ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.1174.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 1174/2016-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2016 o dovolání, které podal obviněný R. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 7 To 158/2016, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 8/2016, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 7 To 158/2016, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 5 T 8/2016.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 5 T 8/2016, byl obviněný R. Š. uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), v jednočinném souběhu s přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §234 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 40 měsíců, přičemž podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, v rámci kterého by byl povinen spravovat cizí majetek, na dobu 40 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost UniCredit Bank Czech republic and Slovakia, a. s., IČ: 64948242, se sídlem Praha 4, Želetavská 1525 (dále jen „UCB“, „banka“ anebo „poškozená“), odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Skutek spočíval (zjednodušeně uvedeno) v tom, že obviněný jako zaměstnanec poškozené porušil své povinnosti poskytovat služby banky s náležitou odbornou péčí, aby nedošlo ke ztrátě na majetku klienta banky, jak pro něj vyplývaly jednak z ustanovení §301 odst. 1 písm. d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“ nebo „ZP“), jednak z interních předpisů banky, které byly ve výroku rozsudku specifikovány, a za klienta banky M. D. (dále jen klient) bez jeho ověřeného svolení a bez jeho vědomí na základě pokynů udělených prostřednictvím běžného e-mailu z e-mailového účtu uvedeného klienta, avšak bez jeho ověřeného podpisu a bez jakéhokoliv následného ověření pravosti pokynu, neoprávněně vyplnil čtyři zahraniční platební příkazy k převodu peněz z jeho účtu. Tyto příkazy opatřil falešným podpisem klienta, připojil vlastní doložku, že „podpis souhlasí“, vše stvrdil svým podpisem a příkazy jako pravé zadal ke zpracování. Ve dvou případech navíc k zajištění finančního krytí opět na základě prostých e-mailů bez dalšího ověření jejich pravosti, tedy i bez vědomí klienta banky, zfalšoval podpisy na pokynu k odkupu cenných papírů a provedl za něj odkup podílových jednotek z účtu cenných papírů zpět na jeho dolarový účet, jak přesně bylo ve výroku rozsudku uvedeno. Tímto svým jednáním způsobil poškozené, která veškeré vyvedené prostředky klientovi banky nahradila, celkovou škodu ve výši 2 474 038,68 Kč.
3. Proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný R. Š. odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozsudkem ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 7 To 158/2016, napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu pouze ve výroku o náhradě škody a při nezměněných výrocích o vině a trestu obviněnému podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil nahradit poškozené obchodní společnosti UCB škodu ve výši 2 295 448,91 Kč.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný R. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, a to v omezeném rozsahu pouze proti výroku o trestu zákazu činnosti spočívajícím
v zákazu výkonu zaměstnání, v jehož rámci by byl povinen spravovat cizí majetek, a proti výroku o náhradě škody.
5. Obviněný nejprve shrnul rozhodnutí soudů nižších stupňů. Výslovně uvedl, že si je vědom svých pochybení, jak se k tomu ostatně doznával i v průběhu celého trestního řízení, a proto ani nepopíral svou trestní odpovědnost. Měl však za to, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a že výrok o náhradě škody spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Pokud jde o trest zákazu činnosti, nesouhlasil obviněný s tím, v čem tento trest má spočívat, jaká je vlastně šíře trestu uloženého soudy nižších stupňů. Obviněný připomněl, že podle §73 tr. zákoníku může být pachateli trestného činu uložen trest zákazu činnosti, pokud se pachatel dopustil trestného činu v souvislosti s touto činností. V jeho případě je ovšem otázkou, co vše lze zahrnout pod zákaz výkonu zaměstnání, v jehož rámci by byl povinen spravovat cizí majetek. Obviněný přitom odkázal na ustanovení §1400 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), podle něhož každý, komu je svěřena správa majetku, který mu nepatří, ve prospěch někoho jiného, je správcem cizího majetku. Z toho obviněný dovodil, že za správu cizího majetku by bylo možno považovat jakékoliv zaměstnání, v jehož rámci by byl povinen vykonávat určitou činnost s prostředky jiné osoby včetně svého zaměstnavatele. Není též zřejmé, zda správa cizího majetku zahrnuje i poskytování pouhého investičního poradenství bez přímého hospodaření s majetkem jiné osoby. Sám považoval uvedený výklad za extenzivní a jdoucí proti smyslu a účelu uloženého trestu. Formulace trestu zákazu činnosti však vzbuzuje pochybnosti o tom, co je vlastně obviněnému zakázáno, výrok je tak neurčitý a přinejmenším potenciálně nepřiměřeně široký. Dále obviněný poukázal na dostupnou literaturu a judikaturu k trestu zákazu činnosti, především pak na názory, že trestem zákazu činnosti není možno zakázat jakékoliv povolání a určit jediné, přikázat vlastně určité pracoviště, nařídit změnu zaměstnání, zakázat výkon jakékoliv činnosti v určitém odvětví nebo výkon všech druhů podnikání, v případě živnosti je možno zakázat jen ty druhy živnosti, jejichž výkon měl přímou souvislost se spáchaným trestným činem. Podobně je nepřípustný trest zákazu činnosti, kterým by bylo zakázáno jakékoliv povolání, v němž by pachatel přišel do styku se svěřenými penězi nebo majetkovými hodnotami. Trest zákazu činnosti by neměl bezdůvodně omezovat pracovní, společenské a jiné uplatnění pachatele a jeho resocializaci. Dále obviněný rozvedl svou současnou životní situaci, rodinné a výdělkové poměry. Jeho manželka je nyní na mateřské dovolené, on je bez zaměstnání, které obtížně shání a které je záhy po nástupu do práce z důvodu odsouzení v této trestní věci ukončováno. Obviněný si plně uvědomoval svá pochybení, která však nevyplývala z jeho zlé vůle, nechtěl sebe či jiného obohatit, chtěl jen splnit přání klienta poškozené. Závěrem považoval uložený trest zákazu činnosti za neúměrně široký, vztahující se na veškerá zaměstnání s povinností správy cizího majetku, což následně může mít vliv i na vykonávací řízení, neboť je třeba zajistit náležitou kontrolu výkonu trestu. Trest musí být také formulován tak, aby měl úzkou spojitost s činností pachatele, při níž došlo ke spáchání trestného činu, neměl by se vztahovat i na jednání nesouvisející s protiprávní činností.
7. V případě výroku o náhradě škody namítal obviněný skutečnost, že soud druhého stupně při svém rozhodování vůbec nezohlednil, že se obviněný trestných činů, které byly v jeho jednání spatřovány, dopustil v rámci svého pracovněprávního vztahu u zaměstnavatele, obchodní společnosti UCB. Podle přesvědčení obviněného soud druhého stupně nerespektoval omezení při rozhodování o náhradě škody plynoucí z §257 odst. 2 ZP, ačkoliv na toto ustanovení obviněný upozorňoval již v průběhu projednání věci před soudem prvního stupně, jakož i v rámci řízení o odvolání. V tom obviněný shledal porušení zákona. Dále rozvedl, proč jsou podle něj naplněny podmínky uvedeného ustanovení, proč škoda byla způsobena při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi, a to i s poukazem na současnou judikaturu. Dále vypočetl, kolik činil v jeho případě 4,5 násobek jeho průměrného výdělku (tj. 4,5 x 30 000 Kč = 135 000 Kč), který nejvýše mohl odpovídat částce přiznané poškozené k náhradě. Dále obviněný rozvedl úvahu o tom, jak vykládat druhou větu ustanovení §257 odst. 2 ZP, z níž vyplývá, že uvedené omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně. Podle obviněného se totiž úmysl musí vztahovat na způsobení škody, nikoli na porušení povinnosti, jež vedlo ke způsobení škody. Podle obviněného mohou existovat pochybnosti, zda on svým jednáním způsobil škodu úmyslně či z nedbalosti. Z veškerých zjištění učiněných soudy přitom vyplývá, že nechtěl způsobit žádnou škodu, úmysl se vztahoval jen k napodobení podpisů klienta banky v omylu, že si to takto klient přeje, proto nemůže jít o úmysl přímý, v úvahu přichází jen nepřímý úmysl nebo vědomá nedbalost. Po vysvětlení těchto forem zavinění uvedl, že u něj nelze hovořit o nepřímém úmyslu, neboť se (byť bez přiměřených důvodů) spoléhal na konkrétní okolnost, proč by ke škodě nemělo dojít, a sice že jedná na základě pokynů klienta udělených prostřednictvím e-mailu. Proto je přesvědčen, že ve vztahu ke škodě je dána pouze jeho vědomá nedbalost a nikoli nepřímý úmysl. Odvolací soud tak neměl uložit obviněnému nahradit celou škodu, ale pouze její část ve výši 135 000 Kč, pokud dospěl k závěru, že za ni má obviněný odpovídat. Obviněný dále soudu druhého stupně vytkl, že se vůbec nezabýval možným spoluzaviněním poškozené, ač na tuto možnost bylo již dříve poukazováno, neuvažoval ani o snížení náhrady škody na základě tzv. moderačního práva soudu. Nadto rozsudek soudu druhého stupně postrádá vlastně jakékoliv odůvodnění ve vztahu k uložené povinnosti nahradit poškozené škodu, za takové odůvodnění nelze ani považovat větu o tom, že tomuto rozhodnutí nic nebránilo. V odůvodnění navíc zcela absentuje uvedení hmotněprávního předpisu, podle něhož odvolací soud tuto povinnost uložil. Absence odůvodnění zakládá absolutní nepřezkoumatelnost rozsudku, pokud jde o uvedený výrok.
8. V dalším bodě dovolání po opětovném připomenutí současné vlastní životní situace obviněný požádal, aby předsedkyně senátu soudu prvního stupně navrhla Nejvyššímu soudu odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. řádu.
9. Závěrem svého dovolání z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu zákazu činnosti a rozsudek soudu druhého stupně ve výroku o náhradě škody a aby sám poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Alternativně (po zrušení příslušných výroků) navrhl nově formulovat trest zákazu činnosti ve stejné výměře 40 měsíců tak, aby spočíval v zákazu výkonu zaměstnání v bankovním sektoru, kde by byl obviněný povinen spravovat cizí majetek, v případě výroku o náhradě škody alternativně navrhl nově stanovit povinnost nahradit škodu poškozené obchodní společnosti UCB pouze ve výši 135 000 Kč a se zbytkem nároku poškozenou odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. Nakonec vyjádřil souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání.
III. Vyjádření k dovolání a replika
10. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného R. Š. prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky obviněného obsahově odpovídají uplatněným dovolacím důvodům. K výroku o trestu zákazu činnosti upozornil na rozhodnutí č. 20/1996 Sb. rozh. tr., podle něhož „příliš široké a obecné vymezení zakázané činnosti by bezdůvodně omezovalo pracovní, společenské a jiné uplatnění pachatele, stěžovalo jeho resocializaci a bylo by rovněž obtížně kontrolovatelné“. Tak je tomu podle státního zástupce i v nyní projednávané věci. Takové vymezení trestu zákazu činnosti budí pochybnosti, zda obviněnému reálně neznemožňuje fakticky jakékoli pracovní uplatnění. Pod neurčitý pojem „správy majetku“ by totiž bylo možno podřadit i odpovědnost zaměstnance za svěřené pracovní prostředky ve smyslu §255 ZP. Obviněnému by tak byla zakázána i ryze nekvalifikovaná práce, pokud by v jejím rámci jakkoli disponoval s cizím majetkem. Škála činností, jež jsou obviněnému zakázány, je tak v podstatě neohraničená a uložený trest má pro obviněného likvidační charakter. Zároveň lze i pochybovat, zda je takový trest reálně vůbec vykonatelný a jeho výkon kontrolovatelný. Státní zástupce souhlasil s argumentací obviněného i v tom směru, že uložený trest je neúměrně široký a tím chybí i úzká, přímá a bezprostřední souvislost s činností, při níž došlo ke spáchání trestného činu. Správně měl být tento trest omezen jen na výkon zaměstnání v bankovním sektoru, avšak s rozšířením na činnost související s kolektivním investováním (v daném případě v podobě neautorizovaného odkupu podílových listů). Z uvedených důvodů má státní zástupce za to, že výrok o trestu zákazu činnosti nemůže obstát a navrhl zrušit celý výrok o trestu, jak vyplývá z rozhodnutí č. 40/2011 Sb. rozh. tr.
11. Naproti tomu státní zástupce odmítl námitky obviněného, pokud jde o výrok o náhradě škody. V obecné rovině souhlasil pouze s tím, že zaměstnanec zásadně podle §257 odst. 2 ZP odpovídá za škodu do výše čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku. To však neplatí, pokud škodu způsobil úmyslně. Připomněl, že obviněný byl uznán vinným dvěma úmyslnými trestnými činy, jimiž způsobil škodu, jež mu byla uložena k úhradě. Obviněný výrok o vině a právní kvalifikaci dovoláním nenapadal, neuplatňoval v tomto směru ani žádné námitky. Státní zástupce připustil, že obecně ke způsobení škody, jakožto okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, postačí zavinění z nedbalosti, jak vyplývá z §17 písm. a) tr. zákoníku. Ovšem v případě obviněného ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že tuto škodu zavinil nepřímo úmyslně. To státní zástupce dovodil z následujících skutečností. Obviněný postupoval v rozporu s vnitřními předpisy banky, jeho jednání spočívalo v padělání předmětných platebních příkazů mimo jiné tím, že vyplnil konkrétní částky, jež měly být převedeny na zahraniční bankovní účty, přitom věděl, že si počíná nedovoleně a v rozporu se svými povinnostmi, přičemž v případě neautorizovaného platebního příkazu vznikne škoda primárně klientovi, resp. následně bance. Škoda přitom koresponduje s částkou vyplněnou v padělaném platebním příkazu. Z toho státní zástupce dovodil nejméně srozumění obviněného s výší způsobené škody jako přímou součástí jeho jednání spočívajícího v porušení jeho povinností. Dále státní zástupce nesouhlasil s argumentací, že se obviněný bez přiměřených důvodů spoléhal, že k takové škodě nedojde. Pokud totiž věděl, že příslušné příkazy v rozporu se svými povinnostmi padělá a předá ke zpracování, dojde tak k úbytku finančních prostředků na účtu klienta právě v uvedené výši, přičemž neexistovala žádná další okolnost, která by byla způsobilá založit představu obviněného, že ke škodě nedojde, na niž by případně mohl spoléhat. Na tom nic nemění, že uvedeným jednáním se obviněný zjevně nijak neobohatil, neboť obohacení není složkou ani jednoho z trestných činů. Proto státní zástupce označil za správný závěr odvolacího soudu, že obviněný odpovídá za způsobenou škodu v plném rozsahu, neboť škoda byla způsobena úmyslně. Státní zástupce nesouhlasil ani s námitkou obviněného, že se odvolací soud nezabýval možným spoluzaviněním poškozeného. Tato výhrada je navíc nekonkrétní, není zřejmé, v čem by mělo spoluzavinění obviněného spočívat, pokud banka naopak měla své vnitřní normativní instrukce, které obviněný svým jednáním úmyslně porušil. Státní zástupce pro úplnost uvedl, že není možno souhlasit ani se způsobem určení průměrného měsíčního výdělku, jak to učinil obviněný v podaném dovolání, když vycházel z hrubé mzdy podle pracovní smlouvy a opomenul i nenárokové součásti mzdy, které se též započítávají do skutečného průměrného měsíčního výdělku, jenž musí být určen postupem podle §356 odst. 2 ZP a §352 ZP.
12. Z uvedených důvodů dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněného je ve vztahu k výroku o trestu zákazu činnosti důvodné. Navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně v tom rozsahu, v jakém jím bylo zamítnuto odvolání obviněného proti výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně, dále aby zrušil též ve výroku o trestu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. řádu soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupce též souhlasil s podnětem obviněného, aby předseda senátu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, avšak pouze v rozsahu napadeného výroku o trestu. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
13. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněnému k replice a obviněný této možnosti využil. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení se obviněný věnoval především spornému výroku o náhradě škody. Měl za to, že postupem odvolacího soudu, který zrušil právě v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodl tak, že obviněnému uložil povinnost nahradit škodu poškozené v plné výši, došlo k odepření práva na spravedlivý proces, neboť nebyla zachována dvojinstančnost soudního řízení, jakkoliv si byl obviněný vědom toho, že trestní řád takový postup umožňuje. Pro obviněného však šlo o rozhodnutí překvapivé, neměl možnost se k němu dostatečně vyjádřit, když se zaměřoval především na otázky trestněprávní a nikoli občanskoprávní. Dále se obviněný věnoval otázce účelu adhezního řízení. Podle obviněného není možné vždy v řízení o majetkových trestných činech přiznat poškozenému nárok na náhradu škody, pokud například je nutno provést další dokazování. Soud druhého stupně jej nijak neupozornil, že může dojít k tak razantní změně rozhodnutí, po kterém budou zbývat obviněnému již jen mimořádné opravné prostředky. Odvolací soud ani neprovedl obšírné dokazování, při svém rozhodnutí nijak nezohlednil argumentaci obviněného, kterou učinil v písemném vyjádření z 22. 2. 2016, což bylo rozhodným důvodem pro výrok o náhradě škody soudem prvního stupně. V rámci své repliky se pak obviněný obšírně věnoval otázce, zda se vůči němu měla uplatnit limitace odpovědnosti za škodu podle §257 odst. 2 ZP první věty, či nikoli. Obviněný byl přesvědčen, že škodu nezpůsobil nepřímo úmyslně, ale z vědomé nedbalosti, poukazoval na spornou hranici mezi těmito dvěma formami zavinění. Dovodil, že pro naplnění znaků trestného činu porušení povinností při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku je zapotřebí úmyslného zavinění pouze ve vztahu k jednání (porušení povinnosti uložené zákonem či smluvně převzaté při opatrování či správě cizího majetku), nikoli však již ke způsobení škody, a to ani škody nikoli malé, k níž postačí zavinění z nedbalosti. V případě trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 tr. zákoníku není způsobení škody vůbec vyžadováno. Obviněný i podle dosavadních skutkových zjištění úmyslně pouze padělal podpisy klienta, způsobení škody však nezamýšlel, a to ani jako eventuální následek svého jednání, neboť se domníval, že jedná v souladu s pokyny klienta. S takovými závěry souhlasil i státní zástupce. Své jednání obviněný přirovnal k úmyslnému překročení nejvyšší povolené rychlosti, v důsledku níž ale zpravidla z pouhé nedbalosti způsobí trestněprávně relevantní výsledek v podobě újmy na zdraví. Podobně tomu bylo i v případě jednání obviněného, který neměl jakýkoliv úmysl ke způsobení škody, ale pouze k porušení povinnosti při správě cizího majetku a k padělání platebního prostředku. Z uvedeného důvodu setrval na svém stanovisku, jak jej uvedl v dovolání.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
14. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
15. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný R. Š. předně opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Uvedené ustanovení se vztahuje i na výrok o náhradě škody, pokud o ní bylo rozhodnuto s chybnou aplikací hmotněprávních ustanovení norem civilního práva hmotného. Námitky obviněného týkající se výroku o náhradě škody tak lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit.
16. Dále obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný napadal výrok o trestu zákazu činnosti, který podle jeho přesvědčení nebyl dostatečně specifikován ve vazbě na činnost, při níž spáchal trestný čin, za nějž mu byl tento druh trestu ukládán, a byl formulován neúměrně široce. I tyto námitky odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 8 Tdo 32/2014).
b) K trestu zákazu činnosti
17. První námitka obviněného směřovala proti formulaci trestu zákazu činnosti, který podle rozsudku soudu prvního stupně má spočívat v zákazu výkonu zaměstnání, v rámci kterého by byl obviněný povinen spravovat cizí majetek a který byl uložen na dobu 40 měsíců.
18. Předně je třeba připomenout, že tento druh trestu je upraven v §73 a §74 tr. zákoníku. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností . Podle §73 odst. 3 tr. zákoníku spočívá tento trest v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis .
19. Námitky obviněného směřovaly proti nesprávnému vymezení uvedeného trestu, nikoli proti jeho výměře či nepřiměřenosti. Obviněný především považoval uložený trest za nepřiměřeně široký, znemožňující mu jakékoliv povolání či zaměstnání, při němž by mu byl svěřen cizí majetek, třeba i zaměstnavatelem. Poukázal přitom na ustanovení §1400 a násl. o. z. S ohledem na formulaci trestu zákazu činnosti, který byl obviněnému uložen, se na první pohled může zdát, že by bylo možno z této úpravy vycházet. Obviněnému bylo zakázáno zaměstnání, tedy výkon závislé práce ve smyslu §2 a 3 ZP v rámci pracovněprávních vztahů (pracovního poměru, pracovněprávního vztahu založeného dohodou o pracích konaných mimo pracovní poměr), pokud by při takovém zaměstnání byl povinen spravovat cizí majetek.
20. Občanský zákoník obsahuje výslovnou úpravu tzv. správy cizího majetku v 6. dílu II. hlavy (o věcných právech) 3. části (o absolutních majetkových právech) v ustanoveních §1400 – 1474. Podle §1400 odst. 1 o. z. každý, komu je svěřena správa majetku, který mu nepatří, ve prospěch někoho jiného (dále jen „beneficient“), je správcem cizího majetku. Podle §1400 odst. 2 o. z. se má za to, že správce právně jedná jako zástupce vlastníka (jde o tzv. vyvratitelnou domněnku). Další ustanovení rozvíjejí smysl a podstatu správy cizího majetku, jakož i práva a povinnosti stran, zákonodárce rozlišuje dva základní typy správy cizího majetku, a sice prostou a plnou správu cizího majetku, zvláštní pozornost věnuje tzv. svěřenskému fondu.
21. Odborná literatura [srov. Spáčil, J., a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1153 a násl.; dále srov. Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. (§976 až 1474). Praha: Wolters Kluwer, 2014, str. 1083 a násl.] se zcela neshodne na rozsahu použitelnosti úpravy o správě cizího majetku. Prvně uvedený komentář (nakladatelství C. H. Beck) shledává podstatu správy cizího majetku (neboli fiducie) v existenci povinnosti určité osoby opatrovat svěřenou věc a nakládat s ní za účelem dosažení stanoveného cíle, přičemž správce má v rámci výkonu své působnosti autonomní postavení, je povinen a oprávněn v rámci vymezeného účelu správy rozhodovat podle vlastního uvážení. Podstatou správy cizího majetku tak není pouhé svěření majetku do dispozice správce, neboli přenechání detence takového majetku, ani pověření k určité dispozici s takovým majetkem (např. k prodeji věci). Správcem cizího majetku tak podle uvedeného komentáře není zejména ten, kdo má pouze svěřenou cizí věc za účelem výkonu zaměstnání s touto věcí (např. služební automobil, služební telefon apod.), dále ten, kdo cizí věc pouze drží pro jiného v úschově, avšak ani ten, kdo pouze jako příkazník vykonává příkazy příkazce (např. komisionářská či zprostředkovatelská smlouva). Správce cizího majetku totiž není povinen řídit se pokyny beneficienta, je ale povinen vykonávat správu jeho majetku v jeho prospěch. Beneficient přitom ani nemusí být vlastníkem spravovaného majetku. Předmětem správy ovšem nemusí být pouze majetek, ale i dluhy vzniklé při správě svěřeného majetku, jde tak o relativně samostatnou, oddělenou část jmění (zpravidla beneficienta) ve smyslu §1419 a 1420 o. z. Zákonodárce nepodává úplný přehled, kdy jde o správu cizího majetku, explicitně tak stanoví v případě tzv. svěřenského fondu (§1456 o. z.). Dále jde o správu přidruženého fondu nadace (§351), o správu pozůstalosti (§1678) a o specifický případ zajišťovacího převodu práva (§2042). Ustanovení o správě cizího majetku se přiměřeně použijí při správě nadační jistiny (§340), popřípadě podle literatury i v jiných případech (např. při pověření správou majetku podle §38 o. z. nebo při správě jistoty pro věřitele podle §2010). Na druhou stranu v řadě případů, kde zákonodárce problematiku upravil komplexně, se uvedená ustanovení o správě cizího majetku neužijí ani podpůrně (např. na správu společnosti podle §2730 a násl. o. z., na právnické osoby, členy orgánů právnických osob a likvidátory – §118 a násl. o. z., na správu společné věci podle §1134 o. z., správu majetku ve společném jmění manželů podle §708 a násl. o. z. nebo úpravu péče rodičů o jmění dítěte podle §896 o. z.).
22. Podle druhého komentáře Wolters Kluwer je mimo jiné správa cizího majetku velmi bohatým právním institutem, a proto jsou pod něj subsumovány mnohé další instituty, které se s ním překrývají a ve své mnohosti často působí nepřehledným dojmem. Institut pochází z římskoprávní fiducie, české pojetí pak má nejblíže německému pojetí („Treuhand“), které má dvě hlavní podoby - formu správy sloužící k zajištění majetku a formu tzv. fiducia cum amico (převod svěřeného majetku na správce). Správa cizího majetku může zahrnovat všechny formy majetku, v úvahu přichází správa nemovitostí, cenných papírů, podílů v obchodních společnostech, v podílových a investičních fondech, správa drahých kovů a uměleckých předmětů, mincí a dalšího majetku. Základ správy cizího majetku v bankovnictví spočívá ve správě finančních instrumentů a cenných papírů, obdobně je tomu v oblasti kolektivního investování. Podstatou správy cizího majetku bez ohledu na její druh je, že správce činí ohledně majetkových hodnot v zájmu beneficienta rozhodnutí podle vlastního uvážení s tím, že je vázán zákonem a smlouvou s beneficientem. I tento komentář podává přehled případů, kdy dochází ke správě cizího majetku, v některých jde o komplexní úpravu, takže se ustanovení o správě cizího majetku neužijí, jindy se subsidiárně použije tato úprava. Obecnou úpravu o správě majetku jinak považuje za pružnou, flexibilní, navíc v zásadě dispozitivní, takže se strany od ní mohou odchýlit.
23. Z podaného výkladu je ovšem zřejmé, že někteří autoři nesouhlasí s tím, že pod správu cizího majetku spadají případy příkazních smluv, na základě nichž v podstatě jednal obviněný v dané trestní věci (obviněný jednal na základě neautorizovaného příkazu osoby vydávající se za klienta). Při užití takového výkladu pojmu „správa cizího majetku“ by ale chyběla spojitost mezi činností, kterou se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil trestných činů, neboť podle svého přesvědčení jednal na základě příkazů klienta, a činností, která mu byla uloženým trestem zakázána. Nebyla by tak splněna podmínka uvedená v §73 odst. 1 tr. zákoníku.
24. Možný je ale i jiný výklad pojmu „správa cizího majetku“, než jak jej podávají komentáře k ustanovení §1400 o. z., jak bylo uvedeno shora. Především je třeba upozornit, že pojem správy cizího majetku užívá značně odlišně od shora uvedeného trestní právo právě v ustanoveních §220 a §221 tr. zákoníku. Při posouzení tohoto pojmu jako znaku trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku je užíván výklad výrazně širší, jak vyplývá z bohaté judikatury i odborné literatury (srov. zejména výklad v komentářích k trestnímu zákoníku – např. Šámal, P., a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1973 a násl.; popř. Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 1336 a násl.) . Povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Taková povinnost může být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou, avšak nemusí být výslovně takto nazvána, podstatné je, že jejím obsahem je to, co se rozumí opatrováním nebo správou cizího majetku. Tato povinnost může být dokonce formulována i zcela jinak, například jako péče o majetek, péče řádného hospodáře, odborná péče, náležitá péče, obhospodařování majetku, nakládání nebo hospodaření s majetkem, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním, investovat ho a podobně. Vznik uvedené povinnosti, zejména nastává-li přímo ze zákona, není podmíněn svěřením majetku zvláštním aktem do péče (dispozice) pachatele, byť při vzniku povinnosti na základě smlouvy může tato obsahovat i ujednání o způsobu převzetí opatrovaného (spravovaného) majetku. Obtížné může být v některých případech i odlišování pojmů spravování a opatrování cizího majetku. Okruh případů, kdy zákon ukládá povinnost spravovat cizí majetek je tak velmi široký. Uvést kupříkladu lze případy počínaje správou majetku v rámci rodinných vztahů, opatrovníkem ustanoveným soudem jiným osobám, správou dědictví, přes povinnosti členů statutárních orgánů obchodních společností, zaměstnanců ve vztahu k majetku zaměstnavatele až po osoby oprávněné činit úkony jménem státu při hospodaření s jeho majetkem. Je tak zjevné, že trestní právo zahrnuje pod pojem správy cizího majetku celou řadu případů zahrnujících velké množství různých zaměstnání, povolání, funkcí či postavení pachatele.
25. Při shora uvedeném výkladu pojmu správy cizího majetku, jak jej užívá trestní právo a jemuž je třeba dát přednost, lze pak dospět k následujícím závěrům. Obviněný byl uznán vinným dvěma úmyslnými trestnými činy, a sice jednak zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 tr. zákoníku a jednak přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Těchto trestných činů se podle dosavadních zjištění dopustil shora popsaným způsobem, když v rozporu se svými povinnostmi jako bankovní úředník vycházel z běžného e-mailu z e-mailové adresy klienta a bez jakéhokoliv ověření padělal zahraniční platební příkazy a nechal převést peníze z účtu klienta na cizí bankovní účty v zahraničí, též falšoval podpisy na pokynu k odkupu cenných papírů zpět na jeho dolarový účet, aby zajistil finanční krytí pro převod peněz. Jednoznačně se tak této trestné činnosti dopustil při správě cizího majetku, klienta poškozené obchodní společnosti UCB. Podmínka ustanovení §73 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v tom, že trestem zákazu činnosti zakázaná činnost musí mít souvislost se spáchaným trestným činem, je tak splněna.
26. Přitom musí jít ale o souvislost bezprostřední, úzkou, přímou, jak vyžaduje judikatura (např. rozhodnutí č. 9/1964, 42/1967, 13/1969, 5/1980 Sb. rozh. tr.), neboť obviněnému je zakazována činnost, kterou obviněný v době spáchání sám vykonával, bez výkonu takové činnosti by vůbec ke spáchání trestných činů, kterými byl uznán vinným, nedošlo (např. rozhodnutí č. 9/1964, 25/1965, 41/1965 Sb. rozh. tr.). Dokonce postačí, pokud výkon takové činnosti dal pachateli příležitost ke spáchání trestného činu anebo mu alespoň spáchání usnadnil (rozhodnutí č. 26/2007-III. Sb. rozh. tr.). Zároveň smyslem a účelem tohoto trestu je zabránit pachateli vykonávat jen takovou činnost (zaměstnání, povolání nebo funkci), která mu dává příležitost k páchání trestných činů určitého druhu anebo mu jeho spáchání usnadňuje (rozhodnutí č. 42/1967, č. 26/2007-III. Sb. rozh. tr.). Tak tomu je i v případě obviněného, který se dopustil dvou úmyslných trestných činů, z nichž jeden je dokonce zločinem, jako zaměstnanec banky spravující finance klientely banky. Výkon takového zaměstnání, při němž by mohl spravovat cizí majetek, mu právě umožňuje páchání trestné činnosti stejného druhu, které by se jinak dopustit nemohl. Spácháním uvedených trestných činů se obviněný projevil jako osoba nezpůsobilá k výkonu takového zaměstnání.
27. Problém ale tkví v rozsahu takto formulovaného trestu, zda trest nezabraňuje obviněnému ve výrazně širším okruhu více činností, než při jaké se dopustil stíhaných trestných činů. Jak bylo konstatováno, v trestním právu je výklad pojmu správy cizího majetku velmi široký, přičemž v této věci soudy omezily zákazem činnosti tuto správu jen na případy, kdy by měl obviněný cizí majetek spravovat v rámci zaměstnání. Takových zaměstnání je však stále velmi mnoho, jak bylo shora poukázáno, dokonce skutečně při zachování shora rozvedené šíře výkladu jde o všechny situace, kdy by byl zaměstnanci svěřen určitý majetek zaměstnavatelem v souvislosti s výkonem práce, neboť i v těchto případech by se mohl dopustit porušení povinnosti při správě cizího majetku, pokud by jednal v rozporu s ustanovením §301 písm. d) ZP nebo §302 písm. g) ZP (srov. k tomu též rozhodnutí č. 25/2008 Sb. rozh. tr.). Takto vymezený trest zákazu činnosti je skutečně neúměrně široký a zamezuje obviněnému získat zaměstnání i v oborech, které zcela nesouvisí s činností, při níž se jako zaměstnanec banky trestného činu dopustil. V tomto směru lze též odkázat na bohatou judikaturu k tomu se vážící. Tak podle rozhodnutí č. 10/1973 Sb. rozh. tr. nelze zakázat pachateli výkon jakékoli činnosti v určitém odvětví, nýbrž jen té činnosti, jejíž nezávadný výkon by jednáním, jehož se pachatel dopustil, mohl být ohrožen. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 169/2001, jakož i podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 4 Tz 51/2002, nelze obviněnému obecně zakázat provozovat jakoukoli živnost, neboť by takový trest byl ve zřejmém nepoměru s jeho účelem, byl by příliš široký a obecně vymezený, a proto lze zakázat jen takovou živnost, při níž se dopouštěl trestné činnosti. Trest podle uvedených rozhodnutí nesmí bezdůvodně omezovat obviněného v jeho dalším, především pracovním uplatnění. Podobně podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1495/2014, formulace trestu zákazu činnosti nesmí být příliš široká, například nemůže být formulována tak, že se obviněnému zakazuje jakákoli zájmová činnost s nezletilými dětmi (při postihu za pohlavní zneužití).
28. Ze všech shora uvedených důvodů lze uzavřít, že trest zákazu činnosti, jak byl obviněnému uložen, nemůže obstát. Byl vymezen příliš široce a bezdůvodně by omezoval obviněného v možnosti získat zaměstnání i ve zcela jiných oborech, než v jakém se dopustil trestných činů, které mu byly v tomto řízení kladeny za vinu. Takový trest pak nemůže plnit ani svou individuálně preventivní funkci spočívající ve výchově a účinné nápravě pachatele. Navíc by znemožňoval či velmi výrazně zužoval možnosti výdělku, a tedy by znemožnil obviněnému získat řádným zaměstnáním prostředky na obživu svou i své rodiny, čímž by byla porušena zásada personality trestu, který má dopadat výlučně na pachatele trestné činnosti a nikoli i na další osoby. V konečném důsledku by byl takový trest i v rozporu se zájmy poškozené (srov. §38 odst. 3 tr. zákoníku), neboť by obviněný měl velmi omezenou možnost výdělku, aby získal prostředky na úhradu způsobené škody. Takový postup je v rozporu s principy tzv. restorativní justice a restitučními teoriemi trestání, čímž by bylo současně zpochybněno i generálně preventivní působení účinků trestu, ale též jeho individuálně preventivní působení (jako známka resocializace pachatele).
29. Soudy nižších stupňů se proto touto otázkou budou muset znovu zabývat a trest zákazu činnosti, pokud jej i nadále budou považovat za důvodný, lépe formulovat a svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Tak jak byl vymezen soudem prvního stupně, se jeví tento druh trestu jako neúměrně široký. Naproti tomu nelze akceptovat návrh samotného obviněného, jak jej učinil v podaném dovolání, podle něhož by měl být tento trest vztáhnut pouze na zaměstnání v bankovním sektoru. Jednání, v němž byla spatřována trestná činnost obviněného, by se totiž stejně dobře mohl dopustit i při výkonu zaměstnání v tzv. nebankovním sektoru, který zahrnuje další finanční instituce, jež se zabývají obchody s penězi, nemají však bankovní licenci a nejsou bankami. Obviněnému soudy nižších stupňů chtěly zabránit v opakování trestné činnosti, proto přichází v úvahu např. zákaz činnosti spočívající v zákazu zaměstnání, v němž při správě cizího majetku dochází k dispozici s finančními prostředky, popř. nějakým jiným podobným způsobem formulovaný trest zákazu činnosti omezený jen na užší oblast správy cizího majetku.
c) K napadenému výroku o náhradě škody a k přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku
30. Obviněný dále zaměřil své dovolání proti výroku o náhradě škody. Podstata jeho námitek spočívá v tom, že škodu, kterou má poškozené nahradit, nezavinil úmyslně, ale pouze z nedbalosti, a proto nemá odpovídat za škodu celou, ale pouze do výše čtyřapůlnásobku své průměrné měsíční mzdy ve smyslu §257 odst. 2 ZP první věty. Současně ovšem svým dovoláním nenapadal výrok o vině s odůvodněním, že předpokladem spáchání ani jednoho z trestných činů, jimiž byl uznán vinným, není úmyslné způsobení škody.
31. Obecně je třeba nejprve uvést, že obviněný byl uznán vinným dvěma úmyslnými trestnými činy, jak bylo rozvedeno shora. Pokud jde o zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 tr. zákoníku, předpokladem jeho naplnění skutečně není způsobení škody (škoda dokonce není ani okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby). Naproti tomu zákonným znakem je škoda v případě druhého trestného činu, který byl v jednání obviněného spatřován, a sice přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Již pro naplnění základní skutkové podstaty uvedené v prvním odstavci §220 tr. zákoníku musí být způsobena škoda nikoli malá. Kvalifikační okolností, která byla shledána i v případě jednání obviněného, je škoda značná, jež je uvedena v §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Protože uvedené ustanovení ve zvláštní části neobsahuje výslovně znak zavinění s uvedením jeho formy, uplatní se pravidlo uvedené v obecné části v §13 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož je k trestní odpovědnosti za tento trestný čin třeba úmyslného zavinění (neboť trestní zákoník v ustanovení §220 odst. 1 nestanoví výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti). Úmyslné zavinění se přitom musí vztahovat na všechny (objektivně-deskriptivní) znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, tedy i na znak škody, jenž je obsažen v základní skutkové podstatě, tedy na škodu nikoli malou, neboli podle §138 odst. 1 tr. zákoníku na škodu ve výši nejméně 25 000 Kč (pachatel přitom nemusí mít představu, jak je třeba vykládat normativní znak – pojem škoda nikoli malá, postačí, že ví o možnosti, že způsobuje škodu v dané výši, a je pro ten případ s tím srozuměn, popř. chce takovou škodu způsobit). Srov. obdobně rozhodnutí č. 27/1999 Sb. rozh. tr. k trestnému činu neoprávněného užívání cizí věci. Obviněný se tak mýlí, pokud se domnívá, že by pro spáchání uvedeného trestného činu nebylo zapotřebí úmyslného zavinění ve vztahu ke škodě ve výši nejméně 25 000 Kč. Ve vztahu ke způsobení škody značné, jež podmiňuje použití vyšší trestní sazby (je okolností tzv. kvalifikační neboli zvlášť přitěžující), je uvedena v §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a rozumí se jí podle §138 odst. 1 tr. zákoníku škoda ve výši nejméně 500 000 Kč, postačí podle §17 písm. a) tr. zákoníku, zavinil-li ji pachatel z nedbalosti, neboť zákon výslovně nežádá, aby ji pachatel zavinil úmyslně. V praxi ovšem půjde spíše o výjimečné případy, kdy bude dovozena různá forma zavinění k různým částem škody, a to úmyslné zavinění ve vztahu ke škodě nikoli malé, zatímco ve vztahu ke škodě značné bude shledána toliko nedbalost (např. pachatel bude mít chybnou představu o hodnotě nějaké části majetku, na němž úmyslně působí škodu, která se následně ukáže jako vyšší). Zpravidla totiž stejná forma zavinění se bude vztahovat k celé způsobené škodě.
32. Z uvedeného vyplývá, že soudy nižších stupňů jednoznačně vycházely z té verze, že obviněný škodu, již svým jednáním způsobil, což ani nezpochybňuje, zavinil úmyslně, a to zřejmě i pokud jde o celou škodu. Soudy nižších stupňů se této otázce ovšem náležitě nevěnovaly, soud prvního stupně tuto problematiku zmínil v jediném odstavci, v němž pouze konstatoval, že obviněný věděl, že svým jednáním může porušit zájem státu na ochraně platebních prostředků a majetkových práv a byl s tím srozuměn, když podepsal za jiného platební prostředek. K tomu jen doplnil, že bylo bankou od února 2014 zakázáno realizovat platební příkazy klientů doručené e-mailem. Zaviněním ve vztahu ke způsobené škodě se tak prakticky nijak nezabýval, bez vysvětlení navíc zmiňoval pouze tzv. ohrožovací následek, ač trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku je zjevně trestným činem poruchovým, výsledečným, a nikoli ohrožovacím. Samotné ohrožení majetkových práv (poškozené či klienta) ke spáchání uvedeného trestného činu nestačí, zavinění v požadované formě se přitom musí vztahovat na jejich porušení a současně i na způsobení účinku v podobě škody ve stanovené výši. Nápravu pak nezjednal ani soud odvolací, který po obsáhlé reprodukci rozhodnutí soudu prvního stupně, podaných odvolání a zákonných ustanovení trestního řádu sám stroze konstatoval, že neshledal žádné pochybení soudu prvního stupně, který se odpovídajícím způsobem vypořádal s důkazy, své závěry řádně zdůvodnil, a proto na jeho argumentaci odkázal. Na straně 10 svého rozsudku reagoval pouze na námitky týkající skutkových zjištění, pokud jde o právní kvalifikaci, plně odkázal argumentaci soudu prvního stupně (na str. 11), která byla podle přesvědčení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí soudu prvního stupně dostatečně přesvědčivá a odvolací soud proto neměl, co by nad rámec stručného zdůvodnění doplnil.
33. Dovolací soud je však přesvědčen, že se soudy nižších stupňů otázkou zavinění obviněného zejména ve vztahu ke způsobení škody dostatečně nezabývaly, neopatřily podklady pro skutková zjištění, která mohou mít vliv na posouzení této otázky. Soudy se především nevypořádaly s obhajobou obviněného, že byl po celou inkriminovanou dobu přesvědčen, že jedná na základě pokynů klienta. Lze uznat argumentaci užitou soudy nižších stupňů, že postup obviněného byl ve zjevném rozporu s jeho povinnostmi, což nakonec obviněný též uznával, že zjevně záměrně padělal zahraniční platební příkazy, jakož i podpisy na pokynech k odkupu cenných papírů, čímž mimo jiné nepochybně naplnil všechny znaky zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 tr. zákoníku (tedy včetně zavinění jako znaku subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu). S tím ostatně i v rámci podaného dovolání obviněný souhlasil. Bude ale na místě znovu se zabývat otázkou, nakolik skutečně obviněný alespoň nepřímo úmyslně zavinil i škodu, kterou svým jednáním způsobil. Je třeba vyřešit, nakolik si byl vědom možnosti, že svým jednáním takovou škodu může způsobit, a nakolik byl pro ten případ s touto škodou nejméně srozuměn, a to alespoň v podobě smíření, jak to stanoví §15 odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný se po celou dobu řízení hájil tím, že se snažil jednat ve prospěch klienta, že jemu jako tzv. V.I.P. klientovi chtěl poskytnout služby zvláštní, mimořádné, kterými dokonce poruší vnitřní bezpečnostní pravidla banky. Veškerou svou činnost prováděl v domnění, že plní přání klienta. Soudy nižších stupňů přistoupily k jeho obhajobě formálně s tím, že jasně věděl, že porušuje vnitřní pravidla banky, že dokonce padělá podpisy na platebních příkazech, takže odpovídá za škodu, kterou svým jednáním způsobil. Nezabývaly se však tím, zda obviněný skutečně měl oprávněně z minulosti zkušenost, že stejný či podobný postup vedl ke splnění pokynů klienta, přestože nebyla dodržena vnitřní bezpečnostní pravidla poškozené.
34. Obviněný k prokázání této skutečnosti mimo jiné navrhoval výslech klienta, tento návrh soud prvního stupně zamítl, aniž by se důvody zamítnutí návrhu na doplnění dokazování jakkoliv v odůvodnění svého meritorního rozhodnutí zabýval. Na toto pochybení (ač na něj obviněný výslovně neupozorňoval v rámci podaného odvolání) nereagoval ani soud druhého stupně. Z judikatury zejména Ústavního soudu k tzv. opomenutým důkazům však vyplývají jednoznačná pravidla, jak postupovat v případě navržených důkazů stranami, jakož i důvody, pro které může soud návrh na provedení důkazu zamítnout. Takové postupy soudem prvního stupně ovšem nebyly dodrženy, neboť v rámci odůvodnění svého rozsudku řádně ústavně konformním způsobem nezdůvodnil, proč návrh na provedení důkazu výslechem svědka – klienta M. D. zamítl. K tomu srov. rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, např. nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, uveřejněný ve svazku 8 na str. 231 pod č. 76/97 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen Sb. n. a u.), nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, uveřejněný ve svazku 28 na str. 95 Sb. n. a u., nález ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný ve svazku 32 na str. 239 pod č. 26/2004 Sb. n. a u.
35. Pro případ obviněného lze připomenout především nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněný ve svazku 33 na str. 377 pod č. 91/2004 Sb. n. a u., podle nějž z pohledu ústavněprávního se dají vymezit základní podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Jako první v uvedeném nálezu vyčleňuje případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (dále Ústavní soud odkázal na svá starší rozhodnutí, sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
36. Takového nesprávného procesního postupu se soud prvního stupně dopustil, protože vůbec nezdůvodnil, proč neprovedl jeden z klíčových důkazů v dané věci, a sice výslech svědka M. D. jako primárně poškozeného klienta banky, a proč návrh na provedení tohoto důkazu zamítl. Přitom právě tento důkaz mohl mít význam pro posouzení otázky, zda skutečně existovala nějaká historická zkušenost obviněného, na kterou se v budoucích případech při neautorizovaných pokynech prostřednictvím obyčejných e-mailů z e-mailové schránky klienta spoléhal, či naopak taková okolnost zde není dána. Stejně tak se soudy obou stupňů ve vztahu k posouzení subjektivní stránky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku ve vztahu ke škodě vůbec nezabývaly historií e-mailové komunikace mezi obviněným a klientem, případně neověřily, jaká byla běžná praxe bankovních úředníků, jakkoliv v rozporu s vnitřními bezpečnostními pravidly poškozené a tedy nepřípustná. Soud prvního stupně sice zmínil v odůvodnění e-mailovou komunikaci z období od 29. 8. 2014 do 23. 10. 2014, avšak nezabýval se vůbec e-maily ze staršího období, které v odůvodnění svého rozhodnutí zcela opomenul, byť jsou ve spise obsaženy a byly k důkazu provedeny. Na č. l. 76 až 120 (s překlady od č. l. 188) trestního spisu je totiž rozsáhlá e-mailová komunikace z předcházejícího období více než 1 roku (od 18. 4. 2013), kdy obviněný jednal s klientem prostřednictvím běžných e-mailů, pravidelně jej na tuto e-mailovou adresu informoval o stavu účtu a prováděných operacích, domlouvali se i na bankovních operacích. Nebylo také vůbec vysvětleno za využití výslechu klienta, zda si z uvedené e-mailové adresy skutečně se svým osobním bankéřem – obviněným dopisoval či nikoli, jak mohl případně v e-mailové schránce, pokud ji skutečně používal, přehlédnout tyto e-maily, které navíc jsou řetězeny za sebou po využití funkce odpovědět (a nikoli napsat nový e-mail). Přitom tento svědek ze stejného e-mailového účtu po zjištění provedení bankovních operací obviněným řešil pozastavení plateb a jejich spornost, tedy prostřednictvím tohoto e-mailového účtu i nadále komunikoval.
37. I v tom lze spatřovat vážné procesní vady v rozporu s právem na spravedlivý proces vymezeným Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jak bylo s poukazem na judikaturu Ústavního soudu uvedeno shora (v podobě nezohlednění provedených důkazů a zamítnutí navrženého důkazu bez věcně adekvátního důvodu). Takové porušení Nejvyšší soud i s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, nemůže bez povšimnutí přejít, neboť řízení před dovolacím soudem se nenachází mimo rámec spravedlivého procesu. To platí i v případě, že obviněný výslovně ve svém dovolání takové porušení jednoznačně neformuloval, ale uvedené pochybení má bezprostřední spojitost a vliv na posouzení vytýkané vady napadeného rozhodnutí, o níž bez náležitého zjištění skutkového stavu věci není možno rozhodnout.
38. V dalším řízení proto bude třeba se řádně zabývat i skutkovými okolnostmi majícími vliv na posouzení otázky zavinění obviněného ve vztahu ke škodě způsobené jeho protiprávním jednáním. Této otázce nebyla dosud věnována náležitá pozornost, v tomto ohledu bude třeba doplnit dokazování a provedené důkazy řádně promítnout do hodnotících úvah soudem nalézacím a případně i odvolacím (a to vše při respektu i k dalším základním zásadám ovládajícím trestní řízení, jako je zejména zásada presumpce neviny a z ní plynoucí postulát in dubio pro reo, jde-li o okolnosti skutkové povahy). Teprve na náležitě zjištěný skutkový stav věci bude možno aplikovat zákonné normy, a to jak trestního práva hmotného, tak i civilních předpisů (zde zřejmě zákoníku práce).
39. Předně bude třeba znovu posoudit správnost výroku o vině, a to pokud jde o tzv. nevěrnou správu, tedy porušení povinnosti při správě cizího majetku. Soud prvního stupně se bude muset náležitě vypořádat s otázkou, jaká forma zavinění se vztahuje na způsobenou škodu obviněným (a to v závislosti na správně a úplně zjištěném skutkovém stavu věci, jak bylo poukázáno shora). Bude především muset odlišit, zda i škodu obviněný zavinil úmyslně anebo z nedbalosti. Zde se bude muset nejprve vypořádat (jak z dosud neúplně zjištěného skutkového stavu vyplývá) s odlišením nepřímého úmyslu (dolus eventualis) ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to i při zohlednění §15 odst. 2 tr. zákoníku, a vědomé nedbalosti (culpa luxuria) ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Při náležitém respektu k uznávané judikatuře a odborné literatuře vážící se k dané problematice bude muset posoudit, nakolik byla v případě obviněného naplněna kromě složky vědomostní i složka volní, a to alespoň v podobě srozumění, za něž se považuje i smíření s tím, že způsobem v zákoně uvedeným (porušením zákonné či smluvní povinnosti opatrovat či spravovat cizí majetek) poruší zájem chráněný trestním zákoníkem, a sice zájem na ochraně majetkových práv v nejširším slova smyslu (zde primárně ve vztahu ke klientovi, sekundárně k bance, která musí škodu klientovi nahradit). Srozuměním se rozumí (aktivní) volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantnímu pro trestní právo. Na takové srozumění se zpravidla usuzuje z toho, že pachatel nepočítá s žádnou konkrétní skutečností, jež by mohla zabránit následku, který pachatel považuje v době jednání za možný. Definice ustanovení §15 odst. 2 tr. zákoníku přitom má pomoci zejména při řešení případů lhostejnosti pachatele ve vztahu k následku. Připomenout vedle dostupných komentářů a učebnic (např. Šámal, P., a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, zejména str. 222-223) je možno i známý článek Dolenského (Dolenský, A. Eventuální úmysl aneb případ slečny ze střelnice. Právní rozhledy, č. 2/1998, str. 55 a násl.), který pojednává o pojetí eventuálního úmyslu, které je nejrozšířenější v německy mluvících zemích a mělo vliv na formulaci §5 rakouského trestního zákoníku upravujícího zavinění, jež zase bylo vzorem pro českého zákonodárce při formulaci §15 odst. 2 tr. zákoníku. Dolenský upozorňoval na potřebu naplnění vědomostní složky zavinění v té podobě, že pachatel musí brát riziko vážně (brát za vážně možné) a musí se s ním vyrovnat, neboli nynějším termínem smířit (německy „sich damit abfindet“). V takovém případě jedná s eventuálním úmyslem. Taková varianta však není naplněna, pokud pachatel pouze o riziku ví a spolehne se, že následek nenastane, ani v případě bere-li riziko vážně, ale spoléhá se, že následek nenastane (zde se zpravidla ale žádá, aby se spoléhal na nějakou konkrétní okolnost), ani pokud pachatel pouze ví o riziku, ale nebere jej vážně, ačkoliv je s ním vyrovnán (smířen). V uvedených případech jde o vědomou nedbalost. Jednotlivé složky zavinění (vědomostní a volní) přitom nelze zaměňovat, vzájemně nahrazovat, třebaže jsou vzájemně propojené a podmíněné, neboť složka vědomostní je podmínkou složky volní (která bez prvně uvedené nemůže být naplněna). Z judikatury z poslední doby s výkladem k odlišení nepřímého úmyslu a vědomé nedbalosti ve vztahu k následku zvláště srov. usnesení ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015 (zejména body 29. až 32. jeho odůvodnění).
40. Dovolací soud s ohledem na vznesenou námitku obviněného, že škodu nezavinil úmyslně ve vztahu k výroku o náhradě škody, musel hodnotit i výrok o vině, ač obviněným tento výrok napadán nebyl. Zjištěná vada v podobě závěru o úmyslném zavinění škody, již obviněnému odvolací soud uložil nahradit, ač je takový závěr nedostatečně zdůvodněn a je s ohledem na vady dokazování a z něj učiněná zjištění předčasný, má svůj původ v jiném výroku, a sice ve výroku o vině. V tomto ohledu tak není možno výrok o náhradě škody oddělit od výroku o vině, neboť otázku zavinění ve vztahu ke způsobenému účinku v podobě škody na cizím majetku nelze odchylně posoudit při rozhodování o trestněprávní kvalifikaci jednání a o nároku na náhradu škody vzneseném poškozenou. V případě trestněprávního posouzení má vyřešení této otázky vliv na to, zda půjde o trestný čin úmyslný anebo nedbalostní, tedy v případě naplnění i dalších zákonných znaků, zda půjde o úmyslnou či nedbalostní variantu trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, jak jsou uvedeny v §220 a §221 tr. zákoníku. V případě posouzení civilněprávního nároku má otázka formy zavinění způsobené škody zaměstnancem zaměstnavateli vliv na rozsah povinnosti zaměstnance nahradit zaměstnavateli škodu podle §257 odst. 2 ZP, jak na to poukázal obviněný. Shledal-li Nejvyšší soud nedostatky ve zjištěních a závěrech soudů nižších stupňů, jde-li o posouzení formy zavinění obviněného ve vztahu ke způsobenému účinku, nemůže od sebe oddělit výrok o náhradě škody a výrok o vině. Proto Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265i odst. 3 tr. řádu druhé věty přihlédl i k vadě výroku, který dovoláním výslovně napadán nebyl, tedy výroku o vině, neboť tato vada primárně měla vliv na správnost výroku o náhradě škody, který byl dovoláním napaden.
41. Po řádném posouzení trestněprávní kvalifikace jednání obviněného, jak bylo uvedeno shora, bude na místě znovu se zabývat uplatněným nárokem poškozené vůči obviněnému. Odvolací soud správně dospěl k závěru, že škoda byla v řízení správně zjištěna, její výše byla součástí popisu skutku, proto bylo třeba postupovat podle §228 odst. 1 tr. řádu a dosud neuhrazenou škodu uložit obviněnému k náhradě. V tomto směru chtěl soud druhého stupně dostát procesní povinnosti rozhodnout o vzneseném nároku na náhradu škody a neodkazovat bezdůvodně poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. Poté však soud druhého stupně zcela rezignoval na náležité odůvodnění svého výroku, který je tak zcela nepřezkoumatelný. Odvolací soud vůbec neuvedl, podle jakého hmotněprávního předpisu postupoval. Zřejmě skutečně šlo o zákoník práce, jak na to poukazoval obviněný v podaném dovolání, zřejmě pak podle ustanovení §250 odst. 1 ZP. Bude ale zapotřebí vypořádat se se všemi aspekty dané skutkové podstaty, tzn. s předpoklady pro vznik nároku poškozené na náhradu škody, jak vyplývají z §250 odst. 1 ZP, náležitou pozornost je ale třeba věnovat i ustanovením dalším. Zásadní je pro vyřešení otázky rozsahu náhrady škody, zda obviněný škodu způsobil úmyslně či z nedbalosti s ohledem na ustanovení §257 odst. 2 ZP. V případech odpovědnosti za škodu je ale na místě řešit i další významné otázky, jako je moderační právo soudu (zde má opět vliv, s jakou formou zavinění obviněný škodu způsobil), případné spoluzavinění poškozené apod. K povinnosti náležitě odůvodnit i výrok o náhradě škody tak, jako by rozhodoval civilní soud, zejména pokud jde o to, o který hmotněprávní předpis je nárok opřen, zda nárok v době rozhodování soudu trval, zda jeho přiznání nebrání nějaká zákonná překážka ve smyslu §228 odst. 1 věta za středníkem tr. řádu, je možné odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu či Ústavního soudu (např. na stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Pls 3/67, ze dne 22. 2. 1967, publikované ve svazku č. 7 ročníku 1967 na str. 225 Sb. rozh. tr., z poslední doby též např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 44/2016, případně na nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08, uveřejněný ve svazku 55 pod č. 218/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
IV. Závěrečné shrnutí
42. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud vyhověl důvodnému dovolání obviněného a podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 7 To 158/2016, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 5 T 8/2016, a to včetně všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Obvodnímu soudu pro Prahu 1 uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
43. Bude na Obvodním soudu pro Prahu 1, aby se znovu důsledně zabýval danou věcí, řádně provedl dokazování, provedené důkazy náležitě vyhodnotil nejen jednotlivě, ale i v souhrnu, jak bylo ve spojitosti s otázkou zavinění způsobené škody rozvedeno shora, vyvodil z provedených důkazů náležité skutkové závěry též ve vztahu k subjektivní stránce skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, který v jednání obviněného dosud spatřoval. V případě, že opětovně dospěje k závěru, že jednání obviněného bylo skutečně vedeno úmyslem (alespoň nepřímým) způsobit klientovi či poškozené škodu, potom přesvědčivě s ohledem na výše uvedené tento svůj úsudek zdůvodní (stejně tak náležitě zdůvodní i případný závěr o nedbalostní formě zavinění). Tento svůj úsudek přitom řádně promítne do výroku o vině i do výroku o náhradě škody. Znovu se pak bude zabývat i otázkou šíře trestu zákazu činnosti a nově vymezí jeho rozsah, pokud shledá i nadále důvody pro jeho uložení (jak bylo naznačeno shora, zejména pak v bodě 29. odůvodnění tohoto rozhodnutí).
44. Při novém projednání a rozhodnutí věci je soud prvního stupně a následně i soud druhého stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. řádu). Dále je soudy nižších stupňů třeba upozornit, že pro ně platí podle §265s odst. 2 tr. řádu zákaz změny rozhodnutí v neprospěch obviněného (tzv. zákaz reformationis in peius), neboť napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného.
45. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu o dovolání obviněného v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. 10. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.