ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.4842.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 4842/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. M., zastoupeného JUDr. Robertem Matasem, advokátem se sídlem Spálená 2, Praha 1, proti žalované OTIS, a. s. , IČ: 42324254, se sídlem Jana Opletala 3506/45, Břeclav, zastoupené Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou se sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1, o 1 567 869 Kč s příslušenstvím, 42 295,50 EUR s příslušenstvím, 35 174,23 CHF s příslušenstvím a částky 2 700 Kč měsíčně od 1. 6. 2012 a 6 000 Kč měsíčně od 1. 9. 2012, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 1/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 7. 2015, č. j. 22 Co 916/2015-924, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 7. 2015, č. j. 22 Co 916/2015-924, se ve výroku, jímž byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 27. 11. 2014, č. j. 2 C 1/2012-826, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částky 437 508,33 Kč, 8 264,93 EUR s úroky z prodlení a ve zbývající části ohledně částek 1 130 360,67 Kč, 34 030,57 EUR a 35 174,23 CHF s úroky z prodlení byla žaloba zamítnuta. Žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 653 566,40 Kč a státu na náhradě nákladů 15 234,72 Kč; žalované bylo uloženo zaplatit státu na náhradě nákladů 7 169,28 Kč a na soudním poplatku 33 320 Kč. Bylo tak rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu škody na zdraví, způsobené mu úrazem dne 13. 5. 2010, kdy žalobce jako jednatel společnosti vlastnící hotel při kontrole jeho rekonstrukce, prováděné žalovanou společností, po otevření dveří nákladního výtahu vstoupil do výtahové šachty, která nebyla nijak zajištěna ani označena, ačkoliv tam nebyla přistavena kabina, a zřítil se do šachty. Žalobce uplatnil nárok na náhradu bolestného, za ztížení společenského uplatnění, za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení, náhradu nákladů spojených s léčením, cestovních výdajů, za osobní věci a za náklady zastoupení v trestním řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zaměstnanec žalované porušil své povinnosti k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví, když prostor za dveřmi výtahové šachty nebyl dostatečně proti pádu zajištěn ani označen, avšak i žalobce se na vzniku škody podílel; měl sice rozumný důvod zkontrolovat dveře výtahu, nevěnoval však ani základní pozornost tomu, co se nachází za dveřmi výtahu. V tom spatřoval soud prvního stupně porušení prevenční povinnosti (§415 obč. zák.) a spoluzavinění poškozeného na vzniklé škodě v rozsahu 30 % (§441 obč. zák.), když převážnou míru odpovědnosti nese žalovaná. Při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení rozlišil nároky, u nichž se náhrada nákladů řízení řídí ustanovením §142 odst. 1, 2 obč. zák., a ustanovením §142 odst. 3 obč. zák.
K odvolání žalobce do zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 7. 2015, č. j. 22 Co 916/2015-924, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku, ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a ve výroku o soudním poplatku, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež shledal správnými, a ztotožnil se i s jeho právními závěry. S poukazem na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu podrobně rozebral konkrétní okolnosti, jež byly v daném případě příčinami škodlivého výsledku, a jako odpovídající posoudil míru podílu žalobce na vzniku škody stanovenou soudem prvního stupně. Zdůraznil, že poměr, v němž se na vzniku škody podílel sám poškozený, odvisí vždy od okolností konkrétního případu, přičemž zobecnění je zpravidla vyloučeno. Opodstatněnými neshledal výhrady žalobce proti výrokům o nákladech řízení a neshledal žádné pochybení ani ve způsobu výpočtu jejich výše.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky dovolacím soudem doposud neřešené. Namítá, že odvolací soud nesprávně po právní stránce posoudil míru jeho spoluzavinění 30 %, neboť takto vysoká míra by při správně učiněných skutkových zjištěních byla v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V podrobnostech zrekapituloval dosavadní průběh řízení, popsal situaci, jež předcházela jeho úrazu, a jak ji vnímal, poukázal na jazykovou bariéru a na to, že nebyl nijak upozorněn na nebezpečí. Hlavním viníkem byla žalovaná, která porušila bezpečnostní předpisy a zapříčinila tak situaci, při níž došlo k jeho újmě na zdraví. Ve vztahu k ustanovení §441 a §415 obč. zák. opětovně poukázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001, a ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4195/2013). Uvedl, že obecná prevenční povinnost se váže pouze k těm okolnostem a situacím, které lze při běžné opatrnosti předvídat, nikoli ke všem situacím v životě, a za nelogickou považuje úvahu soudu, že se měl pohledem přesvědčit, zda je kabina v patře. Důvodně měl totiž za to, že potíže s otevřením dveří výtahu souvisí s prováděnou opravou a nikoli s nepřítomností výtahové kabiny. Je přesvědčen, že míra jeho spoluzavinění je maximálně 10 %, nikoli 30 %, jak stanovil soud a vybočil tím z dlouhodobé soudní praxe týkající se spoluzavinění. V této souvislosti poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4111/2011, a ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2258/2008. Dále namítl, že bylo nesprávně a v rozporu s ústavněprávním výkladem rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neboť na jeho straně byly důvody zvláštního zřetele hodné podle §150 o. s. ř. pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů. V situaci, že jeho újmu na zdraví zapříčinila převážně žalovaná, je tato újma nárokem hlavním, a další nároky, v nichž nebyl úspěšný, se od ní odvíjejí. Dovozuje, že je v rozporu se zásadou spravedlnosti a s dobrými mravy, aby odškodnění mu přiznané bylo de facto anulováno přiznáním nákladů žalované. Odvolací soud měl aplikovat §150 o. s. ř. z důvodu ochrany legitimních očekávání, právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí, a za situace, že absence tzv. přísudkové vyhlášky má za následek několikanásobné navýšení nákladů řízení, je nespravedlivé žádat plnou náhradu nákladů řízení; v době, kdy podával žalobu, byla platná tzv. přísudková vyhláška, podle níž by paušální odměna advokáta činila 100.152,- Kč, což znamená rozdíl oproti současnému stavu bezmála půl milionu. Dovolatel je proto přesvědčen, že soud neměl postupovat při stanovení výše náhrady nákladů mechanicky podle advokátního tarifu. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že žalovaná je povinna mu zaplatit částky 562.510,71 Kč a 10.626,33 EUR, vše s úroky z prodlení, dále že žádná ze stran nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaná i dovolatel jsou povinni zaplatit České republice na náhradě nákladů 11.202 Kč, popř. aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se vyjádřila ke konkrétním skutkovým okolnostem namítaným v dovolání, které se liší od zjištění, na nichž postavil svoje rozhodnutí odvolací soud, a popsala situaci u výtahu předtím, než došlo k úrazu. Dále uvedla, že rozdíl ve výpočtu náhrady nákladů řízení podle již neplatné tzv. přísudkové vyhlášky by rozhodně nebyl tak vysoký, jak uvádí žalobce, a poukázala na to, že žalobce nedůvodně navyšoval požadovanou výši náhrady škody. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce je částečně přípustné.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
Ustanovení §441 obč. zák. se vztahuje na případy, kdy škoda způsobená poškozenému není v plném rozsahu výsledkem jednání škůdce, nýbrž se na jejím vzniku podílelo i jednání poškozeného, tedy je-li i jeho jednání v příčinné souvislosti se vznikem škody. Takovým jednáním může samozřejmě být i porušení prevenční povinnosti poškozeného podle §415 obč. zák., nezachoval-li potřebnou obezřetnost či pozornost při svém jednání. I když zákon užívá termín „spoluzavinění“, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž na straně poškozeného nemusí jít ani o přímé porušení právní povinnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR – C. H. BECK pod C 2593 (dále jen Soubor), či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009 , uveřejněný tamtéž pod C 10425), neboť poškozenému se přičítají veškeré okolnosti na jeho straně, jež přispěly ke škodlivému následku, bez nichž by ke škodě tak, jak se stala, nedošlo. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody na straně škůdce i poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, uveřejněné v Souboru pod C 7228). V rozsahu, v jakém sám poškozený přispěl ke škodlivému následku, je vyloučena odpovědnost škůdce. Spočívají-li příčiny vzniku škody na obou stranách, je třeba určit vzájemný vztah mezi jednáním či opomenutím poškozeného a porušením povinností škůdce, za něž nese odpovědnost, a stanovit podíl odpovědnosti každého z nich. Vzhledem k tomu, že ustanovení §441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, uveřejněný v Souboru pod C 9409). O takový případ se v dané věci nejedná, neboť odvolací soud, jenž vycházel z podrobných skutkových zjištění soudu prvního stupně, zevrubně rozebral a hodnotil okolnosti na obou stranách, které vedly ke škodě, tedy na straně žalobce i tu okolnost, že při zachování běžné lidské opatrnosti při vstupu do výtahu by k tak vážným následkům nedošlo. Právní názor odvolacího soudu na otázku existence spoluzavinění poškozeného a na jeho rozsah, jak ji odvolací soud řešil v napadeném rozhodnutí, nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v obdobných případech (např. usnesení ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 25 Cdo 3272/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 244/2015); rozhodnutí, na něž poukazuje dovolatel, mají značně odlišný skutkový základ (škoda na zdraví spolujezdce z dopravní nehody, zranění cyklisty bez ochranné přilby apod.). Pokud pak dovolatel sám hodnotí, zda a jak která okolnost na jeho straně a na straně žalované přispěla či nepřispěla ke vzniku škody, jejíž náhrada je požadována, napadá ve skutečnosti rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, a nikoliv právního názoru.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při aplikaci §441 obč. zák. po právní stránce neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolání v tomto rozsahu není tedy podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Pokud dovolatel namítá nesprávnost výroku o náhradě nákladů řízení s tím, že odvolací soud měl aplikovat §150 o. s. ř., podle něhož může soud, jsou – li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat, lze poukázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se na základě odvolání žalobce zabýval totožnou námitkou, a naprosto dostačujícím způsobem se s ní vypořádal. Lze dodat, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo jednomu z účastníků větší újmu než druhému, ale je nutné, aby byly dány i další zvláštní okolnosti mající vliv na spravedlivé rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013, a ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013). Kromě majetkových, sociálních, osobních a dalších poměrů účastníků řízení jsou významné rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení apod. Aplikace §150 o. s. ř. nepředstavuje v dané věci právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, nebo ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 379/2014).
Avšak z hlediska námitky dovolatele, že v době, kdy podával návrh na zahájení řízení, byla v platnosti tzv. přísudková vyhláška (č. 484/2000 Sb.), a po jejím zrušení se v jeho případě jednalo o překvapivé rozhodnutí, když byla přiznána protistraně náhrada nákladů řízení za zastoupení advokátem podle advokátního tarifu, je třeba nyní respektovat právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, z jehož odůvodnění se podává, že zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb. ke dni 7. 5. 2013 došlo k zásahu do legitimního očekávání účastníků většiny probíhajících soudních řízení, a to ohledně maximální částky, kterou jim soud může v případě jejich neúspěchu uložit k náhradě. Pokud v průběhu řízení byla zásadně změněna procesní pravidla, je třeba dbát na ochranu práv účastníků v těch případech, kde se taková nepředvídatelná změna nastavených pravidel projeví. V těchto případech se zvažuje hledisko legitimního očekávání účastníků, a pokud by rozhodnutí o náhradě nákladů na zastoupení advokátem podle advokátního tarifu znamenalo nezanedbatelné a z pohledu účastníků řízení nepředvídatelné zvýšení nákladů, nelze striktně podle advokátního tarifu postupovat. Východiskem je ustanovení §136 o. s. ř., podle nějž lze spravedlivou výši náhrady nákladů řízení určit volnou úvahou, přičemž podle závěru Ústavního soudu lze analogicky vycházet i ze zrušené přísudkové vyhlášky a zohlednit rovněž časové hledisko – zda byla většina úkonů učiněna v období po zrušení přísudkové vyhlášky či nikoliv (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1376/2016).
V dané věci je zřejmé, že důsledkem aplikace advokátního tarifu namísto tzv. přísudkové vyhlášky se celková náhrada nákladů řízení podstatně zvýšila. Je proto třeba v intencích nálezu Ústavního soudu posoudit, zda použití advokátního tarifu není v tomto případě v rozporu s principy spravedlnosti a legitimního očekávání, zda jej lze aplikovat pro rozhodnutí o náhradě nákladů za zastoupení advokátem, a zda je třeba individuálně posoudit spravedlivou výši náhrady nákladů řízení podle §142 odst. 1, 2 o. s. ř., přičemž základem pro určení výše náhrady nákladů řízení při aplikaci podle §142 odst. 3 o. s. ř. je částka přisouzená, a z ní se určuje též odměna advokáta (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, uveřejněné pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalobců v otázce výše náhrady nákladů řízení za zastoupení advokátem z hlediska principů spravedlnosti a legitimního očekávání účastníků je v tomto rozsahu přípustné (§237 o. s. ř.) a je též důvodné.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu v napadeném výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi účastníky a v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání do výroku o náhradě nákladů státu je však vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž dovolání není přípustné proti rozhodnutím, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Vzhledem k tomu, že náklady řízení státu nepřevyšují v dané věci 50 000 Kč, není dovolání proti tomuto výroku přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti tomuto výroku podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243d odst. 1 věta za středníkem a §226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu