ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1646.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1646/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce V. P. , zastoupeného Mgr. Janem Šarmanem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 12, proti žalovaným 1) M. K. a 2) A. K. , oběma zastoupeným Mgr. Ivou Říhovou, advokátkou se sídlem v Brně, Zahradnická 223/6, o vyklizení nemovitosti a o zaplacení částky 216.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 88/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. července 2015, č. j. 8 Co 243/2015-148, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 12 C 88/2013-84, zamítl návrh žalobce, aby žalovaní 1) a 2) byli povinni vyklidit a předat žalobci rodinný dům č. p. na pozemku p. č. 648, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaném v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště B., na listu vlastnictví č. 176, pro katastrální území M. p. P., obec V. p. P. (dále též „nemovitost“), a dále, aby byli žalovaní 1) a 2) povinni zaplatit žalobci částku 216.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8.05 % ročně od 12. 7. 213 do zaplacení. Soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. července 2015, č. j. 8 Co 243/2015-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když odvolání neshledal důvodné. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V předmětné věci se žalobce z titulu tvrzeného vlastníka domáhal po žalovaných vyklizení předmětné nemovitosti a dále zaplacení částky ve výši 216.000,- Kč za užívání této nemovitosti žalovanými v období od 1. července 2010 do dne podání žaloby. Žalovaní uvedli, že předmětná nemovitost byla původně v jejich vlastnictví, načež ji zastavili ve prospěch žalobce jako zajištění půjčky. Následně byla nemovitost převedena na žalobce. V průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že mezi žalobcem a žalovaným 1) bylo uzavřeno několik ústních smluv o půjčce, jejichž výše dosáhla cca 2.100.000,- Kč. K zajištění závazku vystavil žalovaný 1) žalobci dvě směnky a na základě smlouvy ze dne 14. dubna 1999 bylo zřízeno zástavní právo k nemovitosti. Dále bylo prokázáno, že pro účely dostatečného zajištění pohledávek žalobce žalovaní (spolu s podílovou spoluvlastnicí Š. K. uzavřeli dne 27. října 1999 kupní smlouvu, kterou do vlastnictví žalobce převedli předmětnou nemovitost. Soud prvního stupně dospěl na základě dokazování k následujícím závěrům: „V projednávané věci, kdy žalobce požadoval vyklizení nemovitostí ve svém výhradním vlastnictví, které dokládal platnou kupní smlouvou a listem vlastnictví, se soud zabýval v prvé řadě otázkou platnosti uzavřené kupní smlouvy. V průběhu řízení bylo jednoznačně (zejména ze shodných tvrzení účastníků) prokázáno, že účelem uzavření kupní smlouvy nebyla koupě předmětných nemovitostí žalobcem, nýbrž jejím skutečným smyslem bylo, aby předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví žalobce pro lepší zajištění úhrady jeho pohledávky ze smlouvy o půjčce uzavřené s žalovaným 1) s tím, že pokud žalovaný 1) pohledávku uhradí, budou nemovitosti převedeny zpět na původní vlastníky.“ Soud prvního stupně v té souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 12. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 1297/2010) a ve světle tohoto rozhodnutí uvedl, že v projednávané věci nedošlo k uzavření kupní smlouvy, neboť vůle smluvních stran nesměřovala k převodu vlastnického práva k nemovitostem. Ujednání stran smlouvy zahrnující písemnou smlouvu a ústní dohodu o postupu v případě splacení závazku ze smlouvy o půjčce, odpovídalo právnímu institutu zajišťovacího převodu práva. Smlouva o zajišťovacím převodu práva je absolutně neplatná, není-li uzavřena v písemné formě a neobsahuje-li ujednání o tom, jak se strany vypořádají, pokud dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně neuhradí. Pokud je tedy kupní smlouva neplatná (uzavřená na základě absolutně neplatného právního úkonu), pak „vlastnické právo na žalobce nikdy nepřešlo a žalobu na vyklizení nemovitosti je nutné zamítnout.“
Pokud jde o odvolací řízení, odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění, k nimž se i odvolací soud přiklání. Odvolací soud dále uvedl, že se zcela ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že v „průběhu řízení pak bylo jednoznačně, zejména ze shodných tvrzení účastníků prokázáno, že účelem uzavření kupní smlouvy nebyla koupě předmětných nemovitostí žalobcem, nýbrž jejím skutečným smyslem bylo, aby předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví žalobce pro lepší zajištění úhrady jeho pohledávky ze smluv o půjčkách, uzavřených s žalovaným 1) s tím, že pokud žalovaný 1) pohledávku uhradí, budou nemovitosti převedeny zpět na původní vlastníky.“ Odvolací soud se přiklonil k názoru soudu prvního stupně, že nedošlo k uzavření kupní smlouvy, „neboť projev vůle smluvních stran nesměřoval k převodu vlastnického práva k nemovitostem. Kupní smlouva byla uzavřena písemně, avšak účastníci uzavřeli ústní dohodu o postupu stran v případě splacení závazků ze smlouvy o půjčce, což odpovídalo zajišťovacímu převodu vlastnického práva. Ta, jak okresní soud správně uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku, musí být uzavřena v písemné formě a musí obsahovat ujednání o tom, jak se strany vypořádají, pokud dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně neuhradí.“ Vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalobce nikdy nepřešlo: „proto se nemůže domáhat vyklizení nemovitosti, ani zaplacení částky 216.000,- Kč, když žalovaní nepřestali být vlastníky těchto nemovitostí.“
Odvolací soud dále zdůraznil, že tomu, že projev vůle účastníků nesměřoval k uzavření kupní smlouvy podle v té době platného a účinného §588 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále již „obč. zák.“), nasvědčuje i ta skutečnost, že žalobce předmětnou nemovitost neužívá, a to od doby nabytí vlastnictví dosud, „a navíc sám žalobce v odvolání i v řízení před okresním soudem uvedl, že kupní smlouva byla uzavřena proto, že žalovaný 1) dlužil žalobci částku přes 2.000.000,- Kč, a že bylo ústně dohodnuto, že pokud žalovaný 1) dluh zaplatí, tak žalobce na něj převede zpět vlastnictví k nemovitostem.“ Odvolací soud tak potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost vymezuje tak, že „je dána jednak procesním pochybením krajského soudu, který jednal ve věci navzdory omluvě zástupce odvolatele a jedna ze zcela mylné úvahy o tzv. propadné zástavě, která se ve skutečnosti na danou věc nevztahuje.“
Dovolatel tvrdí, že odvolací soud porušil jeho „základní práva na spravedlivé posouzení věci“ , nevyhověl-li „žádosti dovolatele na omluvu“ a odročení odvolacího řízení, když dovolatel odvolací soud požádal o odročení s odůvodněním, že v době konání řízení bude v zahraničí. Dovolatel zdůraznil, že: „kupní smlouva byla uzavřena za situace, kdy žalovaný 1) M. K. dlužil žalobci částku převyšující 2. mil. Kč a tuto nebyl schopen zaplatit. V dané věci se však nejednalo o situaci tzv. ‚propadné zástavy‘, vůlí obou stran byl převod nemovitosti, přičemž se strany pouze dohodly na započtení kupní ceny. Strany se svobodně dohodly i na výši kupní ceny a tuto situaci tak není možné podřazovat pod právní konstrukci, podle které by vůle obou zúčastněných stran byla odlišná od obsahu převodní smlouvy.“ Dále dovolatel argumentoval k existenci závazků žalovaného 1). Uvedl také, že zástava dosud váznoucí na předmětných nemovitostech „nikdy nebyla nijak využita, což svědčí o odlišnosti této věci od judikované problematiky tzv. propadné zástavy.“ V důsledku napadených rozhodnutí vznikla dovolateli značná majetková újma, neboť nemá právo nakládat se svým majetkem, za nějž zaplatil kupní cenu ve výši 1.070.000,- Kč, který by již nyní, po uplynutí promlčecí lhůty, nemohl po žalovaném 1) vymáhat, z čehož dovozuje, že byla hrubě porušena jeho základní lidská práva. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce se písemně vyjádřili žalovaní 1) a 2), kteří mají za to, že dovolání žalobce není přípustné. Ve vztahu k námitce dovolatele, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces tím, že odvolací soud nevyhověl žádosti o odročení jednání před odvolacím soudem, žalovaní nejprve shrnuli okolnosti, na základě jakých odvolací soud nevyhověl žádosti o odročení jednání. Ve vztahu k otázce platnosti kupní smlouvy žalovaní uvedli, že „soud zcela správně na základě shodných tvrzení účastníků dospěl k názoru, že účelem uzavření kupní smlouvy nebyla koupě předmětných nemovitých věcí dovolatelem, ale jejím skutečným smyslem bylo, aby předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví dovolatele pro lepší zajištění úhrady jeho pohledávky s tím, že pokud dojde k úhradě pohledávky, budou předmětné nemovité věci převedeny zpět na původní vlastníky.“ Žalovaní závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobce – jak bude rozvedeno níže – neobsahuje zákonem požadované vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
V posuzované věci představuje dovolání toliko právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, neboť neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Podle dovolatele přípustnost jeho dovolání „je dána jednak procesním pochybením krajského soudu, který jednal ve věci navzdory omluvě zástupce odvolatele, a jednak ze zcela mylné úvahy o tzv. propadné zástavě, která se ve skutečnosti na danou věc nevztahuje.“ Z této dovolací argumentace ovšem nelze dovozovat naplnění požadavků kladených na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. I kdyby odvolací soud procesně pochybil tím, že nevyhověl žádosti dovolatele o odročení jednání, resp. i kdyby snad odvolací soud měl „mylné úvahy o tzv. propadné zástavě“ , nelze z takto vymezených „pochybení“ odvolacího soudu spolehlivě dovodit žádné z hledisek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Přitom úkolem Nejvyššího soudu nepochybně není, aby sám dovozoval, co z takto dovolatelem obecně zformulované argumentace je podřaditelné pod případné procesní pochybení odvolacího soudu ve smyslu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V této souvislosti lze rovněž připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015 (všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), v němž dovolací soud vyložil, že: „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, ‚naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.‘“
K případným vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, což se netýká této věci (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud uvádí, že argumentace dovolatele se částečně vztahuje k otázkám skutkovým, např. když dovolatel poukazuje na to, že soud prvního stupně „vůbec nehodnotil“ vůli zúčastněných stran k uzavření smlouvy. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, anebo ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, případně usnesení téhož soudu ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, nebo ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003). Na základě skutkových námitek ovšem přípustnost dovolání nelze založit, jelikož skutkový stav, z nějž při (meritorním) rozhodování vycházel odvolací soud, nelze v dovolacím řízení (nijak) revidovat; nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014).
Podle §241b o. s. ř. může být dovolání, které neobsahuje to, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.), o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Jelikož ze shora vyložených důvodů dovolání žalobce postrádá popsanou obligatorní náležitost a uvedený nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty odstraněn (§241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
I když v případě odmítacího usnesení není zapotřebí nákladový výrok odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), přesto je vhodné uvést, že žalovaným nebylo možné náhradu nákladů dovolacího řízení přiznat, neboť jejich písemné vyjádření k dovolání zcela pominulo důvod, pro který bylo nakonec dovolání žalobce odmítnuto (pro absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání), takže z uvedeného hlediska nelze hovořit o účelně vynaložených výdajích žalovaných v souvislosti s jejich zastoupením advokátem v tomto dovolacím řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu