ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2560.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2560/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobců: a) Ing. K. K. , b) K. K. , a c) M. K. , všech zastoupených Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované Oblastní nemocnici Kladno, a.s., nemocnice Středočeského kraje, IČO: 272 56 537, se sídlem v Kladně, Vančurova 1548, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 263/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2015, č.j. 1 Co 137/2014-200, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2015, č.j. 1 Co 137/2014-200, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“ nebo „krajský soud“) rozsudkem ze dne 10. března 2014, č.j. 36 C 263/2012 - 168, rozhodl o uplatněném nároku na ochranu osobnosti podle ustanovení §11 násl občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) tak, že zčásti žalobě na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 obč. zák. vyhověl a zčásti ji zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně shledal, že ačkoliv se žalobci a) dostalo již náhrady škody za žalovanou způsobený zásah na základě rozsudku z roku 2010, a to ve výši 1.080.700,- Kč, tento rozsudek nebral v úvahu další zhoršení zdravotního stavu tohoto žalobce po právní moci uvedeného rozsudku. Krajský soud tak dospěl k závěru, že zásah, kdy žalovaná provedla operaci non lege artis, při níž došlo k infikování pacienta meningitidou, způsobil celou řadu následků, z nichž některé se projevily až s odstupem let. Podle lékařských zpráv došlo po roce 2012 u tohoto žalobce k epileptickým záchvatům, které měly za následek poranění hlavy s následným vnitřním krvácením a které nebyly v době vydání původního rozsudku vzaty v úvahu. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalobci b) a c) utrpěli také vysokou újmu, neboť pochybení žalované postupně a traumatizujícím způsobem vyřadilo jejich syna z běžného života.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“, „soud druhého stupně“, nebo „Vrchní soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím rozsahu odstavce I. změnil tak, že žalobu i v této části zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací žalované obsaženou v odvolání a shledal, že nárok uplatněný žalobou na náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv je již promlčený. Uvedl, že právo na náhradu nemajetkové újmy je třeba považovat za právo majetkové povahy a dochází proto k jeho promlčení v obecné tříleté době. Promlčecí doba u práva na ochranu osobnosti začíná běžet ode dne, kdy bylo možné právo u soudu uplatnit poprvé, tedy v dané věci od 20. 10. 2000 (den po neoprávněném zásahu). Podotkl, že nelze samozřejmě vyloučit postupné zhoršení zdravotního stavu, ale poukázal na to, že žalobce měl možnost uplatnit takové případné nároky žalobou na náhradu škody, pro niž je stanovena kromě objektivní promlčecí doby také promlčecí doba subjektivní. Taktéž neshledal uplatněnou námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, neboť podle jeho názoru žalobci měli již z lékařských zpráv před rokem 2010 o možných následcích vědomost, a nadto byly možné následky v rozsahu přiznané škody v rozsudku z roku 2010 u žalobce a) vzaty v úvahu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále již „dovolatelé“) včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 o.s.ř., když tvrdí, že otázka, kdy začíná běžet promlčecí doba v případě, dojde-li k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti, avšak důsledky tohoto zásahu se v plném rozsahu projeví až s několikaletým zpožděním, nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena. Dále tvrdí, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, přičemž dovolatelé za nesprávné právní posouzení pokládají to, že uplatněná námitka promlčení byla odvolacím soudem shledána jako právně relevantní a jsou toho názoru, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelé poukazují na to, že nebylo možné, aby se ve lhůtě tří let od zásahu domáhali svých práv z titulu ochrany osobnosti, neboť v té době nebyly ještě důsledky zásahu dostatečně známy. Domnívají se, že by rozhodným okamžikem, kdy mohli uplatnit své právo u soudu, měl být až okamžik stabilizace zdravotního stavu dovolatele a), tedy počátek roku 2010.
Kromě toho dovolatelé tvrdí, že odvolací soud nepostupoval správně, pokud uplatněnou námitku promlčení nároků dovolatelů akceptoval a neshledal ji v rozporu s dobrými mravy. Domnívají se, že by zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva. Dovolatelé b) a c) namítají, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal ve svém rozhodnutí s důvody zamítnutí žaloby vůči nim, ač sami nebyli do současné doby nijak odškodněni, přestože se do dnešního dne potýkají s obavou o svého syna, který je odkázaný na pomoc druhých. Z jejich pohledu je proto aplikace námitky promlčení ve vztahu k nim nemravná. Poukazují na to, že tuto námitku vznesl subjekt, který dotčený závažný zásah do práv všech žalobců způsobil, a zdůrazňují, že pro posuzování uplatnění námitky promlčení je třeba vycházet z individuálních okolností konkrétního případu. V této souvislostí odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2011, sp.zn. 30 Cdo 1975/2009. Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila v podání ze dne 1. června 2015 a uvedla, že podle jejího názoru je podané dovolání nedůvodné, neboť dovolatelé zaměňují subjektivní lhůtu týkající se náhrady škody na zdraví podle občanského zákoníku účinného do 31. prosince 2013 (dále opět jen „obč. zák.“) s lhůtou na uplatnění práva na ochranu osobnosti, ve kterém platí ale pouze promlčecí lhůta objektivní. Domnívá se, že z tohoto důvodu není námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, neboť dovolatel a) má možnost podat žalobu na náhradu škody a uplatnit tak svůj nárok na náhradu za újmu na zdraví.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolací soud konstatuje, že dospěl k závěru, že předmětné dovolání je přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na v dovolání popsaném vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud (jak bude popsáno dále), přes zřejmou snahu o opak, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
S ohledem na konstatovanou přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé dovolací soud je přezkoumal ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. a uzavřel, že toto dovolání je i důvodné.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však seznány v posuzované věci nebyly.
Podle ustanovení §11 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 uvedeného ustanovení zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením §11 obč. zák. a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002, sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva chráněná ustanovením §11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002).
Podle ustanovení §13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení v těchto případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. září 2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003 (resp. stejně tak další jeho rozhodnutí z tohoto období), byl založen na úvaze, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. se nepromlčuje. Poté však došlo ke změně judikatorní praxe v důsledku rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73, v sešitu č. 7/2009), jenž obsahuje závěr, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, který promlčení podléhá. Velký senát NS ČR v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že je to obsah nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu a na dispozitivním chování žalovaného.
Odvolací soud v napadeném rozsudku se správně – byť zřetelně pouze dílčím způsobem - zaměřil na to, zda námitka promlčení, která byla v daném případě vznesena, není ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy (tato úvaha pak byla určujícím a výlučným podkladem jeho rozhodnutí). Přes tuto skutečnost je třeba odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2012, č.j. 30 Cdo 3789/2010-133, v němž se mimo jiné konstatuje, že „ odvolací soud se v napadeném rozsudku současně nezabýval též otázkou, zda žalovaným uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). V této souvislosti je proto třeba poukázat na to, že ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však podle Ústavního soudu nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině jednoduchého – podústavního práva odrazem vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Vztahem námitky promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997 […], ve kterém uvedl: „Ustanovení §3 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení.“ Možnost rozporu námitky promlčení s dobrými mravy připouští i judikatura obecných soudů. „Uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. „Ústavněprávně je ustanovení §3 odst. 1 OZ oním místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva.“ V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 […] uvedl Ústavní soud, že „vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. srpna 2010 na pozadí stížnosti brojící proti závěrům soudů o promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích za zásah do osobnostních práv spočívající v eventuálním zanedbání lékařské péče mimo jiné konstatoval, že: Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině práva podústavního je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení (srov. nález ze dne 5. 8. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 3168/09). Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům (srov. mutatis mutandis nález ze dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08). Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou (srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 544/2000 […]).“
Odvolací soud se sice při svém rozhodování vyložených zásad dotkl, ale podle názoru dovolacího soudu je vyložil příliš restriktivním způsobem, čímž se ve své podstatě odchýlil od ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Podle názoru dovolacího soudu za daného stavu řízení nelze vyloučit, že akceptace vznesené námitky promlčení může znamenat pro žalobce nepřiměřeně vážný postih, takže výsledek sporu by nebylo možné hodnotit jako souladný se zásadou spravedlnosti.
V souzené věci odvolacím soudem přijatý závěr o tom, že uplatněním námitky promlčení žalovaná nezneužila svého práva na úkor žalobců, se dovolacímu soudu nejeví jako přesvědčivě zdůvodněný, resp. za dosavadního stavu řízení za přiléhavý. Je nepochybné, že žalobci nárok uplatnili v období navazujícím na dobu, kdy došlo ke změně nazírání dovolacího soudu na otázku nepromlčitelnosti, resp. promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák., a tím i k zásadnímu obratu v jeho dosavadní rozhodovací praxi vycházející z premisy, že tento nárok se nepromlčuje. Nelze přitom pominout fakt specifika postupného vývoje obtíží prvního žalobce, jejichž původ tkví v zásahu do jeho osobnostní sféry způsobeném žalovanou, přičemž taková situace současně indukuje dotčení osobnostní sféry ostatních dvou žalobců.
Je třeba vzít v úvahu, že ačkoliv dovolatel a) již částečné kompenzace dosáhl v rámci řízení o náhradu škody v roce 2010, jeho stav se zcela zřejmě dále zhoršil. Dovolací soud nesouhlasí s posouzením odvolacího soudu, podle kterého bylo možné takové následky již v roce 2010 očekávat, přičemž byly možné zhoršující se následky vzaty v úvahu při stanovení výše náhrady škody. Podle posudku 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy ze dne 25. srpna 2010, ze kterého vycházel soud při určení výše náhrady v roce 2010 , „byl stav žalobce a) z větší míry stabilizovaný, ne však kompletně.“ Podle zprávy „nelze odhadnout, zda dojde k úplnému vyléčení, ale i v případě vyléčení bude riziko k rozvoji další duševní poruchy v době zvýšené zátěže.“ Stav, který ale nastal po roce 2010, nijak očekávaný nebyl a ani být nemohl. Epileptické záchvaty počaly až v roce 2012, přičemž v roce 2013 dovolatel a) utrpěl několik záchvatů za sebou, jejichž následkem byla porucha vědomí, fraktura lebky a krvácení do mozku. V roce 2012 mu byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně a byl konstatován pokles pracovních schopností o 70%. Podle názoru dovolacího soudu je tak pochybné (resp. patrně zřejmě vyloučené) zda mohly být takovéto pozdější následky v původním rozhodnutí v řízení o náhradu škody (nadto tedy v řízení typově odlišném od řízení o ochranu osobnosti) v roce 2010 vzaty v úvahu.
Současně je třeba zmínit skutečnost, že lze usuzovat zcela rozdílné odborné postavení obou sporných stran. Zatímco žalovaná jako poskytovatel zdravotní služby měla profesionální i etickou povinnost provést zdravotní úkon lege artis, resp. současně veškeré předpoklady k posouzení, zda takový výkon byl takto skutečně proveden, zejména žalobce a) takovýmito předpoklady objektivně vybaven nebyl a není. Je nepochybné, že tato pozice účastníků je zcela nesouměřitelná, takže bylo na odvolacím soudu vznesenou námitku žalovanou posuzovat se zvláštní pečlivostí a obezřetností. Na bedlivé zvážení těchto aspektů v jejich komplexnosti se však odvolací soud v podstatě vůbec nezaměřil, když faktický postoj žalované k jí vznesené námitce promlčení z hlediska požadavku obsaženému v ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nijak neověřil a ani nezhodnotil.
Dále lze poukázat na skutečnost, že pod zřejmým vlivem evropské judikatury dospěly soudy k obecně přijímanému závěru, že neoprávněným porušením práva na život (resp. zdraví) jedné fyzické osoby může dojít i k neoprávněnému zásahu do práva na soukromí druhé fyzické osoby, a v důsledku toho např. i k uložení peněžité náhrady podle §13 odst. 2 obč. zák. ve prospěch této druhé fyzické osoby. Podle tohoto širšího pojetí újmy u osobního soukromí, které takto zastává i Ústavní soud, „respektování soukromého života zahrnuje do určité míry i právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi“. Součástí soukromého života se proto stává rodinný život zahrnující i vztahy mezi manžely i blízkými příbuznými, neboť součástí rodinného života jsou nejen jejich sociální a morální vztahy, nýbrž také zájmy materiální povahy přispívající k rozvoji osobnosti každého z nich (obdobně srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 517/99, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 154/2007, nebo např. Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004). Jisté přitom je, že zásah proti právu na soukromí (rodinný život) ostatních členů rodiny je ve skutečnosti vždy až odvozeným od prvotního zásahu do práva na ochranu osobnosti, jímž byl postižen jeden z jejích členů.
Analogicky je třeba přistupovat i k případům, kdy je rodinný život dotčen ne sice přímo smrtí člena rodiny, ale jiným jeho závažným postižením způsobeným výrazným dotčením jeho práva na ochranu osobnosti (zpravidla v důsledku jiného zásahu do jeho tělesné integrity), které se pak projevuje v narušení standardních vztahů a fungování konkrétního rodinného společenství a dotýká se tak jeho příslušníků. Je nepochybné, že rodinu je třeba chápat jako „živý organizmus“, který podléhá vývoji, včetně potencionálních změn v inkorporaci osob, které k takové rodině patří, které se s ní ztotožňují, a na něž se tak vztahuje právo na rodinný život podmíněný touto rodinou. V souzeném případě jde nepochybně o otázku dotčení osobnostní sféry žalobců b) a c) (je ovšem současně věcí posouzení míry, v jaké se jich příslušný zásah dotýká).
Proto dovolací soud poukazuje na to, že odvolací soud ve svém rozsudku nijak neodůvodnil aplikaci námitky promlčení vůči dovolatelům b) a c), kteří se původního řízení v roce 2010 neúčastnili, a tudíž nemohla být jejich újma předjímána rozsudkem pocházejícím z té doby.
Protože právní posouzení odvolacího soudu je z výše vyložených důvodů nesprávné a protože soud shledal, že je třeba o věci znovu rozhodnout, Nejvyšší soud postupem podle ustanovení §243e o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2015
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu