ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1457.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1457/2015 -40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 31. 8. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným Ing. K. Ch., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2015, č. j. 6 To 3/2015-1653, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 5/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2014, č. j. 10 T 5/2011-1607, byl obviněný Ing. K. Ch. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jehož se měl dopustit skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině. Za to byl podle §206 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené DINESIA, a. s., Střelničná 8/1680, Praha 8, částku 4.370.163 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená společnost odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání obviněného Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 8. 6. 2015, č. j. 6 To 3/2015-1653, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. shora citovaný rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. a §259 odst. 4 tr. ř. poté ve věci nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku na upřesněném skutkovém základě, že obviněný „jako odpovědný zástupce společnosti Leasing Servis, s. r. o., se sídlem Praha 2, Vinohradská 89/39, uzavřel dne 4. 2. 2003 mandátní smlouvu, v níž se zavázal ke komplexní správě vymáhaných pohledávek od dlužníků společnosti Leasing České spořitelny, a. s., se sídlem Praha 8, Střelničná 1680/8, přičemž v návaznosti na tuto smlouvu byly jednatelce společnosti M. Š. uděleny plné moci k jednání se soudním exekutorem Mgr. Janem Pekárkem i přímo s dlužníky s tím, že vymožené finanční prostředky měly být převáděny na bankovní účet, avšak obžalovaný dne 16. 3. 2004 bez vědomí společnosti Leasing České spořitelny, a. s., oznámil soudnímu exekutorovi změnu účtu, jenž náleží společnosti Leasing Servis, s. r. o., na tento bankovní účet posléze v období od 16. 3. 2004 do 4. 9. 2006 přijímal vymožené částky přímo od dlužníků i od exekutora, společnosti Leasing České spořitelny, a. s., je nevyplatil, průběžně tyto svěřené prostředky, které měly být obratem poukazovány na účet společnosti Leasing České spořitelny, a. s., vybíral z účtu i v hotovosti, a to i přede dnem 1. 7. 2006 až do úplného vyčerpání, a ačkoli věděl, že nemá oprávnění s nimi nakládat, použil je pro potřebu společnosti, kterou řídil, a pro potřebu svou, a společnosti Leasing České spořitelny, a. s. (nyní Dinesia, a. s.), způsobil škodu v celkové výši 5.370.163,- Kč; společnost měla i další věřitele v řádu statisíců korun, stav účtu společnosti na konci roku 2007 byl v mínusu 375.753 Kč, v roce 2007 hospodařila ve ztrátě vyšší než 500.000 Kč, v roce 2008 byl na ni vyhlášen konkurz“. Za to odvolací soud obviněnému podle §206 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Dinesia, a. s., Střelničná 8/1680, Praha 8, částku 4.370.163 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody pak podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou společnost na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 8. 6. 2015 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Ing. K. Ch. následně dovolání , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předně namítl, že vztahy mezi společností Leasing servis, s. r. o., kde působil na pozici manažera, a společností Leasing České spořitelny, a. s., (nyní Dinesia, a. s.) byly obchodněprávní povahy a vznikly na základě smlouvy mezi dvěma podnikatelskými subjekty. Spor mezi nimi proto nebylo namístě řešit prostředky trestního práva. Společnost Leasing servis, s. r. o., měla za poškozenou společností pohledávky z titulu nevyplacení odměny za komplexní správu pohledávek, včetně jejich vymáhání. Protože výše těchto pohledávek několikanásobně převyšovala pohledávky Leasing České spořitelny, a. s., na vyplacení vymožených dluhů, dovolatel jednal s péčí řádného hospodáře tak, aby zabránil vzniku nevratných škod na majetku Leasing servis, s. r. o. Z tohoto důvodu vymožená plnění dočasně zadržel na bankovním účtu Leasing servis, s. r. o. Posléze došlo k vzájemnému započtení pohledávek mezi uvedenými společnostmi. Dovolatel trvá na tom, že jeho jednání nikdy nesměřovalo ke způsobení škody na majetku Leasing České spořitelny, a. s. Osobně si žádné její peněžní prostředky nepřisvojil, ani je nepoužil pro svoji potřebu. Něco takového od počátku vůbec neměl v úmyslu. Vzájemný zápočet pohledávek pak provedla Leasing servis, s. r. o., a nikoli on jako fyzická osoba. Pokud se poškozená společnost Leasing České spořitelny, a. s., domnívala, že zápočet nebyl proveden po právu, mohla se obrátit na rozhodčí soud, v souladu s rozhodčí doložkou obsaženou ve vzájemně uzavřené mandátní smlouvě ze dne 4. 2. 2003, nebo přihlásit svoji pohledávku do konkurzu vedeného na majetek Leasing servis, s. r. o. Ani jedno však neučinila. Z toho lze podle dovolatele dovodit, že si byla velmi dobře vědoma toho, že její pohledávka zanikla řádným započtením. Dovolatel dále zdůraznil, že ke změně účtu, na nějž původně měly být zasílány vymožené částky od dlužníků Leasing České spořitelny, a. s., došlo s vědomím poškozené společnosti. K zadržení peněžních prostředků na účtu Leasing servis, s. r. o., také docházelo s jejím vědomím. Po dobu výkonu zadržovacího práva s nimi nebylo nijak nakládáno.
V další části dovolání obviněný uvedl, že posuzovaným jednáním minimálně do 30. 6. 2006 nemohl naplnit objektivní stránku trestného činu zpronevěry, neboť „neútočil na cizí věc“. Vklady na účtech se totiž do uvedeného data ze zákona za „věc“ nepovažovaly. Aby se peněžní prostředky na účtu staly věcí, musely by být tzv. materializovány (tedy vybrány v hotovosti). V trestním řízení však dosud nebylo prokázáno, že by právě dovolatel provedl výběr konkrétně těch zadržovaných peněžních prostředků, které měly patřit poškozené Leasing České spořitelny, a. s. Soudy neměly a ani nemohly mít pro daný skutkový závěr dostatečné podklady a s touto klíčovou otázkou se vypořádaly pouze formálně. Mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé je tak dán tzv. extrémní nesoulad. Dovolatel je toho názoru, že pokud vůbec bylo možno jeho jednání považovat za trestné, tak pouze podle §255 resp. §255a trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, o trestných činech porušování povinností při správě cizího majetku. V takovém případě ovšem mělo být trestní stíhání zastaveno z důvodů jeho promlčení.
Výhrady vznesl dovolatel i vůči výroku o náhradě škody napadeného rozsudku. Namítl, že Leasing České spořitelny, a. s., žádná škoda v příčinné souvislosti se stíhaným skutkem nevznikla. Kromě toho se poškozená společnost ani nepřipojila řádně se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení. Učinila tak de facto předčasně, a proto pro přiznání nároku nebyly splněny formální podmínky podle §43 odst. 3 tr. ř. Při vyčíslení škody pak nebylo bráno v úvahu, zda nárok poškozené nezanikl po dokonání trestného činu v důsledku jiných skutečností, které je třeba posuzovat podle občanskoprávních předpisů. Soudy se dostatečně nevypořádaly s tvrzením obhajoby, že společnosti Leasing servis, s. r. o., vznikl nárok na odměnu podle shora citované mandátní smlouvy ve chvíli, kdy společnost sama řádně splnila své povinnosti; tj. vymožením pohledávky od dlužníka nebo jejím vyplacením ze strany exekutora. Předpokládanou odměnu pro účely vyčíslení škody soudy neodečetly a bližší dokazování v tomto směru nevedly. Poškozenou přitom neodkázaly s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, ač takový postup byl namístě. Společnost Leasing České spořitelny, a. s., navíc podle názoru dovolatele ztratila nárok na uspokojení údajné pohledávky, jestliže se jako věřitel nepřihlásila do konkurzu na majetek společnosti Leasing servis, s. r. o. Pokud jí byl přiznán nárok v adhezním řízení, došlo k obcházení insolvenčního zákona a jejímu neoprávněnému zvýhodnění oproti ostatním věřitelům. Existenci pohledávky poškozené za Leasing servis, s. r. o., z titulu vymožených plnění od dlužníků nadto nebylo možno dovodit už proto, že dne 27. 1. 2006 rámcovou smlouvou postoupila všechny své pohledávky společnosti Matco, s. r. o., která tak od uvedeného data vstoupila do jejích věřitelských oprávnění.
S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel navrhl, aby dovolací soud v celém rozsahu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. 6 To 3/2015, a věc tomuto soudu přikázal, aby ji znovu projednal a rozhodl. V rámci doplnění dovolání ze dne 3. 11. 2015 pak k výzvě soudu sdělil, že ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem připomněl, že s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování, jak se částečně domáhá obviněný. Zásah do skutkových zjištění by byl výjimečně možný jen za předpokladu, že by neměla vůbec žádnou vazbu na výsledky dokazování při žádném z logických způsobů hodnocení provedených důkazů a v tomto smyslu s nimi byla v tzv. extrémním rozporu. Taková situace však podle názoru státního zástupce v dané trestní věci nenastala. Soudy obou stupňů se v souladu s pokyny obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 3 Tdo 907/2012, vypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Dospěly k odůvodněnému a přesvědčivému závěru, že obviněný zjevně nakládal s cizími peněžními prostředky, které nebyly v jeho vlastnictví, resp. ani ve vlastnictví společnosti Leasing servis, s. r. o. Odměna společnosti Leasing servis, s. r. o., mohla být vyplacena teprve poté, co byly odvedeny poškozené společnosti Leasing České spořitelny, a. s. Právě poškozená společnost totiž měla podle mandátní smlouvy právo ji určit. Bylo na společnosti Leasing servis, s. r. o., aby se v případě nesouhlasu s její výší bránila právními mechanismy. Zadržení peněžních prostředků na svém účtu, svévolné stanovení si odměny a její započtení se s oprávněními Leasing servis, s. r. o., vymezenými smlouvou, zcela míjelo, resp. bylo protiprávním nakládáním dovolatele s cizí věcí ve smyslu §206 tr. zákoníku. Dovolatel si přitom výchozí situaci pro inkriminovanou trestnou činnost vytvořil již neoprávněným odkloněním toku peněz na vlastní bankovní účet, a to bez vědomí poškozené. Zároveň bylo zjištěno, že takto získané peníze vybíral (tj. materializoval), a proto i přede dnem 1. 7. 2006 nakládal s věcí ve smyslu výkladu tohoto pojmu podle zákona účinného v době páchání činu. Námitky dovolatele vůči výroku o náhradě škody jsou podle státního zástupce pouze opakováním jeho obhajoby z dosavadního průběhu řízení a především je nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poškozená společnost se přihlásila do trestního řízení s nárokem na náhradu škody řádně a včas ve smyslu příslušných zákonných procesních ustanovení. Tento svůj nárok nepodniknutím jiných kroků (např. nepřihlášením pohledávky do insolvenčního řízení) neztratila. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. pak dovolatel podle státního zástupce opřel toliko o hypotetické úvahy vztahující se k užití jiné právní kvalifikace skutku, a tudíž jsou zcela bezpředmětné.
Své vyjádření státní zástupce uzavřel konstatováním, že obviněnému nelze přisvědčit v žádné části jeho dovolacích námitek. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud dne 6. 6. 2016 obhájci obviněného k případnému dalšímu vyjádření (tzv. replice). Obviněný této možnosti prostřednictvím obhájce využil formou přípisu, který byl dovolacímu soudu doručen dne 4. 8. 2016. V jeho rámci předložil v zásadě tytéž argumenty, které uvedl již v dovolání; tzn. že v dané věci se jedná o ryze obchodněprávní problematiku a nikoli o trestný čin zpronevěry, jehož skutkovou podstatu svým jednáním navíc nenaplnil po subjektivní ani po objektivní stránce, neboť nejednal v úmyslu přisvojit si peněžní prostředky vymožené od dlužníků Leasing České spořitelny, a. s., pro svou potřebu, když je navíc nebylo možno považovat za „cizí věc“. V uvedených souvislostech znovu zopakoval, že nebyla prokázána materializace peněz zadržených na bankovním účtu, k jehož změně přistoupil s vědomím poškozené společnosti. Tytéž výhrady jako v podaném dovolání pak obviněný vznesl i proti výroku o náhradě škody z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. 6 To 3/2015. Závěrem vyjádření opětovně navrhl zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
Obviněný Ing. K. Ch. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na teoretická východiska rozvedená v předcházejícím odstavci lze dovodit, že obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá argumentace obviněného stran absence objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu zpronevěry v jeho jednání. Námitku, podle níž minimálně v době do 30. 6. 2006 nesměřovalo vůči „cizí věci“, neboť vklady na účtu nebylo možno ve smyslu tehdy účinného znění §89 odst. 13 trestního zákona č. 140/1961 Sb., za věc považovat, dovolatel založil na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly po doplnění dokazování podle pokynů obsažených ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 3 Tdo 907/2012. Obdobný závěr lze vztáhnout i k jeho námitce, podle níž si způsobem popsaným ve skutkové větě napadeného rozsudku počínal veden výlučně snahou zamezit případnému vzniku škody na majetku Leasing servis, s. r. o., přičemž změnu účtu, na nějž budou nadále zasílány peněžní prostředky vymožené od dlužníků Leasing České spořitelny, a. s., provedl s vědomím poškozené společnosti. V této části podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel soudům de facto vytkl, že důkazy, provedené navíc v nedostatečném rozsahu, interpretovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo zřetelně v jeho neprospěch, ač takový postup není přípustný. Svůj mimořádný opravný prostředek tedy zčásti nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely při hmotněprávním posouzení jeho jednání. Takové námitky však pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při vědomí názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
V projednávaném případě však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a hypotézách. Závěr o tom, že dovolatel tzv. materializoval peněžní prostředky (a to i před 1. 7. 2006), které nejprve, s vědomím neoprávněnosti takového počínání, zadržel na účtu společnosti Leasing servis, s. r. o., ačkoli je měl vydat oprávněné Leasing České spořitelny, a. s., odůvodnil zcela přesvědčivě a v souladu s pravidly formální logiky (k tomu viz zejména část odůvodnění rozsudku na str. 12 a 13). S prakticky totožnou procesní argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) musel vypořádat i odvolací soud. Pokud vůči dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, rovněž on své stanovisko v tomto směru vyložil na str. 6 až 8 písemného vyhotovení napadeného rozsudku v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud tedy nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjišťován povrchně, nebo že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla projevem nepřípustné libovůle.
Ve vztahu k výroku o vině uplatnil obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně toliko námitkou, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako čin soudně trestný (tj. z hlediska dovození trestněprávní odpovědnosti), ale na věc mělo být pohlíženo jako na soukromoprávní spor mezi společnostmi Leasing servis, s. r. o., a Leasing České spořitelny, a. s., o výklad vzájemných smluvně sjednaných nároků a povinností, který měl být se zřetelem k zásadě ultima ratio řešen za použití norem jiného (tj. netrestního) právního odvětví (zde práva občanského resp. obchodního).
Nejvyšší soud jí však nepřiznal opodstatnění . V posuzované trestní věci se zabýval namítaným principem subsidiarity trestní represe již v kasačním usnesení ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 3 Tdo 907/2012. K zásadě o použití trestního práva jako krajního prostředku pouze v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů práva civilního, je třeba upřesnit, že ji nelze zjednodušeně vykládat tak, že existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem, vždy zakládá nutnost postupovat jen podle této normy s odkazem na princip ultima ratio, bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. občanského práva). Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Dovození toho, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zde by se pak mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy (k tomu srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012, a dále přiměřeně např. jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, sp. zn. 3 Tdo 338/2016, aj.).
Takovými výjimečnými okolnostmi se však úmyslné jednání dovolatele, patřičně vyjádřené i ve skutkové větě výroku o vině z rozsudku odvolacího soudu, nevyznačuje; ba naopak, svou povahou i způsobeným následkem se z běžného rámce standardních občanskoprávních vztahů (sporů) vymyká natolik výrazně, že užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě.
Procesní výhrady obviněného vůči výroku o náhradě škody pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Alespoň jako obiter dictum je nicméně vhodné připomenout, že podle §228 tr. ř. soud přizná (ať už zcela nebo částečně) nárok na náhradu škody tehdy, jsou-li nárok i jeho výše odůvodněny výsledky hlavního líčení. Obecně platí, že obviněnému lze podle shora citovaného zákonného ustanovení uložit povinnost nahradit poškozenému škodu způsobenou trestným činem tehdy, jestliže soud rozhodl odsuzujícím rozsudkem, škoda byla způsobena v příčinné souvislosti se stíhaným skutkem vykazujícím znaky trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, o náhradě škody lze vzhledem k její povaze rozhodovat v adhezním řízení, uplatněný nárok poškozeného má podklad v příslušných hmotněprávních předpisech upravujících náhradu škody, přičemž v řízení byla dostatečně prokázána výše tohoto nároku i odpovědnost obviněného za škodu způsobenou trestným činem, a současně není dána žádná zákonná překážka, která by rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody bránila. Jsou-li kumulativně splněny všechny uvedené podmínky pro vyslovení povinnosti obviněného k náhradě škody, soud je povinen spolu s výrokem o vině rozhodnout též o uplatněném nároku a nesmí zbytečně poškozeného odkázat na občanskoprávní nebo jiné řízení .
Výše uvedené zásady soud druhého stupně svým rozhodnutím neporušil.
Nejvyšší soud především nemá důvod ničeho měnit na svém názoru, že poškozená společnost Leasing České spořitelny, a. s., se s uplatněným nárokem na náhradu škody přihlásila řádně a včas (viz str. 16 odůvodnění usnesení ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 3 Tdo 907/2012). Dovolateli nelze přisvědčit ani v námitce, že poškozené nemohl být v rámci adhezního výroku nárok na náhradu škody přiznán, jestliže jako věřitel svou pohledávku za společností Leasing servis, s. r. o., neuplatnila v insolvenčním řízení. Potud je předně nutno poukázat na úpravu insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb., účinného od 1. 1. 2008, který již – na rozdíl od zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, účinného do 31. 12. 2007 – žádná omezení ve vztahu k adheznímu řízení neobsahuje (k tomu viz §266 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, podle nějž se trestní řízení prohlášením konkurzu nepřerušuje). Už proto dílčímu přiznání uplatněného nároku na náhradu škody poškozené Leasing České spořitelny, a. s., postupem podle §228 odst. 1 tr. ř. nic nebránilo. Dovolatel zároveň opomněl skutečnost, že i za účinnosti předchozí právní úpravy platilo, že pokud byl prohlášen konkurz na majetek právnické osoby, v níž měl obviněný postavení např. statutárního orgánu a v tomto postavení či v souvislosti s ním se dopustil trestného činu, nevznikla tím překážka uvedená v §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, neboť v takovém případě nebyla dána shoda v osobě úpadce a pachatele trestného činu. Nejvyšší soud nesouhlasí ani s názorem dovolatele, podle nějž Leasing České spořitelny, a. s., nebyla k uplatnění nároku na náhradu škody aktivně legitimována, jestliže v roce 2006 rámcovou smlouvou veškeré své pohledávky za společností Leasing servis, s. r. o., měla postoupit společnosti Matco, s. r. o. Taková konstrukce předložená obhajobou by totiž ve svém důsledku znamenala, že postupitel by v rámci globální cese převedl platně a nezvratně na jiného i taková svoje majetková aktiva, o jejichž existenci v době převodu ještě neví a která tak stěží může vymezit jakýmkoli určitým způsobem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z důvodů uvedených v ustanoveních §11 odst. 1, odst. 2 tr. ř. nebo §11a tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. či §314p odst. 3 písm. c) tr. ř. nebo §314r odst. 5 tr. ř., ač tak učinit měl.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. s poukazem na to, že v daném případě bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. promlčeno. Tuto námitku však primárně založil na zpochybnění správnosti hmotněprávního posouzení stíhaného skutku jako zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. ř.; resp. na tvrzení, že posuzované jednání mělo být posouzeno jako čin mírněji trestný (pokud vůbec), a to podle ustanovení §255 nebo 255a trestního zákona č. 140/1961 Sb., případně podle ustanovení §220 nebo §221 tr. zákoníku, o trestných činech porušení povinnosti při správě cizího majetku, u nichž je doba promlčení trestní odpovědnosti výrazně kratší. O takovou konstrukci ovšem – bez dalšího – není možno zvolený dovolací důvod úspěšně opřít.
Protože dovolání obviněného Ing. K. Ch. bylo opřeno dílem o námitky, které nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části z hlediska deklarovaného dovolacího důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mu nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu