ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1365.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 1365/2016-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2016 o dovolání obviněného Z. O., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 12 To 21/2016, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 6/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. O. odmítá.
Odůvodnění:
I .
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. 3 T 6/2015, byl obviněný Z. O. uznán vinným pod body 1), 3) – 7) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to finančních částek 12 732 Kč a 120 €. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest propadnutí věci, a to kovové krabičky s logem STR8, digitální váhy zn. Las Vegas a digitální váhy zn. Platinium. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění v rozsudku blíže uvedených.
2. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině i trestech ohledně obviněných J. F., M. D. a M. Š.
3. O odvoláních, která proti výše citovanému rozsudku podali prostřednictvím svých obhájců jednak obvinění J. F., M. D. a Z. O., jednak v neprospěch těchto obviněných státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 12 To 21/2016 tak, že z podnětu odvolání obviněných podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ve vztahu k těmto obviněným napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Současně podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Z. O. uznal vinným pod body 1), 3) – 5) a 7) pokusem zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a podle §283 odst. 3 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci, a to finančních částek 12 732 Kč a 120 €. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému rovněž uložil trest propadnutí věci, a to kovové krabičky s logem STR8, digitální váhy zn. Las Vegas a digitální váhy zn. Platinium.
4. Stalo se tak na podkladě skutkového zjištění, že obvinění J. F., M. D., Z. O. a M. Š.:
v blíže nezjištěné době od září roku 2013 do 26. 8. 2014 na území okresu T. obchodovali bez příslušných povolení s metamfetaminem, který si opatřovali od dosud neustanovených osob zejména prostřednictvím Z. O., a opakovaně jej po předchozích dohodách prodávali v bytě J. F. v prvém patře naproti schodišti domu čp. ..... ulice U N. v T., za cenu 40 € za 1 gram jednak rakouským kurýrům E. S., a D. K., do Rakouska s vědomím, že droga bude v této zemi distribuována dalším odběratelům – prostřednictvím S. I. A., družky E. S., byla prodávána osobám R. W., N. L. M., M. H., G. H., P. Z., D. O., P. G., a jednak obžalovaní metamfetamin prodávali osobě B. vystupující v souladu s ustanovením §102a tr. ř., když obžalovaná J. F. organizovala a domlouvala s odběrateli i dodavateli jednotlivá množství a dobu převzetí metamfetaminu a M. D. drogu odběratelům vážil a předal i převzal za ni finanční hotovost, a to nejméně
1)
v období od září 2013 do 15. 5. 2014 obvinění J. F. a Z. O. opakovaně prodali nejméně v sedmi případech vždy po 20 g metamfetaminu a částce 800 € E. S. nejméně celkem 140 g metamfetaminu,
2)
dne 10. 5. 2014 obviněná M. Š. za provizi 1 g metamfetaminu po předchozí dohodě v K. seznámila D. K., s obviněnými J. F. a M. D., kteří mu poté v bytě J. F. téhož dne, a pravděpodobně dne 28. 5.2014 za přítomnosti M. Š. prodali po 10g metamfetaminu za 400 €,
3)
dne 12. 6. 2014 kolem 15.30 hod. obvinění J. F. a Z. O. prodali osobě B. množství 46,31 g metamfetaminu o účinnosti 76,5 % a obsahu 35,43 g báze metamfetaminu, za částku 1.900 €,
4)
dne 8. 7. 2014 kolem 17.00 hod. prodali J. F., Z. O. a M. D. osobě B. celkem 99,75 gramů metamfetaminu o účinnosti 80 % a obsahu 79,8 g báze metamfetaminu, za částku 4.000 €,
5)
dne 22. 7. 2014 kolem 15.45 hod. prodali J. F., Z. O. a M. D. osobě B. celkem 185,75 g metamfetaminu o účinnosti 74,1 % a obsahu 137,71 g báze metamfetaminu za částku 8.000 €,
6)
od konce května 2014 do 14. 8. 2014 v T. J. F. a M. D., v bytě J. F., prodali D. K. nejméně v pěti případech čtyřikrát po 10 g metamfetaminu přesně nespecifikované čistoty a 14. 8. 2014 celkem 21 g metamfetaminu o účinnosti 73,8 % a obsahu 15,5 g báze v ceně 40 € za 1 g, nejméně celkem 61 g,
7)
dne 26. 8. 2014 kolem 16.15 hod. prodali J. F., Z. O. a M. D. osobě B. celkem 295,51 g metamfetaminu o účinnosti 80 % a obsahu 236,4 g báze metamfetaminu za částku 12.000 €, a dále mu nabídli ke koupi 40g metamfetaminu o účinnosti 80 % a obsahu 32,11 g báze metamfetaminu, který bezprostředně předtím do bytu přinesl Z. O., což B. odmítl s odůvodněním, že nemá dostatek finanční hotovosti, a následně byli zadrženi Policií ČR,
přičemž metamfetamin je uveden jako psychotropní látka v seznamu č. 5 přílohy č. l. nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek.
5. Tímtéž rozsudkem soud druhého stupně rovněž nově rozhodl o vině i trestech ohledně obviněných J. F. a M. D. Současně podle §256 tr. ř. zamítl odvolání státní zástupkyně.
II.
6. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Z. O. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. V rámci své dovolací argumentace k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku, které spatřuje v tom, že pokud soud jeho jednání právně kvalifikoval jako pokus zvlášť závažného zločinu dle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tedy shledal naplnění znaku „ve velkém rozsahu“, je tento právní závěr v rozporu se stávající judikaturou a platnou právní úpravou. V dané souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, a na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013. Vytýká, že v projednávané věci nebylo zjištěno, v jaké kvalitě byla látka ve skutku ad 1), když ostatní zajištěná látka byla o obsahu 521,46 g báze metamfetaminu ve formě hydrochloridu. Není tedy možné dojít k závěru, že došlo k naplnění kvalifikačního znaku spáchání mu přisouzeného činu „ve velkém rozsahu“. Za nesprávný též označuje závěr soudů, že pokud ve skutku ad 1) měl disponovat s látkou o obsahu 103,32 gramů báze hydrochloridu metamfetaminu s tím, že když zajištěná droga byla v čistotě od 73,8 % do 80 %, pak i nezajištěná droga měla mít minimálně čistotu 73,8 %. V tomto směru namítá, že ke kvalitě či původu nezajištěné látky nebyly soudem zajištěny žádné důkazy, z nichž by bylo možno vyvodit, že se jednalo o drogu v určité kvalitě. Poukazuje, že ze stanoviska Tpjn 301/2013 vyplývá, že „obvyklá“ kvalita drogy pervitin je o čistotě cca 40 %. S ohledem na zásadu presumpce neviny není možné předpokládat vyšší obsah báze toliko z množství báze zajištěné látky, která by sama o sobě nenaplnila znak „velkého rozsahu“. Podotýká, že znak „ve velkém rozsahu“ by nebyl naplněn ani v případě, že by nezajištěná látka měla čistotu předpokládanou citovaným stanoviskem (tj. 40 %), neboť i poté by celkové množství účinné látky činilo maximálně 577,45 g báze metamfetaminu ve formě hydrochloridu. Zdůrazňuje, že pokud není známa čistota nezajištěné látky a nejsou dány ani žádné poznatky o tom, že by se mělo jednat o látku s účinky odlišnými od běžné drogy, je nutné vycházet z celkového množství zajištěné látky, tj. řídit se násobkem údaje uvedeného v příloze ke stanovisku sp. zn. Tpjn 301/2013. Domnívá se tedy, že skutky, jimiž byl uznán vinným, měly být kvalifikovány maximálně podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný konstatuje, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces tím, že ve věci byl fakticky nasazen a použit agent, ačkoliv procesně byl povolen pouze předstíraný převod. Pokud osoba „B.“ cíleně klamala o své identitě, vydávala se za jinou osobu a při kontaktu s obviněnými popírala svou příslušnost k policii, bylo tímto postupem orgánů činných v trestním řízení porušeno jeho právo na spravedlivý proces. V daném případě vystupovala osoba „B.“ jako agent dle §158e tr. ř., což musí být povoleno soudcem vrchního soudu, to se však v projednávaném případě nestalo. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 730/2015 zároveň namítá, že jednání osoby „B.“ bylo v daném případě nedovolenou policejní provokací co do množství prodané látky, neboť policie sama rozhodla o rozsahu páchání údajné trestné činnosti, když nákupy u skutků ad 3) – 5) a ad 7) byly zcela v její režii. Rovněž nebyla prokázána shoda látky, kterou obvinění měli agentovi předat, s látkou, která byla předána k expertíze. Ve vztahu k jednání pod body 5) a 7) obviněný namítá, že jeho vina je prokazována pouze odposlechy telekomunikačního provozu, z nichž však jeho přímá účast na obchodu s drogami, ani míra jeho zapojení nevyplývá. Neexistuje tak žádný důkaz, že by se v uvedený den s ostatními spoluobviněnými setkal a drogu jim předal.
Obviněný rovněž nesouhlasí s aplikací právní úpravy, která skutkovou podstatu mu přisouzeného trestného činu definuje pomocí podzákonných norem. Podle §289 odst. 1, 3 tr. zákoníku zákon stanoví, co se považuje za omamné a psychotropní látky. Od 1. 1. 2014 to však nestanovuje zákon, ale podzákonný předpis. Celé jeho trestní stíhání je tedy nezákonné, neboť ustanovení §44c zák. č. 167/1998 Sb. je v rozporu s trestním zákonem a s čl. 39 Listiny základních práv a svobod, když seznam omamných a psychotropních látek je stanoven jen podzákonným předpisem. Úprava návykových látek je tak v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Konstatuje, že obdobná problematika již byla řešena v nálezu Ústavního soudu, vydaném ve Sbírce zákonů pod č. 259/2013 Sb., kdy Ústavní soud přisvědčil tomu, že stanovit hranice pro spáchání trestného činu podzákonným předpisem je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a na základě toho došlo ke zrušení části §289 odst. 2 tr. zákoníku. Podle obviněného nelze souhlasit s argumentací, že „zákonem“ je v tomto případě §44c zákona č. 167/1998 Sb., neboť jde pouze o zmocňovací ustanovení a samotná definice těchto látek se nachází v podzákonném předpise. Nelze souhlasit ani s argumentem, že prováděcí předpis odkazuje na Jednotnou úmluvu o omamných látkách a Úmluvu o psychotropních látkách, což jsou mezinárodní smlouvy, neboť se jedná o úmluvy zahrnuté do českého právního řádu vyhláškami Ministerstva zahraničních věcí, ratifikované pouze souhlasem vlády, nikoli parlamentu, tedy zcela zřejmě jde o podzákonné předpisy.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný vytýká, že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, pokud mu byl uložen trest propadnutí věci, a to finančního obnosu ve výši 12 732 Kč a digitálních vah. Namítá, že v případě finančního obnosu nelze mít za prokázané, že se jedná o věc, kterou získal trestným činem nebo jako odměnu za něj, neboť v projednávané věci s českými korunami nebylo nikdy obchodováno, naopak mu přisouzené obchody probíhaly v eurech. Rovněž neexistuje důkaz, který by svědčil pro závěr, že by byl vlastníkem zajištěné hotovosti, zajištěných digitálních vah a krabičky. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně s ohledem na skutečnost, že vykonává uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, navrhl, aby byl propuštěn na svobodu bez toho, že by bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby.
7. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podanému dovolání vyplývá, že námitky obviněného v dílčích částech uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu sice odpovídají, s těmito se však neztotožňuje. Pokud jde o námitku stran nenaplnění znaků „velkého rozsahu“, akceptuje názor obviněného, že obecně nelze přepočítávat objem čisté tzv. účinné látky ze zajištěné dodávky drogy na jiné dílčí dodávky, které zajištěny nebyly. V daném případě však jednání obviněného zapadá do kontextu jeho obchodování s pervitinem, který byl ve všech zjištěných případech značně vysoké čistoty nad 70 % objemu metamfetaminu báze. Ze skutkových zjištění soudů navíc nevyplývá, že by se v daném případě mělo jednat o hydrochlorid metamfetaminu a hranice velkého rozsahu tak činí 500 gramů účinné látky, nikoli 600 gramů, kteroužto hranici obviněný přesáhl i v případě, pokud by nebylo přihlíženo k propočtenému množství 103,32 gramů metamfetaminu báze dle bodu 1) rozsudku vrchního soudu. Ovšem i v případě, že by rozhodná byla obviněným namítaná hranice 600 gramů, bylo možno v souladu s metodologií rozvedenou v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, dospět k závěru, že s ohledem na délku doby páchání trestné činnosti a výrazně vysokou čistotu distribuované psychotropní látky se obviněný judikatorně stanovené hranici dostatečně přiblížil. V daném případě tak o naplnění znaku „ve velkém rozsahu“ relevantní pochybnosti nevznikají. Za neopodstatněné a nepravdivé označil státní zástupce tvrzení obviněného, pokud s odkazem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013, namítá, že v případě pervitinu je třeba za obvyklou kvalitu považovat drogu obsahující nejméně 40 % účinné látky. Uvádí, že relace hodnot mezi množstvím účinné látky a celkovým objemem drogy má v tomto směru význam pouze pro určení množství většího než malého, jakožto spodní hranice trestnosti v případě trestného činu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti státní zástupce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 11 Tdo 811/2015, v němž byla obsahově totožná argumentace poukazující na uvedenou relaci obou hodnot (tj. účinná látka x celkový objem směsi) dle citovaného stanoviska posouzena jako zavádějící a chybná. Naopak zdůraznil, že tzv. obvyklá kvalita drogy je v soudní praxi posuzována na podkladě empirických, popřípadě analytických poznatků, neboť v závislosti na jednotlivých článcích distribučního řetězce může být taková kvalita značně variabilní. Poukázal, že v předmětné věci se ohledně zajištěných dodávek vždy jednalo o látku v nadstandardní čistotě a hledisko „obvyklé kvality“ drogy tak obviněnému nemůže nijak prospět. Státní zástupce odmítl rovněž námitky zpochybňující zákonnost ve věci použitých operativně pátracích prostředků, zejména tvrzení, že osoba „B.“ byla fakticky agentem, neboť jak přiléhavě vysvětlil i odvolací soud (srov. str. 7 jeho rozsudku), se o činnost agenta nejednalo. Nedůvodnou shledal rovněž námitku, že policejní orgán určil rozsah spáchání trestné činnosti, když naopak ze závěrů soudů obou stupňů vyplývá, že osoba „B.“ byla do věci angažována až za situace, kdy bylo zjištěno, že obvinění disponují značnými objemy pervitinu, a dovolatel, který se v jednom případě pokusil osobě „B.“ vnutit další množství pervitinu nad rámec jeho objednávky, byl i bez činnosti policie schopen uspokojit v podstatě neomezeně poptávku po značných objemech pervitinu. V daném případě se tedy o zákonem reprobovanou policejní provokaci nejednalo, přičemž touto námitkou se ve smyslu příslušné judikatury (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 497/2012) soudy dostatečně zabývaly. Opodstatněnou neshledal státní zástupce rovněž námitku ohledně neoznačení zakoupené drogy pro další účely trestního řízení, neboť zde obviněný pouze polemizuje s konkrétním procesním postupem policejního orgánu, aniž předkládá relevantní skutečnosti nasvědčující tomu, že v případě jednotlivých dodávek došlo k jakémukoli omylu. Pokud jde o výhradu, že o vině obviněného pod body ad 5) a ad 7) napadeného rozsudku svědčí toliko důkaz provedeným odposlechem, státní zástupce konstatoval, že v daném případě se ve smyslu ustálené judikatury jednalo o jediné jednání, přičemž celkovou důkazní situaci nelze posuzovat izolovaně ve vztahu k jednotlivým zjištěným dílčím částem takového jednání, ale naopak z celkového komplexu vzájemně provázaných důkazů svědčících o vině obviněného v celém přisouzeném rozsahu. Uvedené námitky nelze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod, neboť jde toliko o polemiku s procesním postupem orgánů činných v trestním řízení a skutkovými zjištěními soudů, přičemž tyto obsahově nedosahují parametrů porušení práva na spravedlivý proces, což by odůvodňovalo průlom do skutkových zjištění soudů. K námitce údajné protiústavnosti aplikované právní úpravy státní zástupce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 344/2016, v němž se k obsahově zcela totožné námitce obšírně a z ústavněprávních pozic vyjádřil v tom směru, že namítaná právní úprava z ústavněprávních hledisek zcela obstojí a neshledal důvod pro předložení věci Ústavnímu soudu k provedení kontroly ústavnosti ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podle státního zástupce podřadit výhradu dovolatele proti výroku o trestu. Touto námitkou se odvolací soud zabýval, přičemž s poukazem na skutková zjištění dovodil, že v případě částky v korunách českých se jedná o výnos z trestné činnosti, když obviněný objektivně jakožto nezaměstnaný s čistým příjmem 5 500 Kč mimo posuzovanou trestnou činnost nemá žádné významnější legální zdroje příjmů (srov. str. 11 rozsudku odvolacího soudu). Uložený trest propadnutí věci ve vztahu k takto zajištěné finanční částce státní zástupce shledal správným a zákonu odpovídajícím. Ve vztahu k měně, v níž probíhaly obchody s pervitinem uvedl, že i kdyby konkrétní zajištěná částka nebyla přímou platbou za uskutečněný drogový obchod ve smyslu §70 odst. 1 tr. zákoníku, v úvahu by připadalo uložení trestu propadnutí věci ve vztahu k této částce ve smyslu §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za zákonné označil státní zástupce rovněž uložení trestu propadnutí věci – digitálních vah, když soudy, i přes absenci daktyloskopických stop, dospěly k přesvědčivému závěru, že váhy náležely obviněnému a sloužily pro účely jím prováděné distribuce pervitinu. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného Z. O. je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují obviněným uplatněné dovolací důvody, jejichž skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
10. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
11. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem). K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
IV.
12. Z popsaných důvodů je nutno za irelevantní považovat výhrady obviněného, jimiž napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení, čímž ovšem uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání tak mimo jiné rozebírá celkovou důkazní situaci a nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů (konkrétně tvrzením, že nebyla jeho vina plně prokázána, že nebylo zjištěno, že byl hlavním dodavatelem pervitinu, zpochybňuje totožnost látky, kterou měl převzít „B.“ s látkou předanou k expertíze atd.), a celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se trestné činnosti nedopustil v rozsahu kladeném mu za vinu. Nejvyšší soud se také ani nemohl zabývat námitkami, v nichž obviněný zpochybňuje procesní použitelnost získaných důkazů, neboť jde o výhrady procesně právní povahy směřující především proti úplnosti a způsobu vyhodnocení provedených důkazů. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.
13. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
14. Pod uplatněný ani žádný jiný z dovolacích důvodů nelze také podřadit výtku procesněprávní povahy ve vztahu k použitým operativně pátracím prostředkům orgány činnými v trestním řízení spočívající v tvrzení, že ve věci byl fakticky nasazen a použit agent – policista Rakouské republiky, vystupující pod jménem „B.“, ačkoliv procesně byl ve věci povolen pouze předstíraný převod.
K uvedené problematice Nejvyšší soud tak jen ve stručnosti konstatuje, že podle §59 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „z. m. j. s.“) na území České republiky může být použit jako agent nebo provést předstíraný převod příslušník zahraničního bezpečnostního sboru, přičemž předstíraný převod příslušníkem zahraničního bezpečnostního sboru pro účely trestního řízení vedeného v České republice v přípravném řízení povoluje státní zástupce vrchního státního zastupitelství (§59 odst. 4 z. m. j. s.).
Podle ustanovení §158c odst. 1, 2 tr. ř. platí, že předstíraným převodem provedeným na základě písemného povolení příslušného státního zástupce se rozumí mimo jiné předstírání koupě, prodeje nebo jiného způsobu převodu předmětu plnění včetně převodu věcí, k jejímuž držení je třeba zvláštního povolení nebo která pochází z trestného činu. Podle skutkových zjištění soudů spočívala řádně povolená činnost rakouského policisty vystupujícího pod jménem „B.“ právě pouze v předstírání koupě obviněným nabízeného metamfetaminu ve smyslu shora citovaného ustanovení o předstíraném převodu, aniž by se jednalo o nějaké další jeho aktivity naplňující již činnost agenta podle §158e tr. ř. Ostatně se stejnou námitkou se již v rámci odvolacího řízení dostatečně vypořádal i odvolací soud (str. 8 rozsudku).
Pokud jde o případy předstíraného převodu, je v této souvislosti třeba připomenout řešení otázky vyloučení nepovolené ingerence státní moci ve smyslu tzv. policejní provokace v aplikační praxi soudů. V tomto směru lze zejména odkázat na podrobné zpracování judikatorních hledisek rozhodných pro posouzení zákonnosti operativně pátracích prostředků vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 497/2012. K tomu lze uvést též stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014 (uveřejněné pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr.), jež se sice primárně týká provádění zkoušky spolehlivosti, ale současně přehledně shrnuje celou dosavadní judikaturu k problematice policejní provokace. Problematika provokace ze strany policie ve vztahu k institutu předstíraného převodu je předmětem některých dalších rozhodnutí jak Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu. Lze odkázat zejména na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, podle něhož je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy, pakliže jednání státu (v dané věci Policie) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání, apod.). Jinými slovy nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání. Nadto Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. III. ÚS 291/03, judikoval, že pokud má být výsledku předstíraného převodu užito jakožto důkazu v trestním řízení, je třeba vyloučit jakékoliv pochybnosti o okolnostech užití tohoto prostředku. V tomto kontextu je třeba zdůraznit, že i v případech předstíraného převodu (§158c tr. ř.) se příslušní policisté vždy určitým způsobem zapojují do skutkového děje a nemohou tedy vystupovat pod svou skutečnou identitou, ale nepřípustný je především takový jejich zásah, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 6 Tdo 458/2004). Obecně lze tedy uvést, že nelze připustit, aby policie vyvíjela vůči komukoliv přímé aktivity s cílem, aby spáchal trestný čin. Přestože v posuzované věci jde o opakované předstírané převody, rozhodující je zjištění, že to nebyla policie, kdo vyvolal páchání předmětné trestné činnosti obviněným, když obviněný (a spoluobvinění) tuto trestnou činnost páchal již před použitím předstíraného převodu. Obviněný rozhodně nepojal úmysl spáchat trestný čin až v důsledku aktivity policie. Při opakovaných předstíraných převodech je třeba také posoudit, z jakého důvodu k nim došlo, přičemž v posuzované věci to bylo zjevně z toho důvodu, aby byli odhaleni všichni spolupachatelé či jiné osoby podílející se na páchání této trestné činnosti. Dále je třeba zdůraznit, že při předstíraných převodech nesmí být použito takových metod, jako je jednání bezprostředně vedoucí jiného k spáchání či dokonání trestného činu, ale i zneužívání přátelství, sympatií nebo podobného druhu náklonnosti, neobvyklých lákadel a příležitostí, poskytnutí záruk nebo přesvědčování, že jeho čin nebude trestně stíhán apod. Stát – a jeho jménem jednající policie – nesmí nikdy nikoho stavět do situace, která se liší od běžného nebo typického způsobu předsevzetí spáchat trestný čin. Připustit však nelze ani to, aby policisté aktivně vytvářeli podmínky pro to, aby jimi vytipovaná osoba uskutečnila svůj úmysl trestný čin spáchat, pokud aktivitě policie nepředcházelo její jednání, jímž tento úmysl navenek demonstrovala. Z hlediska toho, zda je namístě považovat určitou aktivitu policie za nepřípustnou provokaci trestné činnosti, je zásadní, co vedlo osobu, která se následně dopustila trestněprávně postižitelného činu, k jeho spáchání: jestli se rozhodla sama či společně s dalšími spolupachateli nebo zda k jejímu rozhodnutí výlučně přispěla skrytá aktivita policie, resp. zda ve chvíli, kdy se s takovou osobou dostal do kontaktu policista, již měla záměr dopustit se určitého konkrétního jednání naplňujícího znaky některého trestného činu, a zda policie přistoupila např. k provedení předstíraného převodu věci až v době, kdy taková osoba již podnikala kroky, které směřovaly ke spáchání trestného činu, anebo dokonce již poté, co dokonce započala s jeho pácháním.
Z těchto hledisek považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že oba nižší soudy se uvedenou námitkou v souladu se shora citovanou judikaturou podrobně zabývaly, přičemž odvolací soud správně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že osoba „B.“ nevystupovala v trestním řízení jako agent podle §158e tr. ř., ale pouze jako policista, který ve smyslu §158c odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vykonává předstíraný převod, přičemž použití policisty cizího státu k předstíranému převodu umožňuje ustanovení §59 odst. 1, 4 z. m. j. s. Jak z obsahu spisového materiálu vyplývá, na základě povolení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 6. 2014, byl podle §158c odst. 2 tr. ř. ve spojení s §59 odst. 1, 4 z. m. j. s. povolen pro účely trestního řízení vedeného Národní protidrogovou centrálou SKPV, Expozitura Ústí nad Labem, pod ČTS: NPC-984/TČ-2014-222300, předstíraný převod věci – a to nákup metamfetaminu (pervitin), i opakovaný, příslušníkem zahraničního bezpečnostního sboru – příslušníkem rakouské policie, a to na dobu od 10. 6. 2014 do 30. 9. 2014 (č. l. 41–42 spisu). Ohledně námitky dovolatele, že ze strany policisty realizujícího předstíraný převod byl spolu s ostatními spoluobviněnými k trestné činnosti provokován, naopak odvolací soud správně zdůraznil, že tento jejich trestnou činnost nijak nevyvolal, ale vstoupil do již „rozjetého vlaku“ jakožto odběratel psychotropní látky. Na základě těchto zjištění je možné učinit závěr, že obvinění již před setkáním se skrytým policistou vystupujícím pod jménem „B.“ předmětnou trestnou činnost prováděli, a to zcela nezávisle na jeho osobě, tedy ještě před jeho vstupem do věci, resp. v mezidobí, tj. mezi jím uskutečněnými odběry drog. Vstupem policejního orgánu do jejich nelegálního obchodu s drogou tak byl realizován pouze určitý rozsah obviněnými již páchané drogové trestné činnosti, aniž by k této byli jakýmkoli způsobem vyprovokováni. Policie tak využitím předstíraných převodů věcí nevyprovokovala u obviněných spáchání posuzovaného trestného činu, neboť ti se již podstatně dříve dopouštěli protiprávního jednání spočívajícího v obchodu s drogami, který však bylo reálné uskutečnit i bez přispění policie. V žádném případě nešlo o situaci, kdy až kontakt policie s obviněnými v nich vyvolal rozhodnutí spáchat trestný čin (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1366/2003). Nepochybně se tedy nejednalo o případ, v němž se pachatelé až v důsledku aktivity policie rozhodnou spáchat trestný čin. Nutno odmítnout rovněž námitku, že to byl policejní orgán, kdo určil rozsah spáchání trestné činnosti, neboť jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů, osoba „B.“ byla do věci angažována až na základě zjištění, že obvinění disponují pro účely distribuce značnými objemy pervitinu. V jednom případě se jeho osobě naopak dovolatel pokusil vnutit další objem pervitinu nad rámec jím učiněné objednávky. Ani obecně vznesená námitka spočívající v tvrzení, že látka zajištěná v rámci předstíraného převodu nebyla řádně označena a není tak zřejmé, jaká látka byla ve věci vlastně zkoumána a zda se jednalo o totožnou látku, jež „B.“ předali, nemá žádný podklad v provedeném dokazování a jde jen o spekulativní úvahy dovolatele. Je zjevné, že v daném případě se o zákonem reprobovanou policejní provokaci nejednalo a k namítanému porušení práva na spravedlivý proces postupem orgánů činných v trestním řízení, jež by v dovolacím řízení odůvodňovalo průlom do skutkových zjištění soudů, podle Nejvyššího soudu nedošlo. Z těchto důvodů je také nepřípadný poukaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 23015, sp. zn. 11 Tdo 730/2015.
15. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož, právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Lze tak učinit dílčí závěr, že tyto obviněným vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotněprávních, a proto žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají. Ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu takové námitky přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, aj.). Nejvyšší soud přitom neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných ve věci dosud činnými soudy s ohledem na respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). Proto pokud by dovolatel uplatnil pouze takové výhrady, musel by Nejvyšší soud postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a podané dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
16. Na straně druhé za relevantní ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud shledal námitky obviněného směřující do oblasti právního posouzení skutku spočívající v tvrzení, že jeho jednání bylo chybně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ačkoliv ze skutkových zjištění nevyplývá, že by se mu přisouzeného jednání dopustil ve „velkém rozsahu“.
17. Zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, spáchá-li tento čin ve velkém rozsahu.
18. Předně je třeba uvést, že Nejvyšší soud sjednotil výklad zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku usnesením velkého senátu trestního kolegia ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 (uveřejněno pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr.). Dostatečným východiskem pro stanovení příslušných rozsahů uvedených v této skutkové podstatě je určitý násobek množství omamné či psychotropní látky nebo přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, které je, resp. bylo, podle nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb., označeno jako „množství větší než malé“ (příloha č. 2 k citovanému nařízení vlády – k tomu též níže uvedený výklad). Přiměřeným násobkem „množství většího než malého“, od něhož je třeba odvíjet vymezení pojmů „větší rozsah“, „značný rozsah“ a „velký rozsah“ je pak považován vždy desetinásobek mezi uvedenými pojmy. Nejvyšší soud považuje desetinásobek za přiměřený k vyjádření rozdílu mezi uvedenými pojmy, aby tím byla plynule, s odpovídajícím odstupem a dostatečně diferencovaně vystižena gradace těchto znaků charakterizujících rozsah spáchání činu, a tím i jeho závažnost. Takový násobek zároveň umožní náležitě a s potřebnou mírou individualizace postihnout všechny obvyklé případy, které se v praxi vyskytují, aniž by na straně jedné zbytečně oslaboval trestněprávní ochranu společnosti před rozsáhlejšími trestnými činy (např. požadavkem na tak velké množství drogy, jež nebývá běžné), nebo na straně druhé přepínal trestní represi u méně závažných činů (např. zbytečným zpřísňováním trestní sazby tam, kde by jinak bylo možné využít alternativní řešení trestní věci). V konkrétní rovině to tedy znamená, že „větším rozsahem“ je desetinásobek množství většího než malého, „značným rozsahem“ je desetinásobek takto určeného většího rozsahu a „velkým rozsahem“ pak je desetinásobek takto určeného značného rozsahu.
19 . Podle výkladu přijatého shora uvedeným rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu a podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., se u pervitinu – metamfetaminu za „množství větší než malé“ považuje více než 1,5 gramů drogy pervitinu, která musí obsahovat nejméně 0,5 g účinné psychotropní látky metamfetaminu či 0,6 gramů soli hydrochloridu metamfetaminu, a znak „velký rozsah“ je tak dán hranicí 1500 gramů drogy pervitinu při obsahu alespoň 500 gramů účinné látky metamfetaminu či 600 gramů účinné látky v případě soli hydrochloridu metamfetaminu. Z tohoto množství drogy lze vycházet i za situace, že v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu nálezem ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, pozbývá dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů (tj. dnem 23. 8. 2013) platnosti §2 a příloha č. 2 již citovaného nařízení vlády č. 467/2009 Sb.
20. Nelze-li zjistit přesné množství účinné látky (např. byla-li omamná nebo psychotropní látka již spotřebovaná jejími konzumenty), lze vycházet z celkového množství drogy, kterou pachatel neoprávněně vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl atd. ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku, pokud zde nejsou pochybnosti o tom, že pachatel vyrobil nebo jinak nakládal s drogou v její obvyklé kvalitě. V úvahu také přichází zabývat se dalšími okolnostmi případu a k tomu zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, se ostatně vyjadřuje tak, že „Určitý rozsah (větší, značný, velký) spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku ovšem nelze redukovat jen na množství příslušné drogy, kterou pachatel nelegálně vyrobil nebo s níž dále nakládal ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku (dovezl, vyvezl, provezl, nabídl, zprostředkoval, prodal atd.), protože samotný trestní zákoník rozlišuje mezi pojmy „rozsah“ a „množství“ [viz §283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku na straně jedné a §283 odst. 2 písm. d), §284 odst. 1, 2 tr. zákoníku na straně druhé]. Proto v konkrétním případě není vyloučeno, aby byl příslušný zákonný (kvantifikační) znak, který podmiňuje použití přísnější právní kvalifikace a vyjadřuje rozsah spáchání trestného činu, naplněn i tehdy, jestliže pachatel vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl nebo jinak nakládal s takovým množstvím drogy, které sice neodpovídalo celému výše uvedenému desetinásobku požadovaného množství, ale již se mu dostatečně přiblížilo, anebo naopak nemusí být tento zákonný znak naplněn, třebaže množství drogy jen nevýrazně přesáhlo stanovený desetinásobek rozhodný pro daný rozsah.“
21. Jak totiž vyplývá z dosavadní a nadále použitelné judikatury Nejvyššího soudu (viz č. 1/2006 Sb. rozh. tr.), závěr o naplnění znaku spočívajícího ve spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve větším rozsahu, ve značném rozsahu nebo ve velkém rozsahu podle §283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku je nutno opřít především o množství omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu, s nímž pachatel nakládal způsobem předpokládaným v ustanovení §283 odst. 1 tr. zákoníku, a to i s ohledem na druh a kvalitu této látky, přičemž z rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 12/2011 Sb. rozh. tr., se dále podává, že na naplnění určitého rozsahu trestného činu (většího, značného, velkého) bude možné usuzovat nejen z konkrétního množství a kvality omamné nebo psychotropní látky (resp. přípravku je obsahujícího nebo prekursoru), ale i z dalších okolností, například z výše peněžní částky, kterou za takto vyráběnou nebo distribuovanou látku pachatel buď utržil, anebo utržit chtěl či mohl, z délky doby, po niž pachatel neoprávněně nakládal s uvedenými látkami, případně z okruhu osob, pro které byly tyto látky určeny, z intenzity újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u konzumentů vyrobených či distribuovaných drog, případně též z jiných skutečností.
22. Není účelem rozhodnutí dovolacího soudu znovu provádět rozbor důkazní situace a opakovat hodnotící úvahy nižších soudů v této věci. Jen pro úplnost tak lze uvést, že z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že soudy své závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Jak vyplývá ze skutkových zjištění uvedených ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně, ze kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, obviněný Z. O. se dopustil výše blíže již popsaného protiprávního jednání spočívajícího v tom, že v součinnosti s dalšími osobami, bez příslušného oprávnění, v blíže nezjištěné době od září roku 2013 do 26. 8. 2014, a za účelem získání finančního prospěchu obchodovali bez příslušných povolení s metamfetaminem, který opakovaně prodávali jednak v napadeném rozsudku uvedeným rakouským kurýrům s vědomím, že droga bude v Rakousku dále distribuována prostřednictvím přímých odběratelů D. K. a E. S. či prostřednictvím S. A. koncovým uživatelům, jednak osobě „B.“ vystupující v řízení pod tímto jménem v souladu s ustanovením §102a tr. ř. Ačkoliv obviněný spáchání trestné činnosti v uvedeném rozsahu popírá, je z této spolehlivě usvědčován především výpověďmi svědků E. S. a příslušníka zahraničního bezpečnostního sboru rakouské policie, podílejícího se na předstíraných převodech a vystupujícího pod jménem „B.“. Tato svědectví, o jejichž věrohodnosti nejsou důvody k pochybnostem, nestojí osamoceně, ale jsou podporována též řadou dalších, zejména listinných důkazů. Významnou roli rovněž sehrály zejména výsledky odposlechů a přepisy záznamů telekomunikačního provozu, svědčící mimo jiné o aktivním zapojení obviněného Z. O. do činnosti celého řetězce. Z těchto též vyplývá, že obviněný Z. O. byl dodavatelem veškerého pervitinu, k jehož obstarávání měl svůj zdroj, a na základě telefonických objednávek jej přivážel v určenou dobu za účelem jeho další distribuce v Rakousku do bytu spoluobviněné J. F. Výpovědi svědků jsou pak podloženy výsledky domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor. Při domovní prohlídce konané dne 26. 8. 2014 v rodinném domě obviněného Z. O. na adrese N., B., byla v přízemní místnosti zařízené jako kuchyň, ve spíži, mj. zajištěna kovová krabička s obsahem digitální váhy zn. Las Vegas a 21 ks poškozených plastových sáčků se stopovým množstvím bílé látky a ve skladové místnosti v mezipatře byla zajištěna další digitální váha zn. Platinium. Odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví chemie, byl v krabičce, předmětech v ní zajištěných a na digitální váze zn. „Platinium“ nalezen ve stopovém množství metamfetamin. Jak z obsahu protokolů o vydání věci (pervitinu), jakož i z výsledků odborných vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie vyplývá, ve všech zjištěných případech se jednalo o pervitin značně vysoké čistoty nad 70 % objemu metamfetaminu báze. Při prohlídce jiných prostor – osobního vozidla Škoda Octavia combi RZ: ......., jehož majitelem je obviněný a konané taktéž dne 26. 8. 2014, byla mj. zajištěna finanční hotovost ve výši 12 732 Kč a 120 €.
23. Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že ze strany nižších soudů se jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů. V posuzované věci je tedy zřejmé, že se oba soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněného, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly a s jejichž argumentací se lze plně ztotožnit. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k výtkám na jejich adresu.
24. Lze připomenout, že z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/12 ze dne 23. 7. 2013, a z jeho podnětu vycházejícího stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013 (č. 15/2014 Sb. rozh. tr.), jasně vyplývá, že aplikační praxe při výkladu kvalifikačních znaků uvedených v §283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku musí přihlížet k oběma hlediskům, a to jak kvantitativnímu, tak kvalitativnímu. Vyhodnocení obou hodnot pak má napomoci hodnotová tabulka, přiložená k tomuto stanovisku. Ta obsahuje v posledním sloupci vpravo nejmenší množství účinné látky ve formě volné báze, které musí být obsaženo ve směsi, dosahující svou hmotností „množství větší než malé“ dané drogy. V tomto směru lze také odkázat na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 811/2015, zabývající se vzájemným vztahem hodnot uvedených ve třetím a pátém sloupci přílohové tabulky k citovanému stanovisku Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2013. Ve třetím sloupci této tabulky je stanoveno, jaké množství se považuje za „množství větší než malé“ (v případě pervitinu – metamfetaminu je to více než 1,5 g drogy) a v pátém sloupci se uvádí nejmenší množství účinné psychotropní látky, jež musí obsahovat materie, označená jako droga, aby bylo její zkoumané množství považováno za „větší než malé“. V případě pervitinu je to 0,5 g báze, resp. 0,6 g hydrochloridu metamfetaminu. Význam pátého sloupce z tohoto pohledu spočívá v tom, že množství uvedené ve třetím sloupci, tj. víc než 1,5 g (až do 15 g) se považuje za „množství větší než malé“ pouze za předpokladu, že obsahuje nejméně 0,5 g účinné psychotropní látky metamfetaminu, či 0,6 gramů hydrochloridu metamfetaminu.
25. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit s výhradami dovolatele spočívajícími v tvrzení, že k naplnění kvalifikačního znaku „ve velkém rozsahu“ nedošlo s tím, že v případě jednání pod bodem 1/ soudy nesprávně vycházely z objemu 103,32 gramů báze hydrochloridu metamfetaminu, když v tomto případě nebylo zjištěno, v jaké kvalitě byla předmětná látka, a proto celkové množství účinné látky obsažené v pervitinu, s níž měl nakládat, činí jen 521,46 g báze metamfetaminu ve formě hydrochloridu, tj. množství zjištěné v případech pod body 3) až 5) a 7) rozsudku odvolacího soudu, a nikoliv judikaturou vyžadovaných 600 g. Nutno konstatovat, že soud prvního stupně se námitkou obviněného stran zjištění množství účinné látky obsažené v distribuovaném pervitinu velmi podrobně zabýval, když v tomto směru odkázal zejména na protokoly o vydání věci (pervitinu), jakož i na výsledky odborných vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie. Z jejich obsahu je zjevné, že ve všech zjištěných případech se jednalo o pervitin značně vysoké čistoty nad 70 % objemu metamfetaminu báze, přičemž pokud zajištěná droga byla ve všech ostatních případech v čistotě od 73,8 % do 80 %, není sebemenšího důvodu k pochybnostem o její obdobné kvalitě v případu uvedeném pod bodem 1). Za pouhou, ničím nepodloženou spekulaci tak nutno označit argumentaci dovolatele, pokud s odkazem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2013, dovozuje, že pokud „obvyklá kvalita“ drogy pervitin je o čistotě cca 40 %, kterou je nutno vztáhnout na nezajištěné množství drogy v bodě 1), kvalifikační znak ve „velkém rozsahu“ by nebyl naplněn, neboť celkové množství účinné látky by činilo maximálně 577,45 g báze metamfetaminu ve formě hydrochloridu. Ostatně i při této ryze spekulativní úvaze dovolatele jde o množství, které též s ohledem na délku doby páchání posuzované trestné činnosti, součinnost více osob a výrazně vysokou čistotu distribuované psychotropní látky, se dostatečně přiblížilo hranici 600 g účinné látky obsažené v pervitinu, významné pro naplnění kvalifikačního znaku „velký rozsah“ (viz již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012). V posuzované věci ovšem převážná část distribuované drogy byla k dispozici, přičemž o její vysoké kvalitě (viz závěry výše zmíněných odborných vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie a obsah protokolů o vydání věci – pervitinu) nevznikly žádné pochybnosti.
26. Především je ovšem třeba zdůraznit, že ze skutkových zjištění soudů (viz např. str. 10 odůvodnění napadeného rozsudku) vyplývá, že v případě dokonaného jednání pod bodem 1) jde o 103,32 gramů báze metamfetaminu ve formě soli hydrochloridu (140 gramů substance při nejnižší zjištěné účinnosti 73,8 %) a v případech uvedených pod body 3) 4), 5) a 7) jde o 521,45 gramů báze, tj. celkem 624,77 gramů báze metamfetaminu ve formě soli hydrochloridu.
27. S ohledem na výše uvedené lze tak uzavřít, že soudy obou stupňů nijak nepochybily, pokud v jednání obviněného Z. O. shledaly naplnění kvalifikačního znaku spočívajícího ve spáchání trestného činu podle §283 tr. zákoníku „ve velkém rozsahu“. Jak již bylo výše rozvedeno, právní posouzení jeho činu podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku je opodstatněno nejen celkovým množstvím drogy, se kterou obviněný neoprávněně nakládal, ale též např. počtem odběratelů, k nimž se tato droga neoprávněně dostala, dobou, po niž byla trestná činnost páchána, jejím pácháním za účelem dosažení zisku, a to ve více státech, v součinnosti více osob se na této trestné činnosti podílejících. Napadený rozsudek tedy netrpí žádnou právní vadou, v níž dovolatel spatřoval nesprávné právní posouzení skutku, přičemž správnému právnímu posouzení předmětného skutku odpovídá v rozsudečném výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze i tzv. právní věta. Právní námitky, které byly obviněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně relevantně uplatněny, tudíž není možné akceptovat.
28. Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, který představuje určitý průlom do výše již uvedených zásad dovolacího řízení a je způsobilý umožnit Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdyby byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
29. Konečně v případě námitky týkající se údajné protiústavní aplikace podzákonných norem, Nejvyšší soud poukazuje na právní názor, který ohledně této problematiky vyslovil již ve svém usnesení ze dne 23. 1. 2016, sp. zn. 11 Tdo 344/2016. V něm poukázal na to, že podzákonnému předpisu je pouze svěřena pravomoc technického vymezení jinak obecně platného pojmu „omamná a psychotropní látka“. Vláda je při tomto technickém vymezení ve své normotvorné působnosti výrazně limitována přímo zákonem, a to kromě samotného zmocnění podle §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách (dále jen „zákon o návykových látkách“), právě obsahem pojmu „omamná a psychotropní látka“, který nemůže být vykládán zcela libovolně. Správně je možné poukázat také na interpretační ustanovení §130 tr. zákoníku, které definuje pojem „návykové látky“, mezi něž řadí alkohol, omamné a psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování. Za omamnou a psychotropní látku lze proto považovat pouze takovou, která vykazuje právě zde zmíněné vlastnosti, tedy je „způsobilá nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování“. V případě stanovení seznamu omamných a psychotropních látek je tak vláda ve vztahu k trestnímu právu omezena tím, že se musí jednat o látku se zákonem předvídanými účinky, není zde ústavně pochybná možnost pro libovolné či svévolné dotvoření trestní normy normativním aktem moci výkonné. Obsahově se zde tedy nejedná o ústavně nepřípustné dotváření trestněprávních norem mocí výkonnou. Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jímž se provádí zákon o návykových látkách, se přitom drží v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona (viz přiměřeně nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/2000).
30 . Odvolací soud správně nepřisvědčil námitce obviněného ve vztahu k posouzení jeho jednání jako trestného činu, spočívající v tvrzení, že trestnost předmětného jednání je stanovena podzákonným předpisem a stávající právní úprava trestného činu podle §283 tr. zákoníku je tak v rozporu s Ústavou České republiky, a naopak přiléhavě konstatoval, že platná právní úprava na úseku trestního postihu neoprávněného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy je plně v souladu s ústavním pořádkem České republiky a s jejími mezinárodněprávními závazky (např. Úmluva o psychotropních látkách – vyhl. č. 62/1989 Sb., Úmluva OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami – sdělení č. 462/1991 Sb.).
31. V této souvislosti lze poukázat též na pasáž z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, konkrétně v bodě č. 28 Ústavní soud uvádí: „V dané situaci by tak daná úprava nařízením vlády byla ještě akceptovatelná, kdyby pro tuzemské adresáty právních norem takto byla zpřehledňována či více zpřístupňována mezinárodní úprava, kterou je Česká republika ve smyslu čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy vázána, anebo se jednalo o konkretizaci zákonné normy upravující danou problematiku alespoň v základních rysech.“ Podle názoru Nejvyššího soudu se v případě nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek jedná právě o konkretizaci zákonné normy upravující danou problematiku v hrubých rysech.
V.
32. Dovolací důvod obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný v dovolání dále uplatnil, může být naplněn ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen
a) takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo
b) trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se v praxi rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 odst. 1 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Konečně, nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§3 odst. 1 tr. zákoníku) nebo uložením určitého trestu více obviněným „společně“ (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 768/2007 a rozh. č. 19/2004-III. Sb. rozh. tr.).
33. Námitky obviněného uplatněné v rámci tohoto dovolacího důvodu směřují proti výroku o uloženém trestu propadnutí věci podle §70 odst. 1 tr. zákoníku a §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a formálně je lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit.
34. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku soud uloží trest propadnutí věci, kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud může uložit trest propadnutí věci, které bylo užito k spáchání trestného činu nebo která byla k spáchání trestného činu určena. Podle §70 odst. 3 tr. zákoníku trest propadnutí věci může soud uložit, jen jde-li o věc náležející pachateli.
35. Těžiště námitek obviněného spočívá v tvrzení, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí věci – finanční hotovosti ve výši 12 732 Kč, zajištěné dne 26. 8. 2014 spolu s částkou 120 € při prohlídce jiných prostor – osobního vozidla Škoda Octavia combi, RZ ......, neboť v projednávané věci nebylo nikdy s českými korunami obchodováno, ani nebyl proveden žádný důkaz ohledně zjištění majitele zajištěné hotovosti či pro závěr, jak byly tyto získány. Rovněž ve vztahu k trestu propadnutí věci, a to digitálních vah a krabičky, nebylo prokázáno, čí tyto věci jsou, když tento trest může být uložen, jen jde-li o věc náležející pachateli. Za chybný rovněž označil závěr soudu, že předmětné věci pocházely z jeho trestné činnosti či k této byly užity.
36. Je třeba předeslat, že důkazy provedené v předchozím průběhu trestního řízení v tomto směru zcela zřetelně svědčí o tom, že soudy obou stupňů založily svá skutková zjištění, a to především skutkový závěr o původu nalezených finančních prostředků a digitálních vah, na relevantních důkazech. Tvrdí-li tedy obviněný, že uvedené peněžní částky nepochází z trestné činnosti, že nebylo zjištěno, komu náleží, a že váhy byly v domě volně přístupné a nebylo prokázáno, že byly jeho vlastnictvím a že je používal k nelegální činnosti, pak těmto jeho námitkám nelze přisvědčit. V tomto ohledu lze za výstižné označit hodnotící úvahy odvolacího soudu, pokud ve shodě se závěry soudu prvního stupně ohledně zajištěné finanční hotovosti ve výši 12 732 Kč a 120 € dovodil, že se nepochybně jedná o výnos z předmětné trestné činnosti, přičemž pro takový závěr nasvědčuje fakt, že dovolatel jako nezaměstnaný s čistým příjmem 5 500 Kč neměl žádné významnější legální zdroje příjmů, a pokud se jedná o digitální váhy a krabičku, pak tyto věci nepochybně souvisejí s předmětnou trestnou činností a sloužily k jejímu spáchání (str. 12–13 rozsudku odvolacího soudu). Ve shodě se závěry soudů obou stupňů lze proto konstatovat, že obviněnému nebyl uložen trest propadnutí věci v rozporu se zákonem, a námitky, které v tomto ohledu vznesl, vycházejí z jiných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly oba nižší soudy.
37 . Na okraj lze poukázat na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. 1 To 55/2005 (uveřejněný pod č. 48/2006 Sb. rozh. tr.), podle něhož, pojem užitý v ustanovení §55 odst. 2 tr. zák. (nyní §70 odst. 3 tr. zákoníku) – „věc náležející pachateli“ –nelze zužovat toliko na pojem vlastnictví. Účelem citovaného znění je toliko zabránit tomu, aby trest propadnutí věci byl uložen ve vztahu k věci, která je ve vlastnictví subjektu odlišného od obžalovaného, jinak řečeno zabránit majetkovému postihu osoby, která se žádného trestného jednání nedopustila. Ustanovení §55 odst. 2 tr. zák. (§70 odst. 3 tr. zákoníku) však nebrání tomu, aby byl daný druh trestu uložen ve vztahu k věci, u níž sice nevzniká vlastnictví obžalovaného, avšak současně daný vztah není zjišťován k jiné osobě (trest propadnutí věci tak jiný subjekt nezasahuje).
38. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného Z. O., neboť je shledal zjevně neopodstatněným, přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
39. Pro úplnost je třeba dodat, že s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněného na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, neboť za této situace k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. nebyly shledány žádné důvody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 11. 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu