ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.2126.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 2126/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny, v exekuční věci oprávněné Československé obchodní banky, a. s., sídlem Radlická 333/150, 150 57 Praha 5, identifikační číslo osoby 00001350, proti povinným 1) LIPAN A. EURO, a.s. , sídlem Hudcova 532/78b, 621 00 Brno, identifikační číslo osoby 26233142 a 2) Z. M., zastoupených JUDr. Michaelem Bartoníčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Koliště 55, Brno, pro 2 792 016,- Kč s příslušenstvím, vedené u soudní exekutorky JUDr. Dagmar Kuželové, Exekutorský úřad Praha 4, pod sp. zn. 046 Ex 1411/14, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 6. 1. 2016, č. j. 54 Co 607/2015-170, a proti usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 4. 2015, č. j. 15 EXE 1934/2014-99, takto:
I. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu se zamítá.
II. Řízení o dovolání proti usnesení soudu prvního stupně se zastavuje .
Odůvodnění:
Krajský soudu v Brně – pobočka v Jihlavě potvrdil dovoláním napadeným rozhodnutím shora označené usnesení soudu prvního stupně, v němž výrokem I. zamítl návrh povinného 2) na zastavení exekuce odůvodněný jeho nemajetností, výrokem II. zamítl návrh obou povinných na částečné zastavení exekuce co do částky 16 521,33,- Kč a výrokem III. zamítl návrh povinného 1) na částečné zastavení exekuce z důvodu nevhodného způsobu jejího provádění.
Ve včasném dovolání oba povinní namítají, že odvolací soud nesprávně vycházel z více než půl roku staré zprávy soudní exekutorky ohledně majetku povinného 2), jejíž vyhotovení je obligatorně vyžadováno vždy, pakliže soud rozhoduje o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., tj. z důvodu exekuční bezvýslednosti. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. shledávají dovolatelé v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jmenovitě od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3442/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 20 Cdo 768/2013 a zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1607/2007; z uváděné judikatury totiž vyplývá povinnost soudu vyžádat si od soudního exekutora dostatečně aktuální zprávu o majetku povinného, neboť jen taková obstojí požadavkům ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř., jelikož pro zjištění skutkového stavu věci je rozhodující okamžik, kdy je rozhodnutí vydáno. Za druhou, byť nikoli „stěžejní“ otázku, kterou mají dovolatelé za dosud dovolacím soudem neřešenou, považují otázku výkladu „Všeobecných úvěrových podmínek“ o možnosti věřitele určit, na jakou pohledávku započte přijaté plnění dlužníkem; oproti odvolacímu soudu jsou názoru, že tyto úvěrové podmínky umožňují určení započíst takové plnění jen „uvnitř“ jedné pohledávky (na jistinu či příslušenství), nikoli již k započtení mezi více samostatnými pohledávkami.
Z těchto důvodů odvolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil, a věc vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání namítla, že ohledně návrhu povinného 1) na částečné zastavení exekuce z důvodu nevhodného způsobu jejího provedení dovolání vůbec nesměřuje, a co do návrhu na zastavení exekuce vedené proti povinnému 2) z důvodu jeho nemajetnosti má za to, že soudy rozhodovaly správně, neboť jím uváděná judikatura stanovuje toliko povinnost soudu vyžádat si od soudního exekutora zprávu ohledně majetku povinného, což v dané věci bylo dodrženo; oprávněná upozornila též, že povinný 2) nemajetným není, a důvod pro zastavení exekuce tudíž neshledává.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 6. 1. 2016.
Dovolání bylo podáno včas a osobami oprávněnými (§240 odst. 1), řádně zastoupenými advokátem (§241 odst. 1), odpovídá i požadavku náležitého uvedení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237, §241a odst. 2 o. s. ř.), a obsahuje též srozumitelně formulované dovolací důvody (§241a odst. 2, odst. 3 o. s. ř.), které tyto předpoklady přípustnosti dovolání obsahově (věcně) vystihují.
Dovolání je tak formálně podáním bezvadným.
Je tedy nezbytné vyřešit otázku, zda dovolateli vymezené splnění podmínky přípustnosti dovolání reálně obstojí, tedy zda skutečně napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu – konkrétně od výše označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která dovolatelé výslovně odkázali.
Ve vztahu k odkazovaným rozhodnutím, jakož i dalším obdobným (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3156/2014 či ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1491/2016), z nichž se podává povinnost soudu rozhodujícího o návrhu povinného na zastavení exekuce vyžádat si zprávu exekutora pověřeného jejím provedením o tom, jaký majetek dosud zjistil a jaká je jeho hodnota, vykazuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu vskutku odchylku potud, že pracuje se zprávou exekutora nikoli bezprostřední, jak je tam žádáno, nýbrž vydanou „před několika měsíci“, a ne zcela úplnou, pročež lze dospět k závěru, že potřebná „odchylka“ ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. je nejen tvrzena, nýbrž i dána, a dovolání je tak přípustné.
To však ještě neznamená, že bude dovolání i důvodné; je zapotřebí dále posoudit, zda tato odchylka byla v dané věci způsobilá založit stav, kdy odvolacím soudem vydané rozhodnutí je věcně nesprávné.
Tak tomu v dané věci není.
Ze zprávy soudní exekutorky ze dne 12. 9. 2014, založené v exekučním spisu pod č. j. 046 EX 1411/14-61, která je opodstatněně dovolateli označována jako zpráva „stará“, v níž se uvádí, že všechny úkony směřující ke zjištění majetku povinného dosud provedeny nebyly, resp. že další úkony bude nutno provést posléze znovu, odvolací soud sice vycházel, nicméně nikoli jen z ní; vyžádal si zprávu novou (z 2. 12. 2015), z níž seznal, že další majetek následně dohledán nebyl, avšak v jeho šetření bude pokračováno „po vrácení exekutorského spisu“, a dále přihlížel k výpovědi povinného 2), z níž zjistil, že je zaměstnán, a byť pobírá „toliko nízkou mzdu (10. 000 Kč měsíčně)“, jde o zdroj příjmů, který lze „alespoň částečně“ exekučně postihnout. Na tomto základě pak odvolací soud uzavřel, „za této situace již vůbec není důvodu, pro který by exekuce proti povinnému 2) měla být zastavena“.
Těmto závěrům, které odvolací soud učinil ve vztahu k podmínkám zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., nelze očividně vytknout nedostatek přiléhavosti, přičemž je třeba současně zdůraznit, že absence spolehlivého důvodu pro zastavení exekuce byla pochopena coby pro tentokrát (ve smyslu „předčasně podaného návrhu“). Tomu pak nutně odpovídá, že není vyloučeno, aby o zastavení exekuce bylo rozhodováno znovu, změní-li se následně rozhodný skutkový základ, tj. zjistí-li se následným šetřením soudní exekutorky (jeho dokončením), že majetkové poměry povinného 2) – oproti stavu nyní zjištěnému – zakládají důvod pro jiné hodnocení – ve vztahu k vymáhané pohledávce – jeho nemajetnosti.
Tím se současně odpovídá na námitku dovolatelů, již spojují s principem, vysloveným v ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř.
Lze dodat, že absence „konečné“ zprávy soudního exekutora nevylučuje (v obecné rovině) způsobilost soudu rozhodnout o návrhu na zastavení exekuce negativně, tj. ve smyslu, že se povinnému nepodařilo doložit splnění ustanovením §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zakotvené podmínky jeho kvalifikované nemajetnosti; jinak by tomu bylo tehdy, mělo-li by být o návrhu rozhodováno pozitivně, a exekuce zastavena, jelikož zde je samozřejmě zapotřebí zjištění „konečných“, resp. „úplných“.
Také dovolateli uváděný odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1607/2007, nevystihuje přímou podstatu obsahových náležitostí zprávy, neboť jest soustředěn pouze do roviny časové; pro použitelnost exekutorovy zprávy je totiž rozhodující aktuálnost zjištěných majetkových poměrů povinného vůbec, nikoliv stáří zprávy samotné, čemuž se odvolací soud postupem, který při odvolacím jednání zvolil, dostatečně výstižně přiblížil. Nemluvě již o pojímání majetkových, jmenovitě příjmových poměrů povinného 2), z perspektivy možného budoucího (příznivého) vývoje.
Namítá-li dále v dovolání povinný 1), že zpráva soudní exekutorky nikterak nepředkládá zjištění ohledně jeho majetku, pak jest zapotřebí vysvětlit, že z přiloženého spisu se žádný jím podaný návrh na zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) nepodává, a jelikož jen zjištění opačné by přivodilo povinnost jeho majetkové poměry prověřovat, nelze v postupu a rozhodnutí obou soudů spatřovat jakékoli pochybení. Ostatně jen stěží může povinný 1) tvrdit (jak dosud v řízení činil), že exekuce má být zastavena proto, že existuje i jiný, vhodnější majetek, z něhož lze oprávněnou uspokojit, a zároveň navrhovat její zastavení z důvodu vlastní nemajetnosti.
Co do „druhé otázky“, kterou povinní v dovolání formulovali (ve vztahu k potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ohledně výroku II. usnesení soudu prvního stupně), sice nejde o uplatnění nepřípustného (skutkového) dovolacího důvodu, neboť „ve hře“ je (právní) výklad čl. 8 shora zmíněných Úvěrových obchodních podmínek ČSOB (§241a odst. 1 o. s. ř.), nicméně ani takto přípustný dovolací důvod obstát nemůže, jak správně povinným již vysvětlil odvolací soud; poukaz na jednoznačné znění uvedeného článku, dle kterého „pokud peněžní prostředky vedené na příslušném účtu nebudou v den splatnosti postačovat k úhradě splatné částky, je banka oprávněna inkasovat příslušnou částku i z kteréhokoli dalšího účtu klienta vedeného bankou“, je evidentně postačující. Pro případ, že i v této části je dovolání přípustné (§237 o. s. ř.), nelze než je kvalifikovat jako nedůvodné.
Stejný závěr je namístě i ohledně té části výroku, kterým soud odvolací potvrdil zamítavý výrok III. usnesení soudu prvního stupně, neboť proti němu dovolatelé nikterak nebrojí, resp. důvody, pro které by na něj bylo možno pohlížet jako na nesprávný, v dovolání neuvádějí.
Je pak již nadbytečné zvláště poukázat na nedostatek aktivní legitimace dovolatele 1) proti usnesení odvolacího soudu v části, v němž potvrdil výrok I. soudu prvního stupně (k „nemajetnosti“ povinného 2), neboť se jej zjevně netýká, resp. do jeho právního postavení nikterak nezasahuje; dovolání je proto v této části (nadto) i subjektivně nepřípustné.
Jelikož povinní dovoláním napadají i usnesení soudu prvního stupně, Nejvyššímu soudu nezbylo, než řízení o dovolání – v takto vymezeném rozsahu – zastavit podle ustanovení §104 odst. 2 o. s. ř., neboť mu funkční příslušnost k jeho projednání dána není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože je tedy napadené usnesení odvolacího soudu správné, Nejvyšší soud dovolání, které proti němu podali povinní, podle ustanovení §243d písm. a) zamítl, a pokud směřovalo i proti soudu prvního stupně, dovolací řízení zastavil.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2016
JUDr. Vladimír K ů r k a
předseda senátu