ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1319.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1319/2016-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2016 o dovolání obviněného R. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016 sp. zn. 7 To 218/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 41/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. 15 T 41/2015 byl obviněný R. P. uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil jednáním popsaným v tomto rozsudku pod body 1-17, přičemž jednání pod body 4-17 spáchal společně se spoluobviněným R. S., který byl odsouzen týmž rozsudkem pro pomoc k výše uvedeným trestným činům krádeže a poškození cizí věci.
Za to byl obviněný R. P. odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, konkrétně věcí vyjmenovaných v předmětném rozsudku.
Tímto rozsudkem byl k nepodmíněnému trestu odnětí svobody s výkonem ve věznici s dozorem odsouzen i obviněný S.
Současně bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného P. samostatně, ale i obou jmenovaných obviněných společně a nerozdílně zaplatit zde uvedeným poškozeným náhradu škody, přičemž se zbytkem svého nároku byly poškození Jednota, spotřební družstvo v Hodoníně a Obec Žeraviny, odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
Zároveň pak byl stejným rozsudkem obviněný R. P. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky vyjmenované pod body 1) až 7), jelikož nebylo prokázáno, že je spáchal on. V této souvislosti byli všichni poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na občanskoprávní řízení.
Odvolání obou obviněných směřujících proti tomuto rozsudku zamítl podle §256 tr. ř. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 6. 2016 sp. zn. 7 To 218/2016.
Toto rozhodnutí soudu druhého stupně napadl dovoláním obviněný R. P. prostřednictvím svého obhájce, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, popř. na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Konkrétně pak dovolatel nesouhlasí s rozhodnutími soudů nižších stupňů, když několikrát opakuje, že se žádné trestné činnosti nedopustil, o opaku neexistuje přímý důkaz, a v důsledku toho nelze skutek hodnotit z hlediska hmotněprávního jako zločin krádeže a přečin poškození cizí věci, jak to předchozí soudy učinily, když zjištěný skutkový stav tomu neodpovídá.
V závěru proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející odsuzující část rozsudku Okresního soudu v Hodoníně zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám dovolací soud v intencích podaného dovolání ve věci rozhodl.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.). Ten nejprve rekapituloval stručný obsah rozhodnutí jednotlivých soudů nižších stupňů v dané věci, jakož i podaného dovolání. Konstatoval, že výhrady vznesené obviněným nelze podřadit pod uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod. Poté se státní zástupce stručně vyjádřil k typologii námitek a výhrad, které lze pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznést. Nejsou to ale rozhodně námitky směřující proti správnosti provedeného dokazování ani proti soudy zjištěným skutkovým závěrům, které se posléze staly předmětem právního posouzení. Výjimkou by mohlo být zjištění, že se nesprávná realizace důkazního řízení dostala do kolize s principy spravedlivého procesu. Takovým nedostatkem rozhodnutí nižších soudů zatížena nejsou, a dovolatel nic takového ani explicitně nenamítá.
Státní zástupce proto zastává názor, že dovolání bylo obviněným podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a navrhl, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. S rozhodnutím v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ vyplývající z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného R. P. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016 sp. zn. 7 To 218/2016 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň poukazuje na skutečnost, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci pak dovolací námitky obviněného primárně a výlučně směřují do skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, a které obviněný uplatnil již v předchozím řízení. Opětovně popírá spáchání trestné činnosti, pro niž byl uznán vinným, a ve své podstatě napadá hodnocení provedených důkazů a ve svém výsledku skutková zjištění soudů nižších stupňů. Předkládá vlastní verzi skutkového děje, podle níž se stíhaného jednání nedopustil. Čili takovými argumenty obviněný výhradně brojí proti zjištěnému a soudem prvního stupně konstatovanému skutkovému stavu a fakticky nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Jedná se tedy výhradně o námitky napadající a zpochybňující správnost soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu věci, a to prostřednictvím výhrad vůči provedenému dokazování, popř. hodnocení provedených důkazů. Takové námitky jsou ovšem nesouladné s uplatněným dovolacím důvodem (ale ani s žádným jiným důvodem dovolání) a dovolací soud je povinen se jimi zabývat pouze a jedině v případě, pokud dojde k závěru o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením.
V přezkoumávaném případě obviněného R. P. se ale nalézací soud ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a odvolací soud pak patřičně reagoval na odvolací námitky obviněného. Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na adresu těchto soudů, naopak v podrobnostech odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí. Lze tedy uzavřít, že se zde nejedná o situaci, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ). Skutkovým zjištěním pak odpovídají i učiněné právní závěry těchto soudů, neboť obě jednání obviněného naplňují požadované znaky trestných činů jimiž byl uznán vinným, tedy krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku.
Nezbývá tedy než konstatovat, že se dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v něm neuvedl jedinou námitku vztahující se k hmotněprávnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného R. P. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť se svým pojetím dovolání ocitl mimo rámec dovolacích důvodů obsažených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 11. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu