ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1472.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1472/2016-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2016 o dovolání obviněného J. B. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. 9 To 168/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 7/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. 1 T 7/2016 byl obviněný J. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že „společně s již odsouzeným D. K., po předchozí společné domluvě o tom, že přepadnou benzínovou čerpací stanici v obci Ž. na ulici O., přijeli společně dne 10. 3. 2015 k benzínové čerpací stanici v obci Ž. na ulici O. osobním motorovým vozidlem VW Golf červené barvy, které řídil D. K. a které zaparkoval poblíž čerpací stanice, poté J. B. odešel směrem k čerpací stanici a v době od 20:40 hodin do 20:45 hodin v černé kukle na obličeji, v mikině s modrými a bílými pruhy, v modrých riflích vstoupil do vnitřního prostoru k obslužnému pultu, kde namířil na obsluhu benzínové čerpací stanice J. B., černou pistoli, kterou obstaral obž. K., a za účelem jejího užití při přepadení ji před loupeží předal obž. B., a kterou obž. B. držel při přepadení v pravé ruce, a slovy „dělej, dej sem peníze“, požadoval po obsluze finanční hotovost, kterou mu J. B. vydal do jím nastaveného sáčku, který držel v levé ruce, poté požadoval po obsluze karton cigaret, kdy mu J. B. vydal karton cigaret zn. Respekt RED, z benzínové čerpací stanice poté J. B. utekl směrem na S., kde nasedl do vozidla k D. K., a společně odjeli na obec S., čímž způsobili poškozené společnosti BEXON s. r. o., IČ 25238949, se sídlem Chválenice 148, škodu odcizením finanční hotovosti ve výši 18 000 Kč a odcizením kartonu cigaret zn. Respekt RED ve výši 640 Kč, celkově tedy 18 640 Kč“.
Za to mu byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 8 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody společně a nerozdílně s již odsouzeným D. K., který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 21. 1. 2016 sp. zn. 1 T 128/2015, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. 7 To 76/2016 nabyl právní moci dne 8. 3. 2016, poškozené společnosti Česká pojišťovna a. s., IČ 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, ve výši 16 529 Kč, a poškozené společnosti BEXON s. r. o., IČ 25238949, se sídlem Chválenice 148, ve výši 1 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost Česká pojišťovna a. s., IČ 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný J. B. v celém rozsahu odvolání, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. 9 To 168/2016 zamítl podle §256 tr. ř., jako nedůvodné.
Toto usnesení soudu druhého stupně obviněný prostřednictvím svého obhájce napadl v celém rozsahu dovoláním, jež založil na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy podle něj napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že soudy obou stupňů vycházely při svém rozhodování z důkazů, které byly jednak irelevantní a jednak byla v průběhu hlavního líčení jejich věrohodnost zásadním způsobem zpochybněna. Rozhodnutí soudů o vině obviněného je nesprávné a nelze považovat za konformní s jeho právem na spravedlivý proces. K tomu v podrobnostech odkázal na obsah svého odvolání. Veškeré důkazní návrhy obviněného byly zamítnuty a soudy vycházely toliko z důkazů, jež prováděly na základě návrhů státního zástupce. Obviněný v tomto směru s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 2014/07, uveřejněný pod č. 86/2008 Sb. n. a u. ÚS, zdůraznil, že soud prvního stupně se ani nepokusil verifikovat tvrzení obviněného, vůbec k němu nepřihlédl a jeho obhajobu označil za účelovou a nepravdivou. Postavil se tak do pozice pomocníka veřejné žaloby a porušil právo obviněného na spravedlivý proces garantované ustanovením §2 odst. 1 tr. ř., dále čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obviněný dále namítl, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil hmotněprávní skutečnosti spočívající v předběžné otázce ohledně zdravotního stavu, způsobilosti a věrohodnosti dnes již odsouzeného D. K. a svědka D. V., věrohodnosti svědecké výpovědi svědků M. Š. a E. V., jakož i potřebnost znaleckého posudku z biomechaniky, neboť k takové úvaze nebyl oprávněn a aniž by to nevyplývalo ze spisového materiálu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 4 Tdo 463/2011). Obviněný dále konstatoval, že právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a dále že se jedná o rozhodnutí z kategorie překvapivých rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13, uveřejněný pod č. 1/2014 Sb. n. a u. ÚS, usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04). Odvolací soud také porušil zásadu zákazu retroaktivity v neprospěch obviněného podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, neboť aplikoval §11 odst. 2 tr. zákoníku, protože přihlédl k odsouzení obviněného ve Španělsku v roce 2008, tedy v době, kdy ustanovení §11 odst. 2 tr. zákoníku nebylo účinné. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek ( sic – správně usnesení, pozn. NS) Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. 9 To 168/2016, jakož i rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. 1 T 7/2016, a aby postupem podle §265 l tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. uvedl, že jeho námitky nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod. Na podkladě uplatněného dovolacího důvodu totiž nelze namítat správnost a úplnost skutkových zjištění ani prověřovat správnost a úplnost provedeného dokazování. Naopak lze namítat, že skutek, jak byl soudy zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován. Pro úplnost státní zástupce doplnil, že námitky do oblasti důkazů a skutkových zjištění nepovažuje za důvodné, neboť soudy provedly dokazování v rozsahu nezbytném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, resp. provedly dokazování, kterým byl zjištěn skutkový stav, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. Vzhledem k tomu nepovažuje za důvodnou ani námitku obviněného ohledně porušení jeho práva na spravedlivý proces. I namítaná vada spočívající v tzv. opomenutých důkazech, jež může za určitých okolností naplnit uplatněný dovolací důvod, nebyla státním zástupcem zjištěna. K tomu odkázal na str. 4-8 usnesení odvolacího soudu, jenž řádně vysvětlil, proč nebylo vyhověno důkazním návrhům obviněného. Státní zástupce se zabýval i důvodností výtky směřující k aplikaci §11 odst. 2 tr. zákoníku. Dovodil, že tuto námitku též nelze podřadit pod uvedený dovolací důvod, neboť se jedná o námitku týkající se otázky přitěžující okolnosti, tudíž ohledně přiměřenosti trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014 sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Nelze ji však podřadit ani pod dovolací důvod jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003 sp. zn. 5 Tdo 149/2003). Navíc soudy při aplikaci tohoto ustanovení nepochybily, neboť bylo v době spáchání trestného činu platné a účinné. Co se týče odkazu obviněného na obsah jeho odvolání, nemůže se jím dovolací soud zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. B. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí, než je uveden v písm. a) a b) daného ustanovení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. 9 To 168/2016 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněném pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr.
Obviněný ve svém dovolání namítá vadu spočívající v porušení jeho práva na spravedlivý proces, garantovaném čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jíž se měly dopustit soudy v předchozím řízení tím, že vycházely toliko z důkazů provedených na návrh státního zástupce a ani se nepokusily verifikovat obhajobu obviněného, přičemž bez adekvátního odůvodnění zamítly veškeré jeho důkazní návrhy. Odvolací soud též nesprávně zhodnotil jak zdravotní stav obviněného, tak způsobilost a věrohodnost spolupachatele D. K., svědků D. V., M. Š. a E. V., či potřebnost posudku z biomechaniky (patrně z oboru kriminalistiky, specializace forenzní biomechanika – pozn. NS). Právní závěry soudu jsou tak v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, přičemž se jedná o tzv. překvapivé rozhodnutí.
S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněném pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr. je třeba v prvé řadě připomenout, že „ Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, …“. Odkaz obviněného na podrobnosti uvedené v odvolání tedy nelze zahrnout do úvah o předmětnosti dovolání.
Dále Nejvyšší soud uvádí, že námitky obviněného směřují bez výjimky do procesní části trestního řízení, kdy obviněný napadá jak úplnost skutkového stavu (ust. §2 odst. 5 tr. ř.), tak hodnocení provedených důkazů (ust. §2 odst. 6 tr. ř.). Jak Nejvyšší soud uvedl v poučení k deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takový druh námitek nemůže být předmětem úvah Nejvyššího soudu o důvodnosti dovolání. Z tohoto však existují výjimky, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů . Jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další. Dále jde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). Byť tyto vady obviněný ve svém dovolání přímo namítl, Nejvyšší soud je po prostudování předloženého spisového materiálu neshledal důvodnými.
Těžiště důkazního řízení probíhá v řízení před soudem prvního stupně. Ten postupoval v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., kdy zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Skutečnost, že neprovedl veškeré důkazní návrhy obhajoby, ještě automaticky neznamená vadu spočívající v tzv. opomenutém důkazu, pokud soud v odůvodnění svého rozhodnutí zamítnutí věcně správně odůvodní. V projednávané trestní věci obviněného J. B. se soud prvního stupně evidentně důkazními návrhy obviněného zabýval, kdy na str. 7 rozsudku po důkladném zhodnocení provedených důkazů prohlásil obviněným navrhované důkazy (výslechy svědků E. V., M. Š., B. P., vypracování znaleckého posudku z biomechaniky a revizního znaleckého posudku z klinické psychologie týkající se obviněného) za nadbytečné. Svědci Š. a P. měli vypovídat k prověření věrohodnosti svědka V., se kterou se soud již vypořádal na str. 6 rozsudku, kdy sice připustil pochybnost o jeho obecné věrohodnosti, v rovině specifické věrohodnosti však jeho výpověď považoval za věrohodnou, a to díky konzistentnosti informací v přípravném řízení i v řízení před soudem, ale hlavně ve spojení s ostatními důkazy. K tomu Nejvyšší soud dodává, že vztah obecné a specifické věrohodnosti výpovědi svědka nemusí být symetrický. I osoba se sníženou obecnou věrohodností (např. sníženým intelektem), může v konkrétní věci vypovídat věrohodně a naopak. Takový obrázek si však zpravidla musí udělat soud na základě zásad ústnosti a bezprostřednosti zejména v hlavním líčení, jednoduše řečeno když svědka může přímo sledovat a konfrontovat. Nadřízené soudy poté hodnotí, zda závěry o obecné a specifické věrohodnosti svědka soud logicky a správně odůvodnil a zda tyto skutečnosti hodnotil zevrubně (např. v součinnosti se znalcem). K postupu soudu prvního stupně v tomto směru nemá Nejvyšší soud výtek. Vypracování znaleckého posudku z biomechaniky nalézací soud označil též za irelevantní, protože skutečnost, že obviněný je pravák, ale osoba zaznamenaná na kamerovém záznamu držela zbraň v levé ruce (v pravé ruce držela sáček určený na hotovost), nebyla podstatná, neboť není vyloučeno, aby levák držel zbraň v pravé ruce a naopak. Skutečnost, že osobou na záznamu je právě obviněný, byla též bez důvodných pochybností prokázána ostatními provedenými důkazy. Konečně soud prvního stupně nepovažoval za nutné ani vypracování revizního znaleckého posudku z klinické psychologie, kdy nepřisvědčil obhajobě ohledně nesouladu provedených znaleckých posudků z psychologie a psychiatrie, neboť tyto se jednoznačně shodly na tom, že obviněný je osobou se smíšenou poruchou osobnosti a je u něj přítomna depravace osobnosti, to vše v důsledku předchozí dlouhodobé konzumace alkoholu a drog.
Nelze rovněž tvrdit, že by soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s jím provedenými důkazy. Naopak, tento soud v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotil provedené důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, načež odpovídajícím způsobem na základě těchto úvah zjistil skutkový stav věci. Z odůvodnění jeho rozsudku na str. 6 je zjevné, že za stěžejní důkaz označil výpověď spolupachatele D. K., jehož věrohodnost dovodil zejména z toho, že se sám dobrovolně doznal i ke dvěma dalším loupežným přepadením benzínových čerpacích stanic s již odsouzeným R. L., přičemž soud nezjistil žádné okolnosti, jež by D. K. ovlivnili ke křivé výpovědi. Původní tvrzení D. K. spočívající v tom, že čerpací stanici přepadl sám, K. věrohodně vysvětlil strachem z označení obviněného jako spolupachatele, přičemž tuto prvotní verzi výpovědi vyloučilo také svědectví K. H., jenž vypověděl, že těsně před přepadením zaznamenal na nezvyklém místě stojící červené vozidlo s „ústeckou“ poznávací značkou, v němž byly dvě osoby (přestože měl za to, že se jednalo o automobil tovární značky Škoda Fabia či Octavia, nikoliv VW Golf). Podstatnou skutečností zůstává, že výpověď D. K. nebyla jediným usvědčujícím důkazem o vině obviněného. Jeho vinu prokázal rovněž svědek J. B. – obsluha benzínové čerpací stanice – který v souladu s výpovědí K. popsal oblečení i zbraň obviněného. Tyto skutečnosti, včetně charakteristické vady řeči obviněného, byly zjevné i z provedeného důkazu záznamem z kamer na této benzínové čerpací stanici. Podle vady řeči obviněného také původně identifikoval svědek V., jemuž záznam volně přístupný na internetu pustil svědek P. Přítomnost obviněného na místě činu doložila rovněž jeho pachová stopa na pultu u obsluhy benzínové čerpací stanice, což taktéž vyvrací obhajobu obviněného, že v době přepadení zde nebyl. Pokud posléze obviněný soudu nabídl vysvětlení, že zde se svým otcem v době blízké přepadení několikrát tankoval, jedná se o vysvětlení zjevně tendenční. Nadto lze poznamenat, že tyto prokazované skutečnosti nejsou řešením předběžné otázky ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., neboť se jednalo o objasňování vlastního předmětu řízení, nikoliv předmětu řízení souvisejícího, proto je odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 4 Tdo 463/2011 nepřiléhavý.
Odvolací soud následně na podkladě odvolání obviněného přezkoumal důvodnost v podstatě jím uvedených totožných námitek. Na straně 4 svého usnesení uvedl, že nalézací soud dodržel zásady plynoucí z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Hodnocení důkazů soudem prvního stupně pak označil za logické a přesvědčivé. Rovněž se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu o věrohodnosti výpovědi D. K., kdy tento vypovídal konzistentně, a informace (důkazy) z jeho výpovědi korespondují s ostatními důkazy. Navíc dodal, že D. K. byl v rámci trestního řízení psychiatricky zkoumán s výsledkem, že v době spáchání trestného činu jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti nebyly snížené, přičemž je schopen chápat smysl trestního řízení. Ohledně výpovědi svědka K. H. odvolací soud doplnil, že tento svědek nevyloučil, že automobil, který spatřil u benzínové pumpy těsně před přepadením, nebyl značky Škoda. Pouze vypověděl, že podle přední mřížky se jednalo asi o Fabii, či Octavii. Důležité je, že se poznal na kamerovém záznamu, jak prochází kolem tohoto automobilu, ve kterém uviděl siluety dvou dospělých osob. Odvolací soud také nijak nerozporoval věrohodnost svědka V., jež v hlavním líčení na základě kamerového záznamu ztotožnil obviněného zejména na základě vady řeči.
Odvolací soud se též opětovně zabýval důkazními návrhy obhajoby (výslechem svědkyně Š., svědka P., vypracování znaleckého posudku z biomechaniky a revizního znaleckého posudku z klinické psychologie), načež dospěl ke shodným závěrům jako nalézací soud. Navíc provedl důkazy zprávou o výsledku analýzy výskytu SIM karty obviněného ze dne 10. 3. 2015, jenž podle soudu nijak nezměnila zjištěný skutkový stav; a výpovědí svědka E. V., kterou odvolací soud vyhodnotil jako zcela nevěrohodnou, kdy svědek nebyl schopen uvést, kdo a kdy se s ním první spojil ohledně trestního řízení obviněného (zda otec obviněného, či sám obviněný), kde se měli s obviněným v inkriminovaný den sejít, navíc vypovídal vyhýbavě a neurčitě. Odvolací soud v této souvislosti též důvodně vyslovil otázku, z jakého důvodu obviněný navrhl výslech tohoto svědka až při čtvrtém hlavním líčení, neboť pokud by měl na inkriminovanou dobu „alibi“, jistě by to byla první věc, kterou by v rámci trestního řízení uvedl.
Postup soudů v předchozím řízení tak podle Nejvyššího soudu neobsahuje žádné vady, natož takové, jež by měly za následek porušení práva obviněného na spravedlivý proces či překvapivost rozhodnutí ve smyslu obviněným citované judikatury Ústavního soudu. Soud prvního stupně postupoval v souladu s §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Důkazní návrhy obhajoby zamítl pro nadbytečnost, načež tento postup věcně právně odůvodnil ve svém rozsudku. Provedené důkazy pak odpovídajícím způsobem zhodnotil a svá zjištění promítl do finálních skutkových zjištění. S tím se ztotožnil i odvolací soud, jenž v některých směrech argumentaci nalézacího soudu prohloubil a provedl dva důkazy, které však neměly na zjištěný skutkový stav žádný vliv.
Poslední námitka obviněného se týkala aplikace §11 odst. 2 tr. zákoníku, které stanoví, že „[n] a pravomocné odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie v trestním řízení se pro účely trestního řízení hledí jako na odsouzení soudem České republiky, pokud bylo vydáno pro čin trestný i podle práva České republiky “. Podle obviněného toto ustanovení nemohlo být při zachování zásady zákazu retroaktivity v neprospěch pachatele použito, neboť pravomocné odsouzení obviněného španělským soudem proběhlo v roce 2008, kdy toto ustanovení „neexistovalo“ – nebylo účinné.
Tuto námitku ovšem rovněž nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Soudy nižších stupňů sice aplikovaly toto hmotněprávní ustanovení, nýbrž při úvahách o výši trestu, tedy jako přitěžující okolnost – soud prvního stupně na str. 8 rozsudku uvedl, že je speciálním recidivistou ve vztahu ke zvlášť závažnému zločinu loupeže (tři odsouzení v ČR a jedno ve Španělsku); soud druhého stupně se s tímto závěrem nalézacího soudu ztotožnil a doplnil, že charakter trestného činu spáchaného ve Španělsku odpovídá skutkové podstatě trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku. Dodal, že se obviněný tohoto činu navíc dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění. Závěr o speciální recidivě jako přitěžující okolnosti při úvahách o druhu a výši trestu tak potvrdil. Jak Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti již několikrát uvedl, námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem toliko v případě, byl-li obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména tvrzené nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014 sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Obviněný touto svou námitkou materiálně směřoval výhradně do otázky přiměřenosti trestu, proto se jedná o námitku, kterou nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.
Nadto lze jen poznamenat, že zásada zákazu retroaktivity v neprospěch pachatele garantovaná čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a provedená §1 tr. zákoníku se vztahuje na trestnost činu (možnost, že pachatel bude pro určitý trestný čin odsouzen), a to v době spáchání trestného činu. Obviněný trestný čin spáchal dne 10. 3. 2015, tedy za účinnosti zmíněného zákonného ustanovení, proto jeho aplikace nemůže být porušením zásady zákazu retroaktivity v neprospěch pachatele.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. B. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než které lze podřadit pod uplatněný důvod dovolání, ale i pod jakýkoli další důvod obsažený v ustanovení §265b tr. ř. Toto rozhodnutí bylo učiněno v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (ustanovení §265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 12. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu