ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1232.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1232/2016-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 9. 2016 o dovolání obviněného S. J. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 11 To 220/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T 28/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 6 T 28/2016, byl obviněný S. J. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
v době nejméně od 4. 5. 2013 do 11. 1. 2016 neoprávněně bránil svému bratrovi P. J., jako oprávněnému majiteli poloviny vlastnického podílu k pozemku parcelního čísla v obci K., jehož součástí je i obytný dům, a dále k pozemku parcelního čísla, jehož součástí jsou vedlejší stavby jako kolny a dílna, v jejich užívání tím, že vyměnil zámek na vstupních vratech na pozemku, vrata opatřil řetězem a vyměnil zámky na vstupních dveří do domu a na vedlejších stavbách, přičemž odmítal svého bratra P. J. na pozemek i do dalších ostatních nemovitostí vpustit.
Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen podle §208 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle 82 odst. 2 tr. zákoníku za použití §48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost zdržet se neoprávněných zásahů do vlastnického práva poškozeného a umožnit poškozenému vstup a užívání domu a pozemků parc. číslo vč. kolny a dílny, která je součástí tohoto pozemku v obci K. zaps. na LV v k. ú. K. u katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kutná Hora, a to v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. J. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 6 T 28/2016, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 11 To 220/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 11 To 220/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Matznera, Ph.D., dovolání opírající se důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje ve skutečnosti, že skutek, kterým byl uznán vinným, nevykazuje takovou míru společenské nebezpečnosti a škodlivosti, která je vyžadována pro trestný čin. Odsuzující rozsudek je v rozporu ze zásadou subsidiarity trestní represe a rozhodnutím Nejvyššího soudu 22 Cdo 4347/2007 ze dne 10. 12. 2009. Podle obviněného je náprava uvedeného stavu zajištěna prostředky civilního práva ˗ práva na vydání bezdůvodného obohacení a rozhodnutím o užívání věci spoluvlastníky, takže by věc neměla být řešena prostředky trestního práva. Obviněný zdůrazňuje skutečnost, že v domě žije od roku 1950, bratr se odstěhoval již po svatbě, v domě a na předmětných pozemcích nemá žádné věci. Tvrzení poškozeného o tom, že má v domě a na pozemcích své věci, je nepravdivé, soudy nesprávně vycházely pouze z jeho výpovědi, nevzaly v úvahu obsah předloženého DVD, neprovedly důkaz tímto DVD. Obviněný má za to, že jeho jednání není společensky škodlivé, když již v roce 2013 požádal o vypořádání podílového spoluvlastnictví. Nemůže za to, že soud dosud nerozhodl. Obviněný zároveň poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu Tpjn 301/2012, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 8 Tdo 112/2011 a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 4244/12. Soudy nižších stupňů tedy nehodnotily řádně všechny provedené důkazy, zejména ty důkazy, které byly podloženy pouze výslechy poškozeného a jeho rodiny, a neprovedly další důkazy, jejichž provedení požadoval. Dovolatel dále namítal, že výrok o uložení povinnosti podle §82 odst. 2 tr. zákoníku je nevykonatelný, když poškozený vlastní ideální polovinu předmětných nemovitostí.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 11 To 220/2016 zrušil, včetně rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 6 T 28/2016 a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně. Státní zástupce rekapituloval obsah dovolání, když shledal, že část uplatněných námitek nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod (hodnocení provedených důkazů, nevyhovění všem důkazním návrhům). Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit námitku aplikace subsidiarity trestní represe. V tomto směru poukazuje státní zástupce na skutečnost, že trestní zákoník vychází z formálního pojetí trestného činu, když zjištění o nedostatečné společenské škodlivosti lze učinit pouze ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. Podle státního zástupce v dané věci ze strany obviněného šlo o intenzivní a dlouhodobý zásah do práv poškozeného, kterým obviněný vyloučil poškozeného z užívání předmětných nemovitostí po dobu téměř tří let. Proto nelze hovořit o tom, že společenská škodlivost by byla minimální a že je namístě uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Námitky proti formulaci zákazu uloženého podle 82 odst. 2 tr. zákoníku nelze podle státního zástupce pod uplatněný dovolací důvod podřadit, když by se tato námitka dala podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Přesto uvedl, že byť formulace uvedeného výroku soudem prvního stupně není zcela odpovídající, lze dovodit, že povinnost umožnit vstup do předmětných nemovitostí vyplývá ze zákazu zdržet se zásahu do práv poškozeného. V závěru vyjádření státní zástupce konstatoval, že námitky obviněného zčásti neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, zčásti jsou zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jim uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje v nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, v neprovedení všech požadovaných důkazů a v uložení povinnosti podle §82 odst. 2 tr. zákoníku.
Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze konstatovat, že s jistými výhradami obviněný uplatněnými námitkami dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplnil. Jedná se o námitky vztahující se k nerespektování zásady subsidiarity trestní represe.
Pokud se týká další argumentace obviněného, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že námitky obviněného týkající se způsobu hodnocení provedených důkazů nemohou dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňovat. Takto formulované námitky směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněný v podstatě vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, zejména ze způsobem hodnocení výpovědi poškozeného a dalších svědků, když současně namítá, že soudy neprovedly k náležitému objasnění věci všechny potřebné důkazy. Obviněný tedy neuvádí žádné konkrétní hmotněprávní argumenty vztahující se ke skutkovému základu zjištěnému soudy nižších stupňů a soudům vytýká především vadné řízení (neprovedení všech požadovaných důkazů), nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a podává vysvětlení svého jednání.
Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl na základě kterých důkazů má za prokázaný skutkový stav, který je uveden v popisu skutku. Soud prvního stupně poukazuje na skutečnost, že obviněný nepopírá, že poškozenému vstup do domu a na přilehlé pozemky neumožňuje, když pouze uvádí důvody, které ho k tomuto vedly (žaloba na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, údajné odcizení jeho věci). Kromě svého doznání je obviněný usvědčován i výpovědí poškozeného a jeho rodinných příslušníků, ale i listinnými důkazy, zejména obsahem korespondence, ze které je zřejmé, že poškozený ho opakovaně vyzýval k umožnění přístupu do předmětných nemovitostí (viz č. l. 6-7 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž i rozvedl své úvahy ohledně skutečností, které vyplývají z provedených důkazů z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolaní a jenž jsou v podstatě totožné s argumenty uplatněnými v podaném dovolání (str. l. 3-4 rozhodnutí soudu druhého stupně). Uvedený soud se vypořádal i s neprovedením kamerového záznamu jako důkazů, když poukazuje na skutečnost, že poškozený nepopírá, že se pokusil do nemovitostí dostat způsobem, o kterém hovoří obviněný, takže se nejedná o důkaz, který by mohl ve věci přinést něco nového. Zároveň i zdůvodnil proč nepovažuje za potřebné doplnit dokazování o navrhované výslechy svědků (viz str. 3 rozhodnutí soudu druhého stupně), čímž napravil jistý nedostatek v rozhodnutí soudu prvního stupně, který neuvedl, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné doplnit dokazování v požadovaném směru. V daných souvislostech se patří připomenout, že je třeba vycházet z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1665/10 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1329/13). Odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů odpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 tr. ř., a proto lze mít za to, že soudy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy a zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném k rozhodnutí. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
V souvislosti s argumentací obviněného ohledně neprovedení všech požadovaných důkazů soudy nižších stupňů lze konstatovat, že rozsah dokazování je upraven procesními předpisy. Obecně lze ohledně otázky dokazování v trestním řízení uvést, že rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu, který musí zvážit, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Naznačené závěry mají svůj výraz v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců.
Neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení, je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
Pokud se týká obecně tzv. opomenutých důkazů, lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“. V dané věci se jednalo o případ nadbytečných důkazů, když z provedených důkazů je nepochybné, že poškozený je spoluvlastník předmětných nemovitostí, přičemž obviněný mu znemožňuje užívání těchto nemovitostí, což samotný obviněný nezpochybňuje a připouští.
Nad rámec shora uvedeného z pohledu námitek obviněného, že poškozený v domě a na přilehlých pozemcích nemá žádné věci ve svém vlastnictví, je možno uvést, že skutečnost, zda poškozený má v domě své věci či nikoliv, není pro právní posouzení rozhodující. Obviněný a poškozený jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí (domu a pozemků), každý vlastní ideální polovinu od roku 1999, když nepochybně mají oba právo předmětné nemovitostí užívat.
V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na právní vztahy mezi obviněným a poškozeným je třeba aplikovat občanský zákoník platný do 31. 12. 2013, neboť k vzniku spoluvlastnictví došlo v roce 1999 a návrh na zrušení podílového spoluvlastnictví byl podán v roce 2013. Jedná se o zákon č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013. Při formulaci tohoto závěru je třeba poukázat na nyní platný občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014), konkrétně na ustanovení §3028 odst. 3, podle kterého není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Nový občanský zákoník ve vztahu ke spoluvlastnictví vzniklému před jeho účinnosti uplatní pouze ohledně předkupního práva spoluvlastníků (§3062 občanského zákoníku). Z ustanovení §3028 odst. 3 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 je zřejmé, že právní vztahy týkající se spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem se řídi občanským zákoníkem platným do 31. 12. 2013 (zákonem č. 40/1964 Sb., platným do 31. 12. 2013).
Podle §136 odst. 1 občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013 věc může být v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků. V případě obviněného a poškozeného se jedná o ideální spoluvlastníky. Ideální podíl nevyjadřuje určitou reálnou část věci, která náleží spoluvlastníku, ale pouze míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci; mezi spoluvlastníky není rozdělena věc, ale právo. Každému spoluvlastníku tedy náleží určitý spoluvlastnický podíl; ten však vyjadřuje pouze míru účasti na právech a povinnostech, a proto se také vyjadřuje zlomkem či procentem, nikoliv oddělením reálné části věci. Ideální podílové spoluvlastnictví lze charakterizovat jako případ, kdy „věc ještě nerozdělená“ náleží „současně několika osobám“. Podle §137 odst. 1 občanského zákoníku v platném znění podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Podle §123 občanského zákoníku v platném znění vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Oprávnění věc užívat spočívá zejména v tom, že vlastník sám či prostřednictvím jiných osob užívá předmět svého vlastnictví k účelu, ke kterému se tato věc obvykle užívá. Věc požívat znamená, že vlastník věci je oprávněn brát z této věci plody a užitky. V praxi užívání předmětných nemovitostí může spočívat v tom, že spoluvlastnicí mohou nemovitost užívat k bydlení, každý či některý z nich, mohou tam skladovat své věci, nemovitost přenechat jiné osobě, mohou ji užívat ji k rekreaci, ale i opravovat a zvelebovat apod.
Pokud obviněný znemožnil poškozenému, jako oprávněnému spoluvlastníkovi, předmětnou nemovitost jakýmkoliv způsobem užívat, tak zasáhl do jeho ústavně zaručených práv. Konkrétně do čl. 11 odst. 1 Listiny, podle něhož má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Jinak řečeno z Listiny vyplývá, že každý vlastník, tedy i spoluvlastník, má právo svůj majetek držet, užívat, požívat a disponovat s ním, je oprávněn vzdát se své věci, opustit ji, spotřebovat ji nebo ji zničit. Jeho vlastnictví působí vůči všem ostatním, kteří se musí zdržet neodůvodněných zásahů do něj. Spoluvlastník pak musí realizovat výkon svého vlastnického práva tak, aby mohl věc ve spoluvlastnictví řádně užívat i další spoluvlastník. Takto obviněný nepostupoval, když svým faktickým postupem znemožnil poškozenému dlouhodobě užívání předmětných nemovitostí. Skutečnost, že obviněný podal návrh na zrušení podílového spoluvlastnictví a vypořádání spoluvlastnictví, neopravňovala obviněného k tomu, aby poškozenému do doby rozhodnutí soudu znemožňoval přístup do domu a na předmětné nemovitostí. Podání návrhu totiž neznamená, že osoba, která návrh podala, může oprávněně znemožňovat dalším spoluvlastníkům užívání předmětné nemovitostí do doby než je ve věci pravomocně rozhodnuto.
Námitka obviněného týkající se subsidiarity trestní represe naplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný při uplatnění této námitky uvádí, že trestní právo je třeba považovat za ultima ratio a že trestní právo nemá sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahu, když zdůrazňuje, že podal návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a že na užívání nemovitosti jedním spoluvlastníkem na úkor druhého může být řešeno jako bezdůvodné obohacení.
Lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
S uvedenou námitkou se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“
V dané věci považuje Nejvyšší soud za potřebné poukázat na úvahy soudu prvního stupně týkající se společenské škodlivosti jednání obviněného (str. 7 rozsudku soudu prvního stupně), když obviněný v rámci řízení před soudem prvního stupně uplatnil obdobnou argumentaci, jako v podaném dovolání. Lze tedy konstatovat, že soud prvního stupně se společenskou škodlivostí jednání obviněného zabýval. Soud druhého stupně se s jeho závěry ztotožnil, neboť obviněný i v rámci podaného odvolání rovněž namítal zásadu subsidiarity trestní represe, přičemž své úvahy i rozvedl (viz str. 4 rozhodnutí druhého stupně). Ze strany obviněného se tedy jedná o opakování argumentace, kterou již uplatnil před soudem prvního stupně a se kterou se soudy nižších stupňů vypořádaly. Na případ, když dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C.H.BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Bez ohledu na shora naznačenou argumentaci považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že při hodnocení společenské škodlivosti nelze pominout dobu páchání trestné činnosti, která přesahuje několika roků, když po celou dobu poškozený opakovaně písemně vyzývá obviněného k umožnění užívání předmětné nemovitosti, tedy dává zřetelně najevo, že má zájem na realizaci svého vlastnického práva. Nelze také přehlédnout, že již v minulosti bylo jednání obviněného prošetřováno, kdy došlo k odložení věci dne 3. 5. 2013 právě pro zásadu subsidiarity trestní represe (jednání trvalo krátkou dobu), takže obviněný byl poučen o tom, že jeho jednání po formální stránce naplňuje znaky přečinu neoprávněného zásahu do práv k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku. Přesto svého jednání nezanechal. Zároveň není možno pominout, že je to právě obviněný, který brání i vypracování znaleckého posudku ve věci zrušení a vypořádání podílového vlastnictví, když odmítal do nemovitosti vpustit nejen znalce (č. l. 74, 80, 190), ale i poškozeného a jeho právního zástupce. Proto lze mít za to, že v dané věci i z pohledu konkrétní míry společenské škodlivosti nepřichází v úvahu použití §12 odst. 2 tr. zákoníku.
K tvrzení obviněného, jenž uplatnil v souvislosti s námitkou subsidiarity trestní represe a které spočívá v tom, že věc se má řešit prostřednictvím civilního řízení a nikoliv prostředky trestního práva, když záležitost má soukromoprávní povahu, lze uvést následující. Ohledně odkazu obviněného na rozhodnutí Ústavního soud řešící otázku subsidiarity trestní represe (nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 4244/12) je třeba uvést, že tento nelze na danou věc aplikovat, když v dané věci nelze mít za to, že by stupeň společenské škodlivosti byl extrémně nízký. V souvislosti s uplatněnou argumentaci (poukazování na podání žaloby na zrušení a vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví) je třeba zdůraznit, že z rozhodnutí ústavního soudu nevyplývá, že princip subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku je nutno chápat v tom smyslu, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost správněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní (např. rozhodnutí ÚS III. 4097/12). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 2550/12).
Nejvyšší soud v dané souvislosti považuje za nutné poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13, podle kterého „je princip subsidiarity trestní represe kriminálně politickou směrnicí, platnou pro zákonodárce a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do jejího naplňování zasahovat. Ingerence Ústavního soudu by byla myslitelná toliko v roli „negativního zákonodárce“ v situaci, v níž by aktivně legitimovaný subjekt namítal protiústavnost platné právní úpravy. Princip subsidiarity trestní represe nalézá své uplatnění také v aplikační praxi orgánů činných v trestním řízení při projednávání jednotlivých trestních kauz - zde je chápán jako korektiv, zabraňující kvalifikaci konkrétního protiprávního jednání jako trestného činu. Je vyjádřen v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jako aplikační zásada se tento princip uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého jednání, které má soukromoprávní základ, pokud bylo možno dostatečně efektivně situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva, nebo pokud posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem případu nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možno považovat za trestný čin.“
Posuzovaný skutek v dané věci nepochybně dosahuje hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako trestného činu. V tomto směru lze odkázat na úvahy obsažené v předchozích odstavcích tohoto rozhodnutí, kdy vzhledem k osobě obviněného je v dané věci nutno uplatnit reparační a preventivní funkci trestního práva.
Námitka obviněného týkající se uložení přiměřené povinnosti podle §82 odst. 2 tr. zákoníku nemůže naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se o argumentaci, která primárně směřuje do výroku o uloženém trestu, když uvedená přiměřená povinnost a omezení byla uložena v souvislosti s trestem. Jinak řečeno, výrok o uložení přiměřených povinností a omezení v předmětné věci je vázán na existenci výroku o trestu. K nápravě vad výroku o trestu je primárně určen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedený důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z tohoto zákonného vymezení je zřejmé, že uvedený dovolací důvod předpokládá dvě alternativy, a to že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, anebo mu byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. V daném případě podle obsahu obviněným uplatněné námitky vytýkající nevhodnost stanovení přiměřených povinností a omezení v rámci zkušební doby, jak byla ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vymezena, přichází do úvahy pouze alternativa o uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští. Takovým trestem je třeba rozumět zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon pro jejich uložení předpokládá.
Bez ohledu na skutečnost, že uplatněnou námitku nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, lze uvést následující. Podmínku, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, je nutné posuzovat se zřetelem na druh trestu, který byl obviněnému v projednávané věci uložen, tj. trest odnětí svobody, který byl obviněnému podmíněně odložen podle §81 odst. 1 tr. zákoníku [§52 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku], kdy mu byly podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženy přiměřené povinnosti a omezení podle §48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku spočívající „zdržet se neoprávněných zásahů do vlastnického práva poškozeného a umožnit poškozenému vstup a užívání domu a pozemků parc. číslo vč. kolny a dílny, která je součástí tohoto pozemku v obci K. zaps. na LV v k. ú. K. u katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kutná Hora a to v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu.“ Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku může soud uložit podmíněně odsouzenému přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v §48 odst. 4 tr. zákoníku směřující k tomu, aby vedl řádný život. Cílem a smyslem uložení přiměřených povinností a omezení během zkušební doby podmíněného odsouzení je zintenzivnění působení na pachatele během zkušební doby, tak aby vedl řádný život a došlo k jeho nápravě. Podstatou přiměřených omezení a přiměřených povinností, které mohou být pachateli uloženy za tím účelem, aby vedl řádný život, jsou určité zásahy do svobody jednání a rozhodování pachatele ve zkušební době. Zejména přiměřené povinnosti (o něž v projednávané věci jde) mají formu příkazů, jimiž má být posíleno pozitivní konání, a proto obvykle spočívají v povinnosti něco vykonat. Takové příkazy mohou mít různou povahu, a mohou se týkat buď povinnosti, kterou odsouzený již má (na základě právní normy, rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo jiné právní skutečnosti), anebo je mu ukládáno konání, k němuž jinak není povinen (srov. přiměřeně Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I. až 139. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1024).
Omezení a povinnosti musí být uloženy obviněnému tak, aby byly přiměřené. Přiměřenost se musí vztahovat především k zákonnému účelu takových omezení a povinností, tj. musí směřovat k tomu, aby odsouzený vedl řádný život. Omezeními a povinnostmi nelze sledovat jiný účel (působení na jiné občany nebo jejich zastrašení, vliv na rodinné příslušníky pachatele apod.). Půjde především o taková opatření, která umožní odstranění příčin, podmínek nebo příležitostí k opětovnému spáchání trestného činu, jehož se odsouzený už dopustil. Působí tedy na odstranění kriminogenních faktorů ze života pachatele, které jsou překážkou k tomu, aby vedl řádný život (srov. přiměřeně Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I. až 139. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1024). Uložené omezení a povinnosti musí být ve vztahu přiměřenosti k trestnému činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Za nepřiměřené je tak možno považovat takové omezení nebo povinnost, které by neměly žádný vztah s trestným činem, za nějž se jako součást podmíněného odsouzení ukládají, nebo omezení a povinnosti, které by svou závažností nebyly úměrné povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a osobním poměrům pachatele (§38 odst. 1, §39 odst. 1).
V dané věci byla uložena obviněnému povinnost podle §48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku spočívají v povinnosti zdržet se neoprávněných zásahu do vlastnického práva poškozeného spočívající „ v povinnost zdržet se neoprávněných zásahu do vlastnického práva poškozeného a umožnit poškozenému vstup a užívání domu a pozemků parc. číslo vč. kolny a dílny, která je součástí tohoto pozemku v obci K. zaps. na LV v k. ú. K. u katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kutná Hora, a to v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu.“ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se jedná o uložení přiměřené povinností, které je zaměřena na odstranění příčin, které vedly k páchání trestné činnosti. Pokud obviněný namítá, že není zřejmé v jakém rozsahu má umožnit poškozenému vstup a užívání předmětných nemovitostí, když poškozený vlastní pouze ideální polovinu předmětných nemovitostí, je třeba uvést, že v případě ideálního podílového spoluvlastnictví věc není reálně rozdělena, věc tedy náleží současně několika osobám, které k ní vykonávají vlastnictví. Spoluvlastníci tedy vykonávají práva a povinnosti k nemovitosti společně, kdy výkon práva jednoho nesmí znemožňovat výkon vlastnického práva druhého spoluvlastníka. Z tohoto pohledu je třeba přistupovat k uložené přiměřené povinnosti.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr.ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 9. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová