ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3328.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3328/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. J. H., zastoupeného Mgr. Danem Modlitbou, advokátem se sídlem v Praze 6, K Horoměřicům 584/10, proti žalovanému Honebnímu společenstvu Krakovany , IČO: 46390715, se sídlem v Krakovanech č. p. 180, zastoupenému JUDr. Václavem Zelenkou, advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla 1800/2, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného: COGITO, s.r.o. , IČO: 25241923, se sídlem v Praze 6, Ruzyně, Drnovská 1042/28, zastoupeného Mgr. Michalem Trkalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 168/27, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady , vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 59/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2015, č. j. 28 Co 75/2015-344, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám advokáta JUDr. Václava Zelenky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalovaného na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám advokáta Mgr. Michala Trkala do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze změnil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 7. května 2014, č.j. 13 C 59/2013 - 146, tak, že zamítl žalobu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady žalovaného, přijatého dne 10. 3. 2013 (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II, III, IV a V).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
V relevantní otázce hmotného práva, vymezené dovoláním, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou), pročež Nejvyšší soud neshledává důvody k jinému posouzení této právní otázky, v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešené.
Ačkoliv svolání valné hromady (pozvánka na valnou hromadu či oznámení o jejím konání) není právním úkonem, uvedený závěr nevylučuje, aby se také na svolání valné hromady (zde honebního společenstva) uplatnil požadavek určitosti a srozumitelnosti (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. 35 Odo 755/2005, uveřejněné pod číslem 102/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 1487/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 3703/2009); uvedené – logicky – platí i v případě oznámení o změně termínu konání valné hromady. Stran posouzení určitosti tohoto oznámení pak napadené rozhodnutí nevybočuje z ustálené judikatury, dle níž je projev vůle určitý, je-li výkladem objektivně pochopitelný, přičemž závěru o neurčitosti právního úkonu musí předcházet aplikace interpretačních pravidel stanovených v §35 odst. 2 obč. zák., zavazujících k výkladu právního úkonu nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle a úmyslu jednajících osob; právní úkon je neurčitý tehdy, jestliže vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, že je nelze překlenout ani s použitím těchto interpretačních pravidel (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 3042/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný pod číslem 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 26 Odo 1155/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1363/2009). Právní závěr odvolacího soudu o určitosti přípisu (oznámení), jímž byl přeložen termín konání valné hromady, je přitom založen na skutkovém zjištění (jeho správnost k dovolacímu přezkumu otevřena není a pro jeho přezkum nelze založit přípustnost dovolání; srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), že žalovaným byla svolána jediná valná hromada, čímž je zřejmé, že oznámení o změně termínu týká se konání právě této (jediné) valné hromady žalovaného.
Také dovoláním napadený závěr odvolacího soudu o tom, že přeložením termínu konání valné hromady žalovaného nedošlo k obcházení zákona, koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu – jí zastávanému závěru, že obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2004, sp. zn. 22 Cdo 1772/2004, uveřejněný pod číslem 23/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 21 Cdo 2992/2009, uveřejněný pod číslem 39/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ačkoliv dovolatel výslovně neuvádí, v čem konkrétně má spočívat obcházení zákona – ustanovení §22 odst. 2 zákona o myslivosti, z obsahu jeho přednesů a podání lze dovodit, že se tak mělo stát tím, že na valné hromadě žalovaného v odloženém (náhradním) termínu bylo lze přihlížet rovněž k návrhům zájemců o nájem honitby, jež nebyly k nahlédnutí s patnáctidenním předstihem před termínem konání původní valné hromady (konala-li by se valná hromada v původním termínu, nebylo by možné k těmto návrhům přihlížet). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se přitom podává, že termín valné hromady byl přesunut právě proto, aby byla dodržena lhůta 15 dnů pro nahlížení do návrhů nájmu honitby, z čehož plyne, že odložení konání valné hromady nesledovalo zákonem nedovolení cíl – „vyloučení závazného pravidla“ zakotveného v ustanovení §22 odst. 2 zákona o myslivosti, nýbrž jeho uplatnění i ve vztahu k dalším návrhům na nájem honitby.
Rozhodnutí odvolacího soudu přitom spočívá na závěru (dovoláním nezpochybňovaném), že honební starosta je oprávněn změnit datum konání valné hromady, jsou-li k tomu splněny zákonné podmínky (zejména včasné doručení pozvánky). K tomuto závěru sluší se uvést, že ač příslušný právní předpis (zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů) otázku změny termínu konání valné hromady honebního společenstva výslovně neřeší, obecně takovému postupu nebrání, a to ani v případě, že stanovy takový postup neupravují, byly-li dodrženy zákonné lhůty (z oblasti práva obchodních korporací přiměřeně srovnej např. Miroslava Bartošíková, Ivana Štenglová Společnost s ručením omezeným, 2. vydání. Praha: 2006, s . 197, nebo Holejšovský, J. Valné hromady společností s ručením omezeným. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2011, s. 89). [V uvedeném směru lze nadto přiměřeně odkázat také na ustanovení §250 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož ten, kdo zasedání (členské schůze spolku) svolal, může je odvolat nebo odložit stejným způsobem, jakým bylo svoláno (srov. také Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1206)].
Namítá-li pak dovolatel, že žalovaný měl být i v odvolacím řízení zastoupen opatrovníkem, neboť neměl statutární orgán (žalobce zpochybňuje usnesení valné hromady žalovaného ze dne 15. 2. 2014, jímž byl honebním starostou zvolen Ing. M. V., jehož platnost však není předmětem řízení), nepředstavuje jeho námitka věcnou argumentaci ve vztahu k závěrům odvolacího soudu, na nichž závisí napadené rozhodnutí, nýbrž námitku zmatečnostní vadou řízení (srov. §229 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Přitom platí, že ke zmatečnostním i jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, dovolací soud přihlíží tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Zmatečnostní vada není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení nelze připustit dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 NSČR 15/2014; dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalovaného a vedlejšího účastníka patří vždy odměna za zastupování advokátem v řízení ve výši 3.100,- Kč [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. c/, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. března 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu