ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.311.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 311/2016 -29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 9. 3. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným V. S ., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 10. 2015, č. j. 6 To 447/2015-289, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 227/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 13. 7. 2015, č. j. 3 T 227/2014-268, byl obviněný V. S. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne 18. 2. 2014 před půlnocí v podnapilém stavu přišel k domu v ul. 5. k. v L., přičemž věděl, že v tomto domě bydlí jeho bývalý zaměstnanec F. H., na vstupní dveře domu hodil dva kameny o rozměrech 15x15 cm a 20x20 cm, došlo k poškození dveří, F. H. vyšel z domu ven, zavolal městskou policii a poté začal pronásledovat postavu muže, kterou viděl v nedalekém parku, postava vystoupila ze stínu křoví, F. H. poznal, že se jedná o obžalovaného V. S., který mu nečekaně dal pravou rukou, ve které držel kámen o hmotnosti 1,020 kg a rozměrech 20x15 cm, ránu na levou tvář, bradu a zuby, poté ho ještě při vzájemném kontaktu udeřil několikrát kamenem do temene hlavy, oba se počali prát a upadli na zem, kde F. H. pak držel obžalovaného V. S. až do příjezdu hlídky Městské policie L., při tomto konfliktu utrpěl F. H. tržně zhmožděnou ránu levé strany dolního rtu, zlomeninu korunek zubů č. 32 a 33, lehké pohmoždění levé poloviny hrudníku a pohmoždění hřbetu pravé ruky, od 19. 2. do 21. 2. 2014 byl hospitalizován v nemocnici v Ž., celková doba léčby trvala tři týdny a trvalým následkem bude protetická náhrada dvou zubů v dolní čelisti, které jsou doživotně méněcenné, zranění utrpěl i obžalovaný V. S., a to neúplnou zlomeninu hrudní kosti a lehké pohmoždění levé tváře“. Za to byl obviněný podle §146 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu soud uložil přiměřenou povinnost, aby podle svých sil uhradil škodu, kterou přečinem způsobil. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. pak obviněnému byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným: Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, IČ: 41197518, částku 12.303,68 Kč a F. H., trvale bytem 5. k., L., částku 20.032,40 Kč. Se zbytky svých nároků na náhradu škody byli oba poškození podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozsudku podali odvolání obviněný V. S. a poškozený F. H. Obviněný jím napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, poškozený je pak zaměřil do výroku o náhradě škody ohledně jeho osoby.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud druhého stupně o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 26. 10. 2015, č. j. 6 To 447/2015-289, jímž z podnětu odvolání poškozeného F. H. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody týkajícím se tohoto poškozeného. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté v rozsahu zrušení znovu rozhodl tak, že obviněný je povinen poškozenému zaplatit na náhradě škody částku 20.032,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 26. 10. 2015 do zaplacení. Se zbytkem uplatněného nároku pak poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních (bod ad I/). Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto (bod ad II/). Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 26. 10. 2015 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyly právní moci i výroky o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný V. S. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku (dovolatel) namítl, že soudy obou stupňů porušily jeho právo na spravedlivý proces, když při hodnocení důkazů nerespektovaly zásadu presumpce neviny obsaženou v ustanovení §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a od ní se odvíjející procesní zásadu hodnocení důkazů podle pravidla in dubio pro reo. Skutkový závěr, podle nějž dne 18. 2. 2014 v nočních hodinách hodil na dveře domu poškozeného dva kameny a inicioval i následnou fyzickou potyčku s poškozeným, je podle názoru dovolatele v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. v nich nemá žádnou oporu. Soud prvního stupně se nijak nevypořádal s jeho obhajobou, že v té fázi konfliktu, kdy došlo k vzájemnému ublížení na zdraví, to byl on, kdo odvracel bezprostřední útok na svoji osobní svobodu a tělesnou integritu ze strany poškozeného a jednal tak za splnění podmínek nutné obrany podle §29 tr. zákoníku. Tuto vadu pak nenapravil ani soud odvolací, když se po provedeném přezkumu omezil pouze na konstatování, že s ohledem na provedené důkazy nemá námitka dovolatele o jednání v nutné obraně opodstatnění. Ze samotného popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ovšem vyplývá, že poškozený neviděl a nemohl identifikovat osobu házející kameny na jeho dům a teprve poté, co přivolal hlídku městské policie, začal pronásledovat osobu, které si všiml v přilehlém parku a o které si pouze myslel, že zaútočila na jeho majetek. Soudy tak zcela pominuly skutečnost, že mu nesvědčilo žádné oprávnění pronásledovat dovolatele a omezovat ho na osobní svobodě. Dovolatel se tomuto bezdůvodnému pronásledování pouze bránil, když se předtím marně snažil vyhnout vzájemné konfrontaci útěkem.
S ohledem na výše konstatované důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby ve věci sám rozhodl rozsudkem tak, že obviněného zprostí obžaloby.
Opis dovolání byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 17. 2. 2016. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 2. 3. 2016 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že vzhledem k obsahu dovolání nepovažuje za nezbytné se k němu věcně vyjadřovat. Vyjádřil pouze souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to i pro případ předvídaný v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Obviněný V. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest, a současně podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam, neboť odvolací soud nově rozhodl o jeho povinnosti k náhradě škody vůči poškozenému F. H.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto důvodu dovolání v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa deklarovaného dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu jakož i řízení mu předcházející byly skutečně zatíženy vadou zakládající důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel soudům vytkl nesprávnost hmotně právního posouzení skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku s poukazem na to, že poškozeného zranil v rámci jednání v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, tedy za okolností vylučujících protiprávnost činu, avšak tuto obecně hmotně právní námitku opřel o výtky zaměřené vůči způsobu hodnocení ve věci provedeného dokazování. Svůj mimořádný opravný prostředek založil primárně na zpochybnění soudy učiněného skutkového závěru, podle nějž dne 18. 2. 2014 před půlnocí nejprve zaútočil na majetek poškozeného a poté, co se mu před ním nepodařilo ukrýt a byl poškozeným odhalen, ho nečekaně udeřil do hlavy rukou, v níž držel kámen o hmotnosti vyšší než 1 kg. Teprve v návaznosti na tom a při prosazování vlastní skutkové verze, podle níž se pouze bránil bezdůvodnému omezování osobní svobody a fyzickému útoku ze strany poškozeného, dovolatel namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání (skutku). Nelze proto pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky však pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo mohla mít podstatný význam pro konečné hmotně právní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za splnění tohoto předpokladu lze výjimečně připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé vyvolat dovolací přezkum.
V projednávaném případě však napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté pečlivě zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k posuzované trestné činnosti za prokázané. Závěr o tom, že obviněný (dovolatel) dne 18. 2. 2014 nejprve ze msty zaútočil na majetek poškozeného F. H. a poté, co jím byl důvodně pronásledován jako podezřelá osoba, ho ve snaze vyhnout se zadržení a zmařit následné prošetření svého protiprávního jednání udeřil kamenem do hlavy, soud nezaložil na pouhých presumpcích a hypotézách, nýbrž na uceleném souhrnu na sebe navazujících úvah, kterým z hlediska principů formální logiky nelze ničeho vytknout (viz podrobné odůvodnění rozsudku na str. 9 a 10). Totožnou procesní argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) následně zabýval i soud odvolací. Pokud vůči skutkovým zjištěním a na ně navazujícím právním závěrům soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, své stanovisko v tomto směru rovněž vyložil plně v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. zákoníku). Také on ústavně konformním způsobem zdůvodnil, proč konstantní obhajobě dovolatele nepřisvědčil a proč závěr soudu prvního stupně o jeho vině považoval za prokázaný bez důvodných pochybností (k tomu viz část na str. 5 až 8 shora napadeného rozsudku). Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl skutkový stav v projednávané trestní věci zjištěn nezákonným způsobem, povrchně nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného V. S. bylo opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., nebylo mu možno z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) alinea druhá tr. ř. přiznat žádné opodstatnění. Nejvyšší soud je tudíž podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 3. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu