ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.149.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 149/2014-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2014 o dovolání obviněného R. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 2 To 135/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 287/2012, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 2 To 135/2013, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2013, sp. zn. 5 T 287/2012.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2013, sp. zn. 5 T 287/2012, byl obviněný R. P. uznán vinným přečinem pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
sám, na základě reportáže M. J. odvysílané v televizi dne 4. 8. 2011 a podle jeho informací, které sám dále neověřoval, připravil v průběhu dne 5. 8. 2011 v redakci TV Prima, P., N., navazující reportáž o „b. policejním gangu“, odvysílanou dne 5. 8. 2011 v době kolem 19:30 hodin v celoplošném vysílání Televize Prima, v pořadu Krimi zprávy, přičemž v této reportáži konstatoval, že na všechny obviněné v této kauze, kteří včera skončili ve vazbě, byli napojeni advokáti, státní zástupce i soudce, přičemž byla v reportáži v tomto okamžiku při označení funkce soudce zobrazena fotografie místopředsedy Městského soudu v Brně JUDr. A. D., a to zcela záměrně, a nikoliv pouze ilustrativně, a dále bylo v reportáži mimo jiné sděleno, že v rozvětveném případu jsou podle informací redakce zapletena i další velmi známá jména, mimo jiné i soudce JUDr. A. D., kdy v závěru pak bylo uvedeno, že b. mafii kryli vysoce postavení lidé, a to politik, soudce, advokát a šéfové policejní inspekce,
přičemž musel být srozuměn s tím, že takto sděluje nepravdivé a nijak neověřené informace o činnosti JUDr. A. D. jako osoby v aktivním výkonu funkce soudce a místopředsedy soudu, kdy způsobem prezentace těchto informací v návaznosti na informace o organizované trestné činnosti „b. policejního gangu“ věděl, že jsou způsobilé zásadním způsobem poškodit JUDr. A. D. ve funkci soudce a místopředsedy soudu, narušit jeho profesní a společenskou prestiž a narušit jeho rodinné poměry.
Za tento přečin byl obviněný R. P. odsouzen podle §184 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 2 To 135/2013, odvolání podaná proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně obviněným, v neprospěch obviněného státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Olomouci a poškozeným JUDr. A. D., podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Maršála s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože skutek zjištěný soudem prvního stupně byl nesprávně právně posouzen jako přečin pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, o který se vůbec nemohlo jednat, a nešlo ani o žádný jiný trestný čin. Soudy neměly pro závěr o jeho vině uvedeným přečinem na základě provedeného dokazování dostatek podkladů, neboť ani z učiněných skutkových zjištění nevyplývají potřebné skutečnosti svědčící o naplnění subjektivní stránky. Ve vztahu k ní však obviněný označil dokazování za neúplné a v nedostatku důkazů shledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Obviněný zdůraznil, že se soudy nevypořádaly s tím, že obviněný předmětnou informaci považoval za pravdivou, a proto osobně nepochyboval o tom, že jmenovaný soudce je napojen na trestnou činnost stíhaných osob. Přesto, že oficiální zdroje nebyly k dispozici, podle vlastního úsudku neměl důvod nedůvěřovat den před jeho reportáží sděleným informacím. Nikdy nepopíral své autorství reportáže včetně zmínky o zjištěné roli JUDr. A. D. Odmítl však tvrzení obžaloby a soudů, že se jednalo o informace nepravdivé a že si této nepravdivosti v době odvysílání reportáže musel být vědom. Vycházel z toho, že předmětná reportáž navazovala na reportáž M. J. a byla zpravodajská, nikoli bulvární. Její podstatou bylo přinést poznatky o celospolečensky závažných událostech, na něž veřejnost měla právo být upozorněna. V této souvislosti zmínil judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zdůrazňující roli tisku jako „hlídacího psa demokracie“, podle níž, ačkoliv novinářská práce nesmí překročit určité hranice, je tisk povinen sdělovat informace a myšlenky o všech záležitostech veřejného zájmu.
Ve vztahu ke svému zavinění obviněný podle okolností, za nichž byl čin spáchán, uvedl, že v době odvysílání reportáže nevěděl, že by údaje týkající se soudce JUDr. A. D. mohly být nepravdivé, a s takovou možností nebyl ani srozuměn. Naopak, ze skutečností, které mu v dané chvíli byly známé, se mohl domnívat, že tyto informace pravdivé jsou, přičemž vycházel zejména ze skutečností M. J. zprostředkovaně poskytnutých, jejichž autorem byl P. M. jakožto osoba, která v trestním řízení vypovídala v procesním postavení svědka, a dále obhájcem jako osobou, která byla tohoto úkonu účastna. Neměl tedy důvod domnívat se, že informace jsou nepravdivé, když vycházel i z toho, že P. M. jako svědek by se uvedením nepravdivých skutečností vystavil nebezpečí trestního stíhání pro trestný čin křivého obvinění nebo křivé výpovědi. Obviněný zdůraznil, že u přečinu pomluvy musí být pachatel z hlediska úmyslu nejméně srozuměn s tím, že údaj, který o jiném sděluje, je nepravdivý a způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů. On však vycházel z oprávněné důvěry v to, že tyto informace jsou pravdivé. Pokud v dané reportáži nebylo obsaženo stanovisko JUDr. A. D., ani tuto okolnost nelze považovat za rozhodující, neboť je přesvědčen, že by stanovisko poškozeného jeho postoj nemohlo změnit, a to s ohledem na předpoklad, že by poškozený pravdivost informací popřel, jak koneckonců učinil v reportáži odvysílané o několik dní později. Úvahy soudu o tom, že by případné vyžádané stanovisko soudce mohlo tento jeho vnitřní vztah k názoru na pravdivost uvedené informace změnit, označil jen za spekulativní názor soudů, stejně tak i to, že by tento soudce, v případě pravdivosti uvedené informace, musel být trestně stíhán. K trestnímu stíhání soudce je nutný procesně složitý postup, který s ohledem na časové souvislosti byl v dané chvíli z logiky věci vyloučen, navíc ke stíhání nemuselo dojít z mnoha důvodů. Obviněný rovněž namítl, že v reportáži nebylo uvedeno, že by se JUDr. A. D. uváděné činnosti dopustil, ale veřejnost byla pouze informována, že prezentované skutečnosti se v rámci vyšetřování celé trestní věci objevily, což byla informace pravdivá, byť novinářsky zjednodušená (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2796/05), avšak nepřesahující rámec výkonu svobody slova. Závěry soudů považoval za učiněné na neúplném dokazování, protože soudy neshromáždily potřebné důkazy k objasnění jeho subjektivního vztahu k použitelnosti a věrohodnosti pramenů, z něhož reportáž pocházela, a odmítly vyhovět návrhu obhajoby na provedení výslechu svědka, kameramana spolupracujícího s M. J. a prověřit, že po skončení tiskové konference pořádané dne 5. 8. 2011 hovořil s ředitelem Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu R. Š., který mu potvrdil, že pokud jde o jím uváděná jména, má správné zdroje.
Obviněný soudům vytkl, že tuto jím tvrzenou okolnost řádně neověřily a závěr o jeho vině opíraly jen o to, co bylo sděleno před kamerou. Pokud však policista na jeho dotaz nepřímo potvrdil, že jména ve zdroji uváděná jsou správná, mohl se obviněný důvodně domnívat, že informace, které hodlá uveřejnit, jsou pravdivé. Obviněný nesouhlasil ani s konstatováním soudu prvního stupně, že jím použité informace nepocházely ze státního zdroje, protože takový argument považuje za absurdní, když jejich pramenem byl protokol o výpovědi svědka podávané před policejním orgánem v trestním řízení, což je regulérní zdroj informací, a z ničeho jiného čerpáno nebylo. Pokud by se sdělovací prostředky musely spoléhat pouze na informace regulované a schválené státem, jednalo by se o postoje zcela odporující nejen zásadám žurnalistiky, ale především judikatuře ESLP, podle níž mimo jiné věrohodnost informace musí být zkoumána podle stavu, který je tu v době zveřejnění materiálu, nikoli podle toho, jak se věrohodnost s odstupem času jeví.
Podle obviněného se způsob zpracování reportáže nevymykal jiným obdobným pořadům v této oblasti televizní práce se vyskytujícím. K ní zmínil význam ústavně zaručeného práva na svobodu projevu, se kterým se v daných souvislostech žádný ze soudů nižšího stupně v potřebné míře nevypořádal, neboť i odvolací soud se omezil na konstatování, že citovanou judikaturu ESLP, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nelze na tento případ použít.
Na podkladě uvedených skutečností obviněný konstatoval, že subjektivně vycházel z oprávněné důvěry, že informace jsou pravdivé a neztotožnil se se závěrem soudu, který uvedený závěr dostatečně nezkoumal a nepodložil potřebnými důkazy. Nebylo tak prokázáno, že obviněný byl srozuměn s pravdivostí předmětné informace, a proto nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu pomluvy, protože obviněný nejednal úmyslně (svůj názor opírá i o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 873/2002).
Obviněný též namítal, že soudy obou stupňů bez bližšího odůvodnění kladly velký důraz na práva soudce, aniž by respektovaly svobodu projevu jako jeden z nejdůležitějších základů demokratické společnosti a jednu z hlavních podmínek pokroku. Soudy tak v potřebné míře nerespektovaly zásady investigativní žurnalistiky ve smyslu rozhodnutí ESLP a zájem veřejnosti, aby hromadné sdělovací prostředky nebyly odkázány jen na oficiální informace orgánů činných v trestním řízení, což mělo význam i v předmětné trestní věci, kde podezřelými byli policisté (viz rozsudek ESLP ve věci Bozhkov proti Bulharsku č. 3316/04 ze dne 19. 7. 2011 ). Negativní dopad reportáže na soudce v tom směru, že ministr spravedlnosti jej nejmenoval předsedou Městského soudu v Brně, jak obviněnému soudy mylně přičítají, nebyl též řádně objasněn. Před vysíláním reportáže si k osobě JUDr. A. D. na internetu zjistil informace, které nesvědčily o jeho dobrém kreditu (podílel se na vedení společnosti provozující hazardní hry, nevhodně se vyjadřoval o oběti trestného činu znásilnění, nebyl předsedkyní soudu doporučen na místo předsedy soudu, apod.). Rovněž zjistil, že tento soudce byl v trestní věci vedené pod sp. zn. OKFK-429-42/TČ-2008-27, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, Hradec Králové prověřován a stíhán pro trestný čin pomluvy, což soudy rovněž neprověřily, a že tehdejší předsedkyně Městského soudu v Brně JUDr. Marcela Komárková v písemném vyjádření uvedla, že jmenovaný soudce nebyl pracovně z důvodů uvedené reportáže jakkoliv postižen.
V dovolání obviněný rovněž poukázal na význam svobody projevu a jejího vlivu na posuzovaný případ, a soudům vytkl, že se zřetelem na jím uplatňovanou obhajobu se jím řádně nezabývaly a nezkoumaly v daném případě zaručení svobody projevu ze všech potřebných hledisek stanovených v rozhodnutích Ústavního soudu (např. rozhodnutí ze dne 21. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/2003) a zdůraznil, že v projednávané věci jde o svobodu projevu obviněného na straně jedné a o právo soudce na to, aby byla zachována jeho osobní čest a dobrá pověst na straně druhé, a obě tato práva jsou garantována Listinou základních práv a svobod, a proto je nutné, aby mezi nimi byla zvolena vhodná proporcionalita, což podle názoru obviněného soudy obou stupňů v této věci dostatečně nerespektovaly, neboť upřednostnily především zájem na ochranu osoby soudce a popřely zásadní právo na svobodu projevu v rámci žurnalistické práce. Podle obviněného je rozhodnutí soudů v jeho trestní věci v rozporu i s rozhodnutí ESLP ve věci Cumpana a Mazare proti Rumunsku ze dne 17. 12. 2004, stížnost č. 33348/ 96. Svůj postoj opřel též o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 7 Tdo 608/2008, kde se soud zabýval otázkou mezí dovolené kritiky, která na uvedený případ také dopadá a zdůraznil, že se při přípravě předmětné reportáže pohyboval v rámci základního práva na svobodu projevu zaručeného Listinou základních práv a svobod, z něhož nevybočil. Trestněprávní postih je za toto jednání vyloučen. Své odsouzení považoval za „akt kriminalizace kritiky na adresu osoby působící ve veřejném životě v postavení soudce, který je povinen takovou kritiku jako osoba působící ve veřejném životě snést“. Obviněný je však přesvědčen, že s ohledem na roli sdělovacích prostředků jako tzv. hlídacího psa informoval veřejnost na základě důkazu vzešlého z trestního řízení pravdivě o okolnosti, která byla předmětem veřejného zájmu, již měla široká veřejnost znát, a to i vzhledem k tomu, že se jednalo o kritiku soudní moci (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. I. ÚS 211/1999).
S ohledem na to, že soudy všechny obviněným zmíněné zásady nedodržely a neprovedly za účelem objasnění jeho obhajoby důležité důkazy, v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil v celém rozsahu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby ve věci sám rozhodl usnesením tak, že podle §222 odst. 2 tr. ř. se věc obviněného postupuje k projednání příslušnému správnímu orgánu, neboť nejde o trestný čin, ale zažalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž námitky obviněného, jimiž brojil proti tomu, jak se soudy vypořádaly s důkazy, a jimiž namítal nerespektování principu in dubio pro reo, považoval za uplatněné mimo daný dovolací důvod. Za relevantní označil výhrady, že skutkový stav tak, jak byl zjištěn soudy, nenaplňuje znaky předmětného přečinu s tím, že naplňuje znaky maximálně přestupku. S těmito argumenty se však neztotožnil, neboť považoval použitou právní kvalifikaci za správnou. Shledal naplněnu objektivní stránku přečinu pomluvy, protože soudy obou stupňů jednoznačně konstatovaly, že informace o osobě soudce JUDr. A. D. se nezakládaly na pravdě. Rozvedl pojem nepravdivého údaje způsobilého značnou měrou ohrozit vážnost osoby dotčené pomluvou u spoluobčanů s tím, že činem obviněného byl tento znak naplněn, protože poškozený oprávněně vnímal předmětnou reportáž úkorně a byl jí dotčen osobně, morálně i pracovně. Informace v takto zveřejněné reportáži vysílané na televizní stanici s celostátní působností, kterou mohly reálně shlédnout statisíce lidí, byly způsobilé zásadním způsobem ohrozit poškozeného nejen v oblasti jeho osobnostních práv. Obviněný R. P. podle něj naplnil i subjektivní stránku přečinu pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, protože zde postačí i eventuální úmysl. V projednávané věci o existenci eventuálního úmyslu může svědčit zejména to, že si pachatel neověřil pravdivost údajů, které získal o jiném, a které připouštěly více alternativních závěrů, včetně těch, jež byly způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost poškozené osoby u spoluobčanů, a přesto se je rozhodl sdělit, i když, jak sám v úvodu dovolání připustil, daný údaj neměl jak ověřit, pouze spoléhal na jeho správnost a vycházel z pravdivosti informací, jež získal prostřednictvím kolegy M. J. z obsahu svědecké výpovědi svědka P. M. Pokud si danou informaci nemohl ověřit a vycházel jen z jednoho zdroje, nadto zdroje do určité míry pochybného, měl povinnost postupovat obezřetně. Musel být srozuměn s tím, že pokud jde o sdělované informace, může jít s velkou pravděpodobností o nepravdu, a sdělením takových nepravd může ohrozit vážnost označené osoby poškozeného. Dané údaje přesto zveřejnil, navíc způsobem, že informace v reportáži obsažené v podstatě nenabízely pro diváky sledující Krimi zprávy jinou alternativu a jiný závěr než to, že soudce JUDr. A. D. je napojen na osoby figurující v tzv. b. policejním gangu. Na základě uvedeného státní zástupce označil za správný závěr, že obviněný zjištěným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu pomluvy i v jeho kvalifikované skutkové podstatě.
Ve vztahu k zásadě ultima ratio státní zástupce uvedl, že skutečnost, že poškozená osoba působí ve veřejné správě či vykonává soudní moc, může v konkrétním případě zvyšovat intenzitu společenské škodlivosti, protože veřejnost reaguje mnohem citlivěji na protiprávní jednání úředních osob. Z důvodu tohoto svého pohledu nepovažoval požadavek obviněného na beztrestnost z důvodů subsidiarity trestní represe za opodstatněný. Má za to, že intenzita zásahu do chráněných zájmů, a koneckonců i postoj obviněného k věci, překročily rámec běžných občanskoprávních vztahů do té míry, že již bylo namístě uplatnit prostředky trestní represe, přičemž žaloba poškozeného na ochranu osobnosti směřovala vůči TV Prima a nijak neřešila samotný trestný čin spáchaný obviněným.
Státní zástupce se neztotožnil s dovolatelem, že osoba veřejně činná musí snést do určité míry vyšší kritiku, a k této námitce zdůraznil, že u veřejně činné osoby se vyšší míra tolerance při posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů uplatní při kritice související s veřejnou činností takovou osobou vykonávanou, avšak zpravidla se nevztahuje na nepravdivé skutkové údaje o veřejně činné osobě samé. Oprávněnou kritikou veřejně činné osoby není uvádění nepravdivých údajů o této osobě nebo hodnotících soudů z těchto údajů vycházejících. Za nepatřičnou považoval námitku, že poškozený, jakožto známý soudce, musí unést, že je ve zvýšené míře vystaven kritickým projevům. Informace sdělené obviněným totiž nebyly kritickým projevem, ale prostou nepravdou. S odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. II. ÚS 20/98, uvedl, že svoboda projevu není pouze jednostranným, absolutním právem jedince uvádět cokoli bez sebemenší míry korekce, a proto logicky osoba sdělující nepravdivou informaci způsobilou značnou a významnou měrou ohrozit morální kredit poškozeného nese odpovědnost za takové své jednání, neboť přesáhla rámec svobody projevu. Za lichou označil i námitku obviněného, že jméno JUDr. A. D. se v minulosti objevilo v negativních souvislostech, neboť toto automaticky nepresumuje, že nepravdivé informace obviněným nyní získané a postavené jako ničím nezpochybnitelný fakt, jsou pravdivé.
K roli tisku a veřejných sdělovacích prostředků ve společnosti státní zástupce zmínil, že jsou bezpochyby důležité, ale současně ani tyto (stejně jako kdokoli jiný, běžného občana nevyjímaje) nesmí překročit určité hranice, zejména pokud jde o pověst a práva jiných osob, a v honbě za senzacemi uvádět lži a nepravdy způsobilé jedince zásadním způsobem poškodit. Reportáž, v níž zazní takové informace, získává charakter bulvární, senzacechtivý a je v podstatě téměř dokonalým prostředkem ke zničení života konkrétního člověka. V daném případě nejde o akt kriminalizace kritiky, jak naznačuje obviněný v dovolání, ale jde o trestněprávní postih protiprávního jednání obviněného spočívajícího ve vědomém (ve smyslu úmyslu eventuálního) uvedení nepravdivých informací způsobilých vyvolat zákonem předpokládaný následek. Protože státní zástupce považoval rozhodnutí obou soudů za správné, navrhl, aby dovolání obviněného Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že neshledal podmínky proto, aby mohl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný v podaném dovolání námitky zaměřil především proti použité právní kvalifikaci přečinu pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, protože soudy nesprávně posoudily skutečnosti významné pro objasnění zavinění vztahujícího se k nepravdivému údaji a nedostatečně zjištěné okolnosti v této souvislosti vyhodnotily. Brojil proti tomu, že by jednal v nepřímém úmyslu poškozenému přivodit jakékoliv nesnáze, a dožadoval se využití principu ultima ratio, neboť s ohledem na přístupy k novinářské práci nebylo možné jemu za vinu kladený čin považovat za trestné jednání.
Nejvyšší soud na základě těchto námitek uplatněných na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal, že obviněný své výhrady učinil v souladu se zákonným vymezením tohoto dovolacího důvodu, podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný v souladu se zjištěným skutkovým stavem a na jeho podkladě namítal, že jemu za vinu kladený čin byl nesprávně právně kvalifikován jako přečin, ačkoli nejde o žádný trestný čin. Pokud obviněný vytýkal skutkové nedostatky, především, že dokazování nebylo úplné a soudy se nevypořádaly se všemi rozhodnými skutečnostmi a neprovedly nezbytné důkazy, dožadoval se extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, v důsledku něhož může dojít k průlomu obecných hmotněprávních kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005), a Nejvyšší soud v takovém výjimečném případě se může zabývat i tím, zda např. rozsah provedeného dokazování dává dostatečný podklad pro závěry o vině.
S ohledem na to, že obviněný namítal zejména vady ve vztahu k neobjasnění zavinění, což je sice svou povahou právní námitka, ale obviněný k ní kromě jiného vytýkal, že soudy neprovedly řádně všechny nabízející se důkazy, Nejvyšší soud posuzoval všechny obviněným vznesené výhrady ve vzájemných souvislostech, a tedy i se zřetelem na to, zda vyvozené právní závěry, že jednal v nepřímém úmyslu, mají dostatečný skutkový podklad v provedeném dokazování, a tedy zda zjištěný skutek byl objasněn ze všech hledisek stanovených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., či zda nedošlo k opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010). Za takové nedostatky může být považováno i to, že závěry o zavinění mají povahu presumpcí s důrazem na to, že sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Použité nepřímé důkazy, mají-li posloužit k jednoznačnému závěru o vině, musí tvořit systém, jehož jednotlivé články musejí být v souladu jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností, tj. v daném případě s existencí eventuálního úmyslu. Z principu presumpce neviny kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09).
Na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 1/1976 Sb. rozh. tr., anebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02).
Jedině při respektování těchto zásad lze dojít k přesvědčivému závěru o zavinění i ve vztahu k projednávané věci, v níž se jedná o přečin pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, spáchá-li takový čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.
Nepravdivým údajem je informace, která je v rozporu se skutečností a která se týká pomlouvané osoby. Aby mohl být údaj ve smyslu §184 tr. zákoníku označen za nepravdivý, musí jít o údaj ověřitelný, a nelze za něj považovat taková tvrzení, která jsou hodnotící povahy a jsou prezentována jako subjektivní úsudek autora. Způsob, jakým je nepravdivá informace sdělována, není rozhodný, je-li však učiněno tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem, je důvodem pro použití vyšší trestní sazby. Sdělení nepravdivého údaje spočívá v tom, že uvedená informace o jiném je v rozporu se skutečností, a to byť jen jedné osobě rozdílné od pomlouvaného, za předpokladu, že taková zpráva je způsobilá značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů. Nepravdivý údaj přitom musí být způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost pomlouvaného, zejména přihlédnutím postavení osoby, jejím charakterovým vlastnostem a rovněž i s ohledem na povahu sdělovaného údaje (srov. Novotný, O., Vokoun, R., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 112). K tomu, aby se mohlo jednat o údaj, jehož nepravdivostí (tj. rozporem se skutečností) je podmíněna trestní odpovědnost za trestný čin pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, musí být jeho pravdivost ověřitelná. Za takový údaj však nelze pokládat tvrzení, která jsou jen hodnotící povahy a vyjadřují subjektivní úsudek toho, kdo je činí.
Z hlediska subjektivní stránky jde o trestný čin úmyslný, přičemž úmysl se musí vztahovat na všechny znaky této skutkové podstaty, tzn. jak na nepravdivost údaje, tak i na způsobilost údaje značnou měrou ohrozit vážnost u spoluobčanů. Postačí úmysl eventuální (§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku), tzn., stačí srozumění ve vztahu k oběma těmto znakům.
Vzhledem k tomu, že těžištěm obviněným uplatněných výhrad (vedle námitky ultima ratio) je subjektivní stránka, je vhodné uvést, že ta je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat. Na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo, může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Zavinění ve formě úmyslu, ale i nedbalosti, vyjadřující vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání, musí být výsledky provedeného dokazování prokázáno a musí z nich logicky vyplynout (srov. rozhodnutí č. 19/1971-II. Sb. rozh. tr.).
Protože soudy shledaly, že obviněný se přečinu pomluvy dopustil v nepřímém úmyslu, je třeba připomenout, že podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, o něj jde, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení předpokládané trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1až 1369. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 222, 223). Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, avšak je třeba srozumění u eventuálního úmyslu, jež řeší spodní hranici srozumění, odlišit od vědomé nedbalosti, o kterou se podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jedná, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal na to, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za něž je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1až 1369. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 236).
Soudy v projednávané věci však uvedeným zásadám nedostály, neboť v požadovaném smyslu ve vztahu k subjektivní stránce přečinu pomluvy neposuzovaly všechny rozhodné a podstatné okolnosti a nezvážily vše, k čemu bylo potřebné přihlížet, ze všech souvislostí. V rozvedeném kontextu je zřejmé, že ve vztahu k objasnění nepravdivého údaje a subjektivního vztahu obviněného k jeho nepravdivosti, jakož i k dopadu, který sdělení takového nepravdivého údaje mohlo mít a mělo ve sféře osoby, o níž byl tento nepravdivý údaj sdělován, bylo nezbytné objasnit všechny okolnosti, které se ve věci k provedení a objasnění nabízejí a jsou známé a dostupné tak, aby byly odstraněny všechny nejasnosti o tom, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu nebo ve vědomé nedbalosti. Zvláště důležité to je právě v této věci, která je svou povahou hraničním případem, neboť k trestní odpovědnosti za přečin pomluvy je veden novinář (redaktor televize) za připravenou a odvysílanou reportáž, což je okolnost, která má na posouzení subjektivního vztahu obviněného k zákonem předpokládanému následku významný dopad, a bylo ji nutné mít obzvláště na zřeteli. Nejvyšší soud jen ve stručnosti připomíná, že v novinářské etice se střetává svoboda slova [zaručená článkem 17 Listiny základních lidských práv a svobod (dále jen „Listina“)] s obecnými pravidly morálky, vkusu, ochrany soukromí, ochrany práva na čest a důstojnost a zodpovědným hledáním objektivní pravdy. Názory nebo hodnotící komentáře musí být odděleny od informací zpravodajského charakteru. V případě, že dojde v rozhlasovém nebo televizním vysílání k uveřejnění sdělení obsahujícího skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby anebo jména, nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má podle §35 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, tato osoba právo požadovat na provozovateli vysílání uveřejnění odpovědi. Provozovatel vysílání je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit. Z uvedeného je zřejmé, že nelze vyloučit, že může dojít (a podle praxe také dochází) k uveřejnění takových informací, které jsou v rozporu se zásadami etiky a morálky, a proto i tento zákon upravuje postup pro jejich odčinění, za které odpovídá provozovatel takového televizního nebo rozhlasového vysílání, nikoliv jednotlivý redaktor, který vysílání připravil nebo zpracoval. Proto je třeba vždy rozlišit v každém jednotlivém případě, jak dalece je za škodlivý výsledek takového vysílání odpovědný provozovatel vysílání, a kdy jde již o osobní odpovědnost redaktora nebo novináře V projednávané trestní věci je nutné připomenout rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 34 C 99/2011, v souvislosti s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 1 Co 66/2014, v nichž bylo vyhověno poškozenému JUDr. A. D. jako navrhovateli a byla uložena Televizi Prima jakožto odpůrci povinnost odškodnit újmu, která předmětnými reportážemi vznikla poškozenému JUDr. A. D. .
V těchto souvislostech je proto nutné vnímat i povahu, smysl a účel médií v demokratické společnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/2005), neboť média hrají nezastupitelnou roli při informování jednotlivců ve věcech veřejného zájmu. Zprostředkovávají jednotlivcům informace o soudobém dění, o tendencích uplatňujících se v životě státu i společnosti. Média a jejich obsah nelze apriorně hodnotit podle serióznosti obsahu jejich programů, resp. podle toho, zda takový obsah je slučitelný s úctyhodným soukromým nebo veřejným zájmem. Teprve tehdy, když se takto chápaný svobodný projev dostane do konfliktu s jinými právními statky chráněnými ústavním pořádkem nebo zákony vydanými za účelem, pro který lze svobodný projev omezit ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny (jde o práva a svobody druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti), nastanou podmínky pro to, aby byl zkoumán sledovaný účel konkrétního programu, způsob a druh zpracování tématu, jakož i programem dosažený či předpokládaný účinek (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/2005).
Dovození úmyslu u novináře, redaktora, reportéra, apod. tzn., zda vědomě a nepravdivě veřejnost informoval se záměrem, aby byla konkrétní osobě způsobena újma předpokládaná v ustanovení §184 odst. 1 tr. zákoníku, není závislé jen na posouzení konkrétního dopadu na osobu veřejně činnou, jejž této způsobila reportáž uvedená v médiích, ale je potřeba zvažovat a ve vzájemných souvislostech posuzovat celý souhrn dalších okolností. Právo na svobodu projevu, slova a tisku je principem zaručeným článkem 10 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), podle něhož má každý právo na svobodu projevu. Citovaný článek Úmluvy nalezl svůj odraz rovněž v českém právním řádu, a to v Listině, v níž je svoboda projevu zakotvena v článku 17 odst. 1, podle něhož svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Současně je však třeba respektovat i právo na zachování jeho lidské důstojnosti, osobní cti, na dobrou pověst a na ochranu jména, jež jsou zaručené článkem 10 Listiny.
Při novinářské práci mohou tato základní práva být v jistém nesouladu, a proto je vhodné připomenout rozhodnutí ESLP ve věci Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku (stížnost č. 49017/99, 17. 12. 2004) , podle něhož „svoboda projevu se aplikuje nejen na informace a myšlenky, které jsou příznivě přijímány a považovány za neškodné, ale rovněž na ty, které urážejí, pohoršují a znepokojují“. ESLP zde připomněl základní roli, kterou tisk v demokratické společnosti plní tak, že „ačkoli nesmí překročit určité hranice, zejména pokud jde o pověst a práva druhých a nutnost zabránit zveřejňování tajných informací, jeho povinností je sdělovat informace a myšlenky o všech záležitostech veřejného zájmu včetně týkajících se výkonu spravedlnosti (viz De Haes a Gijsels Gijsels proti Belgii, 1997). Veřejnost má rovněž právo takové informace a myšlenky dostávat. Kdyby tomu tak nebylo, nemohl by tisk plnit svou úlohu "hlídacího psa demokracie" (viz Thorgeir Thorgeirson proti Islandu, 1992, Bladet Tromsø a Stensaas proti Norsku, 199910). Novináři jsou rovněž chráněni proti možnému postihu za určité přehánění, nebo dokonce provokaci (viz Prager a Oberschlick proti Rakousku, 1995, Thoma proti Lucembursku, 200111). Při zveřejňování informací z rozhovorů je třeba rozlišovat, zda tvrzení pochází od novináře, nebo je citací druhých, neboť trestání novináře za šíření tvrzení druhých v rozhovoru by vážně narušilo příspěvek novinářů k diskusi o záležitostech veřejného zájmu“. Ve věci Feldek proti Slovensku (stížnost č. 29032/95, 12. 7. 2001) ESLP vyjádřil, že je třeba „rozlišovat mezi tvrzenými skutečnosti (statements of fact) a hodnotovými soudy (value judgments). Zatímco existence skutečností může být prokázána, pravdivost hodnotových soudů není dokazatelná. Požadavek dokázat pravdivost hodnotového soudu nelze splnit a sám o sobě porušuje svobodu názoru, která je základní součástí práva chráněného článkem 10 Úmluvy. Tam, kde je nějaké vyjádření hodnotovým soudem, může přiměřenost zasahování záviset na tom, zda pro napadené vyjádření existuje dostatečný faktický podklad, protože i hodnotový soud bez jakéhokoli faktického podkladu může být přehnaný (De Haes a Gijsels proti Belgii, 1997, a výše cit. Jerusalem)“. V rozhodnutí ve věci Bladet Troms ø a Stensaas proti Norsku (stížnost č. 23980/93, 20. 5. 1999) ESLP zmínil, že „novinářská svoboda se taktéž vztahuje na možnost uchýlit se k určitému stupni nadsázky či dokonce provokace (viz Prager a Oberschlick proti Rakousku, 1995). V případech, jako je tento, je míra uvážení státních orgánů omezena zájmem demokratické společnosti na tom, aby tisku bylo umožněno vykonávat jeho životně důležitou roli "veřejného hlídacího psa" při zpřístupňování informací o závažných veřejných otázkách (viz Goodwin proti Spojenému království, 1996)“. Dále ESLP v tomto rozsudku uvedl, že článek 10 Úmluvy však nezajišťuje zcela neomezenou svobodu projevu ani v případech, kdy se tisk zabývá otázkami vážného veřejného zájmu. Za podmínek odst. 2 příslušného článku v sobě výkon svobod zahrnuje i „povinnosti a odpovědnost“, což se vztahuje i na tisk. Tyto „povinnosti a odpovědnost“ mohou mít dopad tam, kde – jako v tomto případě – je předmětem zkoumání útok na pověst soukromých osob a ohrožení „práv jiných“. Z tohoto důvodu je pojistka, kterou článek 10 Úmluvy přiznává novinářům ve vztahu ke zpravodajství o otázkách veřejného zájmu, podmíněna tím, že tito jednají v dobré víře s cílem poskytnout přesné a důvěryhodné informace v souladu s novinářskou etikou (viz rozhodnutí ve věci Goodwin).
Připomenout lze i Věc Yordanova a Toshev proti Bulharsku (stížnost č. 5126/05, 2. 10. 2012), ve které ESLP uvedl, že v situacích, kdy na jedné straně byla konstatována určitá skutečnost, a nebyly předloženy dostatečné důkazy, které by tuto skutečnost prokázaly, a na druhé straně novinář diskutuje o problematice významného veřejného zájmu, je stěžejní ověření, zda novinář jednal profesionálně a v dobré víře [viz Flux proti Moldávii (č. 7), §41]. Existuje řada faktorů podílejících se na takovém hodnocení. Musí se též vzít v úvahu jiné faktory, jako je povaha činností, které byly předmětem zveřejnění, způsob, jakým byla informace získána, způsob, jakým byla zpráva zveřejněna a jakým byla dotčená osoba v něm popsána [viz, mutatis mutandis, Axel Springer AG proti Německu, §90-94, a Von Hannover proti Německu]. Ostatními faktory – a seznam není vyčerpávající – mohou být zdroj informací. ESLP zde vymezil s odkazem na svou předcházející judikaturu, že se jedná zejména o kroky, které byly učiněny pro jejich ověření a naléhavost věci. Ve vztahu k tomuto bodu ESLP připomenul, že „zpráva je zbožím podléhajícím rychlé zkáze a zpoždění jejího vydání, a to i na krátkou dobu, jí může zcela zbavit její hodnoty a přínosu [viz Observer a Guardian proti Spojenému království, §60, a Sunday Times proti Spojenému království (č. 2), §51]“. ESLP v tomto rozsudku poukázal i na to, že „výše uvedené faktory je nutno zkoumat tak, jak se jevily novináři v rozhodné době, spíše než s odstupem času (viz Bladet Tromsø a Stensaas, v ýše uvedený, §66, in fine, a 72)“.
Ústavní soud České republiky se v souladu s touto judikaturou zabýval zejména otázkou vzájemného vztahu mezi ochranou lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti zaručených článkem 10 Listiny základních práv a svobod a článkem 17 odst. 1 Listiny, který shodně jako článek 10 Úmluvy zaručuje svobodu projevu a právo na informace, a mimo jiné vyjádřil, že „při aplikaci zákonných ustanovení v konkrétních případech musí mít soud vždy na paměti ústavní dimenzi aplikace zákona, která se často v podobných věcech projevuje poměřováním obou v konfliktu stojících ústavních práv. Při střetu svobody projevu s právem na ochranu osobnosti bude tedy vždy v prvé řadě věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým“ (srov. unesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2246/2012).
V této souvislosti je však současně vhodné poukázat i na rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž vymezil nezbytnost jisté míry tolerance, již je nutné mít na zřeteli u osob veřejně činných, např. politiků či veřejných činitelů apod., které musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. V nálezu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/2003, Ústavní soud vyjádřil, že „důvod tohoto principu je dvojí. Jednak se tím podporuje veřejná diskuse o veřejných věcech a svobodné utváření názorů. Co největší bohatost diskuse o věcech veřejných by měla být státní mocí regulována jen v míře nezbytně nutné (srov. článek 17 odst. 4 Listiny). Současně tím stát akceptuje, že jeho mocenský zásah do svobody projevu za účelem ochrany dobrého jména jiných občanů by měl přijít subsidiárně, tedy pouze tehdy, pokud nelze škodu napravit jinak. Škodu lze napravit jinak než zásahem státu, např. užitím přípustných možností k oponování kontroverzním a zavádějícím názorům. Tak lze často minimalizovat škodlivý následek sporných výroků mnohem efektivněji než cestou soudního řízení. V nálezu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/2005, Ústavní soud doplnil, že míra vzájemného vztahu ochrany obou uvedených práv „musí být v každém konkrétním případě individuálně posuzována a zkoumána, protože nelze považovat za rozumné (legitimní) zveřejnění difamační informace o jiné osobě působící ve veřejném životě, pokud 1. se neprokáže, že existovaly rozumné důvody pro spoléhání se na pravdivost difamační informace, dále 2. pokud se neprokáže, že byly podniknuty dostupné kroky k ověření pravdivosti takové informace, a to v míře a intenzitě, v níž bylo ověření informace přístupné a definitivní, a 3. pokud ten, kdo difamační informaci zveřejnil, měl důvod nevěřit, že tato informace je pravdivá. Zveřejnění takové informace nelze považovat za legitimní či rozumné i tehdy, pokud si šiřitel takové informace neověří její pravdivost dotazem u osoby, jíž se informační údaj týká, a nezveřejní její stanovisko, s výjimkou nemožnosti takového postupu, anebo tam, kde tento postup zjevně nebyl nutný (Lange v. Australian Corporation, 1997, citováno v kauze Reynolds Lds.). Důležité pro posouzení legitimity zveřejnění informace je zkoumání motivu. Legitimitu nelze dovodit, pokud bylo zveřejnění dominantně motivováno touhou poškodit osobu, k níž se informace váže, a pokud šiřitel sám informaci nevěřil anebo pokud ji poskytl bezohledně a hrubě nedbale bez toho, aby si ověřil, zda informace je pravdivá, či nikoliv“ (pro úplnost srov. i nález ze dne 17. 10. 2000 sp. zn. I. ÚS 211/99).
Nejvyšší soud, který uvedenou rozhodovací praxi uvedených soudů považoval za potřebnou připomenout v tomto obsáhlejším rozsahu (ve větší míře, než je obvyklé), protože je rozhodným vodítkem při posuzování trestnosti jednání obviněného, má za to, že při posuzování trestných jednáních vzešlých z novinářské práce, a to zejména u přečinu pomluvy, se nelze od uvedené judikatury odchýlit. Naopak je potřeba v souladu s tezemi v ní uvedenými posuzovat i konkrétní činy novinářů a redaktorů tak, aby rozhodnutí soudů s nimi nebylo v zásadním rozporu, resp., aby byly v projednávané konkrétní věci vzaty v úvahu. Tak tomu ovšem v projednávané věci prozatím nebylo, protože soudy obou stupňů sice rozvedly své úvahy o tom, proč spatřují v činu obviněného R. P. nepřímý úmysl, avšak nezaložily tento závěr na dostatečně skutkově podložených a prokázaných okolnostech. Zejména se nesoustředily na objasnění skutečností uváděných obviněným ohledně toho, že okolnosti, které byly den předtím, tj. 4. 8. 2011, odvysílány v Krimi zprávách v Televizi Prima na základě reportáže M. J., obviněný R. P. považoval za pravdivé, a to s ohledem na obsah tiskové konference, které byl osobně přítomen, a v jejímž průběhu si zejména od ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (dále „ÚOOZ“) R. Š. ověřoval, zda jsou zdroje, z nichž pro svou reportáž čerpal, pravdivé. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku k této obhajobě obviněného na straně 15, 16 uvedl, že „obviněný účasten tiskové konference policie, kde hovořil s ředitelem ÚOOZ, kdy jeho údaje však také poněkud zkreslil, neboť to, co mu R. Š. řekl, je zcela jednoznačně zachyceno v reportáži. Obviněný tvrdí, že R. Š., mu řekl, že se k žádným jménům v současné době policie nebude vyjadřovat, ale že má správné zdroje. V reportáži zaznělo z úst R. Š., že v současné době se policie k žádným jménům vyjadřovat nebude, ovšem nezaznělo už to, že by měl obviněnému R. P. říci, že má správné zdroje“.
Posoudí-li se tento závěr soudu s obhajobou obviněného, vyznívají uvedené úvahy soudu v rozporu s obviněným při hlavním líčení (č. l. 143) uváděným tvrzením, že se „na tiskové konferenci snažil zjistit informace o soudci, a nakonec mluvil s panem R. Š. Ptal se ho na tři jména, která zjistil M. J., a to G., K. a D., ptal se na to, jestli v tom figurují, a bylo mu řečeno, že se ke jménům vyjadřovat nebude, ale že mají správné zdroje“.
Z uvedené výpovědi obviněného je zřejmé, že netvrdil, že uvedenou skutečnost ověřoval jen z toho, co bylo oficiálně uvedeno v průběhu konference, ale jeho obhajoba spočívala v tom, že ředitele ÚOOZ oslovil mimo její oficiální část dotazem, kterým si ověřoval, zda jsou jemu známé zdroje pravdivé.
Podle zmíněného závěru soudu obviněnému soud zřejmě neuvěřil v tom, že by s R. Š. po skončení konference hovořil. Tento svůj závěr ovšem neopřel o konkrétní důkazy, z nichž tak mohl učinit, a to především proto, že takové důkazy ani u hlavního líčení neprovedl. V obsahu spisu je založen z internetu stažený přepis obsahu konference (viz č. l. 19 až 23 spisu). Z protokolu o hlavním líčení (č. l. 139 až 152) vyplývá, že v jeho rámci byli vyslechnuti oba obvinění, poškozený JUDr. A. D. a dále svědkové Mgr. Š. S. (družka poškozeného) a JUDr. Z. S. (tehdejší předseda Městského soudu v Brně). Následně byl v rámci dokazování podle §213 odst. 2 tr. ř. přehrán záznam obou dotčených reportáží (jejichž zkrácený přepis je obsažen na č. l. 66). Podle §213 odst. 1, 2 tr. ř. byly stranám předloženy k nahlédnutí listinné důkazy z obsahu spisu (č. 1. 2, 9, 10, 51 až 64, 65, 70, 71), mezi nimiž byl mimo jiné i protokol o výslechu svědka P. M. z č. l. 51 až 64 spisu, včetně připojeného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 2 T 161/2009. Podle §213 odst. 2 tr. ř. byly dále čteny v den hlavního líčení předložené listinné důkazy a novinové články předložené obhajobou. Po takto provedeném dokazování obhájkyně obviněných navrhla doplnit dokazování přehráním reportáže ze dne 11. 8. 2011 (reakce poškozeného na předchozí reportáže obviněných), výslechem kameramana J. P. a na zvážení soudu nechala výslech JUDr. P. H. Soud podle §216 odst. 1 tr. ř. tyto návrhy na doplnění dokazování zamítl a prohlásil dokazování za skončené (č. l. 147, 148).
Podle tohoto protokolu o hlavním líčení na straně 139 až 152, soud neprovedl důkaz ani internetovým přepisem předmětné konference, a rovněž jako svědka nevyslechl R. Š., aby tak ověřil, zda je obhajoba obviněného pravdivá či nikoliv. Takový postup byl nezbytný, protože obviněný právě z této skutečnosti dovozoval, že s ohledem na to, co již věděl od M. J., se snažil právě na základě této tiskové konference a osobního dotazu ředitele útvaru, který vedl vyšetřování a byl kompetentní osobou, ověřit, zda zdroj, z něhož čerpá, tedy výpověď svědka v trestním řízení, je dostatečným pramenem a zda ji může považovat za pravdivou informaci. Teprve podle výsledku takového dokazování, jakož i posouzení obsahu konference, kterou bylo nutné co do jejího průběhu zhodnotit ve vztahu k subjektivním souvislostem obviněného k opodstatněnosti jeho mínění, že uvedenou informaci může považovat za pravdivou, bylo možné uvažovat o tom, zda obviněný R. P. byl srozuměn s tím, že tvrzení, které se podávalo ve výpovědi P. M. (v kopii na straně 51 až 64) bylo nepravdivé, či zda jen spoléhal na to, že pravdivé je.
Jestliže soud uvedené důkazy neprovedl, je jeho závěr o zavinění v nepřímém úmyslu založen na neprokázaných presumpcích (viz shora uvedený nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09), a proto nelze považovat provedené dokazování za úplné a dostačující, protože soud neobjasnil a neověřil všechny potřebné skutečnosti tak, aby vyloučil, že obviněný nejednal ve vědomé nedbalosti, o kterou by šlo, pokud by důkazy nasvědčovaly tomu, že obviněný jen bez přiměřených důvodů spoléhal, že informace, které vtělil do reportáže, jsou pravdivé.
V této souvislosti je třeba též poukázat na další úvahy soudu prvního stupně, jimiž odůvodnil závěr o nepřímém úmyslu obviněného, které formuloval tak, že „obviněný se nesnažil kontaktovat soudce D., případně příslušný policejní orgán nebo příslušného státního zástupce, např. za účelem ověření, zda i soudce D. je trestně stíhán, neboť kdyby byly takové informace pravdivé, tak by byly natolik závažné, že by mohly vést k trestnímu stíhání soudce. Pokud by toto obviněný ověřoval, tak by zjistil, že soudce D. v danou dobu není trestně stíhán, což by samozřejmě mohl být významný signál pro to, že sdělované informace nemusí být pravdivé…“ . Lze připomenout, že obviněnému nelze klást za vinu, že by se nesnažil ověřovat informace u příslušného policejního orgánu, neboť předmětná tisková konference byla místem a příležitostí, kde byly novinářům oficiálně uváděny skutečnosti týkající se prověřované trestní věci. Protože však soud tento důkaz neprovedl, nehodnotil jej a nebral ho ani do úvahy v rámci svých presumpcí, na nichž založil závěr o zavinění obviněného, Nejvyšší soud z obsahu této konference zdůrazňuje (č. l. 19, 20), že na ní R. Š. uvedl, že „…Teprve nyní zahajují důkladná prověřování, která mají odhalit celou zločineckou síť“. Za takové situace se ověřování mohlo týkat i prověření toho, co uvedl ve výpovědi v předmětné trestní věci P. M., a to s ohledem na souvislosti, které ve výpovědi i ohledně soudce JUDr. A. D. popisoval. V takovém případě by jen stěží bylo možné na novináři požadovat, aby pravdivost slov P. M., coby svědka v trestním řízení, posuzoval jen na základě toho, zda je či není vedeno trestní řízení také proti jmenovanému soudci, protože striktně vzato, s ohledem na zásadu presumpce neviny by ani v případě trestního stíhání tohoto soudce ještě nebylo možné dovodit, zda svědek P. M. uváděl nepravdu či nikoli. Rovněž je třeba zdůraznit, že posouzení pravdivosti výpovědi uváděné svědkem v trestním řízení či údajů z ní plynoucích, pokud je taková výpověď učiněna jako úkon trestního řízení, mohou činit jen orgány činné v trestním řízení postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. Nelze tudíž na novináři, před tím, než nějakou informaci, která vzešla ze svědecké výpovědi učiněné v ještě neskončeném trestním řízení (vyplynula z něj na jeho počátku), požadovat, aby sám z hlediska její věrohodnosti tuto výpověď hodnotil, neboť taková činnost mu nepřísluší. Otázkou je zda, informace, které z takové výpovědi uniknou ještě před tím, než byly orgány činnými v trestním řízení zhodnoceny, jsou zveřejněny a zpracovány v souladu s novinářskou etikou, a zda bylo při zpravodajství o ní postupováno v souladu se zásadami práva na informace a práva na ochranu osobnosti.
Nejvyšší soud rovněž s ohledem na shora rozvedené teze vyjádřené ESLP a Ústavním soudem připomíná, že bylo nutné, aby soudy ve vztahu k závěru o povaze zavinění obviněného zkoumaly, jak dalece se uveřejněná reportáž odchýlila od tvrzení, jež uvedl P. M. ve věci vedené vrchním státním zastupitelstvím pod sp. zn. 4 VZV 8/2011 v opise uvedené na č. l. 51 až 64 přezkoumávaného spisu. Z jejího obsahu je nutné připomenout, že tento svědek uvedl, že mu mělo být v té věci obviněnými policisty v rámci vydírání a vyhrožování mimo jiné sděleno, že „mají své lidi všude, zejména na Inspekci ministra vnitra, na státním zastupitelství a rovněž na soudě, a pokud se jim někdo vzepře, se zlou se potáže…“. Poté P. M. vypověděl, že „v následujících dnech jsem byl skutečně zatčen, obviněn a následně propuštěn a mezi zasahujícími policisty viděl řadu známých tváří. Během úkonu jsem byl osloven advokátem Mgr. Z. B. a zprostředkovaně rovněž JUDr. M. K., jimiž na něm byla požadována finanční hotovost ve výši 1 mil. Kč za údajné obstarání propuštění jeho osoby na kauci, což měl údajně zařizovat A., T., B. a K. A že tento úplatek měl být určen místopředsedovi soudu Dr. D.“. Svědek též vypověděl, že poté, co byl opětovně po svém propuštění policisty M. A. a M. T. kontaktován a byl na něj činěn fyzický i psychický nátlak, v jehož rámci mu bylo sděleno, že „je B. s K. oklamali, peníze si ponechali, a soudce D. na peníze čeká, a pokud je nedostane, bude opět v nejbližších dnech pod vykonstruovanou záminkou zatčen“. Z tohoto důvodu svědek rozvedl, jak se spojil s JUDr. P. P., který na jednání s M. A. a M. T. uvedl, že se s JUDr. A. D. osobně zná a půjde se ho na celou věc osobně přeptat (viz č. l. 55 až 56 spisu). V rámci téhož výslechu P. M. uvedl, že ve zmíněném případu v minulosti již několikrát vypovídal, přičemž „jeden z výslechů se konal za účasti místopředsedy Městského soudu v Brně JUDr. A.D. a tehdejšího pracovníka ÚOOZ B. Š. (viz č. l. 63), což je zřejmě okolnost, kterou ani tento soudce, jak plyne z jeho výpovědi, nepopřel.
Z uvedených údajů sdělených svědkem P. M. je zřejmé, že se vztahu k podezřelým A. a spol. bylo potřeba se i těmito konkrétními skutečnostmi podrobněji zabývat, a to v návaznosti na to, že ani JUDr. A.D. nevyloučil, že byl přítomen jako soudce u jistého úkonu přípravného řízení, kde se sám dověděl od vyslýchané osoby své jméno, které mělo být dáváno do souvislostí s určitým pro něj nevhodným postojem, na což při tomto jím zmiňovaném procesním úkonu sám reagoval (podrobné souvislosti jsou zaznamenány ve výpovědi JUDr. A. D. na č. l. 144).
Soud však všechny uvedené okolnosti plynoucí z důkazů ve věci zajištěných, které zčásti ani neprovedl, neposuzoval, stejně jako neprovedl všechny nepřímé důkazy, které mohly posloužit k jednoznačnému závěru o vině, v důsledku čehož pro závěr o existenci eventuálního úmyslu nevytvořil potřebný rozsah dokazovaných skutečností. V důsledku tohoto jeho vadného postupu vznikají pochybnosti o tom, zda byla obviněnému vina prokázána (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09). Soudy tím nedostály své povinnosti při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, předem nepřikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, a že na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, pokud existuje (viz rozhodnutí č 62/1973 a č. 1/1976 Sb. rozh. tr.).
Protože vzhledem k těmto nedostatkům závěry o zavinění obviněného trpí uvedenou vadou, jde o extrémní nesoulad skutkových zjištění a z nich plynoucích právních závěrů ve vztahu k zavinění, v jehož důsledku napadená rozhodnutí nemohla obstát. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 2 To 135/2013, rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2013, sp. zn. 5 T 287/2012, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud v této souvislosti jen připomíná, že uvedené závěry jsou dovozovány toliko v rovině nedostatků vztahujících se k objasnění subjektivní stránky uvedeného přečinu. Pokud jde o následek, který v projednávané věci nastal, tzn., že byly o soudci JUDr. A. D. zveřejněny popsané a náležitě zjištěné skutečnosti, došlo k zásahu do osobnostních práv tak, jak je u trestného činu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku předpokládáno. Pro tento závěr, jejž soudy obou stupňů učinily, provedly dokazování v potřebném rozsahu a všechny rozhodné skutečnosti objasnily řádně a s potřebnou pečlivostí. Vzhledem k tomu, že vzniklému následku byla věnována dostatečná pozornost a Nejvyšší soud ji nikterak nezpochybňuje, není nutné v dalším řízení ji již více objasňovat.
Na soudu prvního stupně, jemuž se věc vrací k dalšímu doplnění dokazování, bude, aby ve shora uvedených souvislostech provedl důkaz obsahem záznamu tiskové konference ze dne 5. 8. 2014, ať již ve spise založeným slovním přepisem, anebo jiným např. vizuálním záznamem. Pro úplnost bude vhodné objasnit, zda její přepis založený na č. l. 19 a násl. spisu je doslovným obsahem jejího průběhu, což bude nutné ověřit u orgánu, který tuto konferenci realizoval. Po ověření této skutečnosti, ať již dokladem založeným na č. l. 19 až 23, anebo nově získaným přepisem provede důkaz. Kromě výše uvedeného bude na soudu, aby se zřetelem na úvahy o zavinění obviněného posuzoval i sdělení na této konferenci uveřejněné o tom, že „P. Š. z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pod nějž spadá ostravská pobočka, novinářům řekl, že případ byl O. předán k dozoru z preventivních důvodů, jelikož si vyšetřovatelé nemohli být jisti, zda s gangem nespolupracovali místní žalobci či soudy, zatím však podobné podezření nemají“.
Z hlediska těchto okolností bude nutné, aby soud rovněž důsledně posoudil i výpověď P. M. z protokolu o jeho výslechu svědka ze dne 3. 8. 2011 ve věci obviněného JUDr. M. A. a spol. v té době vedené vrchním státním zastupitelstvím pod sp. zn. 4 VZV 8/2011, a zabýval se tím, zda tato výpověď obsahuje taková tvrzení, jaká jsou uvedena a prezentována v předmětné reportáži ze dne 5. 8. 2011. Podle výsledku tohoto srovnání bude rovněž možné usuzovat na to, s jakým záměrem obviněný předmětnou reportáž připravil, zda ji prezentoval v souladu s výpovědí, nebo zda její text pozměnil, což rovněž může přispět k jednoznačnému závěru o jeho zavinění, pro které má význam zejména to, zda tvrzení, jež je zde předmětem zkoumaného činu, pochází od obviněného coby redaktora – novináře (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/2005, event. rozsudek ESLP ve věci Feldek proti Slovensku, stížnost č. 29032/95, 12. 7. 2001).
Teprve na základě takto doplněného dokazování a provedení všech důkazů, které se ve věci nabízejí, a poté, co tyto budou zhodnoceny ve všech zmíněných a naznačených směrech, bude soud moci na jejich podkladě posuzovat zavinění obviněného. Podle výsledků jím učiněných úvah bude možné s jistotou dospět k závěru, zda obviněný jednal v nepřímém úmyslu způsobem stanoveným v §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, anebo zda tak činil ve vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a podle toho volit další postup se zřetelem na to, že pomluva je úmyslným trestným činem. V rámci úvah, které soudy budou v tomto směru činit, se rovněž neobejdou bez toho, aby braly do úvahy všechny výše rozvedené názory vyplývající z judikatury ESLP a Ústavního soudu a v jejich duchu a v souladu s nimi zvažovaly všechny rozhodné skutečnosti.
Nejvyšší soud rovněž podotýká, že v případě, že by soud shledal, že obviněný naplnil po formální stránce znaky přečinu pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, bude namístě zohlednit výsledky plynoucí z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 34 C 99/2011, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 1 Co 66/2014, v nichž bylo rozhodováno o povinnosti odškodnit újmu, která vznikla poškozenému JUDr. A.D. TV Prima, jíž byla uložena povinnost k finanční náhradě za způsobenou újmu. Tato okolnost, která svědčí o tom, že se poškozený domohl zadostiučinění jinou než trestněprávní cestou, bude mít podstatný význam pro úvahy o použití zásady ultima ratio a subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto směru bude nutné vycházet z kritérií vymezujících tento princip zejména ve stanovisku kolegia Nevyššího soudu uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. a klást důraz na všechny zjištěné skutečnosti, mimo jiné zejména i na to, že odpovědnost za újmu způsobenou uveřejněním uvedené reportáže byla přisouzena televizi Prima jakožto provozovateli vysílání, tzn., že poškozený využil k odčinění újmy, která mu vznikla, i jiné než trestněprávní prostředky. Bude tudíž nutné zvážit, zda již jejich využitím nebyla minimalizována funkce a význam trestněprávní represe, jak zásada ulitma ratio v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku předpokládá.
Ze všech těchto důvodů dovolací soud rozhodl způsobem ve výroku tohoto usnesení uvedeným a jen pro úplnost dodává, že soud nižšího stupně je vázán právními názory Nejvyšším soudem výše vytčenými. Nelze však vyloučit, že pro řádně objasnění zavinění obviněného bude nutné provádět nad rámec výše zmíněného rozsahu dokazování i další důkazy, které z průběhu dokazování vyplynou, a proto na soudu prvního stupně bude, aby účelně se zřetelem na výše rozvedené zásady uvážil nutnost jejich provedení i přesto, že je při současném stavu řízení Nejvyšší soud provést neuložil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová