ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.5587.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 5587/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Mgr. Ing. R. B., proti žalovanému D. H., zastoupenému JUDr. Lenkou Skřivánkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Goethova 5, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 3 C 396/2009, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 7. 2015, č. j. 61 Co 157/2015-206, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 7. 2015, č. j. 61 Co 157/2015-206, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-sever („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 1. 2015, č. j. 3 C 396/2009-179, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen z pozemků parc. č. 316/9 a 316/137 v katastrálním území H. B. odstranit movité věci, které jsou tvořeny vrstvou zeminy, dočasnými stavbami a venkovními úpravami, a to odvezením vrstvy zeminy na úroveň původního pozemku parc. č. 316/9, odstraněním dočasných staveb a oplocení.
Žalobce se jako většinový spoluvlastník domáhal proti žalovanému jako menšinovému spoluvlastníku ochrany podle §126 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“) vyklizením pozemků (způsobem konkrétně v žalobě uvedeným) se zdůvodněním, že žalovaný neoprávněně bez jeho souhlasu zasahuje do jeho spoluvlastnického práva tím, že na společných pozemcích mimo stavby objektu bydlení a dílny, se kterými souhlasil, vybudoval na části pozemku parc. č. 316/137 a na části pozemku parc. č. 316/9 (v rozsahu dle geometrického plánu parc. č. 316/137) po vykácení lesního porostu zahradu.
Soud prvního stupně v pořadí druhém rozhodnutí ve věci posuzoval žalobu podle §126 obč. zák. Vyšel ze zjištění, že účastníci spolu s bratrem žalovaného Ing. F. H. jsou spoluvlastníky pozemků st. parc. č. 1368/1, parc. č. 316/137 a parc. PK č. 316/9 v k. ú. H. B. Žalobce je spoluvlastníkem podílu id. 3/5, žalovaný id. 1/5 a Ing. F. H. id. 1/5. Na pozemcích st. parc. č. 1368/1 a 1358/2 vybudoval žalovaný se souhlasem ostatních spoluvlastníků objekt bydlení č. p. s dílnou pro podnikatelské účely. Na přilehlých pozemcích parc. č. 316/137 a části pozemku parc. PK č. 316/9 po vykácení lesních stromů založil zahradu a pozemek oplotil. Tyto nemovitosti užívá výlučně žalovaný.
Ačkoliv žalobce tvrdí, že žalovaný neměl právo úpravy pozemku provést, soud vzal za prokázané, že žalobce byl informován o rozsahu provedených úprav pozemků a souhlasil s nimi; žalovaný prokázal, že spoluvlastníci uzavřeli v konkludentní formě dohodu o užívání společných pozemků již při nákupu pozemků, respektive při udělení souhlasu žalobce se stavbou domu žalovaného v roce 2004. Na základě uvedených závěrů o tom, že užívání žalovaného vycházelo z konkludentně uzavřené dohody o užívání pozemků, soud žalobu zamítl.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 29. 7. 2015, č. j. 61 Co 157/2015-206, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud, který věc posuzoval již podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., dovodil, že při rozhodování o užívání společné věci se uplatní princip majority. Žalobce netvrdil, že by jako většinový spoluvlastník právně relevantně rozhodl o způsobu užívání společné věci. Jestliže však dotčené pozemky byly v katastru nemovitostí vedeny jako les, respektive byly zalesněny, určoval způsob jejich užívání samotný druh těchto pozemků. Způsob užívání by byl tímto dán a nevyžadoval by od většinového spoluvlastníka jakékoliv další určení způsobu jejich užívání. Uvedenou skutečností se soud prvního stupně dosud nezabýval a musí ji postavit najisto doplněním dokazování. Je třeba, aby zjistil, zda byl dán příslušným orgánem žalovanému souhlas ke kácení lesního porostu.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno o uzavření konkludentní dohody spoluvlastníků ohledně užívání předmětných pozemků. Z důkazů provedených v řízení nelze dovodit, že k takové dohodě došlo. Ze skutečnosti, že žalobce nevznesl žádné námitky ve stavebním řízení, nelze bez dalšího usuzovat na to, že dal souhlas s vykácením lesního porostu, s provedenými terénními úpravami a rozsáhlým záborem pozemků. Souhlas žalobce se stavem užívání a s provedením úprav nebyl prokázán. Ve věci však odvolací soud nemohl vydat konečné rozhodnutí, neboť žalobcem navrhovaný žalobní petit zůstává nevykonatelný. Jde o odstranitelnou vadu řízení, kterou lze napravit před soudem prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaný přípustnost dovolání spatřuje v tom, že byl o možnosti dovolání poučen (takové poučení ovšem nezakládá přípustnost dovolání); dále tvrdí, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tato je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a tato zásadní právní otázka specifikovaná níže má být dovolacím soudem dle názoru žalovaného posouzena jinak“; uvedené důvody přípustnosti výslovně nekonkretizoval.
Dovolatel uvádí, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena konkludentně dohoda o užívání pozemků již při nákupu pozemků respektive při udělení souhlasu žalobce se stavbou domu v roce 2004. Odvolací soud, aniž by zopakoval dokazování, hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně zcela opačně a dospěl k jiným skutkovým zjištěním. Takový postup je nesprávný v rozporu s §213 odst. 2 a 3 o. s. ř. a znamená odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Za nesprávný považuje žalovaný i závěr odvolacího soudu, že nelze ztotožnit dohodu spoluvlastníků o určitém záměru, jak bude nakládáno s pozemky v budoucnu, s dohodou o způsobu a rozsahu užívání pozemků, a že jednání žalovaného nelze považovat za naplnění této dohody. Je nesporné, že žalobce dal žalovanému souhlas k výstavbě rodinného domu stejně jako ke zřízení přístupové cesty. Součástí stavebního řízení, jehož účastníkem byl i žalobce, byla i zahrada, jejíhož vyklizení se žalobce domáhá. Za konkludentní souhlas lze považovat i podpis žalobce ve stavebním a kolaudačním řízení, kde byly pozemky řešeny a v době podpisu již byly upraveny a užívány stejným způsobem jako dosud. To, že účastníci pokojně společnou věc řadu let užívali, může být důkazem o konkludentní dohodě spoluvlastníků. V tomto směru žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008. Odvolací soud zcela ignoroval skutečnost, že úprava tohoto pozemku je zcela odvislá od úpravy užívání společného pozemku zastavěného domem ve výlučném vlastnictví žalovaného. V této souvislosti je třeba zabývat se tím, jaký osud by měl stihnout část pozemku zastavěnou stavbami se souhlasem žalobce.
Žalovaný od počátku řízení poukazuje na to, že žalobcem specifikovaný petit neodpovídá jeho skutkovým tvrzením, je neurčitý a nevykonatelný, v čemž mu dal odvolací soud zapravdu v dovoláním napadeném rozhodnutí i ve svém předešlém rozhodnutí (čl. 48) . Žalobce, který byl až do roku 2014 zastoupen advokátem, a sám je činným advokátem i přes opakované poučení soudem prvního stupně petit neupravil tak, aby bylo možné žalobě vyhovět. Pokud by měl soud žalobce znovu poučovat o tom, jakým způsobem má petit formulovat, přesáhl by rámec poučovací povinnosti stanovené v občanském soudním řádu (nález Ústavního soudu z 5. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 480/9 7). Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že z hlediska poučovací povinnosti není vadou podání, pokud není možné žalobnímu petitu vyhovět proto, že není v souladu s hmotným právem. V dané věci tak, podle názoru žalovaného, z uvedených důvodů nebylo možné žalobě vyhovět. Proto odvolací soud neměl rozhodnutí soudu prvního stupně rušit, ale měl žalobu odmítnout případně zamítnout. Soudy již 6 let rozhodují o nevykonatelném petitu a tím porušují zásadu rovnosti stran.
Žalovaný v řízení namítal, že jde o šikanózní žalobu, neboť žalobce nemá žádný zájem předmětné pozemky užívat. Žalovaný užívá předmětný pozemek v rozsahu 757 m 2 , což je méně, než 5 % z celkové plochy pozemku o velikosti 17 308 m 2 , ačkoliv je spoluvlastníkem 20 % tohoto pozemku; nejde tak o významnou plochu. Žalobce tedy užívá předmětný pozemek v rozsahu svého spoluvlastnického podílu. Žalovaný tvrdil a prokazoval, že žaloba je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce zneužívá svých práv většinového spoluvlastníka; odvolací soud se však touto otázkou nezabýval.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a pokud k tomu neshledá podmínky, aby zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní účinného změní občanského soudního řádu (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14.
Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu. Toto vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
Skutkové námitky nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné. „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Dovolatel konkrétně a explicitně důvody přípustnosti dovolání nevymezil; z jeho obsahu lze dovodit dva tvrzené důvody přípustnosti odpovídající §237 o. s. ř., a to že odvolací soud se při řešení otázky, za jakých podmínek se může odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně a také při postupu při odstraňování vady žaloby odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
Dovolací soud po zjištění, že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
K otázce uzavření dohody o užívání společného pozemku, o kterou opírá dovolatel své právo a jejíž existenci odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neuznal, se uvádí: V dovolacím řízení nelze za současného právního stavu uplatnit tvrzení, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; takový dovolací důvod zákon nezná. Proto dovolací soud nemohl přihlédnout k polemice dovolatele s hodnocením důkazů odvolacím soudem; nicméně se mohl zabývat otázkou, zda procesní předpisy, upravující dokazování, vyložil v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (§35 odst. 1 obč. zák.). Projev vůle je učiněn konkludentně, je-li učiněn jinak než výslovně, nicméně způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Zjištění, zda z určitého jednání účastníků vyplývá nepochybně vůle určitého obsahu, je zjištěním skutkovým; posouzení právních důsledků této vůle je posouzením právním (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4974/2007).
Podle §213 odst. 1-3 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11 nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 18).
V projednávané věci odvolací soud konstatoval, že pro závěr o uzavření konkludentní dohody nebyly důkazy; uvedl, že tu stálo tvrzení proti tvrzení, ovšem s tím, že shodně s tvrzením žalovaného vypověděl jeho otec, slyšený jako svědek; učinil pak závěr, že existence konkludentně projevené vůle stran ohledně způsobu užívání společné věci nebyla prokázána. Nicméně chtěl-li se odvolací soud od skutkových zjištění odvolacího soudu odchýlit, měl znovu provést ty důkazy, o které soud prvního stupně toto zjištění opřel. Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ovšem nesplňuje požadavky §157 odst. 2 o. s. ř., neboť se z něj nepodává, o jaké konkrétní důkazy soud skutková zjištění opírá (soud prvního stupně jen odkazuje na „výsledky provedeného dokazování“). Jestliže však odvolací soud dospěl k závěru, že jde též o výpověď svědka – otce žalovaného – měl alespoň tento důkaz zopakovat.
„Věrohodnost výpovědi svědka nebo účastníka lze hodnotit i s přihlédnutím ke způsobu, jakým svědek nebo účastník soudu sděluje zjišťované skutečnosti a k jeho chování při výpovědi. Hodnocení výpovědi svědka i účastníka z hlediska její věrohodnosti je věcí soudu, který provádí dokazování “ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1033/2005). Sama okolnost, že svědek je otcem žalovaného, ještě apriorně nevylučuje věrohodnost jeho výpovědi, byť k této okolnosti je třeba při jejím hodnocení přihlížet (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2516/2008, publikovaný v Soudních rozhledech č. 11/2010, a poznámku k tomuto rozhodnutí tamtéž).
Dovolací soud nemohl nevzít kromě své judikatury do úvahy praxi Ústavního soudu, která klade na dodržení výše uvedeného výkladu §213 o. s. ř. konstantně značný důraz (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06). Proto musel přikročit ke zrušení usnesení odvolacího soudu, které je z tohoto hlediska v rozporu s citovanou judikaturou.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že – ač naznačil, že jinak by rozhodl „konečným způsobem“ – rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil proto, že je třeba upravit žalobní návrh tak, aby byl vykonatelný; odvolací soud konstatoval, že „vada petitu je neodstranitelným nedostatkem v podmínkách řízení, jenž lze napravit toliko v řízení před soudem I. stupně“. Ani v této části není rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou soudu dovolacího.
Soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech (§5 o. s. ř.). Předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§43 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 9. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2760/99, publikovaném v Soudních rozhledech č. 3/2002, uvedl: „Cíle občanského soudního řízení jsou vyjádřeny též v §1 o. s. ř., podle kterého občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob. V souladu s těmito cíli by nebylo zamítnutí žaloby jen pro vady formulace žalobního návrhu v případě, kdy je zcela zjevné, o co žalobci jde, pokud by žalobce nebyl o nesprávnosti formulace žalobního návrhu poučen. To vyplývá i z §5 o. s. ř., podle kterého soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, a z §43 odst. 1 o. s. ř., který stanoví, že předseda senátu vyzve účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno. Poučuje účastníky také, jak je třeba opravu nebo doplnění provést“.
Požadavek ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti, soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2375).
Z uvedených (a dalších obdobných) rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že je-li z žaloby zřejmé, čeho se žalobce domáhá, nelze ji zamítnout jen proto , že je nepřesně formulován žalobní návrh, resp. že je formulován tak, že v případě jeho převzetí by byl rozsudek nevykonatelný; v takovém případě soud zváží, zda s ohledem na formulace návrhu může o žalobě rozhodnout tak, že použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal, anebo zda je namístě žalobce o správné formulaci návrhu poučit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007). Z uvedeného též vyplývá, že je-li z žaloby zřejmé, čeho se žalobce domáhá (tedy jaký nárok uplatňuje, co je předmětem řízení) a odvolací soud dospěje k závěru, že je nepřesně formulován žalobní návrh, resp. že je formulován tak, že v případě jeho převzetí by byl rozsudek nevykonatelný , je v rozporu s principem hospodárnosti řízení v takovém případě rozhodnutí soudu prvního stupně rušit a věc mu vracet k dalšímu řízení jen proto, aby soud vedl žalobce k opravě žaloby (§43 o. s. ř.), jestliže by vzhledem k právnímu posouzení tvrzených skutečností ani tato oprava nemohla přivodit pro žalobce příznivé rozhodnutí. Stručně řečeno: Je-li zjevné, že žaloba je bez ohledu na formulaci petitu nedůvodná, nemá v odvolacím řízení smysl kvůli jeho opravě rušit rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vracet k dalšímu řízení.
K tomu lze podotknout, že pokud podle názoru odvolacího soudu nebyl soud prvního stupně přes opakované pokusy schopen vadu žaloby odstranit (resp. soud prvního stupně považoval vady žaloby za odstraněné), bylo namístě další žádaný postup upřesnit. Odvolací soud však jen konstatoval, že „vada petitu je neodstranitelným nedostatkem v podmínkách řízení, jenž lze napravit toliko v řízení před soudem I. stupně“. Nedostatek podmínek řízení však nelze zaměňovat s vadami návrhu na zahájení řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1566/96, publikovaný pod č. 17/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 1996, sp. zn. 3 Cdon 181/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 20 Co 1318/99). I z tohoto důvodu napadené rozhodnutí neobstojí.
Odvolací soud uvedl, že kvůli odstranění vady petitu nemohl ve věci rozhodnout „konečným způsobem“; lze však podotknout, že s tímto konstatováním není ve shodě okolnost, že nařídil provést další dokazování ve věci samé (viz str. 3 jeho usnesení nahoře).
Odvolací soud se bude též – budou-li pro takový postup splněny zákonné podmínky – zabývat tvrzením žalovaného, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy (nyní §8 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 3 o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v dalším řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu