ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.939.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 939/2016 -32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2016 o dovolání, které podal obviněný Mgr. J. B., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 14 To 25/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 87/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 14 To 25/2016, a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 7 T 87/2015, zrušují .
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Pelhřimově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 25. 11. 2015 , sp. zn. 7 T 87/2015 , byl obviněný Mgr. J. B. uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku na skutkovém základě spočívajícím v podstatě v tom, že při jízdě po silnici v okrese P. na přímém úseku cesty porušil zejména ustanovení §17 odst. 5 písm. c) zák. č. 361/2000 Sb., když jako řidič osobního vozidla Škoda Octavia se plně nevěnoval řízení, nedostatečně sledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci a započal předjížděcí manévr před ním jedoucího vozidla v době, kdy již byl předjížděn osobním vozidlem Ford Mondeo, v důsledku čehož došlo k bočnímu střetu vozidel, kdy následně řidič vozidla Ford Mondeo vlivem stranové nestability nezvládl řízení svého vozidla a zezadu narazil do před ním jedoucího vozidla Ford Focus a následně do stromů, přičemž došlo ke zranění několika osob, z nichž u jedné je považováno za těžkou újmu na zdraví. Za to byl podle §147 odst. 2 trestního zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a §68 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 60 denních sazeb. Podle §68 odst. 2, 3 trestního zákoníku byla denní sazba určena částkou 500 Kč. Současně podle §69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 10. 3. 2016 , sp. zn. 14 To 25/2016 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 3. 2016 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu. Poukázal především na to, že i podle závěru nalézacího soudu jel řidič vozidla Ford rychlostí vyšší jak povolenou. Jednalo se o značné překročení maximální povolené rychlosti, přibližně 120 km/h. Podle názoru znalce z oboru dopravy je přitom zřejmé, že řidič vozidla Ford Mondeo mohl nehodu odvrátit, pokud by jel tak, jak nařizují předpisy. Podle názoru obviněného bylo skutečnou příčinou dopravní nehody právě protiprávní jednání řidiče vozidla Ford Mondeo. Soudy podle obviněného zcela ignorovaly zásadu tzv. omezené důvěry. V době, kdy obviněný zahájil předjížděcí manévr, bylo vozidlo Ford Mondeo podle znalce ve vzdálenosti přibližně 80 m, a pokud by se pohybovalo maximálně povolenou rychlostí, což mohl obviněný předpokládat, předjížděcí manévr obou vozidel by proběhl bezpečně, aniž by jeden druhého ohrozil. Vozidlo Ford Mondeo se navíc nenacházelo v dohledné vzdálenosti za vozidlem obviněného, jelikož před místem nehody jsou zatáčky a převýšení. I kdyby při pohledu do zpětného zrcátka mohl rozpoznat vzdálenost vozidla pohybujícího se za ním, v žádném případě nemohl rozpoznat jeho rychlost, zejména to, že se pohybuje mnohem vyšší rychlostí, než je maximální povolená rychlost. Obviněný k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 61/2001, sp. zn. 4 Tdo 947/2012 a sp. zn. 6 Tdo 950/2014. Odvolacímu soudu obviněný navíc vytknul, že jeho rozhodnutí je překvapivé, jelikož stojí na zcela jiném hodnocení znaleckých posudků a svědeckých výpovědí než rozhodnutí soudu nalézacího. Ve veřejném zasedání navíc obhajoba navrhla vypracování revizního znaleckého posudku, avšak soud se s tímto návrhem nijak nevypořádal. S ohledem na výše uvedené jsou podle obviněného skutková zjištění obou soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 14 To 25/2016, i rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 7 T 87/2015, a to v celém rozsahu, a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal věc Okresnímu soudu v Pelhřimově k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby rozhodl sám v intencích tohoto dovolání.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že se s dovoláním obviněného ztotožňuje. Podle popisu skutku ve výroku rozsudku nalézacího soudu spočívá porušená povinnost dovolatele v tom, že „započal předjížděcí manévr … v době, kdy již byl předjížděn“. Soud ovšem neuvedl, jak dovolatel svým vybočením poškozeného ohrozil. Z §17 odst. 2 zákona o silničním provozu mu přitom plynula povinnost poškozeného neohrozit, omezit jej směl. Státní zástupce poukázal na společný závěr znalců, že poškozený mohl nehodu odvrátit, pokud by jel, jak nařizují dopravní předpisy, a že pokud by jen mírně zpomalil, ať již z rychlosti 97 km/h či 120 km/h, od místa střetu by se vzdaloval. Podle státního zástupce není rozhodné pořadí najetí vozidel do levého jízdního pruhu, neboť samotné přejetí před vozidlo vlevo žádné nebezpečí nevyvolává. To by mohlo vzejít z navození takové situace, kdyby poškozený musel odvracet nebezpečí střetu. V předmětné věci nic takového zjištěno nebylo. I kdyby měl poškozený (v rychlosti 120 km/h) v dané situaci přednost v jízdě, nebyl manévrem dovolatele zjištěným soudy (vybočení ve vzdálenosti 108 m a v rychlosti 85 km/h) nucen činit náhlou změnu směru nebo rychlosti jízdy ve smyslu rozhodnutí č. 44/2000 Sb. rozh. tr. Pro případ, že by nějaké zavinění na straně dovolatele bylo shledáno, poukázal státní zástupce na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, podle něhož je v případě výrazného spoluzavinění poškozeného namístě užít základní a nikoliv kvalifikovanou skutkovou podstatu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a rovněž zrušil rozsudek soudu nalézacího, aby podle §265k odst. 2 trestního řádu současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Obviněný Mgr. J. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jelikož obviněný směřoval svou dovolací argumentaci vůči právnímu posouzení skutku, lze jeho námitky z hlediska uplatněného důvodu dovolání považovat za relevantní.
Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§265i odst. 1 trestního řádu), přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom zjistil, že dovolání je důvodné.
Přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Jako porušení důležité povinnosti vyplývající z postavení obviněného a uloženou mu podle zákona posoudily soudy jednání obviněného, kdy se v rozporu s §17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu plně nevěnoval řízení vozidla, nedostatečně sledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci a započal předjížděcí manévr před ním jedoucího vozidla v době, kdy již byl předjížděn jiným vozidlem . Z popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku ani z odůvodnění soudních rozhodnutí nelze dovodit, na základě jakých úvah soudy dospěly k závěru, že se obviněný plně nevěnoval řízení vozidla a nedostatečně sledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, za rozhodující považovaly oba soudy pouze okolnost, že obviněný započal předjížděcí manévr před ním jedoucího vozidla v době, kdy již byl předjížděn jiným vozidlem. Právě v tom spatřovaly soudy porušení povinnosti podle §17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu, potažmo porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 trestního zákoníku.
Takové právní posouzení zjištěného skutkového stavu nemůže obstát. Z žádného ustanovení zákona o silničním provozu nevyplývá řidiči sama o sobě povinnost nezahájit předjížděcí manévr před ním jedoucího vozidla v době, kdy řidič vozidla, jedoucího za ním a hodlající zřejmě předjíždět, se pohybuje již v levém jízdním pruhu. Právní povinnosti řidiče vztahující se k předjíždění jsou upraveny zejména v §17 zákona o silničním provozu. Podle §17 odst. 2 věta první zákona o silničním provozu (ve znění účinném k 15. 8. 2014) řidič, který při předjíždění vybočuje ze směru své jízdy, musí dávat znamení o změně směru jízdy a nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním. Podle §17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu nesmí řidič předjíždět, jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích. Nesmět ohrozit znamená povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí [§2 písm. l ) zákona o silničním provozu]. Nejvyšší soud k tomu pouze pro úplnost připomíná, že za právní úpravy účinné do 31. 7. 2011 byla v §17 odst. 2 zákona o silničním provozu řidiči, který při předjíždění vybočuje ze směru své jízdy, mimo jiné stanovena povinnost, že nesmí ohrozit ani omezit řidiče jedoucí za ním. Přitom nesmět omezit znamená povinnost řidiče počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nijak nepřekážel [§2 písm. m) zákona o silničním provozu]. Za nyní účinné právní úpravy, která je rozhodná i v posuzovaném případě, má tedy řidič, který při předjíždění vybočuje ze směru své jízdy, povinnost „pouze“ neohrozit, nikoliv taktéž neomezit, řidiče jedoucí za ním.
Ze skutkového závěru, že obviněný započal předjížděcí manévr před ním jedoucího vozidla v době, kdy již byl předjížděn, nelze bez dalšího dovodit, že by tím ohrozil řidiče jedoucího za ním. K ohrožení řidiče jedoucího za obviněným by došlo pouze za situace, kdyby tento musel odvracet takto vzniklé nebezpečí střetu. Otázku, zda obviněný svým jednáním vystavil řidiče vozidla Ford Mondeo nebezpečí nebo mu pouze překážel v jeho rychlé jízdě, soudy vůbec nezkoumaly. Podle závěrů dvou znaleckých posudků jel obviněný v době střetu povolenou rychlostí, zatímco řidič vozidla Ford jel rychlostí vyšší (více než 97 km/h podle znalce Ing. Milana Uttla, v rozmezí 114 až 126 km/h podle znalce Ing. Stanislava Kadlece). Oba jmenovaní znalci se shodli, že řidič vozidla Ford Mondeo mohl nehodu odvrátit, pokud by nepřekročil nejvyšší povolenou rychlost, a tím umožnil obviněnému dokončit již zahájený předjížděcí manévr. Podle Ing. Kadlece pak v době, kdy obviněný zahájil předjíždění, byl řidič vozidla Ford Mondeo ve vzdálenosti více než 100 m a časově více než 3 s před místem střetu, a mohl tak prostým zpomalením svého vozidla nehodě předejít. Odvolací soud označil závěry znaleckých posudků do značné míry za spekulativní. Své skutkové úvahy nicméně opřel o výpověď svědka I. K., řidiče vozidla Ford Focus, který si předjíždějícího vozidla Ford Mondeo všiml rovněž již 2 až 3 vteřiny předtím, než do sebe vozidla narazila (str. 5 rozhodnutí odvolacího soudu). Tato výpověď tak v podstatě podporuje závěry znalce Ing. Kadlece. Opomenout pak nelze ani výpověď svědkyně I. H., která před sebou uviděla bezprostředně před střetem tři auta vedle sebe.
Lze tedy uzavřít, že soudy zjištěný skutkový stav neodpovídá právnímu posouzení věci, když nalézací i odvolací soud učinily těžištěm dokazování takové skutkové okolnosti, které nebyly z hlediska v úvahu připadající právní kvalifikace přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku dostatečné.
Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 14 To 25/2016, a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 7 T 87/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 trestního řádu Okresnímu soudu v Pelhřimově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud v Pelhřimově bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu). Jde v podstatě o to, aby nalézací soud učinil (na základě již provedeného, případně nově doplněného dokazování) jednoznačné závěry k objektivní stránce předmětného přečinu, zejména jakou rychlostí se vozidla v okamžiku započetí předjíždění obviněným pohybovala, v jaké vzdálenosti za obviněným se nacházelo vozidlo Ford Mondeo a jakým způsobem mohl řidič vozidla Ford Mondeo střetu zabránit. Z hlediska subjektivní stránky se bude muset zabývat otázkou, zda obviněný vůbec mohl vozidlo Ford Mondeo za sebou ve zpětném zrcátku vidět, eventuálně zda mohl rozpoznat jeho skutečnou rychlost. Teprve poté bude moci soud učinit závěr, zda obviněný porušil svou povinnost neohrozit při předjíždění řidiče jedoucího za ním ve smyslu §17 odst. 2 zákona o silničním provozu a stanovit případnou míru jeho zavinění.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 24. 8. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu