ECLI:CZ:NS:2016:11.TVO.32.2016.1
sp. zn. 11 Tvo 32/2016-8
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2016 stížnost obviněného E. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 4 To 40/2016, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného zamítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 4 To 40/2016, podle 72 odst. 1, 3, 4 tr. ř. o ponechání obviněného E. P. ve vazbě na základě přetrvávajících důvodů vazby podle §67 písm. a), písm. c) tr. ř. Podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contrario nebyl přijat písemný slib obviněného ze dne 22. 9. 2016.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce stížnost, ve které zdůraznil, že se nachází ve vazbě již od 13. 2. 2014. Přípravné řízení trvalo přes 8 měsíců, jelikož obžaloba byla podána státním zastupitelstvím dne 24. 10. 2014. Avšak do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dne 10. 2. 2016 uběhlo více než 15 měsíců. V této souvislosti stěžovatel konstatuje, že řízení před nalézacím soudem probíhalo dvakrát déle než přípravné řízení, což nepovažuje za adekvátní, zejména když nebyla způsobena časová prodleva jeho návrhem na výslech svědka zdržujícího se v cizině, který byl soudem zamítnut. Současně ani odvolací soud ještě nerozhodl o opravných prostředcích a k jejich projednání nebylo prozatím nařízeno ani veřejné zasedání. V takovémto postupu soudů shledává stěžovatel rozpor s ustanovením §72a odst. 1 tr. ř. Nadto zdůrazňuje, že celkové trvání vazby nyní dosahuje 2,5 roku, přičemž doba vazby v řízení před soudem již téměř naplňuje 2 roky. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a rozhodl o jeho propuštění z vazby.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obviněným podaná stížnost není důvodná.
Obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 77 T 8/2014, uznán vinným mimo jiné zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a vzhledem ke sbíhající se trestné činnosti z jiné trestní věci byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen mimo jiné k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. V současné době na základě odvolání obviněného, spoluobviněných a státního zástupce se věc nachází v odvolacím řízení u Vrchního soudu v Olomouci. V daném stadiu trestního řízení byly tedy shromážděny důkazy nasvědčující tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, mají znaky trestných činů a existují i nadále důvody k podezření, že tyto činy spáchal obviněný. Obviněný je tedy i nadále důvodně podezřelým ze spáchání posuzované trestné činnosti, za kterou mu byl nepravomocně uložen vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě s ohledem na přetrvávající existenci vazebních důvodů podle §67 písm. a) a c) tr. ř. Důvodnost tzv. útěkové vazby vrchní soud zejména založil na nepravomocném odsouzení obviněného výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 77 T 8/2014, které bylo umocňováno neexistujícím trvalejším vztahem ke konkrétnímu místu bydliště či pobytu. Pokud se jedná o tzv. předstižnou vazbu, opodstatněnost její existence byla podle vrchního soudu dána opakovaným trestním stíháním obviněného pro daňovou trestnou činnost a délkou a rozsahem trestné činnosti, které se měl dopustit v nyní projednávané věci, přičemž v páchání trestné činnosti bylo obviněnému zabráněno právě jeho vzetím do vazby. K podrobnostem lze odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Na základě těchto skutečností ani Nejvyšší soud nepochybuje o důvodné existenci a přetrvávání vazebních důvodů podle §67 písm. a) a c) tr. ř. Současně lze doplnit, že obviněný ve stížnosti ani nijak nezpochybnil důvodnou existenci deklarovaných vazebních důvodů.
Nad rámec výše uvedeného je třeba připomenout, že v řadě svých rozhodnutí Ústavní soud vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 775/02 ze dne 11. 3. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. 8. 2008). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval i dobu šesti let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. 9. 2010) či sedmi let (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003).
Obviněnému byl, byť nepravomocně, uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let. Již samotná hrozba uložení tak vysokého trestu odnětí svobody dle Nejvyššího soudu, při plném respektování zásady presumpce neviny, v souladu s judikaturou Ústavního soudu, může představovat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, když riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). V této souvislosti lze odkázat rovněž na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) a výše již citované rozhodnutí Ústavního soudu, dle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále též jen „Úmluva“; srov. „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, a rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9).
Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku č. 9808/02 ze dne 24. 3. 2005, §58 či Yefimenko proti Rusku č. 152/04 ze dne 12. 2. 2013, §102-104).
Obviněný svou stížnost založil především na námitce neopodstatněných průtahů v postupu soudů obou stupňů, čímž mělo podle jeho názoru dojít k porušení §72a odst. 1 tr. ř. Stěžovatel vykonává vazbu od 11. 2. 2014 na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2014, č. j. 0 Nt 4015/2014-26. Obžaloba byla soudu prvního stupně doručena dne 24. 10. 2014 , přičemž k vyhlášení rozsudku došlo dne 10. 2. 2016 . Podle §72b tr. ř. se od doby vyhlášení rozsudku, kterým byl obviněný odsouzen pro zvlášť závažný zločin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, nezapočítává se doba vazby od vyhlášení takového rozsudku do nařízení výkonu uloženého trestu odnětí svobody nebo do zrušení takového rozsudku do celkové doby trvání vazby podle §72a odst. 1 tr. ř. Z uvedeného vyplývá, že v projednávané věci byl obviněný ve vazbě v přípravném řízení 8 a ½ měsíce a v řízení před nalézacím soudem až do vyhlášení rozsudku, kterým byl odsouzen pro zvlášť závažný zločin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, po dobu 15 a ½ měsíce. Aniž by Nejvyšší soud přezkoumával jednotlivé procesní kroky a naplnění pořádkových lhůt k jednotlivým úkonům ve vztahu k soudům nižších stupňů, je nutno obecně konstatovat, že se zde jedná o rozsáhlou trestnou činnost celkem 4 fyzických a 1 právnické osoby, která byla páchána po dobu více než 3 let. V řízení u soudu prvního stupně se konalo celkem 14 hlavních líčení, v nichž bylo provedeno značné množství důkazů, zejména rozsáhlý počet svědeckých výpovědí, o čemž svědčí i rozsudek soudu prvního stupně, který celkově čítá 142 stran. Délku trestního řízení u soudu prvního stupně lze s ohledem na výše zmíněné skutečnosti ještě akceptovat. Pokud se pak jedná o výhradu stěžovatele, že odvolací soud ještě neprojednal odvolání a ani k tomu nenařídil veřejné zasedání, byť bylo nalézacím soudem rozhodnuto již dne 10. 2. 2016, lze k tomuto uvést, že Vrchnímu soudu v Olomouci jako soudu odvolacímu byla věc předložena až dne 14. 7. 2016, jelikož předseda senátu soudu prvního stupně žádal o prodloužení lhůty k vyhotovení rozsudku, načež následovala tzv. porozsudková agenda a současně rozhodování o dalším trvání vazby. Nelze proto v délce řízení u odvolacího soudu prozatím shledat jakoukoliv nepřiměřenost. Nejvyšší soud přesto zdůrazňuje, že obviněný se již ve vazbě nachází po delší dobu, a proto je nezbytné, aby bylo k projednání věci přistoupeno v nejkratší možné lhůtě.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 10. 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu