ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.728.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 728/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. P. F., D., zastoupeného Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Komořanská 63/42, proti žalované J. S. , P., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praze 1, Opatovická 1659/4, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 128/2009, o náhradě nákladů řízení , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, č. j. 15 Co 16/2014-163, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, č. j. 15 Co 16/2014-163, se ve výroku I v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu v r a c í odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10. 12. 2012, č. j. 4 C 128/2009 - 130, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 350 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 57 120 Kč (výrok II). O nákladech řízení, které přiznal úspěšné žalované, rozhodl podle §142 odst. 1, §149, §160 a §137 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §3 odst. 1 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2014, č. j. 15 Co 16/2014-163, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 210 000 Kč a ve výroku o nákladech řízení (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 17 315 Kč (výrok II). Odvolací soud k odvolání žalobce směřujícímu pouze proti zamítavému výroku ve věci samé ohledně částky 210 000 Kč rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části a ve výroku o nákladech řízení jako věcně správný potvrdil. V části výroku odvoláním nenapadené o věci samé co do částky 140 000 Kč s příslušenstvím zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. O nákladech odvolacího řízení rozhodl soud podle §142 odst. 1, §224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti výroku I rozsudku městského soudu v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z otázky rozhodování o nákladech řízení, o nichž prvoinstanční soud rozhodl podle vyhlášky 484/2000 Sb., přičemž soudem odvolacím bylo rozhodováno po zrušení této vyhlášky, aniž přihlédl k jejímu zrušení a potvrdil výrok soudu prvního stupně. Soud prvního stupně ve věci rozhodl dne 10. 12. 2012 podle tehdy účinné vyhlášky č. 484/2012 Sb., zatímco odvolací soud rozhodoval až dne 25. 3. 2014, kdy již uvedená vyhláška byla zrušena a pro rozhodování o nákladech řízení byla rozhodná vyhláška č. 177/1996 Sb. Odvolací soud tak rozhodl o nákladech řízení dvojím způsobem, neboť potvrzujícím výrokem podle vyhlášky 484/2000 Sb., a o nákladech odvolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Žalovaná poukázala na praxi vyšších soudů, které ruší nebo mění rozhodnutí soudů prvního stupně o nákladech řízení přiznaných podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. a rozhodují podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který rozhodoval podle právního předpisu platného v době svého rozhodování, a označil dovolání žalované za nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak bylo namítáno.
Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud shledal dovolání je důvodným.
O náhradě nákladů řízení v dané věci odvolací soud rozhodoval až poté, co Ústavní soud plenárním nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (uveřejněným pod č. 116/2013 Sb.), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 484/2000 Sb.“).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodní kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1362/2014; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1701/2014; či usnesení téhož soudu ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3501/2014), se při rozhodování o náhradě nákladů řízení po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. postupuje podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Uvedený závěr, tedy že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování advokátem stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup podle ustanovení §151 odst. 2, části věty první za středníkem o. s. ř. (dle něhož při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud postupuje podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně), je v souladu i se shora citovaným derogačním nálezem Ústavního soudu, s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, č. Org. 23/13, uveřejněnému pod č. 117/2013 Sb.
Soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení dne 10. 12. 2012, a to podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., platné v době jeho rozhodování. Potvrdil-li takové rozhodnutí odvolací soud, který rozhodoval dne až 25. 3. 2014, přehlédl, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3178/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. 25 Cdo 272/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1701/2014). V okamžiku vynaložení nákladů totiž ještě není jisté, která ze stran bude v řízení úspěšná a která nikoliv, resp. které bude nákladová povinnost uložena. (srov. K. Svoboda, P. Smolík, J. Levý, R. Šínová a kol.; Občanský soudní řád: komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. XXIII, str. 515). Jinými slovy odvolací soud, který jako správný potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, ač v něm vypočtená náhrada nákladů řízení žalované za zastoupení advokátem vycházela z již zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním dotčeném výroku není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud nevyužil možnosti změny rozsudku odvolacího soudu, připuštěné ustanovením §243d písm. b) o. s. ř., neboť zastává názor, že tato možnost, nikoliv povinnost (viz dikce „může“), přichází v úvahu (při splnění zákonného předpokladu, že dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout) tam, kde nad účelem novely občanského soudního řádu tuto možnost upravující, tj. zákona č. 404/2012 Sb., jímž bylo „vyřešení neúnosného zatížení Nejvyššího soudu“ a „posílení role Nejvyššího soudu jako sjednotitele judikatury tak, aby jeho rozhodovací praxe měla spíše prospektivní charakter“ (viz důvodová zpráva k citovanému zákonu), převáží požadavek rychlosti a hospodárnosti řízení v konkrétní věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3834/2014). V daném případě tomu tak není, neboť sporná zůstává pouze výše náhrady nákladů řízení, jejíž správná kalkulace pro sjednocovací činnost Nejvyššího soudu podstatný význam nemá.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto usnesení je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2016
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu