ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3374.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3374/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) A. A. , b) J. M. , c) P. Š. , d) E. Š. a všech zastoupených JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni – Jižní Předměstí, Kardinála Berana 967/8, proti žalovanému L. B. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem se sídlem v Plzni – Jižní Předměstí, Purkyňova 593/10, o odstranění nepovolených úprav nemovitosti a navrácení do původního stavu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 20 C 209/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. dubna 2016, č. j. 56 Co 79/2014-541, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2013, č. j. 20 C 209/2008-425, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému odstranit nepovolené úpravy v bytě o výměře 42,1 m² v 1. podlaží domu v P., a to odstranit nové vchodové dveře, jakož i vnitřní dveře a nahradit je původními dveřmi, odstranit betonové podlahy a nahradit je dřevěnými, odstranit nově vybudovanou elektroinstalaci a rozvody plynu, odstranit nově vybudované příčky a sociální zařízení včetně odvětrávání do fasády domu, obnovit fasádu v místě vývodu odvětrávání do původního stavu a odstranit etážové topení včetně kotle (výrok I.), uložil žalovanému povinnost odstranit vývod spalin do fasády domu a obnovit fasádu v místě vývodu spalin do původního stavu ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 4. 2016, č. j. 56 Co 79/2014-541, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost odstranit do 60 dnů od právní moci rozsudku nepovolené úpravy v bytě o výměře 42,1 m² v 1. podlaží domu v P., a to odstranit betonové podlahy a nahradit je dřevěnými uloženými na dřevěných nosných trámech, odstranit nově vybudovanou elektroinstalaci a rozvody plynu, odstranit nově vybudované příčky a sociální zařízení včetně odvětrávání do fasády domu a obnovit fasádu v místě vývodu odvětrávání do původního stavu a odstranit etážové topení včetně kotle, odstranit nové vchodové dveře k bytu č. 2 a nahradit je původními dveřmi, in eventum dveřmi v původním rozměru a ve stejném provedení, ze stejného materiálu včetně kování a ozdob a ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému odstranit vnitřní dveře v bytě a nahradit je původními dveřmi, potvrdil (výrok I.), ve výroku IV. změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů dosavadního řízení (výrok III.).
Odvolací soud rozhodoval po té, co byl jeho původní rozsudek ze dne 30. 6. 2014, č. j. 56 Co 79/2014-464, zrušen rozsudkem dovolacího soudu ze dne 9. 12. 2015, č. j. 22 Cdo 4755/2014-498 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Poukázal na to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3287/2008, na které rušící rozhodnutí dovolacího soudu odkazovalo, nebylo v době realizace příslušných úprav bytu k dispozici. K tomu se však odvolací soud nijak nevyjádřil. Nelze však k tíži účastníka řízení klást neznalost výkladu zákona učiněného až po té, co došlo k údajnému protiprávnímu jednání. Dále uvedl, že v bytě před rekonstrukcí bydlel a od té doby nedošlo ke změně užívání těchto prostor. V dovolání zopakoval závěry obsažené v judikatuře dovolacího soudu, ale s ohledem na okolnosti konkrétního případu má za to, že se soud musí zabývat naturální restitucí z hlediska její účelnosti, efektivity a hospodárnosti. Je sice pravdou, že se jako menšinový spoluvlastník u soudu mohl domáhat změny rozhodnutí většinového spoluvlastníka, ovšem v dané věci spoluvlastníci neodmítli rekonstrukci jako takovou, ale pouze si stanovili podmínky, které byly pro žalovaného neakceptovatelné a šikanózní. Práce, které byly provedeny, společnou nemovitost zhodnotily. Nesprávně byl formulován žalobní petit, kdy se žalobci domáhali pouze odstranění jednotlivých prací, aniž je dostatečně specifikovali. Odvolací soud podle výroku [svého] rozhodnutí ignoroval faktický stav bytu. Uložil žalovanému povinnost odstranit kotel, ten již však odstraněn byl. Ve věci je třeba provést další dokazování. Pokud by žalovaný realizoval povinnost mu uloženou soudním rozhodnutí, nastal by stav, kdy byt bude bez rozvodů elektřiny, plynu a vody, koupelny a sociálního zařízení. To nechtějí ani sami žalobci, kteří jsou si vědomi toho, že původní stav je pro nemovitost poškozující a znehodnocující. Dovolatel uznal, že změny na společné věci učiněné v rozporu s §139 odst. 2 občanského zákoníku by v zásadě měly vést k uvedení do původního stavu, nicméně s ohledem na konkrétní okolnosti zopakoval, že se měly soudy zabývat naturální restitucí z pohledu její účelnosti, efektivity a hospodárnosti, přičemž v tomto směru nebylo provedeno žádné dokazování. Na místě bylo zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 740/99. Je také třeba přihlédnout k důvodům, pro které vlastník nezakročil proti neoprávněné stavbě ve smyslu rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 432/2002. Dohoda spoluvlastníků navíc dovolateli ukládá povinnost o předmětný byt pečovat. V řešené věci nemůže být negatorní žaloba úspěšná již proto, že žalovaný žalobce ve výkonu jejich vlastnického práva neoprávněně neruší. Je třeba spíše zvážit, zda postup žalobců je v souladu se zákonem a dobrými mravy. Dovolatel dále ze svého pohledu obsáhle shrnul výsledky provedeného dokazování, ze kterých má vyplývat nesprávnost závěru, že [žalovaný] poté, co mu ostatní spoluvlastníci sdělili svůj nesouhlas s prováděním úprav, v těchto úpravách pokračoval. Rekonstrukce bytů ostatně prováděli v průběhu stejné doby i žalobci. Je třeba zvážit, nakolik změna společné věci provedená jedním spoluvlastníkem je ku prospěchu společné věci a zda druhého spoluvlastníka omezí nebo ekonomicky zatíží. Samotné porušení zákona nelze automaticky považovat za důvod, proč nezamítnout žalobu s odkazem na dobré mravy. Mezi spoluvlastníky byla uzavřena dohoda o výlučném hospodaření s podíly, ze které vyplývalo, že žalovaný je oprávněn s bytem č. 2 výlučně hospodařit a náklady vynaložené na údržbu a opravu uhradí z vlastních prostředků. Tato dohoda dovolatele opravňovala k provedení předmětných úprav, neboť úpravy nijak nezasáhly do společných prostor v domě. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod R 27/1989, ze kterého vyplývá, že při poskytnutí ochrany spoluvlastníku, do jehož spoluvlastnického práva bylo zasaženo, je třeba přihlédnout i ke skutečnosti, zda je uvedení do původního stavu možné, a popřípadě, zda by sice uvedení do předešlého stavu bylo možné, avšak náklady s tím spojené, popřípadě znehodnocení věci, by nebylo úměrné ke zbývající hodnotě. Nejvyšší soud postupoval ryze formalisticky, když se soustředil pouze na znění zákona a nepřihlédl k §2 odst. 3 občanského zákoníku ani k obecným zásadám občanského práva. Jednání dovolatele navíc nelze považovat za nepoctivé nebo úmyslně protiprávní. Byl přesvědčen, že právní úprava, dohoda spoluvlastníků a jednání žalobců jej k provedení předmětných úprav opravňují. Jednání žalobců považuje za šikanózní ve smyslu §8 občanského zákoníku. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel v první řadě namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud neposuzoval odstranění předmětných úprav z pohledu účelnosti, efektivity a hospodárnosti.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, protože ji odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V rušícím rozsudku v řešené věci ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014 (uveřejněném na www.nsoud.cz ), dovolací soud vysvětlil, že „ochranou spoluvlastníka proti zásahům provedeným druhým spoluvlastníkem v případech, kdy rovnodílný spoluvlastník provede na společné věci změnu, se kterou druhý spoluvlastník nesouhlasí, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 622/2008 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2011, č. 4, str. 133). Východiska těchto situací nastínil dovolací soud dvěma principy: a) podílový spoluvlastník je oprávněn domáhat se ochrany proti opatřením provedeným ostatními spoluvlastníky za předpokladu, že zasahují do jeho spoluvlastnických práv; podmínkou pro poskytnutí ochrany je skutečnost, že opatření provedená ostatními spoluvlastníky zasahují do jeho spoluvlastnických práv, tj. do práv založených existencí spoluvlastnického podílu, b) změna na věci v podílovém spoluvlastnictví učiněná v rozporu s §139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) by v případě obrany spoluvlastníka proti této změně měla v zásadě vést k uvedení do původního stavu. S ohledem na okolnosti konkrétního případu se však soud musí zabývat naturální restitucí z hlediska její účelnosti, efektivity a hospodárnosti [viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 20/2011, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“)]. Hledisko účelnosti, efektivity a hospodárnosti Nejvyšší soud zdůraznil z toho důvodu, že i v případě uvedení do původního stavu z důvodu protiprávního postupu by se mohli žalovaní spoluvlastníci následně prostřednictvím soudního rozhodnutí domáhat prosazení stejné změny, kterou provedli, s argumentem, že ohledně této změny nedošlo k dosažení dohody ani většiny hlasů. Rozhodnutí nalézacích soudů by tak měla přihlédnout k tomu, jakým způsobem by bylo rozhodnuto o tomto zásahu. Nejvyšší soud navíc připustil, že potřeba souhlasu by mohla být modifikována relevantní dohodou o užívání věci všemi spoluvlastníky, z níž by mohlo vyplývat, že zásah byl učiněn v souladu s ní, popřípadě v jejím duchu (například jako technický předpoklad pro naplnění dohody). Mimoto Nejvyšší soud nevyloučil podle konkrétních okolností posouzení žaloby prostřednictvím jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.“.
Ve vztahu k řešené věci však dovolací soud zdůraznil, že zkoumání hlediska účelnosti, efektivity a hospodárnosti nemůže přicházet do úvahy z toho důvodu, že podle skutkových zjištění soudů ostatní spoluvlastníci, kteří disponovali většinou spoluvlastnických podílů (87 %), o provedení úprav rozhodli, a sice tím způsobem, že s rekonstrukcí vyslovili kategorický nesouhlas. Za dané situace měl žalovaný rozhodnutí většiny respektovat, nebo v případě nesouhlasu s ním za předpokladu, že by se jednalo o důležitou změnu společné věci, měl právo obrátit se podle §139 odst. 3 obč. zák. na soud, aby o změně rozhodl. V případě, že by se jednalo „pouze“ o rozhodnutí o hospodaření se společnou věci ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák., kde bylo rozhodnutím spoluvlastníků dosaženo většiny, jde o případ, kdy přehlasovaný spoluvlastník je povinen takové rozhodnutí respektovat a nemůže ho podrobit soudnímu přezkumu právě proto, že bylo většinou hlasů platně rozhodnuto, zatímco soudní ingerence přichází do úvahy naopak tam, kde k platnému přijetí rozhodnutí spoluvlastníků nedošlo. Závěry vyslovené ve věci sp. zn. 22 Cdo 622/2008 tak na souzenou věc z tohoto pohledu nedopadají. I kdyby se tedy odvolací soud těmito hledisky nezabýval, nelze jeho postup považovat za nesprávný; naopak je souladný s citovanou judikaturou dovolacího soudu.
V další dovolací námitce dovolatel namítá, že v době provádění předmětných úprav neexistovalo rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 3287/2008, ze kterého vycházelo rušící rozhodnutí dovolacího soudu v řešené věci.
Tato námitka rovněž přípustnost dovolání nemůže založit již proto, že v právním státě je obecně přípustné (a reflektuje to rozhodovací praxe Ústavního soudu), že judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale dokonce i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti [k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09 (publikovaný pod č. 158 ve svazku 58 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, na str. 345, bod 18) nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 738/09 (publikovaný pod č. 201 ve svazku 54 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, na str. 497, bod 22)]. Uvedeným rozhodnutí navíc nedošlo k žádné změně v dosavadní judikatuře, neboť dovolací soud uvedeným rozhodnutím provedl výklad ustanovení §139 odst. 3 obč. zák. z pohledu, zda přeměna prostor v domě, které nemohou sloužit bydlení, na byt, resp. rekonstrukce neobyvatelného bytu na byt obyvatelný, je důležitou změnou společné věci ve smyslu §139 odst. 3 obč. zák.
Dovolací soud zde pouze doplňuje, že právní úprava obsažená v §139 obč. zák., která nastavovala pravidla hospodaření se společnou věcí a vyžadovala většinové rozhodnutí spoluvlastníků, a stanovila i možnou obranu menšinového spoluvlastníka (kterou dovolatel nevyužil), byla účinná v době, kdy dovolatel předmětné úpravy prováděl.
Dovolatel rovněž namítá, že bylo na místě zamítnout žalobu pro rozpor s dobrými mravy, neboť to byli spíše žalobci, kteří jednali šikanózně a nepoctivě.
K možnosti zamítnutí žaloby na odstranění neoprávněných zásahů do společné věci pro rozpor s dobrými mravy se dovolací soud rovněž vyjádřil ve svém rušícím rozhodnutí, na jehož odůvodnění pro stručnost odkazuje. Zde dovolací soud v poměrech řešené věci uvedl, že si dovolatel k provedení úprav nevyžádal předchozí souhlas ostatních spoluvlastníků ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák. a poté, co mu ostatní spoluvlastníci sdělili zásadní nesouhlas s prováděním úprav, v těchto úpravách pokračoval. I kdyby dovolatele opravňovala podle jeho přesvědčení dohoda spoluvlastníků k provedení zásahu, po sdělení nesouhlasu ostatními spoluvlastníky by jeho přesvědčení o existenci oprávnění k provedení zásahu muselo či alespoň mělo být narušeno. Pokud za dané situace žalovaný v započatých úpravách pokračoval a dokončil je, jednal evidentně přes odpor většiny spoluvlastníků a takovému vědomému protiprávnímu jednání by primárně neměla být poskytnuta právní ochrana tím spíše, když by se jednalo o případ spadající pod §139 odst. 3 obč. zák. Dovolací soud uložil odvolacímu soudu, aby se z tohoto pohledu věcí zabýval, nicméně již v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. Odvolací soud z tohoto pohledu zásahy učiněné dovolatelem posuzoval a odůvodnil, proč se v řešené věci (až na výměnu vnitřních dveří, kde byla žaloba zamítnuta) nejedná o výjimečnou situaci, kdy by bylo možné žalobu pro zjevné zneužití práva zamítnout ve smyslu §8 o. z. Těmto jeho závěrům dovolací soud nemá v rovině přiměřenosti úvah odvolacího soudu co vytknout.
Dovolatel dále uplatnil celou řadu námitek, které směřují do zjištěného skutkového stavu věci. Jde zde zejména o námitku, že žalobci s provedenými stavebními úpravami souhlasili, faktický stav bytu byl jiný, než zjistil odvolací soud, jakož i dovolatelovo tvrzení, že poté, co mu byl sdělen nesouhlas se stavebními úpravami, v nich dále nepokračoval. Dovolatel však přehlíží, že dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán a nemůže jej přezkoumávat [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz )].
K výtkám dovolatele o tom, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, dovolací soud uvádí, že jimi dovolatel vystihuje vady řízení (týká se to rovněž výtky týkající se vady žalobního petitu). Opomíjí přitom, že vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jediným dovolacím důvodem je totiž podle §241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Rovněž hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) tak nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Pokud pak dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dohoda spoluvlastníků ho neopravňovala k provedení předmětných úprav, vyslovuje tím toliko jiný názor na právní závěr odvolacího soudu o právním hodnocení této dohody bez jakéhokoliv vymezení přípustnosti dovolání k této otázce. To však k přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2652/2014 (uveřejněné na www.nsoud.cz )]. Dovolatel navíc tento názor v přechozím řízení ani nerozporoval. Dovolací soud nadto ve svém rušícím rozhodnutí vyšel z toho, že mezi účastníky nebylo dohodou spoluvlastníků založeno právo žalovaného na provádění údržby a oprav bez potřeby dalšího „spolusouhlasu“ ostatních spoluvlastníků za předpokladu, že plánovanými předpokládanými pracemi mělo být zasaženo do společných částí věci (zásah do vnější věci, zásah do klenby, zásah do společných částí domu). Odvolací soud pak ve svém rozhodnutí zjevně vyšel z toho, že činnost žalovaného zasáhla do společných částí věci, neboť potvrzující zamítavé rozhodnutí ve vztahu k vnitřním dveřím v bytě vychází právě ze závěru, že jejich výměnou žalovaný nezasáhl do společných částí domu ani žádným jiným způsobem žalobce ve výkonu spoluvlastnických práv neohrozil. Pokud pak žalovaný v dovolání naznačuje, že jeho činnost nezasáhla do „společných částí“, jde opětovně o polemiku se zjištěným skutkovým stavem věci.
Jestliže konečně dovolatel vytýká žalobcům, že nezakročili včas vůči neoprávněné stavbě, kterou prováděl v smyslu rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 432/2002, dovolací soud uzavírá, že tento odkaz je zcela nepřípadný, když dovolatel nepřípustně zaměňuje nároky vyplývající z (neoprávněného) hospodaření se společnou věcí v podílovém spoluvlastnictví v rozporu s §139 obč. zák. a vypořádáním neoprávněné stavby podle §135c obč. zák.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. září 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu