ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3607.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3607/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně E. K. , zastoupené JUDr. Petrem Bauerem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 10, proti žalovanému Ing. J. K. , zastoupenému JUDr. Janou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, Jiráskova 398/II., o povolení služebnosti nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 259/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. května 2016, č. j. 10 Co 15/2016-397, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Okresní soud v Rokycanech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 11.2015, č. j. 5 C 259/2013-330, zamítl žalobu na zřízení nezbytné cesty [výrok I.], dále rozhodl o povinnosti žalobkyně a žalovaného nahradit státu náklady řízení [výroky II. a III.] a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky [výrok IV.].
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 5. 2016, č. j. 10 Co 15/2016-397, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil [výrok I.] a rozhodl o nákladech odvolacího řízení [výrok II.].
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Uplatnila důvod dovolání, spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání odůvodnila nesouladem rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu při řešení otázky hmotného i procesního práva a dále s odkazem na kritérium otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Namítala, že odvolací soud postupoval v rozporu s §205a o. s. ř. pokud žalovanému umožnil, aby až v odvolacím řízení za účelem srozumitelnosti a určitosti upřesnil obsah návrhu na uzavření nájemní smlouvy, přičemž právě existence takového návrhu byla důvodem, pro který byla žaloba o povolení služebnosti nezbytné cesty zamítnuta. S ohledem na napjaté vztahy mezi účastníky navrhovala k zajištění přístupu ke skladové hale jakékoliv smluvní řešení s věcně-právními účinky, neboť uzavření smlouvy obligační povahy pro ni nepředstavuje dostatečnou právní jistotu, že skladovou halu bude moci užívat k podnikání, tj. přenechat jí do nájmu třetím subjektům, které by měly garantovány právo cesty (průchodu i průjezdu) ke skladové hale. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, s nímž má být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, namítala, že odvolací soud neuvedl žádné závažné individuální okolnosti, které by povolení služebnosti nezbytné cesty neumožňovaly. Právní jistota je pro ni potřebná i proto, že v minulosti v soudním řízení její babička úspěšně s poukazem na vyvíjený nátlak a špatný psychický stav zpochybnila platnost smlouvy o převodu části restituovaného majetku na její matku. Protože žalovaný je rovněž právním nástupcem její babičky, představuje služebnost nezbytné cesty povolená soudním rozhodnutím pro případ možného zpochybnění nabývacího titulu žalovaného pro ni větší právní jistotu než smlouva o nájmu pozemku. Vedle účelu, pro nějž hodlá skladovou halu využívat, a napjatých vztahů mezi účastníky, které mají svůj původ v minulosti při uplatňování restitučních nároků, žalobkyně připomněla, že je studentkou a že v případě svolení k uzavření nájemní smlouvy na dobu 20 let by se vystavila nepřiměřenému podnikatelskému riziku v situaci, kdy by musela platit nájemné i tehdy, neměla-li by ve skladové hale žádného nájemce. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 26. 6. 2013 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se dovolací soud přednostně tím, zda je dovolání žalobkyně z hlediska jednotlivých uplatněných námitek přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, podle kterého „při řešení otázky hmotného, resp. procesního, práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Dovolání není přípustné.
Podle §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“) tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
Podle §1260 odst. 1 věty druhé o. z. se služebnost ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci nabývá v případech stanovených zákonem.
Podle §1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.
Podle §1029 odst. 2 věta první o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost.
Rozhodnutí o povolení služebnosti nezbytné cesty je rozhodnutím konstitutivním, neboť teprve jím je založen právní poměr mezi osobou ze služebnosti zavázanou (vlastníkem pozemku) a oprávněnou (vlastníkem nemovité věci). Tento závěr je v judikatuře dovolacího soudu již pevně ukotven a není žádný důvod pro jeho revizi (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015 nebo ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016). Platí proto, že i v řízeních zahájených před 1. 1. 2014, v nichž bylo žádáno zřízení věcného břemene odpovídajícího právu cesty (§151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 – dále „obč. zák.“), se prosadí úprava obsažená v §1029 a následujících o. z. Protože pozitivní zákonné podmínky pro povolení služebnosti nezbytné cesty jsou v obou právních úpravách – až na některé odlišnosti – vymezeny zásadně totožně, lze i po 1. 1. 2014 přiměřeně použít judikaturu, jež se vytvořila za účinnosti dosavadní právní úpravy (tento názor je vyjádřen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, jež bylo publikováno v časopise Právní rozhledy, č. 18, roč. 2016, str. 647).
Žalobkyně má za to, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, jmenovitě s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014. Dovozuje, že se odvolací soud nevypořádal se závěry, k nimž dovolací soud v citovaném rozsudku dospěl. Připomněla, že se odvolací soud náležitě nezabýval důvody, pro které nelze spravedlivě požadovat, aby akceptovala návrh žalovaného na uzavření nájemní smlouvy.
V rozsudku ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, jenž byl publikován pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že „při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možno nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo věcného břemene cesty zřídit.“ Toto východisko vyplývá z článku 11 odst. 4 Listiny práv a svobod, podle něhož k nucenému omezení vlastnického práva může dojít pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
V rozsudku ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, jenž byl publikován pod č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud vyslovil názor, podle kterého „zřízení nezbytné cesty soudem brání možnost přístupu na základě obligačního práva jen v případě, že toto právo v konkrétní věci objektivně postačuje k řádnému přístupu k nemovitosti a poskytuje jejímu vlastníkovi nezbytnou právní jistotu.“
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, jehož závěry do poměrů projednávané věci promítá žalobkyně, mimo jiného, vyplývá, že služebnost nezbytné cesty by nemusela být povolena v případě, pokud by žadatel o nezbytnou cestu vůbec nestál o zajištění přístupu na základě nájemní či jiné obligační smlouvy, jejíž uzavření by v konkrétním případě objektivně postačovalo k zajištění přístupu a poskytnutí potřebné právní jistoty. V souvislosti s konkrétními poměry posuzované věci pak dovolací soud uvedl, že sice nelze dát obecné vodítko ke stanovení délky trvání nájemního poměru, která by zajišťovala žadateli o nezbytnou cestu potřebnou právní jistotu, a soud by v takovém případě mohl žalobu o povolení služebnosti nezbytné cesty zamítnout, nicméně měl-li být v souzeném případě sjednán nájemní poměr k pozemku umožňující přístup ke stavbě sloužící k podnikání na dobu jednoho roku, pak takové řešení potřebnou právní jistotu žadateli o nezbytnou cestu nedává.
Jelikož je rozhodnutí o zřízení práva cesty rozhodnutím konstitutivním, upravuje v rámci tohoto řízení hmotné právo podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012).
V projednávané věci existuje překážka pro povolení služebnosti nezbytné cesty, spočívající v paušálním nesouhlasu žalobkyně s řešením na základě nájemní či jiné obligační smlouvy. Tento nesouhlas žalobkyně vyjádřila nejen v odvolání, ale i v dovolání. Její odmítavý postoj je dostatečně zřejmý i z obsahu protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 9. 11. 2015 a před soudem odvolacím ze dne 10. 3. 2016, 11. 4. 2016 a 2. 5. 2016. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, posuzoval problematiku přístupu ke stavbě určené k podnikání na základě nájemní smlouvy uzavřené toliko na dobu jednoho roku, z čehož vyvodil závěr, že taková smlouva žadateli o nezbytnou cestu potřebnou právní jistotu neposkytuje. Žalovaný však nabízí žalobkyni uzavření nájemní smlouvy na dobu 20 let za roční nájemné, jež je v zásadě totožné s výší měsíčního nájemného, za nějž žalobkyně hodlá skladovou halu pronajímat. Toto ostatně svědčí o ekonomické výhodnosti nabízeného řešení formou nájmu části pozemku ve vlastnictví žalovaného.
Správná je rovněž úvaha odvolacího soudu, že snaha žadatelky o nezbytnou cestu vyhnout se podnikatelským rizikům nemůže být zohledněna tehdy, pokud sama žalobkyně chce ve skladové hale podnikat a má uspořené prostředky, kterými může tato rizika vyvážit. Odvolací soud přiléhavě uvedl, že nelze namítat okolnosti, které hypoteticky mohou (ale také nemusejí) v budoucnu nastat, neboť relevantní jsou pouze ty skutečnosti, jež jsou dány v době rozhodování soudu. Tato zásada ostatně plyne z §154 odst. 1 o. s. ř., který za rozhodující stav pro rozsudek soudu považuje ten, který existuje (byl zjištěn) k okamžiku jeho vyhlášení. To ostatně kategoricky platí pro rozsudek, kterým dochází ke vzniku, změně nebo zániku právního poměru mezi účastníky. Ve světle uvedené zásady nemohla obstát ani argumentace dovolatelky o potřebě právní jistoty, která by byla naplněna řešením nájemní smlouvou či jinou smlouvou obligační povahy s ohledem na potencionálním (hypotetické) zpochybnění postavení žalovaného jeho právní předchůdkyní (babičkou žalobkyně).
Neobstojí ani námitka žalobkyně, že povolení služebnosti nezbytné cesty s věcně-právními účinky je třeba před řešením nájemní smlouvou upřednostnit i s ohledem na špatné vztahy mezi účastníky řízení a příslušníky rodin žalobkyně a žalovaného. K úvaze o tom, zda narušené mezilidské vztahy a z nich vyplývající nedůvěra, která se promítá i do právního jednání subjektů práva a právního styku vůbec, může vyvolat právní nejistotu odůvodňující potřebu petrifikovat postavení subjektu práva určitým způsobem, přistoupí soud v rámci celkové úvahy o konkrétních okolnostech každého individuálního případu. Protože pozitivně vymezené zákonné předpoklady pro povolení služebnosti nezbytné cesty (§1029 odst. 1 o. z.) jsou vtěleny do právní normy umožňující široké uvážení soudu, může být závěr odvolacího soudu, zda a nakolik hledisko vztahu mezi účastníky samo o sobě a ve spojení s jinými pro věc rozhodnými skutečnostmi odůvodňuje zřízení nezbytné cesty, zpochybněn pouze tehdy, byl-li by zjevně nepřiměřený, popřípadě nebyl-li by vůbec nijak odůvodněn. Protože odvolací soud v odůvodnění rozsudku dostatečně odůvodnil závěr o tom, že negativní vztahy účastníků nejsou mimořádnou okolností, pro kterou by vlastnické právo žalovaného služebností nezbytné cesty mělo být omezeno, a tento závěr není zjevně nepřiměřený, neshledává dovolací soud důvod k jeho změně.
Protože se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dostatečně vypořádal se všemi argumenty, které žalobkyně uplatnila ve prospěch žaloby na povolení služebnosti nezbytné cesty (v dovolání jsou tyto argumenty pouze opakovány), a úvahy, jež nalézací soud vedly k zamítnutí žaloby, nejsou zjevně nepřiměřené, dovolací soud uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlilo.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že odvolací soud v rozporu s §205a o. s. ř. v odvolacím řízení připustil, aby žalovaný doplňoval návrh nájemní smlouvy za situace, kdy tento návrh byl pro odvolací soud relevantním důkazem při úvaze o správnosti zamítavého rozsudku soudu prvního stupně. Žalobkyně touto námitkou poukazuje na procesní pochybení odvolacího soudu při zkoumání některé z výjimek ze zásady neúplné apelace, tedy namítá vadu řízení, která měla, popřípadě mohla mít, vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelka přehlíží, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatelka v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezila otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
Jelikož žalobkyně napadla dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu i ve výroku o nákladech řízení, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do tohoto výroku. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalobkyně v dovolání nedostála.
Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu