývalou přítelkyní, s níž má dovolatel dvě děti. Jelikož se to dovolateli nelíbilo, vznikly mezi ním a spoluobviněným rozepře i kvůli půjčenému finančnímu obnosu. Připustil, že mu lze vyčíst, že i za těchto okolností se dopustil skutků dne 20. 12. 2012 a 8. 1. 2013, poukázal však na to, že se ke všem skutkům, kterých se dopustil, doznal. I přesto, že má asi osm záznamů v trestním rejstříku, nikdy nebyl problematickým obžalovaným, vždy se ke všemu přiznal, a proto není důvod, proč by měl nyní lhát a tvrdit, že se posuzovaného jednání nedopustil. Podle jeho názoru se jedná o mstu ze strany spoluobviněného K. B. Obviněný namítá, že v obžalobě je uvedeno, že nikdy nebyl evidován na úřadu práce, avšak na úřadu práce je veden celý rok, zdroj své obživy si zajišťoval příležitostnými brigádami, přihlásil se na kurz sváření a chce žít řádným životem. Má za to, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo, soud prvního stupně s ohledem na neexistenci jiných usvědčujících důkazů vzal v potaz pouze výpověď nevěrohodného spoluobviněného K. B.
Podle mínění obviněného jsou rozhodnutí soudů nepřesvědčivá, není z nich zřetelně patrné, jakými úvahami a důkazy se soudy řídily, a vykazují znaky libovůle (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000). Soudy se zaměřily spíše na jakousi zaběhnutou „mechaniku“, nerespektovaly ani judikaturu, ani obvyklý postup trestního řízení, dokazování vedly v neprospěch obviněného a návrhy obhajoby zamítly bez přesvědčivého zdůvodnění.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 6 To 179/2014, a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 4 T 3/2014, zrušil a Okresnímu soudu v Lounech věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby dovolací soud do doby rozhodnutí o dovolání odložil výkon trestu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání obviněného nebude Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
V kontextu shora uvedeného by bylo možné bez dalšího dovodit, že výhrady obsažené v dovolání mají charakter námitek skutkových, eventuálně procesně právních, jež nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a ve vztahu k nimž proto neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K námitce obviněného, že soud zamítl jeho návrh na provedení důkazu výslechem jeho matky, bývalé přítelkyně a strýce, nelze než poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Tento soud v řadě svých nálezů (III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, I. ÚS 733/01, III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že nalézací soud své povinnosti o důkazním návrhu rozhodnout dostál, neboť svým usnesením vydaným v průběhu hlavního líčení návrh obhajoby na doplnění dokazování zamítl (č. listu 400). Přestože soud toto své rozhodnutí nezdůvodnil, nelze jeho pochybení považovat za natolik významné, aby opodstatňovalo učinění závěru o porušení zásad spravedlivého procesu. Je totiž zjevné, že soud shledal uvedený návrh nadbytečným, a to zejména s ohledem na výpověď spoluobviněného K. B., jež obviněného podle názoru soudu obsaženého v odůvodnění rozsudku plně usvědčila, a jež tedy vedla ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (srov. str. 4 usnesení odvolacího soudu).
Pokud jde o tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, ani k němu v řízení nedošlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje se shora naznačenými hodnotícími úvahami nalézacího soudu (jež nerozporoval ani odvolací soud), podle nichž je obviněný z účasti na skutcích pod body 1-4) výroku o vině usvědčován logickou a přesvědčivou výpovědí spoluobviněného K. B. (č. listu 8-13). Na rozdíl od osamocené a nekonzistentní výpovědi obviněného (č. listu 396-397) je výpověď jmenovaného spoluobviněného věrohodná, jelikož plně koresponduje s dalšími v řízení provedenými důkazy, zejména s výpovědí J. P., specialisty sítě u společnosti Telefónica Czech Republic, a. s., podle níž se lze pouze výjimečně setkat s tím, aby v případě nadzemních sítí spáchal krádež kabelů pouze jediný pachatel (srov. č. listu 399-400). Závěry soudů jsou podporovány rovněž rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 25 T 92/2013 (č. listu 375-380), z něhož se podává, že se obviněný společně se spoluobviněným K. B. obdobné trestné činnosti prokazatelně dopustili, a tedy že spolu navzdory údajným napjatým vztahům byli schopni kooperovat – spáchat trestnou činnost, a z něhož se rovněž mimo jiné podává, že na sloupy vylezl obviněný. To, že je obviněný schopen na sloupy vyšplhat, přičemž k tomu nepotřebuje ani žádnou pomůcku, ani speciální obuv, sám obviněný potvrdil (č. listu 397). Spoluobviněný K. B. naproti tomu uvedl, že na sloupy nelezl, neboť se bál (č. listu 11).
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 10-11 rozsudku nalézacího soudu, str. 3-4 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud prvního stupně, s jehož závěry se soud odvolací ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Obviněný v dovolání neuplatnil jedinou námitku směřující proti správnosti právního posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odložení výkonu trestu, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková