ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1587.2016.2
sp. zn. 4 Tdo 1587/2016-I-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2017 dovolání obviněné R. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. 8 To 45/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 10/2015, a rozhodl takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. 8 To 45/2016 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. 4 T 10/2015.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněná R. S. nebere do vazby .
Odůvodnění:
Obviněná R. S. byla rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. 4 T 10/2015 uznána vinnou zločinem zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že z důvodu afektu na podkladě stresu a partnerské frustrace a nevhodným chováním poškozeného pod vlivem alkoholu, které spočívalo v partnerských rozbrojích, dne 17. 8. 2015 v přesně nezjištěné době od 14.00 do 14.58 hodin v H. K., K. kraj, v bytě v domě ulici M., po požití většího množství alkoholických nápojů a předchozí slovní a fyzické rozepři, v době, kdy si z kuchyňské linky v kuchyni vzala nůž o délce čepeli 20 cm a šíře 4,5 cm a tento nůž stále držela v ruce a šla s nožem v ruce za poškozeným F. S., do ložnice, kde jejich rozepře pokračovala a vrcholila jejich upadnutím na zem a nalehnutím poškozeného na obviněnou, což spolu s výraznou fyzickou převahou poškozeného a jeho opilostí u obviněné vedlo k pocitu ohrožení ze strany poškozeného, k pocitům strachu a zmatku, když po jejich dalším fyzickém kontaktu obviněné nůž vypadl při jejím pádu z ruky na zem a kdy na ní byl poškozený nalehnut, s přímým úmyslem usmrtit, napadla poškozeného F. S., uvedeným nožem, a to tím způsobem, že zaútočila proti tělu poškozeného tak, že jej opakovaně bodla, a to jednou do oblasti levé poloviny hrudníku a jednou do levého podbřišku, a tímto jednáním poškozenému způsobila bodné poranění levé poloviny hrudníku pronikající do levé pohrudniční dutiny s únikem vzduchu (pneumothorax), dále bodné poranění levého podbřišku, kde bodný kanál pronikl do břišní dutiny a poranil okruží sestupné části tlustého střeva s objemným krvácením do břišní dutiny (odhadem 1,5 l krve), kdy poranění hrudníku a břicha si vyžádala bezprostřední provedení chirurgických zákroků, byla provedena drenáž levé pohrudniční dutiny a otevření břišní dutiny s ošetřením rány okruží tlustého střeva a vypuštěním krvácení z břišní dutiny, kdy je potřeba považovat poranění levé strany hrudníku a břicha poškozeného za těžkou újmu na zdraví, a to pro poškození důležitého orgánu (levé plíce, okruží tlustého střeva), přičemž poškozený byl bezprostředně ohrožen na životě, což bylo odvráceno neprodleně provedenými chirurgickými zákroky na chirurgické klinice FN v Hradci Králové .
Za to byl obviněné podle §141 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. V souladu s §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku jí bylo zároveň uloženo protialkoholní léčení v ústavní formě. Obviněné byla dále podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, Drahobejlova 1404/4, 190 03 Praha 9, škodu ve výši 65.845 Kč.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadly odvoláním státní zástupkyně (výroky o vině a trestu v neprospěch obviněné) a obviněná R. S. (všechny výroky). Vrchní soud v Praze uvedený rozsudek z podnětu odvolání státní zástupkyně svým rozsudkem ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. 8 To 45/2016 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou podle §141 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Odvolání obviněné zamítl podle §256 tr. ř.
Obviněná prostřednictvím své obhájkyně podala proti rozsudku soudu druhého stupně dovolání, jež opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Domnívá se, že napadený rozsudek odvolacího soudu je nesrozumitelný, neboť pro obsáhlost odvolání státní zástupkyně, která spatřovala ve stíhaném skutku pokus trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, se odvolací soud věnoval v rozhodující části odůvodnění svého rozhodnutí vyvracení její argumentace, díky čemuž se řádně nevypořádal s odvolacími námitkami obviněné.
Odvolací soud zachoval popis skutku formulovaný nalézacím soudem ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku, který však neodpovídá odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, a zároveň se popis skutku neshoduje s jeho právní kvalifikací uvedenou v právní větě jako jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného úmyslně usmrtila, a to v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku, anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo. Nalézací soud dovodil, že obviněná se svého jednání dopustila v důsledku pocitu ohrožení ze strany poškozeného, což však není znakem skutkové podstaty zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Stíhaný skutek proto neodpovídá zákonnému vymezení zločinu zabití. Odvolací soud se nevypořádal s námitkou obviněné ohledně určení, jaké jednání poškozeného má být vůči ní zavrženíhodné, když tato skutečnost není reflektována v popisu skutku, k čemuž odvolací soud toliko v odůvodnění svého rozsudku na straně 5 uvedl, že lze mít za prokázané, že obviněná byla v inkriminované době vystavena nejprve pokusu o znásilnění , aniž by se jeho zjištění promítlo do popisu skutku . Dalším rozporem mezi popisem skutku a skutkovými zjištěními je, že v popisu skutku je uvedeno, že k danému jednání došlo po slovní a fyzické rozepři , přesto odvolací soud na straně 5 odůvodnění napadeného rozsudku popisuje, že lze mít za prokázané, že obviněná byla v inkriminované době vystavena… a poté po delší dobu opakovaně i fyzickým útokům spočívajícím ve smýkání, tahání za vlasy a úderech rukou . Odvolací soud tak výrazně odlišně hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně, než jak učinil soud nalézací, který vycházel z toho, že mezi obviněnou a poškozeným došlo pouze k nevýznamným vzájemným útokům, což popírá popis skutku ve skutkové větě. Oba soudy ani nijak nedospěly k závěru, že by se obdobného násilí měla vůči poškozenému dopouštět sama obviněná.
Obviněná má za to, že odvolací soud se nevypořádal s jejími námitkami ohledně skutkových zjištění. Nesouhlasí s jeho závěrem, že jsou její odvolací námitky nepřezkoumatelné a že předkládá jen svou verzi skutkového děje, který má být ve shodě s tím, jak jej vzal za prokázaný nalézací soud. Mezi ní a poškozeným se nejednalo o partnerské rozbroje a vzájemné napadání. Obviněná se stala obětí fyzického napadení a pokusu znásilnění ze strany poškozeného. V ložnici jejího bytu se nejednalo o pokračování rozepře, ale o vyražení nože poškozeným z ruky obviněné a její odhození na schodiště, natahování se poškozeného po tomto noži a reakci obviněné, která se nože zmocnila dříve a v obavě z pokračování v útoku ze strany poškozeného, i s ohledem na jeho předchozí jednání poškozeného bodla. Nelze zaujmout řádné právní závěry, je-li skutkový stav nesprávně zjištěn nebo bylo provedeno nesprávné hodnocení důkazů, tedy když jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s právním hodnocením, takže nemůže přijaté právní hodnocení obstát (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009 sp. zn. 5 Tdo 1572/2008).
Podle obviněné se odvolací soud nesprávně vypořádal i s posouzením otázky, zda obviněná jednala v nutné obraně. Jejímu bodnutí předcházel bezprostřední útok poškozeného spočívající ve vyražení nože a odhození obviněné na schody. Poté se po volně ležícím noži natahoval, takže obviněná pociťovala důvodnou obavu, že vůči ní poškozený zaútočí, tedy měla obavy o svůj život a zdraví. Skutečnost, že dosavadní útoky poškozeného nebyly podle soudu likvidační a neměly za následek těžkou újmu na zdraví poškozené, neznamená, že dané následky nehrozily do budoucna. Obviněná poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008 sp. zn. 6 Tdo 339/2008, podle něhož není podmínkou nutné obrany, že se bránící nemohl vyhnout útoku jinak. Obrana ale nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany je třeba hodnotit především se zřetelem k intenzitě útoku a vlastní obrany, přičemž je zjevné, že obrana musí být, má-li být způsobilá k jistému odvrácení útoku bez rizika pro napadeného, silnější než útok. Nesmí být však zcela zjevně přehnaná. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel. Odvolací soud pak nedocenil skutečnost, že obviněné s ohledem na nespornou fyzickou převahu poškozeného nezbývalo jiných možností, jak jeho bezprostředně hrozící útok odvrátit, a nezohlednil obavy a duševní rozpoložení obviněné.
Obviněná doplnila, že nesouhlasí se zvýšením trestu odnětí svobody, jelikož odvolací soud na rozdíl od nalézacího soudu uznal, že se poškozený vůči obviněné dopustil pokusu znásilnění a fyzických útoků nikoli zanedbatelné intenzity, přesto však paradoxně přikročil ke zvýšení již uloženého trestu, což představuje vnitřně rozporné rozhodnutí. Současně mělo být přihlédnuto k polehčujícím okolnostem, že obviněná jednala z pocitu ohrožení, což není součástí skutkové podstaty zločinu zabití. Současně za předpokladu nesplnění všech podmínek nutné obrany mělo být jednání jí kladené za vinu posouzeno v souladu s §41 písm. g) tr. zákoníku, jako spáchání trestného činu při odvracení útoku, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany. Obviněná rovněž nesouhlasí s tím, že jí bylo přičteno k tíži její předchozí odsouzení, neboť se nejednalo o násilný trestný čin, tedy ani o recidivu ve vztahu k nyní projednávanému skutku.
Z výše uvedených důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. 8 To 45/2016, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. 4 T 10/2015 zrušil, a věc vrátil příslušnému soudu k novému řízení.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné uvedla, že své dovolací námitky opakuje jako svou obhajobu prakticky od samého počátku trestního řízení, takže se jimi zabývaly oba soudy nižších stupňů. Státní zástupkyně souhlasí s jejich názorem, že jednání obviněné spočívající v opakovaném bodnutí poškozeného do míst, kde se nachází životně důležité orgány, nevykazuje znaky nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku. Přestože fyzické útoky ze strany poškozeného nebyly nikterak zanedbatelné, v bezprostředním ohrožení života se v kritickém okamžiku obviněná nenacházela, útoky poškozeného vůči ní neměly likvidační charakter a zjevně nehrozily ani závažnějším následkem majícím charakter těžké újmy na zdraví. Bodné rány nožem do trupu poškozeného tedy nelze označit jako přiměřené způsobu útoku, jak má na mysli ustanovení §29 odst. 2 tr. zákoníku. Naopak pokud vůči životně důležitým místům na těle poškozeného zaútočila, musela být srozuměna s následkem, který mohl v daném případě nastat z hlediska subjektivní stránky ve vztahu k možnému usmrcení poškozeného. Jednala tudíž přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Státní zástupkyně proto navrhla dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněné proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. 8 To 45/2016 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud po přezkoumání obou rozhodnutí i obsahu předloženého trestního spisu shledal, že dovolání obviněné je důvodné.
Nejprve je nutno konstatovat, že právní kvalifikace skutku učiněná oběma soudy nižších stupňů je nepřesvědčivá a do značné míry obtížně přezkoumatelná. Soud prvního stupně již v právní větě výroku o vině svého rozsudku pochybil, pokud v ní toliko přepsal skutkovou podstatu zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by ale specifikoval, jaké konkrétní zákonné znaky obviněná stíhaným jednáním podle jeho názoru naplnila. Své pochybení nenapravil ani v odůvodnění svého rozhodnutí, neboť na straně 29 shrnul, že obviněná se nacházela ve stavu strachu s prvky hněvu a podrážděnosti vlivem dřívějšího předchozího nevhodného chování poškozeného, kdy tento stav mysli (zejména hněv) přerostl do pocitu strachu, úleku a zmatku. Odhlédne-li se od skutečnosti, že se soud prvního stupně nijak nezaobíral tím, zda strach, úlek a zmatek ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku vyvolalo silné rozrušení obviněné, jako nezbytný předpoklad předmětného zločinu, zároveň ve skutkové větě užil pojem předchozí nevhodné chování poškozeného , které se výrazně blíží zákonnému znaku spáchání zločinu zabití v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného , není ale vůbec zřejmé, zda jej soud prvního stupně považoval za naplněný či nikoli. Odvolací soud tyto nejasnosti neodstranil, když měl za to, že v daném případě došlo k naplnění znaku silného rozrušení ze strachu, úleku a zmatku a zároveň uvedl, že nic podstatného nelze vytknout ani tomu závěru nalézacího soudu, že nemalý podíl na stavu obviněné mělo i předchozí dlouhodobé zavrženíhodné jednání poškozeného vůči obviněné (ačkoli není vůbec zřejmé, zda takový závěr soud prvního stupně skutečně učinil), na níž poškozený víceméně parazitoval, přičemž byla z jeho strany opakovaně vystavována žárlivým scénám, urážkám a napadáním jak v soukromí, tak na veřejnosti.
Současně je třeba zmínit, že popis skutku neodpovídá skutkovému stavu vyplývajícímu z důkazů provedených soudem prvního stupně, případně skutkovým změnám konstatovaným pouze v odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího. Tak např. užité slovní spojení po předchozí slovní a fyzické rozepři vypovídá spíše o vzájemné hádce a fyzických útocích, což z provedeného dokazování nevyplývá. Soudy neprokázaly předchozí násilné jednání obviněné, zjistily pouze jednostranné napadání obviněné ze strany poškozeného jako následek neochoty poškozeného přijmout skutečnost, že se s ním poškozená chtěla rozejít (opakované vnikání do bytu obviněné přes její nesouhlas, urážky obviněné v jejím zaměstnání, facka obviněné dne 16. 8. 2015, znásilnění obviněné a násilné ataky poškozeného vůči ní i za přítomnosti svědka M., předcházející jeho pobodání).
Odvolací soud se na straně 4 odůvodnění napadeného rozsudku ztotožnil s učiněnými skutkovými závěry soudu prvního stupně, které podle něj vycházely z dostatečně provedeného dokazování podle §2 odst. 5 tr. ř. a důkazy byly vyhodnoceny řádně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Přesto však v konkrétní rovině dospěl k vícero zcela opačným skutkovým závěrům, než jaké vzal za prokázané soud prvního stupně, tyto skutkové závěry ale neučinil (ani nenechal učinit) obsahem popisu skutku. Zejména se jedná o to, že obviněná podle něj byla vystavena pokusu o znásilnění (aniž by uvedl, proč v jednání poškozeného spočívající v zasouvání prstů do vaginy obviněné a neúspěšné snaze o zasouvání penisu tamtéž spatřoval toliko pokus znásilnění a nikoli dokonaný trestný čin), ačkoli soud prvního stupně dospěl k závěru, že ke znásilnění nedošlo. Dále ke zcela protichůdnému zjištění, že obviněná se pokusila o neúspěšný útěk z bytu, aby se dovolala pomoci sousedů, a po zatažení poškozeným a svědkem M. zpět do bytu se mohla důvodně domnívat, že přivolání pomoci mobilním telefonem je jediná zbývající možnost, ačkoli nalézací soud jí kladl k tíži, že se o útěk nepokusila, tedy nevyužila v důsledku afektu ovládána hněvem možnosti se útoku nožem na poškozeného vyhnout. Soud druhého stupně tak ve svém důsledku přisvědčil obhajobě obviněné, že byla vystavena opakovanému, násilnému jednání agresivního poškozeného po třídenním alkoholickém tahu, které gradovalo, vč. pokusu znásilnění. Také považoval soužití obviněné s poškozeným za problematické, nezřídka mezi nimi docházelo ke slovním konfliktům, avšak žádný svědek nepotvrdil, že by jejich spory byly provázeny výraznějšími projevy násilí. Fakticky odlišně hodnotil výpověď podle něj nevěrohodného svědka M., z jehož výpovědi nalézací soud naopak částečně vycházel.
Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje i na další nesprávná skutková zjištění soudu prvního stupně, která buď nevyplývají z provedených důkazů, nebo je tento soud vyhodnotil zjevně k tíži obviněné v rozporu se zásadou in dubio pro reo .
Především obviněná vypověděla, že se vzbudila tím, že na ní ležel poškozený a nejprve se jí snažil do pochvy vsunout prsty a posléze i penis, k čemuž nedošlo z důvodu zásahu svědka M. Bránila se odstrkováním poškozeného, cukala sebou, protože na ní poškozený ležel celou polovinou těla, a křičela o pomoc. Vzápětí jej z obviněné strhnul svědek M., což sám vehementně popíral, avšak k opakovaným dotazům obviněné připustil, že u postele byl, ale tvrdil, že si již nepamatuje, co tam poškozený s obviněnou dělali (popřípadě uváděl, že je jejich návštěva, ať se mu tedy věnují), a že by jej z obviněné stahoval. Stejně tak vyhýbavě uváděl, zda obviněná měla či neměla černé kalhotky, které se později našly srolované vedle postele na zemi, kde spala (viz fotografie č. 44 a 45, č. l. 334), a které na sobě měla ještě před ulehnutím do postele (viz protokol o výslechu svědka P., č. l. 248). Obhajoba obviněné spočívající v tom, že se vůči ní poškozený dopustil sexuálního násilí, nebyla nijak vyvrácena, naopak ji podporují pohozené svlečené kalhotky na zemi a zjevná snaha svědka M. pomoci poškozenému, tedy mlžit o incidentu odehraném na posteli obviněné, ačkoli se kolem ní nachází minimum prostoru a v jejích nohách se bezprostředně u schodů, na které posléze obviněná upadla, nachází vchod do koupelny (viz fotografie 40-43, 46, 47, 53 č. l. 333-334). Pokud u postele svědek M. stál, musel vidět, co se na posteli odehrává. Nelze pak přikládat k tíži obviněné, že si nepamatovala po náhlém probuzení po krátkém spánku po noční směně a v opilosti, zda penis poškozeného byl ztopořený či nikoli, když se mu snažila ubránit, jak dovodil nalézací soud na straně 26 odůvodnění svého rozhodnutí. Rovněž absence zranění obviněné ve vaginální oblasti zjištěná gynekologickým vyšetřením, jako okolnost zmiňovaná nalézacím soudem svědčící pro její nevěrohodnost, nijak nevylučuje, že by ke znásilnění obviněné nemohlo dojít vsouváním prstů poškozeného do její vagíny (a snahou o zasunutí penisu), když zasunout penis se poškozenému nepodařilo s ohledem na zásah svědka M., neboť se nejednalo o nijak brutální zasouvání kupříkladu nadměrného tělesa či neobvyklou praktiku nutně spojenou se vznikem tohoto typu zranění. Ke znásilnění obviněné podle nalézacího soudu nedošlo i z toho důvodu, že je nelogické, aby obviněná s poškozeným posléze sama zůstávala v bytě a svědka M. poslala pro víno. Ze skutkového stavu však vyplývá, že když obviněná zjistila, že poškozený se svědkem M. sami dobrovolně neodejdou, svolila k nákupu alkoholu za své peníze, za současného slibu svědka M., že díky tomu odvede poškozeného z bytu. Lze tak vysvětlit její zdánlivě nepochopitelné setrvání s poškozeným o samotě v bytě po jeho sexuálním útoku vůči ní, když čekali na svědka M., až přinese alkohol, neboť se mohla důvodně domnívat, že přes její dřívější snahu a neúspěšné výzvy poškozeného k opuštění bytu, jej svědek M. (jeho kamarád) skutečně odvede. Nalézací soud dále přecenil závěr znalců zkoumající osobnost obviněné, že měla ve vztahu s poškozeným dominantní roli (která se projevovala zejména v tom, že jej živila a umožnila mu u sebe bydlet), čemuž podle nalézacího soudu mělo nelogicky odpovídat tvrzení svědka M. o tom, že poškozený obviněné stále měl vyznávat lásku, ač tato měla chtít, aby z bytu odešel, což je vzhledem ke skutečně zjištěnému chování poškozeného a zraněním obviněné absurdní tvrzení postrádající opodstatnění. Znalci nadto nemohou dovodit, jak uváděl nalézací soud na straně 24 odůvodnění svého rozsudku, zda konflikty brachiální i verbální byly mezi nimi opakované , neboť se jedná o skutkové zjištění, k němuž může dospět pouze soud na základě konkrétně provedených důkazů. Kupříkladu z Odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví analýza dat a zkoumání nosičů dat, Zprávy o extrakci sms komunikace mezi obviněnou a poškozeným (č. l. 397-412) vyplývá, že obviněná mu zaslala pár vulgárních sms zpráv, avšak násilí z její strany, vyjma bodnutí v den spáchání předmětného skutku ani předtím, prokázáno nebylo. Ve věci vypracovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství nemůže vzhledem k drobným zraněním obviněné podporovat tvrzení svědka M., že fyzická napadání byla vzájemná, jak dovodil soud prvního stupně na straně 26 odůvodnění rozsudku, neboť znalec zkoumal toliko zranění obviněné, a není možno bez dalšího z něj dovozovat vzájemnost jejich napadání.
Zcela nepovšimnuto a naopak akceptováno ze strany odvolacího soudu zůstalo zásadní pochybení soudu prvního stupně, pokud jde o dokazování. Ten totiž jako usvědčující důkaz provedl přehrání videa pořízeného zasahujícím policistou M. P. jeho mobilním telefonem (včetně úředního záznamu o přepisu této nahrávky a datového nosiče CD), v němž se měla zjevně rozrušená obviněná pod vlivem alkoholu doznat na chodbě domu, kde bydlela, ke spáchání stíhaného skutku. Zde se ale zjevně jedná o nezákonný důkaz pořízený v rozporu s trestním řádem. Je nepřípustné, aby v obdobném případu za důkaz sloužilo video pořízené zasahujícím policistou ihned po činu, kde se osoba, proti níž je později vedeno trestní stíhání, ve fázi před jejím zadržením, kdy nebylo zahájeno trestní stíhání, a nebyly zahájeny ani úkony trestního řízení, tedy nebyla vyslechnuta v postavení obviněné podle §160 tr. ř. po zákonném poučení o jejích právech, doznává ke spáchání trestného činu (u něhož je nadto dána nutná obhajoba ve smyslu §36 odst. 3 tr. ř.). Obviněná byla zjevně ovlivněna alkoholem a nacházela se ve stavu, který soudy posléze vedl k užití privilegované skutkové podstaty zločinu zabití ve stadiu pokusu. Zůstává tedy otázkou, zda si v dané chvíli vůbec byla vědoma toho, co a jak uvádí. Sebeobviňující vyjádření pronesené vůči státní moci může mít při trestním stíhání relevanci usvědčujícího důkazu jedině za předpokladu, že ho učinila osoba v procesním postavení obviněného podle §160 odst. l tr. ř., která byla v tomto postavení vyslechnuta podle §91 a násl. tr. ř. a před tím i poučena o právech obviněného podle §33 tr. ř. To znamená, že takové sebeobviňující vyjádření před policejním orgánem je důkazem o vině této osoby pouze za předpokladu, že policejní orgán ji vyslýchal jako obviněného po poučení, kterého se má obviněnému dostat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012 sp zn. 7 Tdo 347/2012). Stejně tak nebylo možno nedostatek těchto podmínek obcházet tím, že je jako důkaz použita výpověď zasahujících policistů o obsahu sebeobviňujícího vyjádření, které vůči nim obviněná pronesla. V tomto konkrétním případě se jedná o pasáže výpovědí učiněných v hlavním líčení a to zasahujících policistů M. P. (autora předmětného videa) a R. D., kterému měla bezprostředně po činu, když ošetřoval poškozeného, a později i v eskortním vozidle směřujícím na gynekologické vyšetření obviněné sdělit, že poškozeného bodla nožem. Vyjádření, které před policisty obviněná na místě učinila, mohlo mít v krajním případě povahu vysvětlení podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř. a policisté o něm měli sepsat úřední záznam podle §158 odst. 6 tr. ř. Rozhodně ale nemohlo být použito jako usvědčující důkaz způsobem, jakým to provedl soud prvního stupně.
V neposlední řadě se oba soudy nižších stupňů nedostatečně a vnitřně rozporně vypořádaly s ústřední právní otázkou posuzovaného případu, tedy zda obviněná jednala v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku.
Nutnou obranou se jako okolností vylučující protiprávnost ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku rozumí čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem a který není trestným činem. Za nutnou obranu se však nepovažuje vybočení z mezí nutné obrany, kdy někdo odvrací útok, který přímo nehrozí nebo netrvá (tzv. exces extenzivní), popřípadě nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku (tzv. exces intenzivní). Bezprostřednost hrozby nebo trvání útoku jsou dány v případě, že je zde buď důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí ani nezačal nebo pokud je útok již dokončen.
Nalézací soud na straně 24 až 26 odůvodnění svého rozsudku dospěl k následujícím závěrům, jež by bylo možno považovat za posouzení okolností mající vliv na dovozenou absenci splnění podmínek nutné obrany ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku. Soužití obviněné s poškozeným a jejich předchozí konflikty nebyly podle něj takového rázu, že by obviněná dlouhodobě žila jen ve strachu z poškozeného, jak tvrdila, a že by jejich vztah byl založen na dlouhodobých jednostranných atacích ze strany poškozeného vůči obviněné, což podporují i závěry znaleckého zkoumání jejího psychického stavu o asymetrickém vztahu mezi nimi, v němž obviněná zastávala dominantní roli (a nikoli fyzicky zdatnější poškozený), což i tak nevylučuje, že by jí chování poškozeného nestresovalo. Soud prvního stupně doplnil, že obviněná nebyla podrobena brutálnímu a masivnímu, relativně dlouhému a opakovanému fyzickému ataku, neboť na jejím těle, jak prokázal znalecký posudek z oboru soudního lékařství, by musely zůstat odpovídající následky po tvrzených opakovaných úderech pěstí do hlavy, držení v kravatě či po opakovaném tahání za vlasy po zemi, avšak byly na něm nalezeny jen zranění nepatrného významu způsobená tupým násilím malé intenzity, takže obviněnou uplatňovaná obhajoba o hrubém fyzickém napadání poškozeným neodpovídá pravdě a obviněná jej významně zveličila. Zároveň znalecký posudek podporuje tvrzení svědka M., že fyzická napadání byla vzájemná a že poškozený, ač fyzicky zdatný, použil vůči ní jen tupé méně intenzivní násilí a obviněná se nacházela v afektu v kombinaci strachu, podrážděnosti a hněvu, přičemž u ní požitý alkohol odboural zábrany. Reagovala zkratkovitou reaktivitou jako nejkratší cestou k dosažení cíle a ve stavu středně těžké opilosti jej dvakrát bodla nožem do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Dále uzavřel, že ke znásilnění obviněné poškozeným nedošlo. Ze strany poškozeného nebyl zjištěn aktuálně hrozící útok takového rázu, aby musel být odvracen opakovaným užitím nože vůči jeho tělu a doplnil, že nutná obrana nemůže být přiznána v okamžiku, kdy útočník jedná v hněvu a podrážděnosti . Zároveň obviněná nevyužila možnosti z bytu utéct, neboť při domáhání se svého mobilu na poškozeném vzala v kuchyni nůž na svou obranu, a poté, co poškozený měl uvést, že její telefon je v ložnici, kam se za ním obviněná dobrovolně vydala, aniž by z bytu utekla či se jinak zachránila, což by logicky odpovídalo jejímu tvrzení z brutálního napadání. Proto skutečnost, že za ním odešla do ložnice, vypovídá o tom, že strach z něj nebyl tak velký, jak uváděla, a nebyl to jediný pocit, který cítila, tj. vedle strachu pociťovala podrážděnost a hněv. Namísto ukončení konfliktu poškozeného následovala do ložnice, tedy mohla se pobodání poškozeného vyhnout, ale neučinila tak z důvodu afektu ovládána hněvem, byť provázeným strachem.
Odvolací soud na straně 5 napadeného rozsudku k odvolací námitce obviněné o nutnosti posouzení jejího jednání jako spáchaného v nutné obraně shrnul, že opakované bodnutí poškozeného nožem do míst, kde se nachází životně důležité orgány, nevykazuje znaky nutné obrany, ačkoli byly fyzické útoky ze strany poškozeného nikoli zanedbatelné (oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že obviněná byla vystavena pokusu o znásilnění a poté po dobu nejméně dvou hodin opakovaně vystavena fyzickým útokům spočívajícím ve smýkání, tahání za vlasy, údery rukou, jež neustávalo, ani neubíralo na intenzitě). Obviněná se podle něj i tak v bezprostředním ohrožení života v kritickém okamžiku nenacházela, útoky vůči ní neměly likvidační charakter a zjevně nehrozily ani závažnějším následkem majícím charakter těžké újmy na zdraví. Soud druhého stupně rovněž odmítl skutkový závěr soudu nalézacího, že by obviněná mohla byt opustit a vyhledat pomoc namísto toho, že následovala poškozeného do ložnice, neboť bylo prokázáno, že se o útěk z bytu pokusila, avšak byla poškozeným za pomoci svědka M. do bytu vtažena zpět, aniž by se na domovní chodbě, kam utekla, dovolala jakékoli pomoci od sousedů, kteří se odmítli v této věci angažovat. V daném okamžiku se nemuselo dovolání pomoci zvenčí prostřednictvím mobilního telefonu z jejího pohledu jevit jako nelogické řešení stávající situace.
Z předloženého trestního spisu plyne, že jednoznačným iniciátorem celé potyčky byl poškozený, který opakovaně vcházel do bytu obviněné bez jejího svolení, stejně tak jako 17. 8. 2015, když spala po noční směně a následném požití alkoholu, a dopustil se na ní sexuálního útoku. Obviněná věděla, že mnohokráte trestaný poškozený je v opilosti agresivní, což dokládá i fakt, že byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2010 sp. zn. 1 T 71/2010 odsouzen (nejen) pro trestný čin loupeže (spočívající v tom, že s blíže neustanoveným spolupachatelem zaútočil vůči sedmnáctiletému poškozenému tak, že mu mimo jiné dvakrát podkopli nohy, až spadl na zem, a kopali jej do hlavy a celého těla, a posléze se zmocnili jeho věcí v hodnotě 3.150 Kč). Nadto se do bytu vrátil po několikadenním popíjení alkoholu, kdy obviněnou již dne 15. 8. 2015 ponižoval v jejím zaměstnání v baru Ricochet před hosty poté, co mu odmítla nalít alkohol, a sděloval jim, že obviněná je kurva , a nabízel zde sedícím mužům její telefonní číslo. Přes její výslovný nesouhlas spal dne 16. 8. 2015 v jejím bytě a po příchodu obviněné z noční směny a její žádosti, aby odešel a vrátil jí klíče, jí dal facku, klíč obviněné nevrátil a z bytu odešel (viz protokol o hlavním líčení ze dne 25. 2. 2016, č. l. 591). Strach obviněné z poškozeného potvrdila svědkyně J. P., která uvedla, že se jí obviněná svěřila, že chce poškozeného vystěhovat z důvodu častých potyček a napadení, a která byla zároveň svědkem jeho slovní agrese, vč. nějakého šťouchanečku vůči obviněné na pietní akci za zemřelou kamarádku v červenci 2015. Obavy obviněné a její vůli poškozeného vystěhovat z bytu dokreslují sms zprávy zaslané poškozenému dne 15. 8. a 16. 8. 2015, kdy mu sdělila, aby do bytu nechodil, a chtěla po něm vrátit klíče a mobil, a sdělila mu, že mu balí věci, které bude mít na půdě, a aby hodil klíče do schránky (viz Zpráva o extrakci, č. l. 408-409), stejně tak je potvrzuje domluva obviněné o výměně zámku se svědkem P.
Po sexuálním ataku ukončeném nikoli z vůle poškozeného pak obviněná byla vystavena z jeho strany dalšímu násilí, které nalézací soud poněkud bagatelizoval. Obviněná vypověděla, že vyzývala poškozeného a svědka M. k opuštění bytu. Svědek M. se ptal, zda má doma něco k pití, což neměla, načež jí sdělil, že pokud mu dá peníze, aby si mohl pití koupit, pak poškozeného odvede (viz protokol o hlavním líčení ze dne 25. 2. 2016, č. l. 592). Poté spolu popíjeli a poškozený ji poprvé z důvodu, že hledala mobil, který byl před jejím ulehnutím do postele v kuchyni, chytl za vlasy, stáhl na zem a křičel na ni, že je kurva, že si s ním pořád musí psát. Svědek M. jej chytl za ramena, a řekl mu, že ženský se nemlátí. Obviněná poté vysvětlovala svědku M., proč již nechce, aby u ní poškozený bydlel, protože nepracuje, vymýšlí si, že se nemá kam odstěhovat, což poškozeného rozčílilo, chytl ji do kravaty a poté zase za vlasy, jednou jí dal pěstí do zátylku hlavy, na zemi byla minimálně třikrát, pak utekla na chodbu domu. Když ji poškozený s M. zatáhli zpět do bytu, křičel na ni, že je hysterka, že mu dělá po baráku jen ostudu, zmlátil jí a típnul o ní cigaretu. Poté chtěl zaútočit i na svědka M. bránícího poškozenou a ten proto z bytu odešel. Poté ji znovu stáhnul na zem, předhazoval jí bývalého přítele a řekl jí, že je jedno, co jí udělá, že nemá co ztratit. Prokousl jí ruku a poté si všimla na lince kuchyňského nože. Její popis násilí poškozeného vůči ní tedy koresponduje se zraněními zjištěnými při prohlídce jejího těla, aniž by jej nějak zveličovala, jak dovodil nalézací soud: malá okrouhlá popálenina levé paže (foto č. l. 166), oteklý prostředníček levé ruky, natržený levý lalůček, smykové odřeniny kůže, podkožní krevní výrony, výraznější podkožní výron na levém předloktí s bílou půlkruhovou stopou (č. l. 167 verte), chomáče vlasů nacházející se ve dvou místnostech: na podlaze v jídelně ˗ stopa č. 40 (č. l. 334; podle odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika se jedná o vlasy obviněné, č. l. 426), a na zemi v chodbičce před dvoulůžkem (fotografie č. 92, 93, č. l. 335). Konstatování soudu prvního stupně, že násilí, kterého se poškozený dopustil vůči ní, zveličila, tedy neodpovídá skutečnostem vyplývajícím z provedených důkazů.
Oba soudy nižších stupňů se také shodly na skutečnosti, že útoky poškozeného vůči obviněné nebyly natolik závažné a intenzivní ( neměly likvidační charakter a zjevně nehrozily ani závažnějším následkem majícím charakter těžké újmy na zdraví, a podle nalézacího soudu vycházejícího ze soudně lékařského posudku zkoumajícího zranění vzniklá na těle obviněné nebyly brutální ani masivní, obviněná jejich intenzitu zveličila ), aby byl její útok nožem vůči tělu poškozeného přiměřeným. Tato argumentace však nemůže obstát, neboť pro jednání v nutné obraně není podstatná tzv. subsidiarita, na rozdíl od krajní nouze, tedy aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo již probíhajícímu útoku nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval až podle způsobu útoku. Proto intenzivní exces z mezí nutné obrany nelze spatřovat jen v tom, že napadená osoba se útoku nevyhnula útěkem, i když byl útěk možný, anebo že nezvolila mírnější možnou obranu, pokud použitou (intenzivnější) obranu ještě nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 5 Tdo 162/2007, publikovaného pod č. 20/2008 Sb. rozh. tr. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2001 sp. zn. 5 Tz 189/2001). Těmito kriterii se však nalézací ani odvolací soud neřídil.
Z provedených důkazů je zřejmé, že obviněná před pobodáním poškozeného již jednou z bytu utekla se snahou se dozvonit na sousedy, avšak nikdo neotevřel, přičemž z chodby domu ji zpět do bytu společně odtáhli poškozený se svědkem M., a křičeli, ať nedělá scény, což vypověděla sama obviněná a potvrdila svědkyně M. T., sousedka bydlící naproti obviněné přímo sledující tuto scénu oknem vedoucím na společnou chodbu. Ostatně obviněná i zasahující policista svědek R. D. vypověděli, že poškozený bránil obviněné vyjít z bytu ven i poté, co byl zraněn, a obviněná chtěla byt opustit, když na místo činu přijeli přivolaní policisté. Odvolací soud (oproti nalézacímu soudu) správně dospěl k závěru, že obviněná se o útěk před poškozeným pokoušela, což jí poškozený znemožnil, a z jejího pohledu se mohla jevit jako jediná možná varianta přivolat pomoc zevnitř bytu mobilním telefonem, o což se taky po celou dobu konfliktu snažila a což bylo jednou z hlavních příčin agrese poškozeného vůči ní vedle toho, že se s ním chtěla rozejít a žádala jej, ať opustí její byt, kde se pohyboval proti její vůli.
Při posouzení intenzity odvracení útoku je třeba hodnotit způsob provedení útoku, osoby útočníka a obránce, následek hrozícího z útoku a následek způsobený obranou, popřípadě při použití zbraně její charakter a četnost způsobených ran. O zcela zjevně nepřiměřené obraně lze uvažovat především za situace, kdy obránce použije proti útočníkovi takové prostředky a tím způsobem, že to zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá okolnostem charakterizujícím způsob útoku (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 41/1980 Sb. rozh. tr.). Obviněná si kuchyňský nůž vzala na obranu před poškozeným, o čemž svědčí to, že jej s ním ihned neohrožovala, držela jej v pravé ruce ostřím směrem k podlaze, a řekla mu, ať už ji nechá být, ať ji nemlátí, že mu nechce ublížit. Dožadovala se svého telefonu a poškozený jí řekl, že je v ložnici, kam jej následovala. Zde jí řekl, aby se otočila, že je telefon za ní. Když tak učinila, strčil do ní, až upadla zády na schody a nůž ji vypadl z ruky. Začali se po něm oba natahovat. Obviněná jej uchopila jako první a dvakrát poškozeného bodla.
Oba soudy též nezohlednily skutečnost, že obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, což předpokládá, že musí být silnější než útok. Zároveň je třeba přiměřenost obrany posuzovat z hlediska subjektivního stavu obránce, tedy tak, jak se obránci jevila v době hrozícího nebo trvajícího útoku, a nikoli tak, jak se později jeví osobám, které ji následně posuzují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008 sp. zn. 6 Tdo 339/2008). Nebylo zjištěno, že by obviněná na poškozeného křičela, urážela jej či že by se na něm dopustila fyzického násilí, vyjma svědkem M. tvrzené jedné facky (když tento svědek současně popsal jednání poškozeného vůči obviněné jako vyznávání lásky ). Naopak obviněná jej vícekrát vyzývala, stejně tak jako svědka M., aby opustili její byt, chtěla poškozeného přimět k odstěhování věcí a k rozchodu, neboť na ní trvale parazitoval. Nadto si lze stěží představit u o sedmnáct let starší obviněné vážící 58 kg a měřící 164 cm, která se neprojevovala v minulosti násilně, že by vyjma své obrany útočila na agresivního poškozeného (199 cm a 90 kg, vnímaného jako problematického násilníka), který se nacházel ve středně těžkém či těžkém stupni opilosti, když věděla, že míra jeho agrese se zvyšuje s požitým množstvím alkoholu. Ostatně i svědek M. jako kamarád poškozeného raději z bytu odešel, než by čelil násilí poškozeného, jež obrátil i proti němu v okamžiku, kdy bránil obviněnou, které naopak poškozený z bytu odejít neumožnil. Nadto úsudek soudu prvního stupně, že nutná obrana nemůže být přiznána v okamžiku, kdy útočník jedná v hněvu a podrážděnosti , je nejen nesrozumitelný, ale zároveň i nelogický. Poškozený tedy útočil na zájem chráněný trestním zákoníkem, když narušoval domovní svobodu obviněné opakovaným vcházením do jejího bytu (jednou ve společnosti svědka M.) a setrváváním zde i přes její odpor, zasahoval do jejího svobodného rozhodování o jejím pohlavním životě a útočil vůči jejímu zdraví. Oba soudy nižších stupňů se rovněž dostatečně podrobně nezabývaly kritickým momentem bezprostředně předcházejícím dvěma bodnutím, tedy zda se obviněná při zápasu o nůž mohla důvodně domnívat, že po trvalých a gradujících útocích zjevně opilého poškozeného vůči její osobě, proti ní zaútočí i nožem, který ji vypadl z ruky, a oba se po něm natahovali, tedy zda v boji kdo s koho odvrátí přímo hrozící útok poškozeného za použití nože jen tím, že jej sama bodne jako první, respektive zda vůbec z jejího subjektivního pohledu jako obránkyně mohla tento reálně hrozící útok odvrátit jinak, než učinila, za předpokladu, že odvracení útoku musí být silnější než útok a nebyla povinna nejdříve použít mírnější způsoby obrany (pokud vůbec nějaké měla k dispozici).
Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávaném případě se nekonzistentní skutková zjištění učiněná oběma soudy včetně nedostatků v popisu skutku ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jakož i provedení nezákonných důkazů dostaly do kolize s postuláty spravedlivého procesu v podobě existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a užití důkazů jsoucích v rozporu se zákonem. V tomto ohledu proto bylo konstatováno, že v uvedeném rozsahu byl i naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud byl ze strany dovolatelky uplatněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je naplněn, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k), tak obviněná jej uplatnila v jeho druhé variantě. Tedy že v předchozím řízení byl dán důvod dovolání podle písmene g) téhož ustanovení. Jak bylo shora podrobně popsáno, i tento důvod dovolání je v nyní posuzovaném případě naplněn, neboť tzv. extrémní nesoulad a závažné pochybnosti ohledně užité právní kvalifikace skutku byly dány již v řízení před soudem prvního stupně, přičemž odvolací soud tyto nedostatky neodstranil, resp. nenechal odstranit a svým vlastním rozhodnutím je naopak petrifikoval. Tedy i další z dovolacích důvodů /§265b odst. 1 písm. l ) tr. ř./ byl shledán relevantně uplatněným.
Na základě všech výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. 8 To 45/2016 i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. 4 T 10/2015 v celém rozsahu, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu. Nejvyšší soud pak podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
To znamená, že krajský soud se v novém hlavním líčení primárně pokusí vyslechnout jako svědka poškozeného F. S., který v předchozím řízení odmítl proti obviněné vypovídat, opětovně vyslechne L. M., jehož předem důrazně poučí zejména o jeho povinnosti vypovídat pravdu a nic nezamlčovat, jelikož jeho existující svědectví, zejména pokud jde o jeho úplnost a konkrétnost, vzbuzuje závažné pochybnosti, následně opětovně vyhodnotí provedené důkazy s tím rozdílem, že nebude přihlížet k důkazům, které Nejvyšší soud označil za nezákonné. Při stanovení skutkového stavu přihlédne k předchozímu jednání poškozeného vůči obviněné včetně toho, co konfliktu obviněné s poškozeným předcházelo, jakož i přihlédne k příčinám a povaze tohoto konfliktu. Zohlední i další podstatné okolnosti mající vliv na posouzení skutku, kdy především odstraní vytýkané nedostatky zakládající tzv. extrémní nesoulad, jak na ně bylo poukázáno výše v tomto rozhodnutí. Znovu též posoudí a řádně odůvodní v intencích tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu, zda jednání obviněné vykazuje znaky nutné obrany podle §29 odst. 1 tr. zákoníku, či nikoli. Jestliže soud prvního stupně na základě nového zhodnocení důkazů dospěje k závěru o vině obviněné, v právní větě rozsudečného výroku o vině jasně uvede, které konkrétní zákonné znaky trestného činu svým jednáním naplnila. V případě, že shledá, že podmínky nutné obrany splněny nebyly, náležitě se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádá s tím, zda obviněné alespoň svědčí polehčující okolnost podle §41 písm. g) tr. zákoníku, tedy že spáchala trestný čin odvraceje útok, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany. V takovém případě k této okolnosti přihlédne při ukládání trestu.
Nejvyšší soud se vzhledem k důvodně uplatněným dovolacím důvodům nemohl blíže vyjadřovat nejen k případnému právnímu posouzení skutku, ale ani k výroku o trestu, jelikož by to bylo zcela předčasné. Nemůže si ale odpustit poznámku, že ačkoli odvolací soud ve skutečnosti přisvědčil odvolacím námitkám obviněné, vyjma naplnění podmínek nutné obrany, paradoxně jí zvýšil trest odnětí svobody o jeden rok.
Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, a to za splnění podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Jelikož obviněná vykonávala (do doby vydání rozhodnutí o přerušení výkonu rozhodnutí předsedou senátu dovolacího soudu) trest odnětí svobody, uložený výše citovanými, tímto usnesením Nejvyššího soudu zrušenými rozhodnutími nižších soudů, muselo být zároveň ve smyslu ustanovení §265 l odst. 4 tr. ř. rozhodnuto o tom, zda obviněná bude vzata do vazby. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v průběhu dovolacího řízení ani na základě obsahu spisu nezjistil žádné poznatky, které by u osoby obviněné zakládaly vazební důvody vyplývající z ustanovení §67 písm. a) až c) tr. ř., bylo rozhodnuto tak, že se obviněná do vazby nebere. Navíc bylo shledáno, že obviněná byla ve Věznici Světlá nad Sázavou převedena k výkonu trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců uloženého rozhodnutím Okresního soudu v Hradci Králové z 23. 4. 2014 sp. zn. 2 T 60/2014.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání (výrok ad I.) není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (ustanovení §265n tr. ř.).
Proti rozhodnutí o vazbě (výrok ad II.) není stížnost přípustná.
V Brně dne 25. 1. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu