ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1654.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1654/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Konventu minoritů v Opavě , IČ 478 14 446, se sídlem v Opavě, Masarykova třída 342/39, zastoupeného JUDr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Havlíčkova 1400/29, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště Ostrava, Ostrava – Radvanice, Lihovarská 1335/9, o určení vlastnického práva , vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 13 C 179/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2015, č. j. 8 Co 235/2015-411, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 9. 4. 2015, č. j. 13 C 179/2003-375, zamítl návrh žalobce na určení vlastnictví k blíže identifikované nemovitosti (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Předmětnou věc tak posoudil již podruhé poté, co žalobu v původním řízení rozsudkem ze dne 7. 11. 2006, č. j. 13 C 179/2003-87, zamítl pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce. Toto jeho rozhodnutí rozsudkem ze dne 28. 5. 2007, č. j. 8 Co 103/2007-109, potvrdil Krajský soud v Ostravě, přičemž oba rozsudky obstály i v řízení před Nejvyšším soudem, neboť dovolání žalobce bylo usnesením ze dne 24. 10. 2007, č. j. 28 Cdo 3527/2007-124, pro nepřípustnost odmítnuto. Všechna tři zmíněná rozhodnutí však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 62/08, zrušena. Okresní soud po novém posouzení věci žalobu opět zamítl, a to pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení ve smyslu §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). V průběhu řízení totiž došlo k vydání sporné nemovitosti na základě zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), a žalobce je nyní jako její vlastník zapsán v katastru nemovitostí, pročež nemohla být žaloba věcně projednána.
K odvolání žalobce přezkoumal zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě, jenž rozsudkem ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 Co 235/2015-411, nepřipustil žalobcem navrhovanou změnu žaloby (výrok I.), napadené rozhodnutí potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Ve vztahu k posouzení věci samé se tak zcela ztotožnil se závěry okresního soudu, dle nichž žaloba nemůže být úspěšná pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na určení vlastnictví ke sporné nemovitosti. Zmíněnou vadu přitom již nelze zhojit prostřednictvím dalších, v odvolacím řízení nově uplatněných, tvrzení, z nichž žalobce naléhavý právní zájem dovozuje (§205 odst. 1 o. s. ř.). Považuje za rozhodné, že žalobce je jako vlastník předmětné stavby zapsán v katastru nemovitostí, přičemž tato skutečnost není účastníky nikterak zpochybňována, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Posledně zmíněné rozhodnutí napadl žalobce dovoláním, v němž rozporuje závěry soudů obou stupňů o nedostatku naléhavého právního zájmu. Má za to, že je nutné určit vlastníka předmětné nemovitosti za dobu předcházející účinnosti smlouvy, již strany uzavřely v intencích zákona č. 428/2012 Sb. a dle které byla předmětná nemovitost žalobci odevzdána, neboť jedině tak se bude moci na žalované úspěšně domáhat vydání bezdůvodného obohacení za její bezesmluvní užívání. Dále dovolatel ve svém podání brojí proti nepřipuštění změn žaloby, jež v průběhu řízení navrhoval. V této souvislosti pak uvažuje o důvodnosti svého nároku na vydání naznačeného bezdůvodného obohacení, jehož měl v úmyslu popsaným způsobem dosáhnout. Pro shora vyslovené navrhuje zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu.
K dovolání žalobce se vyjádřila žalovaná, jež souhlasí s právním posouzením věci soudy nižších stupňů a je názoru, že by dovolání mělo být Nejvyšším soudem pro nepřípustnost odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo rozhodováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho náležitostmi.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu je napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá.
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je ve smyslu řečeného vymezení důvodu dovolání s vylíčením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž podat je lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), a současně musí být formulováno tak, aby z něj bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v §237 o. s. ř. má dovolatel za naplněné. Dovolatel tedy musí uvést, ve vztahu k projednávané věci, právní posouzení, které pokládá za nesprávné, a současně vyložit, v čem má tato nesprávnost spočívat (§241a odst. 3 o. s. ř.). Bez vymezení důvodu dovolání a bez uvedení konkrétních skutečností, z nichž dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., nelze dovolání projednat, neboť jde o jeho obligatorní náležitosti – viz §241a odst. 2 o. s. ř. (k vymezení přípustnosti srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2518/2015, jakož i rozhodnutí v něm odkazovaná).
Zmíněným požadavkům ovšem žalobce ve svém podání (posouzeném rovněž z obsahového hlediska) nedostál, neboť na shora popsanou povinnost zcela rezignoval a stran vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. ničeho neuvedl. Opakuje-li toliko, že má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, neboť jedině tak se může domáhat vydání bezdůvodného obohacení, které ovšem nebylo předmětem řízení před nalézacími soudy, nenaznačují jeho tvrzení, v čem by bylo možné přípustnost dovolání spatřovat. Vzhledem k tomu, že podání trpí vadami, jež nebyly odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nemohl je Nejvyšší soud projednat věcně, pročež v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. přistoupil k jeho odmítnutí (k tomu obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3981/2015, či ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4448/2014).
K dovolatelem předestřeným argumentům stran posouzení naléhavého právního zájmu se nad rámec řečeného sluší přesto dodat, že v dotčené otázce rozhodnutí odvolacího soudu sleduje konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž je existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví nezbytným předpokladem pro úspěch určovací žaloby a jestliže žalobce netvrdí, případně neprokáže naléhavý právní zájem, je to důvodem pro zamítnutí žaloby, přičemž soud v dané situaci již nezkoumá její ostatní věcné aspekty (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1121/2011). Naléhavý právní zájem ovšem nemůže být dán tehdy, je-li žalobce, jenž se určení vlastnického práva ke sporné budově domáhá, v katastru nemovitostí jako její vlastník již zapsán a ani žalovaná strana toto nikterak nezpochybňuje (srovnej kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1668/2015). Odvolací soud (respektive soud prvního stupně) postupoval proto korektně, rozhodoval-li v intencích ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. a ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2494/2010) dle stavu, jenž zde byl v době vyhlášení jeho rozhodnutí, přičemž zohlednil, že v průběhu řízení došlo k vydání sporné nemovitosti žalobci na základě dohody účastníků podle zákona č. 428/2012 Sb., následkem níž pominuly důvody původně tvrzeného naléhavého právního zájmu žalobce, neboť tento byl jako vlastník budovy zapsán do katastru nemovitostí. K problematice nepřipuštění změny žaloby pak postačí zmínit například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3937/2014, dle nějž nepřipuštění změny žaloby nemůže představovat vadu řízení, neboť jde o vlastní rozhodovací akt soudu obsahující hodnotící závěr, který našel svůj konkrétní projev ve výrokové části rozhodnutí, a nejedná se tudíž o procesní vadu způsobenou postupem soudu v průběhu řízení, přičemž proti takovému rozhodnutí nelze podat dovolání (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3356/2013). Za takto popsané situace je zjevné, že na straně žalobce nemůže být dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, které se neupíná k minulému období, za něž by se dovolatel rád domáhal vydání bezdůvodného obohacení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaná, která podala vyjádření k dovolání, nebyla v řízení před dovolacím soudem zastoupena advokátem a náhradu hotových výdajů nepožadovala.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 10. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu