ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.776.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 776/2016-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2016 o dovolání obviněného zemřelého A. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. 9 To 5/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 86/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. Š. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný A. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. 10. 2015 sp. zn. 3 T 86/2015 uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
dne 30. 6. 2013 jako tehdejší obchodní zástupce poškozené společnosti Provident Financial s. r. o., v obohacovacím úmyslu, záměrně využil své znalosti osobních údajů J. Ř., které měl k dispozici z již uzavřených předchozích smluv o půjčkách, a jménem poškozené společnosti na blíže nezjištěném místě bez vědomí J. Ř. sepsal smlouvu o půjčce znějící na částku ve výši 25 000 Kč na její jméno, a tuto podepsal jejím jménem, přičemž J. Ř. z této smlouvy žádné finanční prostředky neobdržela, kdy je A. Š. inkasoval ze svěřených finančních prostředků od poškozené společnosti a následně je použil pro vlastní potřebu, přičemž dosud na předmětné půjčce byla nepravidelnými splátkami splacena částka celkem ve výši 8 250 Kč, svým jednáním tak způsobil poškozené společnosti Provident Financial s. r. o., IČ 25621351, se sídlem U Stavoservisu 1/527, Praha 10, přímou škodu ve výši celkem 16 750 Kč.
Za to mu byl podle §209 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výši 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému zároveň uložena povinnost nahradit škodu poškozené společnosti Provident Financial s. r. o., IČ 25621351, se sídlem U Stavoservisu 1/527, Praha 10, ve výši 16 750 Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání v celém rozsahu, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. 9 To 5/2016 zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení soudu druhého stupně obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce dovoláním v celém rozsahu, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítá, že soudy obou stupňů došly k nesprávným právním závěrům, kdy skutková tvrzení soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Soudy výraznou měrou překročily zásadu volného hodnocení důkazů a zásadu in dubio pro reo , kdy téměř všechny důkazy hodnotily v neprospěch obviněného.
Soudy obou stupňů uznaly obviněného vinným na základě výpovědi svědkyně M. Ř., která popřela, že by smlouvu o půjčce (na rozdíl od předchozích dvou smluv o půjčce) za svou matku uzavřela a podepsala, jakož i popřela, že by inkasovala půjčenou částku. Druhým zásadním usvědčujícím důkazem bylo odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma, podle kterého smlouvu o půjčce ze dne 30. 6. 2013 nepodepisovala svědkyně M. Ř., ani její matka J., nýbrž ji podepsal obviněný. Tyto důkazy však byly hodnoceny zcela neobjektivně a veškeré námitky obhajoby byly ignorovány.
Svědkyně M. Ř. potvrdila, že uzavírá vysoké množství nebankovních půjček a že je s celou širší rodinou ve finanční tísni. Sama svědkyně se u soudu doznala, že spáchala dvěma skutky přečiny podvodu, kdy se stejnou poškozenou uzavřela dvě smlouvy o půjčce na částky 12 000, resp. 15 000 Kč, a to jménem své matky bez plné moci, přičemž svou matku údajně s jejím vědomím podepsala. Matka svědkyně J. Ř. ovšem uvedla, že o daném jednání své dcery nevěděla. Soudy z výše uvedeného paradoxně dovodily věrohodnost svědkyně, neboť se podle nich dobrovolně vystavila riziku trestní odpovědnosti. Na druhou stranu výpověď obviněného hodnotily jako rozpornou a tudíž nevěrohodnou, aniž by hodnotily jeho stáří a velmi špatný zdravotní stav. Obviněný vypovídal o okolnostech starých více než dva roky, přičemž v rámci své agendy řešil takřka stovky případů. K tomu obviněný zdůrazňoval svou bezúhonnost (co se majetkové trestné činnosti týče) a spořádaný život.
Stran odborného vyjádření svědčícího o podpisu obviněného na předmětné smlouvě obviněný opakovaně namítl, že se jedná o vyjádření naprosto irelevantní, neboť podpis byl zkoumán na antidatované smlouvě. Peníze byly rodině Ř. vyplaceny na základě jiné smlouvy, která však vykazovala formální vady, načež byla uzavřena nová smlouva pod stejným číslem s antidatací (cca dva týdny po 30. 6. 2013). Návrh na zajištění původní smlouvy jako důkazu byl soudy nedůvodně a nezákonně zamítnut. I odvolací soud, aniž by se k této námitce obviněného vyjádřil, připustil, že musely být dvě verze stejné smlouvy, neboť originál byl vždy číslován předtištěnou formou a v opraveném duplikátu bylo číslo smlouvy dopsáno ručně. Navíc svědkyně J. J. potvrdila, že pokud se u smluv vyskytne problém, tak se vystavují nové smlouvy s ručně dopsaným číslem smlouvy a původní smlouva se archivuje u poškozené. Obviněný přitom nemohl přiznat, že duplikát smlouvy mohl podepsat, protože by se tím vystavoval smluvní sankci ze strany poškozené, nikoliv však trestnému činu.
Obviněný rovněž namítl, že soudy absolutně nezjišťovaly, proč k předmětné smlouvě svědkyně M. Ř. převzala splátkovou kartu a proč postupně hradila za svou matku cca třetinu dlužné částky, a to jak k rukám obviněného, tak jeho nástupce. Pro závěr soudů, že toto hradil sám obviněný, nesvědčil jakýkoliv důkaz.
Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. 9 To 5/2016 a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství svého práva vyjádřit se k dovolání obviněného ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. nevyužil. Pouze vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. projednal věc v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí, než je uvedeno v písm. a) a b) daného ustanovení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. 9 To 5/2016 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., podal obviněný prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejprve je třeba zmínit, že v průběhu dovolacího řízení bylo ze zaslaného úmrtního listu vystaveného dne 9. 6. 2016 matričním úřadem v Kolíně zjištěno, že obviněný A. Š. dne 3. 6. 2016 zemřel. Tato okolnost však nebrání projednání podaného dovolání, jelikož podle §265p odst. 3 tr. ř. smrt obviněného nepřekáží provedení řízení, pokud dovolání bylo podáno pouze ve prospěch obviněného, tedy jako v tomto případě.
Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). To se týká i námitky ohledně porušení zásady in dubio pro reo , neboť se jedná také o námitku procesní, nikoliv hmotněprávní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 6 Tdo 1090/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 7 Tdo 1222/2014 aj.).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že se „… z totožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci. “.
Obviněný A. Š. založil své dovolání na tvrzení, že v jeho trestní věci měly soudy řízení zatížit podstatnou vadou v podobě tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy . Taková vada má zpravidla za následek mimořádnou přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu i v otázkách skutkových, jedná se tedy o výjimku z výše zmíněného pravidla (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). Další takovou výjimkou jsou i případy tzv. opomenutých důkazů . Těmi se rozumí situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další. I tuto vadu obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítl. Přestože nebyla uvedena explicitně, z obsahu dovolání dostatečně vyplývá, jaký důkazní návrh měl obviněný na mysli a jaký vliv by provedení takového důkazu mělo na jeho postavení.
Nejvyšší soud však po prostudování předloženého spisového materiálu výše namítané vady nezjistil. Jak uvádí již odvolací soud v napadeném usnesení, vinu obviněného prokázala zejména výpověď svědkyně M. Ř., která popřela, že by uzavřela předmětnou smlouvu o půjčce ze dne 30. 6. 2013 (str. 12 protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 10. 2015). Toto tvrzení bylo prokázáno i odborným vyjádřením znalkyně z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma, ve spojení s výpovědí znalkyně u hlavního líčení, z nichž vyplynulo, že podpis na předmětné půjčce vyhotovil právě obviněný (str. 5-6 protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 10. 2015). Společně s ostatními, zejména listinnými důkazy, pak tyto celkové důkazy tvoří ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetěz, který ve svém důsledku vylučuje jakoukoliv pochybnost o vině obviněného. Výpověď svědkyně M. Ř., na rozdíl od výpovědi obviněného, nevykazuje významnějších rozporů, vyjma skutečnosti, zda půjčky uzavírala jménem své matky s jejím vědomím. K tomu je potřeba poukázat na skutečnost, že obviněný jako obchodní zástupce poškozené společnosti neměl k uzavírání smluv o půjčce „na třetí osobu“ oprávnění. I skutečnost, že svědkyně M. Ř. fakticky splácela předmětnou půjčku, byla věrohodně vysvětlena tím, že z důvodu jejích více půjček obviněnému přivezla finanční hotovost, kterou poté sám obviněný připisoval ke konkrétním půjčkám (str. 13 protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 10. 2015). Mohl tyto částky tedy připisovat i k půjčce podvodně uzavřené.
Nejvyšší soud nemá důvod důkladněji přezkoumávat skutková zjištění nižších soudů, neboť jejich závěry vyplývají z provedených důkazů. Soudy hodnotily důkazy v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v jejich postupu nebyly zjištěny žádné rozpory, natožpak extrémní.
Skutkový stav byl rovněž zjištěn bez důvodných pochybností a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. věta prvá. Není rovněž pravdou, že by soudy opomenuly provést důkaz původní (vadnou) smlouvou o půjčce. Tímto návrhem se zabýval jak soud prvního, tak soud druhého stupně. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku označil tvrzení obviněného, že smlouva, která byla předmětem znaleckého zkoumání, nebyla tou, na základě které byla vyplacena finanční hotovost, za účelové a nevěrohodné. Obviněný tento argument použil až v hlavním líčení, přičemž bylo bez pochyb prokázáno, že za situace, kdy svědkyně M. Ř. měla sama několik půjček u poškozené společnosti a neměla jasný přehled o výši dlužné částky, využil zmatečné situace a se znalostí údajů o svědkyni J. Ř. jejím jménem sepsal a podepsal smlouvu o půjčce na částku 25 000 Kč. K tomu, aby sám tuto smlouvu podepisoval, by jinak nebyl důvod (str. 5 rozsudku) a to též s ohledem na výpověď svědka M. B., který uvedl, že pokud dojde k chybně vyplněné smlouvě, pak se sepíše smlouva nová a ta špatně vyplněná smlouva zůstává na Providentu, dokud se nepřinese smlouva správně vyplněná. Soud prvního stupně tak na základě této svědecké výpovědi původní smlouvu důvodně nevyžádal, neboť jí poškozená společnost fakticky nemohla disponovat a také nedisponuje (str. 6-7 rozsudku).
Odvolací soud nad rámec odůvodnění rozsudku soudu nalézacího poukázal na nelogičnost tvrzení obviněného, kdy pokud by původní smlouvu o půjčce podepsala skutečně svědkyně M. Ř., potažmo její matka J. Ř., pak by obviněný neměl důvod opravené vyhotovení téže smlouvy podepisovat sám, jak bylo prokázáno (srov. výše).
Soudy obou stupňů tedy v odůvodněních svých rozhodnutí jasně uvedly, že předmětný důkaz nebudou provádět jak z důvodů objektivních (poškozená společnost dokumentem zjevně nedisponovala), tak zejména z důvodů subjektivních (obviněný by neměl důvod opravené vyhotovení téže smlouvy podepisovat sám). Návrhem obhajoby na provedení tohoto důkazu se tedy v předchozím řízení soudy zabývaly a pro jeho zamítnutí měly věcně správné argumenty, které uvedly ve svých rozhodnutích. Tento důkaz proto nemá povahu tzv. důkazu opomenutého.
Pouze nad rámec námitek obviněného a jejich hodnocení Nejvyšší soud pokládá za povinnost upozornit, že soud prvního stupně postupoval v otázce vyčíslení způsobené škody jako znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku vadně, ovšem ve prospěch obviněného. V tzv. skutkové větě svého rozsudku totiž určil jakousi přímou škodu ve výši 16 750 Kč, když od částky 25 000 Kč (podvodně získaná finanční hotovost) odečetl následné splátky ve výši 8 250 Kč. Trestný čin podvodu byl však dokonán již podvodným sepsáním smlouvy o půjčce jménem J. Ř. a přisvojením svěřených prostředků určených pro poskytování půjček poškozenou společností, přičemž způsobenou škodou tak měla být celá finanční hotovost ve výši 25 000 Kč. Následné splátky bylo možno hodnotit toliko jako náhradu škody (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003 sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, uveřejněné pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr.), tudíž tato okolnost mohla být zohledněna toliko při úvaze o trestu a zejména pak při posuzování uplatněného nároku na náhradu škody ze strany poškozené obchodní společnosti (což se ve skutečnosti také stalo – viz výrok o náhradě škody). Tento nedostatek však v tomto stadiu řízení nelze jakkoli napravit a dlužno dodat, že z hlediska výsledného právního posouzení jednání obviněného nemá podstatný význam, takže Nejvyšší soud na něj pouze touto formou poukazuje.
Na základě všech výše uvedených poznatků Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný ve svém dovolání pouze opakoval námitky vyslovené již v předchozím řízení, přičemž s těmito se soudy nižších stupňů řádně vypořádaly ve svých rozhodnutích. Tyto námitky se navíc výhradně týkaly procesní roviny trestního řízení, konkrétně zpochybňování hodnocení provedených důkazů oběma soudy a jimi zjištěného skutkového stavu věci. To však nejsou námitky, které by v daném případě bylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto z těchto jen stručně uvedených důvodů odmítl dovolání obviněného A. Š. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. neboť bylo podáno z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v §265b tr. ř. Toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu