ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.5250.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 5250/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky M. K. , zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, PSČ 710 00, za účasti Bytového družstva Horní 1427 , se sídlem v Ostravě, Horní 1427/60, PSČ 700 30, identifikační číslo osoby 25388908, zastoupeného JUDr. Martinem Skybou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, PSČ 702 00, o uložení povinnosti učinit prohlášení vlastníka a uzavřít smlouvu o převodu družstevního bytu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 240/2001, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2011, č. j. 5 Cmo 276/2010-374, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. června 2010, č. j. 26 Cm 240/2001-210, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. června 2010, č. j. 26 Cm 240/2001-210, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2011, č. j. 5 Cmo 276/2010-374, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. června 2010, č. j. 26 Cm 240/2001-210, zamítl návrh na uložení povinnosti Bytovému družstvu Horní 1427 (dále jen „družstvo“) učinit prohlášení vlastníka ve smyslu §4 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), k budově ve výroku blíže specifikované (výrok I.), zamítl návrh na uložení povinnosti družstvu uzavřít s navrhovatelkou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k bytu ve výroku blíže určenému (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. (první výrok), ve výroku III. o nákladech řízení pak usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu a výslovně i proti usnesení soudu prvního stupně podala navrhovatelka dovolání.
Řízení o „dovolání“ proti usnesení soudu prvního stupně Nejvyšší soud zastavil podle §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z důvodu nedostatku funkční příslušnosti soudu k jeho projednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 10/2001 a 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání navrhovatelky proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledal.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že družstvo může podle §23 zákona o vlastnictví bytů bezúplatně převést vlastnické právo k družstevnímu bytu na nájemce – fyzickou osobu, jenž je zároveň členem družstva. Dovolatelka přitom členkou družstva není, neboť z něj byla vyloučena rozhodnutím členské schůze konané dne 18. dubna 2001 (dále jen „rozhodnutí“). Krajský soud v Ostravě rozhodnutím č. j. 28 Cm 180/2002-136, které bylo potvrzeno rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 116/2009-239, zamítl návrh dovolatelky na prohlášení rozhodnutí za neplatné, neboť byl podán po uplynutí jednoleté prekluzivní lhůty. Důvody vyloučení dovolatelky z družstva a platnost rozhodnutí přitom v tomto řízení přezkoumávat nelze.
Uvedený závěr je plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu; k nemožnosti přezkoumávat platnost vyloučení člena družstva mimo řízení zahájené podle §231 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jež je omezeno prekluzivními lhůtami, viz např. rozsudek ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2001, pod číslem 61, usnesení ze dne 3. února 2005, sp. zn. 29 Odo 896/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2005, pod číslem 62, rozsudek ze dne 24. května 2005, sp. zn. 29 Odo 104/2005, usnesení ze dne 28. února 2013, sp. zn. 29 Cdo 2799/2011, usnesení ze dne 28. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 218/2012, usnesení ze dne 28. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2012, či usnesení ze dne 21. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 3693/2014 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Skutečnost, že se družstvo k dovolatelce chovalo i po jejím vyloučení jako ke člence družstva, na uvedeném ničeho nemění. Jak správně dovodil odvolací soud, „faktické chování družstva“ nezpůsobuje obnovení členství dovolatelky v družstvu; to může vzniknout (resp. k jeho obnově může dojít) jen zákonem stanoveným způsobem (srov. obdobně závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 1737/2013).
Z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady řízení nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130).
Namítá-li dovolatelka (navíc bez bližšího upřesnění), že závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedených důkazech a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávně zjištěném skutkovém stavu, uplatňuje tak dovolací důvod vymezený v §241a odst. 3 o. s. ř., který však u dovolání, jež může být přípustné toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá k dispozici a k jehož přezkoumání nelze dovolání připustit.
Vytýká-li dovolatelka oběma soudům (opět zcela obecně), že „nepřistoupily k řádnému provádění důkazů“, poukazuje na domnělou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež však nezahrnuje otázku zásadního právního významu, a přípustnost dovolání jejím prostřednictvím proto založit nelze.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatelky bylo odmítnuto, družstvu však podle obsahu spisu v dovolacím řízené žádné náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. prosince 2015
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu