ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4379.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4379/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) M. B., b) J. P., c) P. C., d) Mgr. M. M., e) Bc. J. S., všech zastoupených Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, proti žalované Občanské demokratické straně, IČO 16192656, se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1699/5, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, o určení rozporu usnesení se zákonem a stanovami a určení neplatnosti usnesení , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 157/2013, o dovolání žalobců a) – e) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2014, č. j. 58 Co 57/2014-216, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 11. 2013, č. j. 21 C 157/2013-177, zamítl žalobu na určení, že usnesení výkonné rady žalované ze dne 28. 2. 2013 v uvedeném znění není v souladu se zákonem a stanovami žalované (výrok I), zamítl žalobu, aby určil, že usnesení smírčího výboru vydané dne 22. 3. 2013 pod č. j. SV-012/2013 není v souladu se zákonem a stanovami žalované (výrok II), zamítl žalobu, aby určil, že usnesení výkonné rady uvedené ve výroku I. je neplatné (výrok III), zamítl žalobu na určení, že usnesení smírčího výboru uvedené ve výroku II je neplatné (výrok IV), uložil žalobcům povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku (výrok V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI). V návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 1969/10, soud dovodil pravomoc pro přezkum napadených rozhodnutí vnitrostranických orgánů z hlediska jejich souladu se stanovami, zákonem, ale i z hlediska možného zásahu do základních práv člena politické strany. Co se týče legitimace žalobce a) zaniklo jeho členství v žalované nezaplacením členského příspěvku a žalobce c) svoje členství dobrovolně ukončil, soud proto žalobu ve vztahu k nim zamítl pro nedostatek aktivní věcné legitimace. Žalobci b), d) a e) byli v době podání žaloby členy ODS, a tudíž je dána jejich aktivní věcná legitimace. Konstatoval, že napadenými usneseními nebyl porušen žádný cíl uvedený v čl. 2 stanovami a výkonná rada ODS postupovala při zrušení licencí dotčeným místním sdružením podle čl. 15 bod 2 písm. e) stanov. K zániku oblastního sdružení Praha 4 došlo v souladu s čl. 4 bod 2 písm. b) stanov zánikem všech místních sdružení oblasti po schválení výkonnou radou. Bylo postupováno podle čl. 5 bod 2 písm. b) a čl. 6 bod 2 písm. b), napadená usnesení nejsou v rozporu s principy vnitrostranické demokracie, neboť byla vydána v souladu s demokraticky přijatými stanovami, jež umožňují zrušení organizačních složek i bez předchozího projednání s dotčenými místními druženími a oblastním sdružením. Vnitřní kontrola je zajištěna možností přezkumu smírčím výborem ODS, této možnosti žalobci využili. Podmínka trvalého bydliště zakládajících členů nových místních sdružení není v rozporu se stanovami ani se zákonem. Cílem je zajistit, aby místní sdružení zakládali členové spjatí s daným obvodem. Závazný výklad stanov náleží smírčímu výboru ODS a nikoliv soudu, který nemá právo zasahovat do vnitřních poměrů strany. Pokud jde o rozpor se zákonem č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích (dále jen „zákon o politických stranách“), politická strana má právní subjektivitu a své orgány, jejichž prostřednictvím vystupuje navenek a řídí svou činnost a nelze jí nad rámec podmínek daných zákonem nařizovat, jak by se měla organizovat a jak by měla rušit či zřizovat své orgány. Soud nemůže zasahovat do jejího výlučného práva autonomně se spravovat. Členové zrušených sdružení měli možnost přeregistrovat se do jiného místního sdružení či opětovně založit své místní sdružení. Právo dané čl. 20 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) nebylo ohroženo ani omezeno. Soud tedy zamítl žalobu na určení, že napadená usnesení jsou v rozporu se zákonem a stanovami, protože vyhověním návrhu by bylo zasaženo do výlučného práva žalované se autonomně spravovat, což nepřísluší obecnému soudu. Konečně soud dovodil absenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti napadených usnesení, žalobu proto zamítl i v této části.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 4. 2014, č. j. 58 Co 57/2014-216, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (I, II, III a IV) a ve výroku o doplatku soudního poplatku (V), ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že jejich výše činí 49 368 Kč, jinak jej rovněž potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně aktivní legitimace žalobců a) a c), jejichž členství v žalované straně zaniklo nikoliv z důvodů tkvících v napadených usneseních, což neodůvodňuje jejich nárok na soudní ochranu proti sporným usnesením. Naopak členství žalobců b) a d) zaniklo v důsledku napadených usnesení, a žalobce e) je doposud členem žalované strany, a proto je dán jejich zájem na přezkumu napadených usnesení z hlediska rozporu se zákonem či stanovami, který však ani odvolací soud neshledal. Výkonná rada rozhodla v souladu se stanovami v rozsahu pravomoci jí přiznané čl. 15 bodem 2 písm. e) a f) stanov, smírčí výbor pak rozhodl v souladu s čl. 18 bodem 2 písm. b) a d) stanov. Stanovy neurčují podrobný postup, jak mají být tyto pravomoci vykonávány, a nelze dospět k závěru, že k rozhodnutí výkonné rady bylo třeba podnětu či návrhu konkrétního subjektu. Stejně tak stanovy ani jiné interní předpisy nestanoví podmínky pro zrušení licence místních sdružení. Soud není oprávněn zabývat se okolnostmi těchto rozhodnutí a posuzovat je, neboť by šlo o nepřípustný zásah ze strany státu do činnosti politické strany. Jak výkonná rada, tak smírčí výbor postupovaly v mezích daných stanovami a žalobci měli možnost opravného prostředku. Požadavek na trvalé bydliště zakládajících členů místního sdružení je legitimní, odpovídající cílům politické strany a není v rozporu se zákonem či stanovami ani demokratickými principy. Následná rozhodnutí místních sdružení o nepřijetí žalobců do nově vytvořených či již existujících místních sdružení nejsou pro posouzení dané věci rozhodná, neboť nejsou předmětem rozhodnutí soudu. Nelze zaměňovat právo občana sdružovat se v politických stranách s nárokem na členství v konkrétní organizační složce politické strany. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem, že na určení neplatnosti napadených usnesení nemají žalobci naléhavý právní zájem, neboť jim byla dána možnost domoci se rozhodnutí o rozporu těchto usnesení se zákonem či stanovami ve smyslu §16a zákona o politických stranách, a nelze jim přiznat totéž právo ve smyslu §80 o. s. ř.
Žalobci a) – e) podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu stojí na restriktivním přístupu k výkladu možnosti soudního přezkumu vnitrostranických rozhodnutí politických stran, a to navzdory závěrům dovozeným Ústavním soudem v nálezu sp. zn. II. ÚS 1969/10 (cit. výše). Odvolací soud dle jejich názoru neposoudil správně otázku, (1) kam sahají limity soudního přezkumu vnitrostranické demokracie, které mohou být přezkoumávány soudy ve světle extenzivního výkladu §16a zákona o politických stranách, (2) zda je možné soudní cestou definovat alespoň minimální standard principů a pravidel fungování vnitrostranické demokracie politických stran s ohledem na vágní úpravu obsaženou v zákoně, aniž by došlo k neúměrné ingerenci státu do vnitrostranických záležitostí a (3) zda může zaniknout aktivní legitimace účastníků řízení v průběhu soudního řízení, pokud byla dána při podání žaloby, když jejich účast zanikla v důsledku napadeného rozhodnutí. Uvedené otázky se pak podle obsahu dovolání vážou právě k rozhodnutí o zrušení licencí místních sdružení žalované, které považují za rozporné se zákonem či stanovami.
Dovolatelé předně namítají nesprávné posouzení aktivní legitimace žalobců a) a c), přičemž tvrdí, že všichni byli aktivně legitimováni k podání žaloby, neboť všichni byli v době podání žaloby členy místního sdružení žalované. V případě žalobce a) se soud nezabýval k jakému dni a v jaké výši měl být členský poplatek uhrazen, přičemž žalobce a) prokázal svůj zájem o setrvání v žalované straně již žádostí o přeregistraci do nově založeného místního sdružení žalované, zápis mu však byl odepřen. Žalobce c) měl primárně zájem na účasti ve svém místním sdružení ODS, které mu bylo v důsledku jeho zrušení znemožněno; nebýt zrušení, pravděpodobně by nedošlo ani k dobrovolnému ukončení jeho členství ve straně. Dovolatelé dále poukazují na to, že odmítnutí jejich registrace ve vybraném místním sdružení z důvodu trvalého pobytu nebylo po právu, neboť tato podmínka se vztahuje toliko na zakládající členy, nikoliv na členy přistoupivší. Požadavek trvalého bydliště členů není dostatečné komplexní, naopak měla by být hodnocena i znalost problémů dané oblasti. Toto kritérium se navíc nevztahuje na všechna místní sdružení, ale pouze na nově zakládaná místní sdružení Prahy 4 a Prahy 12, což je diskriminační a také tato podmínka nebyla vykládána jednotně. Dovolatelé nesouhlasí se zjednodušením v tom smyslu, že postup žalované byl v souladu s vnitropolitickou demokracií pouze s ohledem na to, že stanovy o posuzovaných postupech mlčí nebo je upravují jen rámcově. Usnesení výkonné rady by mělo být odůvodněno, aby bylo dostatečně přezkoumatelné a vůle výboru žalované seznatelná. Ze strany soudu se nemělo jednat o nařizování fungování vnitrostranických struktur, ale mělo jít o přezkum, zda byly dodrženy všechny podmínky pro zajištění politické soutěže prostřednictvím zajištění minimálních standardů vnitrostranické demokracie. V důsledku zrušení místních sdružení ODS bylo porušeno právo dovolatelů na svobodný výběr příslušnosti k politické straně, aniž existoval legitimní důvod pro jejich zrušení, byla jim upřena možnost sdružovat se v politické straně, čímž došlo k popření politické soutěže a regulérního demokratického politického zastoupení ve společnosti. Právní řád by měl poskytovat ochranu dílčím aspektům práv vyplývajících z institutů členství v politické straně (tvorba a přizpůsobení stanov, hlasování, iniciace návrhů, právo kandidovat, právo opozice, právo domáhat se ochrany či nápravy u vnitrostranických orgánů, vznikem či odmítnutím členství). Napadená usnesení měla fakticky za následek nedobrovolný zánik členství v žalované, neboť místní sdružení, kam se chtěli žalobci přeregistrovat, tuto registraci odmítla.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., přičemž dospěl k negativnímu závěru.
Ustanovení §16a odst. 1 zákona o politických stranách upravující soudní ochranu stanoví, že dotýká-li se rozhodnutí orgánu strany a hnutí skutečností vyznačovaných v rejstříku stran a hnutí (§9), může člen této strany a hnutí do 6 měsíců od přijetí takového rozhodnutí požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami.
Ústavní soud v již citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1969/10 objasnil, že §16a zákona o politických stranách je třeba vykládat extenzivně a přezkoumat napadené rozhodnutí orgánu politické strany z hlediska možného zásahu do základních práv jejích členů, třebaže se netýká skutečností vyznačovaných v rejstříku stran a hnutí dle §9 zákona. Význam tohoto nálezu je třeba chápat právě tak, že jím došlo k rozšíření okruhu rozhodnutí, jež podléhají soudnímu přezkumu, nikoliv však k prohloubení soudní ingerence do činnosti politických stran. K této interpretaci se Ústavní soud přihlásil ve svém usnesení ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 2683/13, v němž připomněl, že zmíněný nález především zdůraznil povinnost obecných soudů plynoucí z čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky interpretovat §16a zákona o politických stranách prizmatem v nálezu předestřených aspektů ústavního požadavku respektu k vnitrostranické demokracii a bez ohledu na úzce a nedostatečně vymezený rámec v §16a odst. 1 a §9 zákona o politických stranách. Připustil přezkum rozhodnutí vnitrostranických orgánů z hlediska možného zásahu do základních práv stěžovatele jako člena politické strany konkrétní činností politické strany při současném respektování zásady plynoucí z §3 odst. 1 zákona o politických stranách, dle níž mohou státní orgány do postavení a činnosti politických stran zasahovat jen na základě zákona a v jeho mezích. Toto soudy nižších stupňů zohlednily, když žalobu projednaly, byť se napadené rozhodnutí nedotýká skutečností vyznačovaných v rejstříku stran a hnutí.
Sdružování občanů v politických stranách je jedním ze dvou typů realizace práva sdružovacího, což je zřejmé také ze skutečnosti, že obě tato práva jsou upravena v čl. 20 Listiny (srov. Lavický, P. a kol .: Občanský zákoník I. Obecná část (§1 – 654). Komentář. 1. Vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1093). Politické strany podobně jako spolky (občanská sdružení) jsou dobrovolná sdružení občanů, která mají svou vnitrostranickou demokracii, s níž jsou členové obeznámeni, a pokud souhlasili se svou účastí, musí ji respektovat, tedy se i posléze podrobit internímu rozhodnutí určitého orgánu. Soudům nepřísluší zasahovat do většiny vnitřních postupů (srov. Jana Bílková: Právo svobodně se sdružovat v reakci na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1969/10, [Právní rozhledy 6/2012, s. 218]).
Nejvyšší soud pak ve své judikatuře zaobírající se otázkou, jakých rozhodnutí občanského sdružení se může týkat soudní přezkum, akcentoval, že zásadní je v tomto směru mimo jiných kritérií intenzita možného zásahu rozhodnutí sdružení do práv jeho člena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2304/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2094/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1075/2011). V těchto rozhodnutích, na něž lze s ohledem na podobnost základních zásad (zejména autonomie) uplatňujících se jak v úpravě spolku, tak v úpravě politických stran i zde v bližším plně odkázat, je vyčerpávajícím způsobem odůvodněn závěr, dle kterého je namístě ingerovat do spolkové autonomie poskytnutím soudní ochrany jeho členům pouze tehdy, je-li rozhodnutím sdružení významným způsobem zasahováno do práv jeho člena. Úkolem soudu při přezkumu v intencích §16a zákona o politických stranách není vymezovat pravidla pro zajištění řádného chodu politické strany, nýbrž posuzovat soulad rozhodnutí se zákonem či stanovami, je-li jím zasahováno významným způsobem do sféry člena politické strany. Soud tak není povolán ani určovat, jaké náležitosti by mělo rozhodnutí orgánu politické strany vykazovat, když žádné požadavky v tomto směru zákon nevymezuje (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 704/2007). Popsané zásady soudy nižších stupňů respektovaly a od judikaturních závěrů se neodchýlily.
Dovolací soud předesílá, že ustálená rozhodovací praxe vyslovila a odůvodnila závěr, dle něhož zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle, jde o skutkové zjištění; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnost odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, roč. 2002). Jelikož jsou stanovy politické strany smlouvou sui generis (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3196/2007), uplatní se tyto závěry i v souzené věci. Zjistily-li soudy obou stupňů, že stanovy neupravily podrobný postup, jak mají být pravomoci výkonné rady a smírčího výboru vykonávány, a proto nelze dospět k závěru, že by k rozhodnutí výkonné rady byl nezbytně třeba podnět či návrh konkrétního subjektu, musí z tohoto skutkového stavu vycházet také dovolací soud (srov. §243f odst. 1 a §241a odst. 6 o. s. ř.), a nelze proto dospět k jinému závěru, než že výkonná rada rozhodla v souladu se stanovami žalované potažmo se zákonem.
Soudní ingerence do činnosti politických stran je výjimečnou záležitostí omezenou na případy porušení základních práv jejích členů. Dovolacím soudem byl vysloven závěr, dle něhož soudy mohou přezkoumávat i soulad stanov politické strany s obecnými právními principy a ve výjimečných případech přistupovat ke zrušení rozhodnutí založených na takto „vadných“ vnitřních předpisech spolku (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3781/2014). Při úvahách o aplikovatelnosti těchto závěrů ve věcech politických stran je však určující také skutečnost, že Ministerstvo vnitra má podle zákona o politických stranách dbát na demokratičnost stanov politických stran, kdy podle §4 písm. b) zákona je vznik strany, která nemá demokratické stanovy, zapovězen; ministerstvo podle §8 odst. 1 zákona odmítne registraci takové strany. Požadavkem demokratických stanov se právní úprava politických stran liší od právní úpravy občanských sdružení v zákoně č. 83/1990 Sb., který je dnes již neúčinný, avšak relevantní, jelikož rozhodovací praxe dovolacího soudu, což platí i pro danou věc, se vztahuje přímo k tomuto zákonu. Zákon o sdružování občanů neobsahoval požadavek demokratických stanov sdružení, ač obsahoval mnohé kautely sledující podobný účel, kterých nedodržení pak vedlo k odmítnutí registrace sdružení ministerstvem (srov. §8 odst. 1 ve spojení s §1 odst. 3, §3 odst. 1 a 2, §4 a §5 zákona o sdružování občanů). Proto je v případě politických stran namístě přistupovat k soudní ingerenci do jejich rozhodovacích procesů z důvodu nedemokratičnosti stanov ještě výjimečněji než v případě spolků, a to hlavně v případech, kdy selhala kontrola ze strany ministerstva předcházející registraci politické strany. Důvody pro takový zásah v projednávané věci soudy nižších stupňů neshledaly a neshledává je ani dovolací soud. Naopak je tento zásah třeba vnímat v intencích výše rozvedené zásady autonomie politické strany zahrnující také povinnost členů podrobit se rozhodnutím orgánů strany. Napadenými rozhodnutími nedošlo k vyloučení členů, neboť tito měli podle stanov možnost přeregistrovat se do jiného místního sdružení – což ostatně učinil žalobce e), či opětovně založit zrušené místní sdružení.
Pokud dále dovolatelé brojí proti podmínce trvalého pobytu zakládajících členů při opětovném založení místního sdružení, považuje tuto podmínku i dovolací soud za přiměřenou a nikoli diskriminační, i jestliže se vztahuje pouze na oblast Praha 4 a Praha 12, a poukazují-li na absenci takové podmínky založení místního sdružení ve stanovách, neshledává dovolací soud ani toto námitku za závažnou. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů bylo podle čl. 5 bodu 2 písm. a) stanov žalované podmínkou vzniku místního sdružení schválení licence výkonnou radou. Měla-li výkonná rada žalované právo schvalovat licence místním sdružením, předpokládá tato pravomoc určitou míru diskrece, a tedy i stanovení podmínek, za nichž ke schválení licence dojde. Uvedené ustanovení by postrádalo smysl, pokud by výkonná rada nemohla své oprávnění skutečně uplatnit a stanovit podmínky, za nichž licence místního sdružení schválí, zvláště jsou smysluplné. Tyto podmínky pak výkonná rada stanovila transparentně předem.
Námitka dovolatelů, že žalovaná se potřebovala zbavit „nepohodlných“ členů zastávajících názory odlišné od názorů preferovaných žalovanou, a že nesplněním požadavku trvalého bydliště došlo k faktickému vyloučení členů žalované odmítnutím jejich registrace do jiného místního sdružení, není v projednávané věci relevantní, jelikož jak správně poznamenal odvolací soud, tato rozhodnutí místních sdružení nejsou předmětem tohoto řízení. V projednávané věci napadené rozhodnutí výkonné rady naopak umožňovalo žalobcům a jiným členům žalované, jejichž místnímu sdružení byla licence zrušena, zaregistrovat se ve stanovené lhůtě v jiném místním sdružení, či opětovně založit zrušené místní sdružení.
K námitce brojící proti závěru o absenci aktivní věcné legitimace žalobců a) a c) dovolací soud odkazuje na znění §16a zákona o politických stranách, dle kterého může žalobu podle tohoto ustanovení podat člen strany. Členství žalobce a) zaniklo ke dni 31. 3. 2013 nezaplacením členského příspěvku, přičemž je nerozhodné, že žádal o přeregistraci, pokud mu byl členský zápis posléze odepřen. Žalobce c) ukončil svoje členství dobrovolně, a tvrdí-li, že k tomu došlo z důvodu, že měl zájem na účasti v konkrétním (zrušeném) místním sdružení, lze toliko odkázat na zásadu, dle které nelze zaměňovat právo sdružovat se v politických stranách s právem na účast v konkrétním sdružení konkrétní politické strany. Nebyl-li tedy žalobce a) v době podání žaloby, tj. dne 22. 4. 2013, členem žalované, a žalobce c) toto členství dobrovolně pozbyl ke dni 18. 9. 2013, pak ke dni podání žaloby, resp. ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně k jejímu podání postrádali aktivní věcnou legitimaci. Navíc, i kdyby jim aktivní věcná legitimace svědčila, vztahují se na ně všechny shora uvedené závěry, které vedly k odmítnutí dovolání směřujícího proti meritu věci, tedy otázka aktivní věcné legitimace žalobců a) a c) by byla relevantní toliko v případě, že soud by shledal žalobu v meritu věci důvodnou, k čemuž ovšem v nyní projednávaném případě nedošlo.
Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud, který potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, se při řešení limitů soudního přezkumu vnitrostranické demokracie resp. při posuzování standardů, principů a pravidel této demokracie neodchýlil od relevantní (existující) judikatury dovolacího soudu, a proto Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem ve spojení s §146 odst. 3 o. s. ř., tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemají právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2016
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu