ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.5577.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 5577/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně MUDr. I. B. , zastoupené JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Hellichova 458/1, proti žalovanému Mgr. J. S. , zastoupenému Mgr. Radkem Hladinou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Revoluční 1082/8, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 184/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. července 2015, č. j. 27 Co 26/2015-530, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 31 556,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného Mgr. Radka Hladiny, advokáta se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Revoluční 1082/8.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2014, č. j. 3 C 184/2011-371, ze zaniklého společného jmění účastníků (dále též „SJM“) přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně bytovou jednotku v 3. a 4. nadzemním podlaží budovy, postavené na pozemku parc. č. 820 a 821, zapsané na LV č. 2193 pro obec a k. ú. D., spoluvlastnický podíl o velikosti 9769/122136 na společných částech domu a na pozemku parc. č. 819/3, zapsanému na LV č. 2199 pro obec a k. ú. D., obchodní podíl žalobkyně ve výši 50 % ve společnosti Pharma Partners Europe s. r. o., se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Pod Slovany 1975/8, IČO: 28400534 (výrok I.), do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal objekt bydlení na pozemku parc. č. 349, pozemek parc. č. 349, pozemek parc. č. 350 (dále též „objekt mlýna ve V.“), vše zapsáno na LV č. 1013 pro obec a k. ú. V. (výrok II.), uložil žalovanému povinnost doplatit hypoteční úvěr č. 5500/164590-01/07/01-001/00/R ve výši 10 710 000 Kč (výrok III.), povinnost zaplatit žalobkyni 1 265 000 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. a VI.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 7. 2015, č. j. 27 Co 26/2015-530, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že žalovanému se přikazuje zůstatek hypotečního úvěru č. 5500/164590-01/07/01-001/00/R se zůstatkem jistiny k 16. 6. 2015 ve výši 6 202 686,77 Kč, a ve výroku IV. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu 384 794 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. potvrdil; ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že objekt bydlení je součástí pozemku parcely č. 349 v k. ú. V. (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce disparity vypořádacího podílu. Žalobkyně nesouhlasí s disparitou v poměru 60:40 ve prospěch žalovaného jen pro část společného majetku s tím, že žalovaný se měl zasloužit o nabytí společného majetku, který byl do společného jmění účastníků vložen předmanželskou smlouvou o rozšíření SJM. Poukazuje na to, že jí nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a společný majetek. Nadto nesouhlasí s tím, že se disparita vztahuje jen na část majetku, tvořícího aktiva SJM, nikoliv již na hypoteční úvěr tvořící pasiva. Závěr odvolacího soudu nemá vůbec oporu v provedených důkazech, opírá se o skutečnosti a důkazy, které nebyly v řízení před odvolacím soudem ani doloženy důkazy, ani tvrzeny. Odvolací soud „zcela pominul důkazy ohledně zásluh žalobkyně předložené žalobkyní před soudem prvního stupně“. Podrobně popisuje průběh rekonstrukce objektu mlýna ve V., zdůrazňuje, že se od roku 2001, kdy účastníci navázali vztah, hodnota mlýna značně zvýšila a že rozšíření SJM předmanželskou smlouvou bylo svobodným a vážným projevem vůle žalovaného. Vytýká odvolacímu soudu i procesní pochybení, neboť odvolací soud ji nepoučil podle §118a o. s. ř., čímž ji poškodil na jejích právech. Odvolací soud dále nesprávně do výpočtu vypořádacího podílu promítl pouze ½ č ástky, která byla vynaložena na výlučný závazek žalovaného, a nikoliv celou částku zůstatku; mělo být zohledněno i to, co bylo vydáno na úrocích a souvisejících nákladech. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření rozporuje skutečnosti uváděné žalobkyní ohledně rekonstrukce mlýna a upozorňuje na okolnosti uzavření hypotečního úvěru na částku 8 000 000 Kč. Stran disparity poukazuje na judikaturu dovolacího soudu, od níž se odvolací soud neodchýlil, rozhodnutí odpovídá rozumnému a spravedlivému uspořádání právních vztahů. Správné je také rozhodnutí o disparitě jen ve vztahu k objektu mlýna ve V. a nikoliv ve vztahu k dalším položkám. Řízení před odvolacím soudem není zatíženo ani procesní vadou. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení otázky disparity vypořádacích podílů, když zpochybňuje důvody, které k disparitě měly vést.
Podle §149 odst. 3 obč. zák. se při vypořádání přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Z judikatury dovolacího soudu se v souvislosti s odklonem od principu rovnosti podílů (tzv. disparitou podílů) podává, že vypořádací podíl při vypořádání společného jmění manželů nemusí být v zásadě totožný, nýbrž může být modifikován dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů [k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 11, str. 522), k možnosti modifikace rozhodnutím soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (uveřejněný pod C 45 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011 (uveřejněné pod č. C 12 690 v Souboru)]. Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Určení výše disparity vypořádacích podílů je na úvaze soudu na základě zohlednění všech okolností případu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)]. Disparita se přitom může podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů či jen na některé z nich [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2002, č. 2, str. 99)]. Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100)].
Důvodem k disparitě vypořádacích podílů mohou podle judikatury být negativní okolnosti v manželství, jakož i princip zásluhovosti, případně další okolnosti. V posuzovaném případě odvolací soud spatřoval důvody pro uplatnění disparity v zásluze žalovaného o nabytí nemovitostí v k. ú. V., o něž bylo společné jmění manželů rozšířeno, a proto je na daný případ neaplikovatelná ta část dovolatelkou citované judikatury, která řešila odlišné případy, především negativní okolnosti v manželství.
Základní tezí při uplatnění principu zásluhovosti je, že odklon od rovnosti podílů manželů je namístě jenom za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)].
V rozsudku ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 3, str. 109), Nejvyšší soud vyložil, že „pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů“ [obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2013, č. 5, str. 186), nebo rozsudek ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2013, č. 6, str. 220)].
Uvedená rozhodnutí však tyto závěry vyslovila v situaci, kdy se jednalo o majetek nabývaný v průběhu manželství a případná disparita byla poměřována právě zásluhou o nabytí majetku za trvání manželství na straně jedné a výkonem osobní péče o rodinu na straně druhé. Netýkala se však posouzení disparity v případech, kdy došlo k rozšíření společného jmění manželů o majetek, který měl některý z manželů již před uzavřením manželství jako majetek výlučný.
Odborná literatura v této souvislosti zdůraznila, že je třeba odlišovat situace, kdy k nabytí majetku značné hodnoty došlo díky činnosti některého z manželů za trvání manželství a kdy nabytí majetku značné hodnoty došlo díky činnosti některého z manželů ještě před vznikem manželství. Zatímco v prvním případě se zdůrazňuje, že i s ohledem na (morální či jinou) podporu prvního manžela druhým z manželů budou důvody o disparitě spíše výjimečného charakteru, oproti tomu v druhém případě se disparita podílů uplatní spíše. Tatáž odborná literatura pak zdůraznila nutnost přihlížet ke všem okolnostem případu a posuzovat každý případ individuálně (srovnej např. Dvořák, J. – Spáčil, J. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře . 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2011, 296 s. S. 240 a násl. nebo Králík, M. Judikatura Nejvyššího soudu: Parita a disparita podílů při vypořádání SJM (BSM). Soudní rozhledy , 2012, č. 11-12, s. 383 a násl.).
Soudní praxe ve vztahu k rozšíření společného jmění manželů o dosud výlučný majetek některého z nich připustila, že rozšíření společného jmění manželů o věci a hodnoty spadající původně mimo režim společného jmění manželů mohou vést k úvaze o disparitě vypořádacího podílu. Konkrétně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2480/2010 (uveřejněného pod č. C 13 324 v Souboru), se podává závěr, že rozšíření společného jmění manželů o majetek ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů nezakládá při vypořádání společného jmění manželů oprávnění tohoto manžela požadovat uhrazení toho, co ze svého vynaložil na společný majetek (nelze tedy uplatnit tzv. vnos). Obsah dohody o rozšíření společného jmění manželů lze nicméně promítnout při vypořádání do úvahy o odklonu od principu rovnosti podílů [obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 629/2012 (uveřejněné pod č. C 13 594 v Souboru)].
V posuzovaném případě odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný na základě Smlouvy o zúžení a rozšíření zákonem stanoveného rozsahu budoucího společného jmění ve smyslu §143a odst. 3 obč. zák. rozšířil společné jmění účastníků o majetek značné hodnoty, který byl jeho výlučným vlastnictvím, jenž získal jako rodinný majetek v rámci restituce v roce 1992 (objekt mlýna ve V.). Do objektu mlýna ve V. žalovaný od roku 1992 investoval značné finanční prostředky, a to ještě v období, než se žalobkyní seznámil; již v té době měl objekt mlýna výraznou hodnotu, a to nejméně 3 276 380 Kč. Jelikož žalobkyně neprokázala zvýšenou zásluhovost v péči o rodinnou domácnost při porovnání míry zásluh o získání majetkových hodnot do SJM s ohledem na majetek žalovaného v podobě objektu mlýna ani, že by se na rekonstrukci mlýna v době před uzavřením manželství s žalovaným podílela v takové míře, která by byla zohlednitelná, odvolací soud uzavřel, že ohledně objektu mlýna ve V. je odůvodněn závěr odklonu od principu rovnosti podílu (disparitě), a to v rozsahu 60 % ve prospěch žalovaného a 40 % ve prospěch žalobkyně. Z hodnoty mlýna by měl tedy žalovaný dostat hodnotu 9 684 000 Kč a žalobkyně hodnotu 6 456 000 Kč.
V dané věci žalobkyně nezpochybňuje, že hodnota objektu mlýna ve V. před tím, než se účastníci seznámili, činila 3 276 380 Kč, před seznámením se si vzal žalovaný na zhodnocení objektu mlýna další úvěr ve výši 2 650 000 Kč. Sama žalobkyně pak v dovolání poukazuje na to, že před uzavřením smlouvy o rozšíření SJM činila hodnota objektu mlýna ve V. již 12 844 790 Kč, o který žalovaný ještě před uzavřením manželství rozšířil následně vzniklé společné jmění účastníků. Odvolací soud přitom zdůraznil, že žalobkyně neprokázala (a tímto závěrem je dovolací soud vázán), že by se na rekonstrukci objektu mlýna před uzavřením manželství s žalovaným podílela v takové míře, která by měl být zohlednitelná. Zatímco uzavřením manželství se stal objekt mlýna ve V. součástí SJM účastníků, uvedený úvěr ve výši 2 650 000 Kč nadále zůstal výlučným dluhem žalovaného. Posléze sice došlo k jeho částečnému zaplacení z prostředků náležejících do SJM účastníků, ale zároveň vznikl nárok na vypořádání vnosu ve výši 1 600 672,84 Kč, který byl odvolacím soudem také v napadeném rozsudku vypořádán. V dané situaci se tak jeví přiměřeným závěr odvolacího soudu, že se žalovaný zasloužil o nabytí majetku o značné hodnotě, o který následně rozšířil společné jmění účastníků. Za situace, kdy judikatura Nejvyššího soudu nepřipouští, aby majetek, který se stal součástí SJM účastníků na základě smlouvy o jeho rozšíření, mohl být vypořádán jako vnos, přičemž rozšíření majetku nenapomohlo trvalosti manželství, nejeví se dovolacímu soudu nepřiměřeným závěr odvolacího soudu, který shledal důvody k disparitě vypořádacího podílu ve vztahu k objektu mlýnu.
Důvody, pro něž odvolací soud přistoupil k disparitě, jsou zřetelně a dostatečně odůvodněné, jsou zcela souladné s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu. Samotný závěr o výši disparity ve vztahu k jediné vypořádací položce – objektu mlýna ve V. – v poměru 60:40 se pak nejeví Nejvyššímu soudu zjevně nepřiměřeným. V souladu s judikaturou dovolacího soudu je i závěr odvolacího soudu, že disparita může být učiněna i u toliko jediné vypořádávané položky. S ohledem na uvedené nemá dovolací soud v tomto ohledu odvolacímu soudu čeho vytknout.
Žalobkyně dále namítá, že závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, dovolatelka pomíjí, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, a proto námitky směřující do zjištěného skutkového stavu přípustnost dovolání založit nemohou.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky vad řízení, jichž se měl podle dovolatelky dopustit odvolací soud, neboť v jejich souvislosti žalobkyně nevymezila žádnou otázku přípustnosti dovolání. Dovolací soud připomíná, že podle §§241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Stran námitky žalobkyně směřující do vnosu ze společného jmění účastníků do výlučného majetku žalovaného je především třeba zdůraznit, že žalobkyně v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř., jakož i v rozporu s judikaturou dovolacího soudu [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (obě dostupná na www.nsoud.cz )] v souvislosti s touto námitku nevymezila žádnou otázku přípustnosti dovolání, a proto již z tohoto důvodu tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže. Nadto je možno uvést, že odvolací soud nijak nepochybil, pokud zahrnul daný vnos do vypořádání společného jmění manželů a přitom žalovaného zavázal k úhradě jedné poloviny hodnoty vnosu, neboť druhá polovina vnosu přináležela při vypořádání žalovanému [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 20. dubna 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu