ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3843.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3843/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Tomešem Fibichem, advokátem se sídlem v Kardašově Řečici, Náměstí Hrubého 72, proti žalované A. K., zastoupené JUDr. Tomášem Uzlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 109/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2016, č. j. 58 Co 435/2015-258, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 10. 2015, č. j. 27 C 109/2012-212, rozhodl tak, že z věcí patřících do společného jmění manželů (dále „SJM“) žalobce a žalované připadá do výlučného vlastnictví žalované nemovitý majetek ozn. č. 676/6 a podíl na společných částech domu to vše na adrese N. P. – N. M., a veškerý movitý majetek – vybavení bytové jednotky ozn. č. 676/6 na adrese N. P. – N. M. Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci na jeho vypořádací podíl částku 2 500 000 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobci byla dále uložena povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na nákladech řízení částku 8 375 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Žalované byla uložena povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na nákladech řízení částku 8 375 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). O nákladech řízení ve vztahu mezi jeho účastníky bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2016, č. j. 58 Co 435/2012-258, rozhodl tak, že z věcí patřících do SJM žalobce a žalované připadá do výlučného vlastnictví žalované nemovitý majetek ozn. č. 676/6 a podíl na společných částech domu, to vše na adrese N., P. – N. M., a veškerý movitý majetek – vybavení bytové jednotky ozn. č. 676/6 na adrese N., P. – N. M., a žalovaná je povinna zaplatit žalobci na jeho vypořádací podíl částku 2 905 500 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. byla každému z účastníků uložena povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení částku 8 375 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 1. Výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu těchto nákladů.
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – vypořádal SJM žalobce a žalované užitím tzv. disparity podílů. Uvedl, že jediným vypořádávaným majetkem je společná bytová jednotka a její vybavení. V situaci, kdy žalobce s vypořádáním SJM určením nestejných majetkových podílů souhlasí, a nemá námitek proti tomu, aby bytová jednotka a její vybavení připadla do výlučného vlastnictví žalované, posuzoval při uplatnění principu disparity otázku, jaký procentuální podíl, jenž by se projevil ve výši částky k vypořádání, má připadnout žalobci. Se soudem prvního stupně se ztotožnil, pokud šlo o zjištěné skutečnosti, které při užití disparity podílů vyznívají ve prospěch žalované a současně v neprospěch žalobce (žalovaná se podstatnou měrou podílela na pořízení a udržení společného majetku, za vynaložení zvýšeného úsilí výlučně platila dluhy žalobce, jež spadají do SJM, a dlouhodobě bez přispění žalobce vychovávala děti a pečovala o domácnost, kterou žalobce v průběhu manželství opustil). Soud prvního stupně při určení výše vypořádacího podílu žalobce v částce 2 500 000 Kč (21% na společném majetku) vzal v úvahu, že „žalobce se o nabytí majetku do společného jmění zasloužil tak, že byl synem rodičů, kteří byt získali a oni mu jej přenechali pro jeho novou rodinu.“ Na rozdíl od soudu prvního stupně, odvolací soud zohlednil při úvaze o výši podílu žalobce v částce 2 905 500 Kč (25% na společném majetku) tu skutečnost, že „na zvětšení bytu o původně nebytové prostory a na rekonstrukci bytu se podíleli oba účastníci, v bytě bydleli ve společné domácnosti a narodily se jim zde čtyři děti.“ Dále ve prospěch žalobce vyzníval fakt, že „po odchodu ze společné domácnosti hradil až do roku 2008 inkaso podle toho, jak se navyšovalo, tj. nejprve 3 000 Kč a posléze 10 000 Kč a výživné na nezletilou B.“ Uzavřel, že zásluhy účastníků na získání bytu lze hodnotit jako rovnocenné a že žalovaná, pokud setrvala navzdory svému přesvědčení v nefunkčním manželství řadu let, musela si být vědoma důsledků s tím spojených a sama k nim takto přispěla.
Proti tomuto rozsudku podala v zákonné lhůtě žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Současně uvádí, že důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., „když odvolací soud důsledně neaplikoval níže uvedená hlediska“ (okolnosti vymezené jednotlivými dále označenými rozhodnutími dovolacího soudu, jež užití tzv. disparity podílů odůvodňují).
Žalovaná namítala, že odvolací soud judikatorně ukotvená kritéria svědčící pro vypořádání SJM užitím tzv. disparity podílů aplikoval nesprávně, neboť při určení výše vypořádacího podílu žalobce v rozsahu 25% hodnoty společného majetku nevzal v úvahu, že se žalobce o nabytí vlastnictví k bytu nezasloužil, neudržoval jej a ani nijak nezhodnocoval. Žalobce před mnoha léty opustil společnou domácnost a celou rodinu, včetně čtyř dětí, a neplatil žádné úhrady na domácnost. Naopak po celou dobu odděleného soužití lehkovážným jednáním SJM zatěžoval dluhy, jež splácela výlučně žalovaná. Pokud by tak nečinila, hrozila by rodině žalované exekuce, jež by postihla jediný společný majetek, tj. vypořádávanou bytovou jednotku. Prostředky k úhradě dluhů získávala souběžným vykonáváním více pracovních poměrů. Podíl žalobce by tak neměl přesahovat 5% hodnoty společného majetku. V této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, a z něj vyzdvihla obecný závěr, že „v krajním případě ten z účastníků, kterému nesvědčí žádné ze zákonných kritérií, nemusí dostat nic, je-li takový postup v konkrétní věci v souladu s dobrými mravy.“ Citací závěrů z jednotlivých rozhodnutí dovolacího soudu, jež se zabývají problematikou disparity podílů při vypořádání SJM (konkrétně z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007, z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, a ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4011/2014), žalovaná připomněla hlediska, jež dovolací soud považuje za právně významná při úvaze o vypořádání SJM užitím disparity podílů. Poukázala rovněž na skutečnost, že argument žalobce o zásluze o získání bytové jednotky, jež měla spočívat v tom, že v bytě bydlela původně příbuzná žalobce a díky ní získali účastníci řízení právo k bytu, který následně odkoupili do vlastnictví, nelze zohlednit, neboť nemá oporu v judikatuře dovolacího soudu. Povinnost k zaplacení vypořádacího podílu žalobci ve výši stanovené odvolacím soudem označila za likvidační. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobci přiznal částku 581 100 Kč představující 5% z obvyklé ceny bytové jednotky.
Žalobce ve vyjádření k dovolání nesouhlasil s tím, že by měl být dále snížen jeho vypořádací podíl. Odkázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se spravedlivě a věcně vypořádal s vnosy a přístupem tehdejších manželů k udržení majetku a i postojem žalované, která v manželství, jež zpětně označila za nefunkční, setrvala řadu let.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a tvoří obsah procesního spisu ; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 13. 6. 2012 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se dovolací soud tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu).
Dovolání není přípustné.
Žalovaná vymezila důvod přípustnosti dovolání odkazem na §237 o. s. ř. a konstatováním, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Tím však přípustnost dovolání řádně nevymezila, neboť uvedla pouze tolik, že právní otázka řešená odvolacím soudem má být dovolacím soudem posouzena jinak. Jak ale plyne z výše uvedených rozhodnutí dovolacího soudu, řešenou právní otázkou je ve smyslu §237 o. s. ř. taková otázka, která byla už dříve vyřešena dovolacím soudem samotným a ten má své závěry napříště přehodnotit. Uvedené ustanovení nemůže být vykládáno tak, jak ho chápe dovolatelka, tedy, že otázka řešená v napadeném rozhodnutí odvolacím soudem, je posouzena nesprávně, a dovolací soud by ji měl proto v dovolacím řízení posoudit odlišně. Pokud by tato skutečnost zakládala přípustnost dovolání, vedlo by to k přípustnosti všech dovolání (neboť přesvědčení dovolatele, že odvolací soud rozhodl nesprávně, je základní pohnutka k podání každého dovolání), což však zákonodárce, i vzhledem k ostatním kritériím přípustnosti, zjevně nezamýšlel.
Z obsahu samotného dovolání se dále nepodává žádná otázka procesního práva, kterou by se měl dovolací soud zabývat, přičemž dovolací soud není oprávněn sám vytvářet otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu projednací a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně i judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3998/2007). Rozhodovací praxe Ústavního soudu na podporu těchto závěrů připomíná, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, jež je dostupné na internetových stánkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz).
Přípustnost dovolání nemůže konečně založit ani konstatování spojené s uplatněním dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř., totiž že „odvolací soud důsledně neaplikoval níže uvedená kritéria.“ Zde žalovaná, kromě toho, že zaměnila institut přípustnosti dovolání na straně jedné a důvodu dovolání na straně druhé, zakládá logický rozpor mezi jejím požadavkem na vyřešení otázky procesního práva, na němž rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatelky závisí, a odkazem na kritéria, kterými se řídí vypořádání SJM užitím tzv. disparity podílů, tedy otázky práva hmotného.
Bez ohledu na skutečnost, že žalovaná řádně nevymezila některé z hledisek přípustnosti dovolání, považuje dovolací soud za potřebné uvést, že dovolání by nemohlo obstát ani z pohledu uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci. Žalovanou namítané nesprávné posouzení intenzity naplnění kritérií, jež jsou rozhodná při rozhodování o vypořádání SJM užitím tzv. disparity podílů, se z rozsudku odvolacího soudu nepodává.
K zániku společného jmění žalobce a žalované došlo před 1. 1. 2014. Právní posouzení věci se tak s ohledem na §3028 odst. 2 část věty za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku řídí příslušnými ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále „obč. zák.“ (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §149 odst. 3 obč. zák. se při vypořádání přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Z judikatury dovolacího soudu se v souvislosti s odklonem od principu rovnosti podílů (tzv. disparitou podílů) podává, že vypořádací podíl při vypořádání společného jmění manželů nemusí být v zásadě totožný, nýbrž může být modifikován dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů [k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 11, str. 522), k možnosti modifikace rozhodnutím soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (uveřejněný pod C 45 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011 (uveřejněné pod č. C 12 690 v Souboru)]. Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007). Určení výše disparity vypořádacích podílů je na úvaze soudu na základě zohlednění všech okolností případu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)]. Disparita se přitom může podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů či jen na některé z nich [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2002, č. 2, str. 99)]. Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100)].
Důvodem k disparitě vypořádacích podílů mohou podle judikatury být negativní okolnosti v manželství, jakož i princip zásluhovosti, případně další okolnosti. Základní tezí při uplatnění principu zásluhovosti je, že odklon od rovnosti podílů manželů je namístě jenom za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)]. V rozsudku ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 3, str. 109), Nejvyšší soud vyložil, že „pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů“ [obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2013, č. 5, str. 186), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2013, č. 6, str. 220)].
V posuzované věci učinil žalobce předmětem vypořádání společnou bytovou jednotku, včetně jejího vybavení, přesahující hodnotu 11 000 000 Kč. Jedná se o majetek značné hodnoty, o jehož nabytí do SJM se zasloužila žalovaná tím, že sama zajistila finanční prostředky na odkoupení bytové jednotky do SJM formou půjček a úvěrů a finanční závazky z toho vyplývající výlučně plnila nejen za dobu trvání manželství a SJM, ale činí tak i po jeho zániku. Pozice žalované při udržení společného majetku byla znesnadněna tím, že za žalobce hradila a i v současné době hradí dluhy vzniklé za trvání manželství v souhrnné výši výrazně přesahující částku 300 000 Kč. Pro vypořádání SJM užitím disparity podílů ve prospěch žalované svědčí i to, že žalobce opustil rodinu s dětmi po narození dcery B. v roce, z domácnosti se odstěhoval a rodinu navštěvoval pouze sporadicky. Posledních deset let již rodinu nenavštěvuje vůbec, nejeví o ni žádný zájem a nijak ji finančně nepodporuje. Veškerá péče o děti, o domácnost a její finanční zajištění tak musely být obstarávány žalovanou z příjmů, kterých dosahovala v souběžně vykonávaných pracovních poměrech. Tyto skutečnosti správně odvolací soud, shodně jako soud prvního stupně, vedly k vypořádání SJM užitím výrazného, nikoliv však neopodstatněného, disparitního rozdělení vypořádávaného společného majetku.
Žalovaná namítala, že hlediska rozhodná pro užití disparity podílů odvolací soud neuplatnil s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem případů zcela důsledně, přičemž s odkazem na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, dovozovala, že podíl žalobce na vypořádávaném SJM by neměl překročit 5% hodnoty majetku. V citovaném rozsudku dovolací soud uvedl, že „obecně lze konstatovat, že v krajním případě ten z účastníků, kterému nesvědčí žádné ze zákonných kritérií, nemusí dostat nic, je-li takový postup v konkrétní věci v souladu s dobrými mravy.“ Možnost rozhodnout o nulovém podílu jednoho z manželů na vypořádávaném společném majetku však dovolací soud v citovaném rozhodnutí připustil jako nejzazší opatření v případě, že budou naplněny skutečnosti, které nalézací soudy zjistily v konkrétní posuzované věci. Nebude se tak jednat o rigidní pravidlo ani při významném naplnění kritérií svědčících v neprospěch jednoho z manželů, neboť samotné užití disparity podílů je výjimkou z pravidla, že „podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné“ (§149 odst. 2 věta první obč. zák.).
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci nelze upřít určité zásluhy na zlepšení stavu společného majetku, neboť se i on podílel na zvětšení bytu o původní nebytové prostory a na jeho rekonstrukci. Dále vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobce po odchodu ze společné domácnosti až do roku 2008 platil inkaso a přispíval na výživu dcery B. Protože skutková zjištění učiněná odvolacím soudem nemohou být v dovolacím řízení zpochybněna (s účinností od 1. 1. 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci - §241a odst. 1 o. s. ř.), musí z nich dovolací soud vycházet. Uzavřel-li proto odvolací soud, že ve prospěch žalobce bylo naplněno některé z kritérií významných při úvaze o vypořádání SJM užitím disparity podílů, pak nepřipadá v úvahu vypořádat SJM disparitním způsobem tak, že jednomu z manželů připadne majetek v nulové hodnotě či v hodnotě této veličině se blížící. Pokud proto odvolací soud v konkrétních, individuálně určených, poměrech projednávané věci rozhodl tak, že žalobci připadne podíl 25% hodnoty vypořádávaného společného majetku, tento závěr promítl do povinnosti žalované zaplatit žalobci na vypořádání podílu částku 2 905 500 Kč a vzal v potaz všechny relevantní skutečnosti, pak postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu a jeho úvaha o disparitním způsobu vypořádání SJM a výši podílů každého z manželů není zjevně nepřiměřená.
Jelikož žalovaná napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu i ve výroku III., zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalovaná v dovolání nedostála.
Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3 o. s. ř. za současného použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci je v dovolacím řízení ku prospěchu pravidlo obsažené v §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobce by tak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť tyto náklady mu podle obsahu spisu vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem. Právo účastníka řízení na náhradu nákladů řízení, jež je založeno na naplnění kritéria procesního úspěchu ve věci, popřípadě jiného kritéria stanoveného procesním předpisem, je však svázáno i s požadavkem účelnosti vynaložených nákladů. Účelnost nákladů vynaložených účastníkem řízení byla opakovaně posuzována v nálezové judikatuře Ústavního soudu, a to zejména v případech, kdy takovým účastníkem byl stát, respektive organizační složka (nález ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. III. ÚS 161/11, jenž je dostupný, stejně jako dále citované nálezy na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz), statutární město (nález ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12), vyšší územní celek (nález ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 4229/12) i další subjekty hospodařící s majetkem státu (nález ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 195/11, ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12, a ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 1172/12).
Kritérium účelnosti vynaložených nákladů lze ovšem posuzovat i z hlediska obsahu úkonu právní služby, s nímž je vynaložení nákladů účastníkem řízení spojené. Dovolací soud přihlédl k závěrům, které byly v souvislosti s touto problematikou formulovány rozhodovací praxí. V nálezu ze dne 4. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 799/11, Ústavní soud uvedl, že „ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) účelné uplatňování nebo bránění práva; při jeho výkladu je třeba zohlednit okolnosti, které mohou být z hlediska rozhodování o náhradě nákladů řízení významné. Judikatura dovolacího soudu vychází z toho, že při rozhodování o nákladech dovolacího řízení, vynaložených na vyjádření k dovolání, je třeba zvažovat účelnost jejich vynaložení, a to s ohledem na obsah vyjádření (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2554/2008, a usnesení ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1346/2010). Ve světle těchto názorů bylo třeba se zabývat otázkou, nakolik (zda a do jaké míry) vyjádření žalobce k dovolání žalované objektivně směřovalo k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
Žalobce ve vyjádření reaguje na obsah dovolání žalované tím, že odkazuje na svá podání učiněná v řízeních před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím. Dále se vyjadřuje k motivům, pro něž žalovaná dovolání podává, zpochybňuje tvrzení žalované, že povinnost jí uložená je pro ni likvidační, a v obecné rovině se ztotožňuje se závěry, k nimž dospěl odvolací soud. Aby bylo možné náklad vynaložený na sepis vyjádření k dovolání považovat za účelně vynaložený, pak by z něj měla být zřejmá zejména reakce procesní protistrany dovolatele na to, zda dovolatel řádně vymezil některý z důvodů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.), zda vymezený důvod je skutečně dán, a zda dovolatel uplatnil zákonný důvod dovolání způsobem vyplývajícím z procesního předpisu (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Podle konkrétního obsahu dovolání by pak měl účastník řízení podávající vyjádření k dovolání alespoň rámcovým způsobem reagovat na jednotlivé dovolací námitky, vyjádřit se k jejich opodstatněnosti a navrhnout, jak má dovolací soud rozhodnout.
Protože v poměrech projednávané věci vyjádření žalobce k dovolání žalované obsahové atributy úkonu právní služby, za nějž by náklady mohly být považovány za účelně vynaložené, nesplňuje, dovolací soud náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. října 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu