ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.899.2016.2
sp. zn. 11 Tdo 899/2016-I-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 31. 8. 2016 dovolání obviněné C. J. A. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 7 To 459/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 78/2015, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 7 To 459/2015, zrušuje v části týkající se výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 1 T 78/2015, byla obv. C. J. A. H. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a odsouzena podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon byla dle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněné současně uložen trest vyhoštění z území České republiky, a to na dobu neurčitou. Podle §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku. Závěrem byla obviněná podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 1 ZT 329/2014, v bodech I/, II/3, II/13, II/24, II/28, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro něž byla obviněná stíhána.
2. Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 1 (stručně shrnuto) se obviněná dopustila trestné činnosti tím, že od přesně nezjištěné doby roku 2010 do 23. 10. 2014, kdy byla zadržena Policií ČR, na celém území P., zejména pak v místech svého trvalého bydliště, v P. .., ul. L., dříve i v P. ..., ul. B., případně v blíže neustanovených klubech a barech na celém území P., obvykle po předchozí objednávce na svém telefonním čísle ..., distribuovala přesně nezjištěné množství drog pervitin, extáze, marihuany, kokainu a LSD, kdy konkrétně byly zadokumentovány případy popsané v bodech 1) – 27) výroku rozsudku soudu prvního stupně, přičemž se jednalo o drogy obsahující látky psychotropní či omamné ve smyslu nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek ve znění pozdějších předpisů.
3. Výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně však nenabyl právní moci, neboť proti němu podala odvolání jak obv. C. J. A. H., tak i státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 7 To 459/2015, částečně zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla obviněná podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 1 ZT 329/2014, v bodech I/, II/3, II/13, II/24, II/28, a dále ve výrocích o obou trestech propadnutí věci. Odvolací soud poté podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině, nezměněném výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a nezměněném výroku o trestu vyhoštění, nově rozhodl tak, že obviněné podle §70 odst. 1 písm. a), písm. c) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 5. 2015) uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jenž specifikoval ve výrokové části svého rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 7 To 459/2015, a to v celém jeho rozsahu, podala obv. C. J. A. H. prostřednictvím advokáta JUDr. Jiřího Nováka dovolání. Ve svém dovolání obviněná odkázala na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h), písm. k) a písm. l) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, byl jí uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, v rozhodnutí soudu druhého stupně některý výrok chybí nebo je neúplný, a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
5. Ve svém podání obviněná nejdřív shrnula dosavadní průběh trestního řízení a následně poukázala na to, že soud prvního stupně náležitě neposoudil existenci výluky pro uložení trestu vyhoštění ve smyslu §80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku. Ve svém odvolání proto obviněná navrhla, aby byl v postavení svědka vyslechnut její přítel K. V., který by potvrdil, zda a v jakém časovém období se na území České republiky zdržovala, což však odvolací soud bez adekvátního odůvodnění zamítl. Odvolacímu soudu proto vytkla jeho chybný závěr, když dovodil, že se obviněná na území České republiky v posledních deseti letech nezdržovala trvale, aniž by se zabýval konkrétní dobou jejího pobytu v Belgii v průběhu této doby.
6. Následně obviněná zdůraznila, že v jejím případě byly dány všechny zákonné podmínky vylučující uložení trestu vyhoštění dle §80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku, neboť je občankou Evropské unie pobývající na území České republiky nepřetržitě po dobu posledních deseti let a v jejím případě nejsou dány ani žádné vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu. Odvolací soud měl tedy správně zrušit výrok soudu prvního stupně v části týkající se uložení tohoto trestu. V návaznosti na uvedené je zřejmé, že soudy obou stupňů zatížily svá rozhodnutí vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když obviněné uložily trest, který zákon nepřipouští.
7. Obviněná dále namítla, že ačkoli je z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, že její námitky uplatněné v odvolání nebyly shledány důvodnými, přesto v rozsudku absentuje výrok o zamítnutí jejího odvolání, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
8. Odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů navíc zcela postrádají posouzení základních kritérií pro uložení a určení výměry trestu vyhoštění. S ohledem na tyto skutečnosti proto obviněná namítla, že soudy obou instancí porušily její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo na předvídatelnost, přiměřenost a zákonnost uloženého trestu dle čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
9. Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 7 To 459/2015, zrušil v celém rozsahu a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
10. K dovolání obv. C. J. A. H. se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 267/2016-13 ze dne 3. 6. 2016). Státní zástupce nejdřív v obecné rovině zdůraznil, že z obsahového hlediska lze námitky obviněné podřadit pouze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž je třeba považovat za speciální vůči dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tom rozsahu, v jakém obviněná uplatnila existenci výluk pro uložení a stanovení výměry trestu vyhoštění ve smyslu §80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku, pak toto dovolání lze dle jeho názoru považovat za důvodné.
11. Státní zástupce zkonstatoval, že úvahy odvolacího soudu jsou ve vztahu k posouzení existence výluk pro uložení trestu vyhoštění neúplné a nepřezkoumatelné. Odvolací soud se totiž nevypořádal s naplněním podmínky nepřetržitého pobytu občana Evropské unie na území České republiky v posledních deseti letech, a v tomto směru pouze odkázal na vyjádření obviněné, že v průběhu deseti let pobývala jak České republice, tak v Belgickém království. Takový závěr však nelze považovat za dostatečný. Ve vztahu k odůvodnění napadeného rozsudku nelze rovněž dovodit, jakým způsobem se tento soud vypořádal s důkazním návrhem obviněné na výslech osoby K. V., jehož provedení by mohlo objasnit existenci, či neexistenci výluk trestu vyhoštění. Za této situace jde tedy patrně o tzv. opomenutý důkaz, neboť jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno, přičemž se nejednalo o důkaz nadbytečný či irelevantní. Soudy se taktéž dostatečně nezabývaly ani naplněním další podmínky vyplývající z §80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku, a to že u pachatele jsou shledány ,,vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu“. Třebaže je státní zástupce dalek toho, aby jednání obviněné jakkoli bagatelizoval, z charakteru její trestné činnosti nelze dovozovat, že by vážně ohrožovala bezpečnost České republiky jakožto státu, neboť se jednalo o relativně běžnou trestnou činnost, která se nijak podstatněji nevymykala trestným činům obdobného druhu. Státní zástupce se dále ztotožnil i s námitkou obviněné ve vztahu k uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Soudy obou stupňů se totiž dostatečně nezabývaly hledisky proporcionality uloženého trestu. Závěr o nutnosti uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou, jenž by indikoval skutečně výrazně vysokou závažnost přisouzené trestné činnosti, je totiž fakticky popřen i konkrétní výměrou uloženého trestu odnětí svobody, který byl naopak uložen blízko samé spodní hranice zákonné trestní sazby.
12. Oproti tomu se však státní zástupce neztotožnil s námitkou obviněné, že v napadeném rozhodnutí absentuje výrok o zamítnutí jejího odvolání. Odvolací soud totiž z podnětu obviněné provedl úpravu výroku o uložených trestech propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a v tomto dílčím rozsahu se tedy s odvoláním obviněné ztotožnil. Za takové situace se pak již nerozhoduje o zamítnutí ,,zbytku“ podaného odvolání a o chybějící výrok ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. se tedy nejedná. Vzhledem k tomu, že odvolací soud odvolání obviněné nezamítl, zároveň nelze uvažovat o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v žádné z jeho dvou variant.
13. Po zvážení shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obv. C. J. A. H. je důvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 7 To 459/2015, a to v tom rozsahu, v jakém jím bylo rozhodnuto o odvolání obviněné proti výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 1 T 78/2015, dále všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby v rozsahu zrušení věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V návaznosti na to státní zástupce dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 4 tr. ř. rozhodl o vazbě obviněné, neboť jsou u ní i nadále dány důvody vazby podle §67 písm. a), písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatelka výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovala, a nic nebrání jeho projednání.
IV. Důvodnost dovolání
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněnou uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
16. V podaném dovolání obviněná své argumenty subsumovala pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h), písm. k) a písm. l) tr. ř.
17. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
18. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku.
19. Vzhledem k tomu, že obviněná ve svém dovolání uplatnila pouze námitky, kterými vytkla uložení trestu vyhoštění, a to z hlediska jeho nepřípustnosti i výměry, nebylo možné tyto námitky obsahově podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který předpokládá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší soud však shledal, že námitky uplatněné obviněnou lze v tomto směru relevantně podřadit pod speciální dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K tomuto pak pouze ve stručnosti připomíná, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
20. Obv. C. J. A. H. ve svém dovolání namítla, že ačkoli byly v jejím případě dány všechny zákonné podmínky vylučující uložení trestu vyhoštění dle §80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku, soudy obou stupňů tyto skutečnosti zcela ignorovaly a odůvodnění jejich rozsudků zcela postrádají posouzení základních kritérií pro uložení a určení výměry tohoto trestu. Tímto postupem tedy došlo ze strany soudů obou stupňů k uložení nepřípustného trestu.
21. K uvedené problematice je nejprve zapotřebí v obecné rovině uvést, že podle §80 odst. 3 písm. f) zásadně nelze uložit trest vyhoštění pachateli, který je občanem Evropské unie a v posledních deseti letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, a to s jedinou výjimkou, pokud soud shledá vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu. Bezpečností státu se zde rozumí zajištění svrchovanosti, samostatnosti, uzemní celistvosti, obranyschopnosti a ochrany demokratických základů státu (tj. České republiky), zejména z hlediska zachování ústavního zřízení, životů, zdraví a majetkových hodnot obyvatelstva (nikoli jen jednotlivých občanů). Vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu může soud shledat nejen v případě spáchání trestných činů proti bezpečnosti České republiky (§316 až 318 tr. zákoníku), ale i tehdy, jestliže se pachatel dopustil jiného trestného činu, ať již proti České republice (§309 až 315 tr. zákoníku), proti obraně státu (§319 až 322 tr. zákoníku) nebo proti jiným zájmům ohrožujícím bezpečnost státu (např. násilí proti takovému orgánu veřejné moci, který má zajišťovat bezpečnost státu (§323 tr. zákoníku), nedovoleného ozbrojování ve větším rozsahu a nebezpečnými zbraněmi (§279 tr. zákoníku), výroby a držení zakázaných bojových prostředků (§280 tr. zákoníku), atd.). Další omezující podmínkou pro uložení trestu vyhoštění je, že občan Evropské unie v posledních deseti letech před rozhodováním soudu o případném uložení tohoto trestu pobýval na území České republiky nepřetržitě. Podmínka nepřetržitého pobytu je zachována, pokud nepřítomnost občana Evropské unie na území České republiky nepřesáhne celkem šest měsíců ročně, anebo přesáhne-li tuto dobu z důvodu plnění povinné vojenské služby, nebo pokud jedna nepřítomnost nebude delší než dvanáct po sobě jdoucích měsíců, a to ze závažných důvodů, zejména jde-li o těhotenství a narození dítěte, závažné onemocnění, studium nebo odborné školení, anebo z důvodu pracovního vyslání do zahraničí. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1002-1004).
22. Na všechny okolnosti, které mohou objasnit naplnění znaku nepřetržitého pobytu v posledních deseti letech před rozhodováním o trestu, jakož i vážné ohrožení bezpečnosti státu, stejně jako ostatní skutečnosti důležité pro rozhodnutí, dopadají zásada oficiality podle §2 odst. 4 tr. ř., zásada vyhledávací a zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., a zásada volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V každé konkrétní věci musí být všechny tyto rozhodné skutečnosti předmětem dokazování v rámci podstatných okolností k posouzení osobních poměrů pachatele (§89 odst. 1 písm. d) tr. ř .).
23. V návaznosti na shora stručně rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou stupňů nezaměřily svou pozornost na objasnění shora uvedených zákonných podmínek, především nezjistily, zda obviněná v posledních deseti letech nepřetržitě pobývala na území České republiky a rovněž se dostačujícím způsobem nevyjádřily k závažnosti trestné činnosti obviněné, která údajně zakládala ,,vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu“.
24. Soud prvního stupně toliko uvedl, že obviněná je cizí státní příslušnicí, nemá v České republice trvalé bydliště, není zde vázána stálým zaměstnáním a trvale zde nežijí ani její děti, přičemž bylo přihlíženo i k jinému obecnému zájmu, právě s ohledem na povahu uvedené trestné činnosti, která poškozuje zdraví lidí. V tomto směru proto neshledal žádné důvody, proč by obviněné nemohl být ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku uložen trest vyhoštění na dobou neurčitou. V postupu soudu prvního stupně neshledal žádné pochybení ani soud odvolací, který doplnil, že podmínky pro uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou byly splněny a s ohledem na charakter trestné činnosti je splněna i podmínka, že uložení tohoto trestu vyžaduje zájem na zajištění bezpečnosti občanů, ale i jiný obecný zájem. Dále pak uvedl, že již samotná obviněná vyloučila trvalost svého pobytu na území České republiky, když prohlásila, že pobývala jak v České republice, tak v Belgii.
25. Nejvyšší soud tyto argumenty ve vztahu k trestu vyhoštění nepovažuje za dostačující jak z pohledu obecných hledisek vymezených v ustanovení §80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku, tak z pohledu základních zásad trestního řízení ve smyslu §2 odst. 4, odst. 5, odst. 6 tr. ř.
26. Soudy obou stupňů se předně ve svých rozhodnutích nevypořádaly s naplněním podmínky nepřetržitého pobytu obviněné, jakožto občana Evropské unie, na území České republiky v posledních deseti letech. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že samotné tvrzení obviněné, že v průběhu rozhodné doby pobývala jak na území Belgického království, tak v České republice, nemůže založit dostatečný závěr o neexistenci vylučující podmínky ve smyslu §80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku. Jak navíc vyplývá z výše uvedených teoretických východisek, pro naplnění nepřetržitého pobytu není třeba, aby obviněná na území České republiky pobývala absolutně nepřetržitě. Bylo tedy povinností soudů obou stupňů, aby ve svém rozhodovacím procesu objasnily tyto skutečnosti ex offo, a to bez důvodných pochybností.
27. V návaznosti na výše uvedené lze dát obviněné za pravdu též v tom, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze dovodit, jakým způsobem se soud vypořádal s jejím důkazním návrhem na výslech svědka K. V. Nejvyšší soud má v souvislosti s problematikou tzv. opomenutých důkazů za nutné odkázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazů, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud ani v tomto směru nedostál svým zákonným povinnostem, když neodůvodnil neprovedení důkazního návrhu obviněné, a to obzvlášť za situace, kdy mohlo provedení tohoto důkazu objasnit existenci či neexistenci výluk pro uložení trestu vyhoštění.
28. Za dostačující podklad pro naplnění podmínky ohrožení bezpečnosti státu pak nelze shledat pouze obecné konstatování soudů, že charakter trestné činnosti, které se obviněná dopustila, ohrožuje zdraví a bezpečnost lidí. Soudy obou instancí totiž nijak konkrétně nevymezily, v čem přesně měly být spatřovány důvody ohrožení bezpečnosti státu. Ačkoli Nejvyšší soud nemíní bagatelizovat jednání obviněné, ve vztahu k výše uvedeným obecným hlediskům ohrožení bezpečnosti státu je zřejmé, že přisuzovaná trestná činnost neohrožovala výše zmíněné zájmy České republiky jakožto státu, neboť se nijak nevymykala trestným činům obdobného druhu a z rozhodnutí soudů obou stupňů nelze dovodit ani další, závažnější dopad její činnosti nad rámec obecného objektu dané skutkové podstaty.
29. Nejvyšší soud se rovněž ztotožnil s námitkou obviněné ve vztahu k uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Jak totiž vyplývá z judikatury Ústavního soudu, při ukládání trestu vyhoštění na dobu neurčitou musí obecný soud nejen zkoumat prognózu nápravy pachatele, která se má pojmově blížit nemožnosti, respektive velmi vysoké míře nepravděpodobnosti nápravy, ale musí též kvalifikovaně zohlednit bezpečnostní riziko pobytu pachatele na území České republiky, tedy shledat, že ani nejvýše deset let pobytu mimo Českou republiku nesnižuje obavy, že by po uplynutí stanovené doby a případném návratu na území České republiky pachatel mohl opět ohrožovat společenské zájmy svou trestnou činností. Trest vyhoštění na dobu neurčitou může být pojmově uložen jen v nejzávažnějších případech, kde nelze rozumně očekávat, že by odsouzený i po několika letech přestal být pro Českou republiku bezpečnostní hrozbou. Rozhodnutí o uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou, v jehož odůvodnění absentují právě uvedené úvahy, případně je v něm obsažen jen formalistický poukaz na společenské zájmy, aniž by byla náležitě uvážena přiměřenost ukládaného trestu ke všem relevantním okolnostem daného případu a při jeho ukládání a vyměřování zohledněn princip ultima ratio, porušuje ústavní právo odsouzeného na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a na předvídatelnost, přiměřenost a zákonnost trestu zaručené čl. 39 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však zcela postrádají posouzení shora zmíněných základních kritérií pro určení výměry trestu vyhoštění. Závěr o nutnosti uložení tohoto trestu na dobu neurčitou byl navíc fakticky popřen i konkrétní výměrou uloženého trestu odnětí svobody, jenž byl uložen v trvání dva a půl roku, což se blíží samé spodní hranici zákonné trestní sazby za trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Při úvahách o trestu vyhoštění vyměřeném v jeho nejpřísnější podobě, však tyto skutečnosti soudy vůbec nehodnotily a nevysvětlily ani, proč obviněné trest vyhoštění v jeho nepřísnější výměře uložily.
30. Nejvyšší soud proto shledal námitky obv. C. J. A. H. vytýkající nepřípustnost uložení trestu vyhoštění důvodnými.
31. Obviněná dále namítla, že rozsudek soudu druhého stupně trpí vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť v něm absentuje výrok, kterým by bylo rozhodnuto o jejím odvolání. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách. Pod první variantu spadají případy, kdy nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Druhá varianta pak může být naplněna v případě, kdy určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nespadá chybějící či neúplné odůvodnění, třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm nechybí žádný výrok ani není neúplný.
32. Nejvyšší soud se však v tomto směru nemohl ztotožnit s námitkou obviněné, neboť jak vyplývá z rozsudku odvolacího soudu, ten z podnětu odvolání obviněné zrušil výroky o obou trestech propadnutí věci, a v této části poté nově rozhodl. Ačkoli se sice jednalo o změny pouze formální, v tomto dílčím rozsahu se odvolací soud s odvoláním obviněné ztotožnil. Nejvyšší soud pak dále uvádí, že pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikovaná v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002 - T 417, resp. svazek 23/2003 – T 531). Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že v napadeném rozhodnutí se o chybějící, případně neúplný výrok nemohlo jednat, a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. tedy nebyl naplněn.
33. Obviněná ve svém dovolání uplatnila také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Daný dovolací důvod obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první variantu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně z ryze formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř., bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř. Pod druhou alternativu spadají případy, kdy bylo zamítnuto podané odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §256 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
34. Z dovolání obviněné sice výslovně nevyplývá, v jaké alternativě byl tento dovolací důvod uplatněn (lze však dovodit, že se jednalo o jeho druhou alternativu), avšak jak již uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nepřipadalo v úvahu v žádné z jeho dvou variant, jelikož odvolací soud částečně – i z podnětu odvolání obviněné – zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a ve věci sám rozhodl rozsudkem, čímž nebyla splněna podmínka spočívající v zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Skutečnost, že odvolací soud nepřisvědčil odvolání obviněné v plném rozsahu, nelze z procesního hlediska klást na roveň vydání rozhodnutí o odmítnutí nebo zamítnutí odvolání. Na základě výše uvedeného nemohl být ani tento dovolací důvod naplněn.
35. Nejvyšší soud na základě svého přezkumu uzavřel, že vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů se nezabývaly ze všech zmíněných hledisek přípustností trestu vyhoštění, který byl uložen obv. C. J. A. H. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 10. 2015, sp. zn. 1 T 78/2015, ve spojení s napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 7 To 459/2015, byl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Po zjištění, že dovolání obviněné je v tomto směru opodstatněné, Nejvyšší soud z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil citovaný rozsudek Městského soudu v Praze v části týkající se výroku o trestu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
36. Podle §265s odst. 1 tr. ř. je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že vada, pro kterou bude nutné věc znovu projednat a rozhodnout, se vztahuje pouze k trestu vyhoštění, jenž byl podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen na dobu neurčitou. Městský soud v Praze podle §80 odst. 3 písm. f) tr. zákoníku řádně posoudí existenci výluky uložení trestu vyhoštění u obviněné, jakož i proporcionalitu tohoto trestu z hlediska závažnosti přisouzené trestné činnosti. V odůvodnění svého rozhodnutí pak vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, atd. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno výhradně z podnětu dovolání obviněné, nemůže podle §265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch.
37. Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu