ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.350.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 350/2016-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 31. srpna 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněných A. V. , R. S. , a K. V. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 7 To 87/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 89/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných A. V., R. S. a K. V. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 5 T 89/2012, byl obviněný A. V. v bodě ad I. výroku o vině uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu se zločinem podplacení podle §332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Stejným rozsudkem v bodě II. výroku o vině byli obvinění D. N., R. S., Mgr. J. V. a K. V. (pozn. společně se spoluobviněnými T. B., Bc. P. C. a P. J.) uznáni vinnými přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v jednočinném souběhu se zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl obviněný A. V. podle §331 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu v rozsahu 250 denních sazeb s výší denní sazby 500 Kč, s náhradním trestem odnětí S. podle §69 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 12 měsíců. Podle §83 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání u bezpečnostních sborů a obecní policie na dobu 5 roků. Obvinění D. N., Mgr. J. V., K. V. a R. S. byli podle §331 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1, §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, odsouzeni k úhrnnému peněžitému trestu, a to v rozsahu 300 denních sazeb s výší denní sazby 100 Kč (Mgr. J. V. v rozsahu pouze 150 denních sazeb), s náhradním trestem odnětí S. podle §69 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 6 měsíců (Mgr. J. V. pouze v trvání 3 měsíců). Podle §83 odst. 1 tr. zákoníku jim byl uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání u bezpečnostních sborů a obecní policie na dobu 3 roků (Mgr. J. V. pouze na dobu 2 roků).
Obviněný A. V. se podle závěrů soudu I. stupně (ad I. výroku o vině) uvedeného přečinu a zločinu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) nejméně od 12. 3. 2011 do 30. 7. 2011, kdy po celou dobu byl ve služebním poměru příslušníka Policie ČR, jednal vůči různým subjektům zabývajícím se filmovou a televizní produkcí jako pracovník firmy P. B. podnikajícího v oboru zprostředkování služeb tím způsobem, že od nich přijímal objednávky na zajištění volných veřejných komunikací a prostranství pro potřeby natáčení, na jejichž základě oslovoval a následně vysílal spoluobžalované, kteří byli rovněž příslušníky Policie ČR, aby tito v době svého volna mezi službami či v době čerpání dovolené, v určeném čase, na různých místech na území hl. m. Prahy, v civilu nebo v kompletním služebním stejnokroji, pod příslibem odměny ve výši nejméně 2 000 Kč za jednu směnu a za bezplatně poskytované občerstvení, bez zákonného podkladu a důvodu v podobě schválené a nařízené policejní asistence, vykonávali činnosti svěřené do pravomoci příslušníkům policie zákonem č. 273/ 2008 Sb., o Policii ČR, což tito policisté také činili tím, že prováděli dohled nad silničním provozem a řídili jej, tedy zastavovali motorová vozidla, bránili jim ve vjezdu do ulice, odkláněli dopravu, vykazovali zaparkovaná vozidla z ulice, manipulovali s dopravním značením, usměrňovali pohyb vozidel i chodců, případně prováděli hlídkovou činnost v místech natáčení, čímž umožňovali produkčním společnostem nerušené natáčení audiovizuálních děl v jim vyhovujících termínech, ačkoli si jako příslušník Policie ČR musel být vědom, že takové jednání je ze strany policistů v rozporu s ustanovením §45 odst. 1 písm. a), b) a §48 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), současně za tyto činnosti produkčním společnostem fakturoval jménem firmy P. B. předem sjednané smluvní ceny, po obdržení plateb vyplácel spoluobžalovaným dohodnuté odměny v hotovosti, a zároveň si část obdržených plateb v přesně nezjištěné výši ponechával pro vlastní potřebu, přičemž takto vyslal k vykonávání uvedené činnosti jednotlivé spoluobviněné celkem v 38 případech konkrétně uvedených ve výroku o vině.
Obvinění R. S. a K. V. (společně se spoluobviněnými D. N., Mgr. J. V., T. B., Bc. P. C. a P. J.) se podle rozsudku soudu I. stupně uvedeného přečinu a zločinu (ad II. výroku o vině) dopustili tím, že nejméně v době od 12. 3. 2011 do 30. 7. 2011, jako příslušníci Policie ČR, v rozporu s ustanoveními §45 odst. 1 písm. a), b), i) a §48 odst. 2 zákona o služebním poměru, v jednotlivých ve výroku o vině konkrétně uvedených případech a lokalitách, v době svého volna mezi službami, či v době čerpání dovolené, vykonávali v kompletním služebním stejnokroji, bez zákonného podkladu a důvodu v podobě schválené a nařízené policejní asistence, činnosti svěřené do pravomoci příslušníkům policie zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, a to tím, že prováděli dohled nad silničním provozem a řídili jej, tedy zastavovali motorová vozidla, bránili jim ve vjezdu do ulice, odkláněli dopravu, vykazovali zaparkovaná vozidla z ulice, manipulovali s dopravním značením, usměrňovali pohyb vozidel i chodců, případně prováděli hlídkovou činnost v místech natáčení i v civilním oděvu, a takto jednali pod příslibem vyplacení finanční odměny ve výši 2 000 Kč za jednu směnu od obviněného A. V., který tyto akce podle požadavků různých subjektů zabývajících se filmovou a televizní produkcí sjednával, na tyto akce je vysílal a dohodnutou odměnu jim následně vyplácel, současně jim bylo produkčními společnostmi bezplatně poskytnuto občerstvení, přičemž popsanou činností obviněných bylo produkčním společnostem zajišťováno nerušené natáčení audiovizuálních děl v jim vyhovujících termínech na veřejných komunikacích a prostranstvích, kde obvinění policisté tuto činnost neoprávněně vykonávali.
Odvolání proti uvedenému rozsudku podali obvinění Bc. P. C., T. B. a P. J., o kterých Městský soud v Praze rozhodl ve veřejném zasedání rozsudkem ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 7 To 87/2014, a obvinění A. V., D. N., R. S., Mgr. J. V. a K. V., o kterých bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 7 To 87/2014.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 7 To 87/2014, byl z podnětu odvolání obviněných A. V., D. N., R. S., Mgr. J. V. a K. V., kteří v odvolání namítali porušení zásady „ne bis in idem“ vzhledem k jejich předchozímu pravomocnému propuštění ze služebního poměru za zcela totožné jednání, v neveřejném zasedání podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozsudek soudu I. stupně zrušen ohledně těchto obviněných. Podle §223 odst. 1 tr. ř., z důvodu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., pak městský soud ohledně jmenovaných obviněných zastavil trestní stíhání, když se ztotožnil s jejich názorem a dospěl k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“; publikovaná pod č. 209/1992 Sb.), protože za zcela totožné jednání byli uvedení obvinění již rozhodnutím ve věci služebního poměru pravomocně propuštěni ze služebního poměru a tato předchozí rozhodnutí činí jejich trestní stíhání pro týž skutek nepřípustným.
II.
Proti citovanému usnesení soudu II. stupně ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 7 To 87/2014, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch všech v tomto usnesení uvedených obviněných s tím, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1118/2014, k dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 7 To 87/2014, a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc obviněných znovu projednal a rozhodl.
III.
Městský soud v Praze, po zrušení jeho předchozího usnesení Nejvyšším soudem, znovu rozhodl o odvoláních obviněných A. V., D. N., R. S., Mgr. J. V. a K. V. rozsudkem ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 7 To 87/2014, kterým podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně ohledně nich pouze ve výrocích o trestu zákazu činnosti. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak nově v rozsahu zrušení rozhodl tak, že podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku, při nezměněném výroku o vině těchto obviněných, uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání u bezpečnostních sborů a obecní policie, a to obviněnému A. V. v trvání 5 let, obviněným D. N., R. S. a K. V. v trvání 3 let, a Mgr. J. V. v trvání 2 roků, tedy ve stejné délce trvání, jak byly tyto tresty uloženy obviněným již soudem I. stupně, když tímto novým výrokem odvolací soud pouze napravil formální pochybení soudu I. stupně ve výroku o tomto druhu trestu, který omylem byl uložen podle §83 odst. 1 tr. zákoníku.
IV.
Rozsudek odvolacího Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 7 To 87/2014, napadli řádně a včas podaným dovoláním obvinění A. V. a R. S., zastoupeni advokátem JUDr. F. Výmolou, a K. V., zastoupená advokátem JUDr. F. Novotným, CSc.
Obvinění A. V. a R. S. , jejichž dovolání jsou obsahově zcela stejná, v rámci uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedli, že touto věcí se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1118/2014, kdy meritem rozhodování byla zásada „ne bis in idem“, tedy zákaz dvojího souzení a potrestání za týž čin (skutek), ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě a §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., která brání dvojímu postihu. Rozhodující senát Nejvyššího soudu, ale podle obviněných zaujal jiné stanovisko, argumentačně postavené na rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1161/2006 a 7 Tdo 451/2014, než jiný senát Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1399/2007, ve spojení s rozhodnutími Nejvyššího soudu č. 13/2009 a 9/2012, jakož i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen ESLP), podle kterých je za trest nutno považovat v širším slova smyslu nejen trest vyslovený v trestním řízení, ale také propuštění ze zaměstnání v příčinné souvislosti s trestným jednáním. Tato sporná otázka, kdy posouzení věci závisí na dvou protichůdných stanoviscích dvou senátů Nejvyššího soudu, nebyla předložena velkému senátu Nejvyššího soudu, jak bylo navrhováno již ve věci 7 Tdo 1118/2014 ve vyjádření k dovolání státního zástupce a není tak jednoznačně vyřešena. V nerespektování zásady „ne bis in idem“ obvinění shledávají porušení svého práva na spravedlivý proces, kdy zásadu „ne bis in idem“ lze vztáhnout i na případ příslušníka ozbrojeného sboru propuštěného ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) služebního zákona (pozn. zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů) za totožné jednání pro které bylo vedeno trestní řízení a toto propuštění je třeba považovat za trest ve smyslu judikatury ESLP. Nesouhlasí tedy s názorem uvedeným v předchozím zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1118/2014, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) služebního zákona, je zvláštním řízením, jiným než je řízení o kázeňském přestupku, a rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle tohoto ustanovení, není rozhodnutím zakládajícím nepřípustnost trestního stíhání. Trestní stíhání pachatele může být vyloučeno i tím, že pro daný čin byl již pachatel postižen rozhodnutím v jiném typu řízení než trestním podle trestního řádu, musí se ale jednat o řízení materiálně trestněprávní povahy, které bylo vedeno pro čin trestněprávní povahy. Pro posouzení, zda je určitý delikt trestněprávní povahy, je pak významné, zda chráněný zájem je obecný nebo partikulární, zda adresátem příslušné normy jsou všichni občané nebo jen určitý omezený okruh osob se zvláštním statusem, a zda zákonem stanovené sankce mají represivní charakter a jsou co do druhu, závažnosti, účelu a hledisek, podle nichž se ukládají, srovnatelné s tresty. Obvinění namítají, že uvedený právní názor vychází z nesprávného překladu evropských norem do českého jazyka, konkrétně textu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, jak je na to poukázáno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 166/2006, když slovo „delikt“, podle verze originálu Úmluvy v anglickém jazyce „offence“ a ve francouzském jazyce „infraction“, je zaměněno za trestný čin, ač tomuto slovu v českém jazyce odpovídají termíny přestupek i trestný čin, protože trestný čin v anglickém jazyce je „criminal offence“ a ve francouzském jazyce „infraction criminelle“. Obvinění dále namítají, že podle dlouhodobé a neměnné judikatury ESLP uvedený článek Úmluvy dopadá na činy kvalifikované vnitrostátním právem jako trestné činy i přestupky, popř. na jiné správní delikty, a výjimečně i na disciplinární delikty, a ESLP se tak nepřiklonil k názoru, že zásada „ne bis in idem“ je omezena jen na trestní řízení. Z hlediska jejího uplatnění, že pak ESLP označil za rozhodující totožnost skutku a nikoliv totožnost právní kvalifikace. K tomu poukázali na rozhodnutí ESLP ve věci odsouzení osoby nejdříve soudem za trestný čin, a poté její postižení správním orgánem za přestupek (rozhodnutí ze dne 23. 10. 1995 ve věci Gradinger vs. Rakousko; rozhodnutí ze dne 5. 3. 1998 ve věci Marte a Achberger vs. Rakousko, a rozhodnutí ze dne 30. 5. 2000 ve věci R. T. vs. Švýcarsko), a také ve věci kdy osoba byla za týž čin nejdříve postižena správním orgánem za přestupek a poté odsouzena soudem za trestný čin (rozhodnutí ze dne 30. 7. 1998 ve věci Oliveira vs. Švýcarsko; rozhodnutí ze dne 6. 6. 2001 ve věci Sailer vs. Rakousko, a rozhodnutí ze dne 29. 5. 2001 ve věci Fischer vs. Rakousko). S poukazem na závěry vyplývající z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 10 Ad 1/2012 (ve věci spoluodsouzeného Mgr. J. V.a), obvinění namítají, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) služebního zákona má znaky trestního řízení, neboť se i v něm ctí zásada presumpce neviny, řada znaků a prvků uplatněných v trestním řízení, rozhodnutí o propuštění považují za sankci, když navíc je projednáváno jednání trestněprávní povahy, převyšující závažnost kázeňského přestupku, a důvodem jejich propuštění nebylo hrubé porušení přísahy, ale zahájení trestního řízení, a protože v obou případech bylo posuzováno totožné jednání popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání, jedná se o dvojí trestání za jedno jednání. Služební funkcionář, že tak svým postupem zmařil možnost jejich trestního postihu tím, že vytvořil překážku „ne bis in idem“, když je z důvodu zahájení trestního stíhání za totožné jednání propustil ze služebního poměru. Přitom obvinění poukázali na ustanovení §40 služebního zákona s tím, že je koncipováno tak, aby nedocházelo k narušování trestního řízení a presumpce neviny, a výslovně stanoví postup za situace kdy je prvotně zahájeno trestní stíhání, aby nedocházelo k jeho narušení.
V závěru dovolání obvinění uvedli, že v nepředložení věci velkému senátu Nejvyššího soudu, který by sjednotil uvedené rozdílné právní názory senátů 5 Tdo a 7 Tdo, by došlo k porušení jejich práv zaručených Ústavou ČR, Listinou a mezinárodními úmluvami. Navrhli proto, aby byla věc předložena velkému senátu Nejvyššího soudu, aby byl podle §265k tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a podle §265l tr. ř. bylo tomuto soudu přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněná K. V. v dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265i odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že skutkový stav nebyl soudy zjištěn v souladu s objektivní realitou, ale ani zjištěný skutek, že nelze subsumovat pod skutkovou podstatu přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nebo jiných trestných činů. Výkon služby policisty v ojedinělých případech a v osobním volnu nepovažuje za závažné porušení základních povinností příslušníka uvedených v ustanovení §45 odst. 1 písm. a) služebního zákona a jejich nerespektování může být pouze kázeňským přestupkem podle §50 odst. 1 služebního zákona. Namítá, že v daném případě nevykonávala jako úřední osoba pravomoc způsobem odporujícím zákonu, když zásadně ve svém osobním volnu plnila pouze některé úkoly, které mohou policisté provádět ve stejnokroji, za účelem zajištění nerušeného natáčení filmových scén, a její činnost pouze výjimečně spočívala v zastavení motorových vozidel či usměrňování jejich provozu, aby nedošlo k ohrožení bezpečnosti natáčení filmových scén, účastníků silničního provozu nebo dalších osob. Protože tuto činnost vykonávala krátkodobě a pouze ze zvědavosti, vždy bez služební zbraně a dalších doplňků výzbroje a výstroje, když byla většinou jen přítomna natáčení, přičemž neobdržela, ani jí nebyla přislíbena žádná odměna, nevykonávala ji v rozporu se zákonem o služebním poměru či jiným právním předpisem, a protože při této činnosti vždy dodržovala služební kázeň a povinnosti vyplývající ze služebního zákona, považuje za otázku, zda svým jednáním vůbec mohla naplnit i jen skutkovou podstatu kázeňského přestupku. Obviněná namítá, že neporušila zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob a považuje za neprokázané, že by svým jednáním vykonávala pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu a v úmyslu způsobit jinému škodu, nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. A to ani v případě, že danou činnost prováděla bez výslovného souhlasu nadřízeného, když jí žádný předpis neukládá povinnost hlásit nadřízenému výkon takové činnosti, ale měla za to, že nadřízení jsou o této účasti na filmovém natáčení informováni, proto ani není třeba jim činnost oznamovat a v minulosti byly takovéto případy v době volna při filmovém natáčení řešeny výlučně v pravomoci příslušného náčelníka jako kázeňský přestupek. Obviněná také namítá, že jednala na základě žádosti obviněného A. V., který zajišťoval policisty na místa lokací v případech, kdy žádosti o pomoc nebylo vyhověno příslušnými pracovníky policie v Praze 4, protože tato neměla síly zabezpečit všechny akce filmařů, tito pak v případě neúspěchu věc řešili formou pomoci přes A. V. a taková činnost probíhala celá léta. K tomu také obviněná citovala výpověď svědka, pracovníka dopravní služby Policie ČR v Praze 4, plk. P. Š. Její činnost, že byla obecně prospěšná, v několika případech, že také došlo k zjištění pachatelů přestupků, a jednou i k zadržení pachatele trestného činu krádeže, a podle jejího názoru tak schází následek, což má vliv i na míru společenské škodlivosti případu, která nedosahuje odpovídající úroveň a je třeba respektovat i zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. V závěru dovolání proto obviněná K. V. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený rozsudek.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných zopakovala závěry uvedené již v předchozím usnesení Nejvyššího soudu v této trestní věci a navrhla, aby byla dovolání odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
V.
Nejvyšší soud předně k dovoláním obviněných A. V. a R. S. uvádí, že uplatnili nesprávný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který se týká vad spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru ale obvinění nic nenamítají, když jejich shodná a obsáhlá dovolání se týkají výhradně nepřípustnosti trestního stíhání s ohledem na uplatnění zásady „ne bis in idem“. Své námitky proto mohli uplatnit pouze pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán tehdy, když proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. S jistou mírou tolerance ale Nejvyšší soud dovolání těchto obviněných neodmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. z tzv. formálního důvodu, a tedy bez přezkumu správnosti napadeného usnesení, když přihlédl ke skutečnosti, že uplatněné námitky odpovídají jinému než uplatněnému důvodu dovolání a namítaná otázka také souvisí se zachováním práva obviněných na spravedlivý proces. Obvinění jsou si také vědomi, že podávají dovolání proti již druhému rozhodnutí odvolacího soudu, který rozhodl v souladu se závazným právním názorem vysloveným již předtím v této trestní věci Nejvyšším soudem, a z jejich dovolání také vyplývá, že jsou podána jako nutná podmínka pro podání ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud setrvává na svém právním názoru uvedeném ve svém předchozím usnesení v této trestní věci ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1118/2014, proto také zcela odkazuje na jeho odůvodnění, přičemž neshledal zákonné důvody pro postoupení věci velkému senátu Nejvyššího soudu. K nyní uplatněným dovolacím námitkám obviněných A. V. a R. S. proto uvádí pouze následující. Již v uvedeném předchozím usnesení, kterým k dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil první rozhodnutí (usnesení) Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 7 To 87/2014, ohledně obviněných A. V., D. N., R. S., Mgr. J. V. a K. V., Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru policisty podle §42 odst. l písm. d) zákona o služebním poměru, není rozhodnutím zakládajícím nepřípustnost trestního stíhání s ohledem na zásadu „ne bis in idem“. Tato otázka byla v judikatuře Nejvyššího soudu opakovaně jednoznačně řešena, což se týká i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1399/2007, o které Městský soud v Praze nesprávně opřel své rozhodnutí, když při úvahách o použití závěrů vyplývajících z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu nevěnoval pozornost skutečnosti, že se v této jiné trestní věci jednalo o předchozí přestupkové řízení trestněprávní povahy, a nejednalo se o opatření personální povahy, jako v této nyní projednávané trestní věci obviněných. Nejvyšší soud v uvedeném usnesení ze dne 21. 1. 2015 v odůvodnění také uvedl, že požadavek předchozího rozhodnutí o témže skutku v řízení trestněprávní povahy naposledy Nejvyšší soud konstatoval v usnesení ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 451/2014, kde uvedl, že „podle judikatury ESLP může být trestní stíhání pachatele při splnění dalších předpokladů vyloučeno i tím, že pro daný čin již byl postižen rozhodnutím v jiném typu řízení, než je trestní řízení podle trestního řádu. Musí však jít o řízení, které má trestněprávní povahu a je vedeno pro delikt trestněprávní povahy. Přitom pro posouzení určitého deliktu jako deliktu trestněprávní povahy je významné, zda chráněný zájem je obecný či jen partikulární, zda adresáty příslušné normy jsou všichni občané nebo jen určitý omezený okruh osob se zvláštním statusem a zda zákonem stanovené sankce mají represivní charakter a jsou co do druhu, závažnosti, účelu a hledisek, podle nichž se ukládají, srovnatelné s tresty (viz např. rozsudek ze dne 8. 6. 1986 ve věci Engel a další versus Nizozemí, rozsudek ze dne 24. 2. 1994 ve věci Bendenoun a další versus Francie, rozsudek ze dne 24. 9. 1997 ve věci Garyfallou versus Řecko)“. Tento právní názor byl přitom již předtím uveden v řadě jiných, časově předcházejících rozhodnutích Nejvyššího soudu, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1161/2006, kde je výslovně uvedeno, že přímo ESLP při výkladu čl. 6 Úmluvy, a potažmo i čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7, řadí mezi řízení o činech kvalifikovaných vnitrostátním právem jak trestné činy či přestupky, pouze ta řízení, která mají trestněprávní povahu. Na základě toho pak také Nejvyšší soud konstatoval v uvedeném rozhodnutí ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1161/2006, že rozhodnutí ředitele BIS (pozn. o které se v dané věci jednalo) o propuštění ze služebního poměru, nepředstavuje a nemůže představovat rozhodnutí o deliktu trestněprávní povahy, nepředstavuje tedy ani překážku „ne bis in idem“ a vyvození personálních důsledků služebním orgánem nelze považovat ani za sankci trestněprávní povahy.
Aniž by obvinění A. V. a R. S. tomuto rozhodnutí ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1161/2006, které přímo dopadá uvedeným závěrem i na jejich trestní věc, věnovali jakoukoliv pozornost, poukazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1118/2014, jímž bylo v této nyní řešené trestní věci také ohledně nich zrušeno původní usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 7 To 87/2014, kterým městský soud jejich trestní stíhání zastavil, když se tehdy ztotožnil s názorem obviněných, že z důvodu uplatnění zásady „ne bis in idem“, a to s ohledem na jejich předchozí propuštění ze služebního poměru za totožné jednání, je jejich trestní stíhání nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Podle obviněných je usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1118/2014, v rozporu s rozhodnutím jiného senátu Nejvyššího soudu, a to konkrétně s usnesením ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1399/2007, a věc tak již tehdy měla být podle nich předložena velkému senátu Nejvyššího soudu, což navrhují i nyní. Pokud by ale byla tato dvě rozhodnutí skutečně rozdílná ohledně téže hmotněprávní otázky, jak se domnívají obvinění, musel by již v roce 2007 senát 5 Tdo předložit věc velkému senátu, a to s ohledem na právní názor uvedený již předtím v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1161/2006, z kterého vychází také obviněnými namítané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1118/2014, a pokud tak senát 5 Tdo neučinil je zřejmé, že si byl vědom právě zcela odlišné situace řešené v jeho trestní věci a v předchozí trestní věci řešené senátem 8 Tdo.
Lze poukázat také na následné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1233/2014, kterým byla k dovolání nejvyššího státního zástupce zrušena rozhodnutí soudů nižších stupňů, jimiž bylo jako nepřípustné zastaveno trestní stíhání příslušníka Bezpečnostní informační služby (BIS), který byl pro stejné jednání, pro které byla na něj podána obžaloba, rozhodnutím ve věcech služebního poměru propuštěn ze služebního poměru. Aniž byla věc předložena velkému senátu Nejvyššího soudu, také v tomto usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, není řízením, které má trestněprávní povahu. Proto rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle citovaného ustanovení není rozhodnutím, které zakládá použití zásady ne bis in idem ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. V tomto usnesení Nejvyšší soud uvedl, že podle judikatury ESLP může být trestní stíhání pachatele při splnění dalších předpokladů vyloučeno i tím, že pro daný čin již byl postižen rozhodnutím v jiném typu řízení, než je trestní řízení podle trestního řádu. Právní kvalifikace předmětného řízení ve vnitrostátním právu nemůže být totiž jediným relevantním kritériem aplikovatelnosti principu ne bis in idem, přičemž pojem „trestní řízení“ musí být vykládán ve světle obecných principů týkajících se korespondujících spojení „trestní obvinění“ a „trest“ v čl. 6 a 7 Úmluvy (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1408). Musí však jít o řízení, které materiálně má trestněprávní povahu a je vedeno pro delikt trestněprávní povahy. Tento soud ve své judikatuře vymezil tři kritéria pro posouzení, zda se jedná o trestný čin v pojetí Úmluvy (známá též jako tzv. „Engel kritéria“ obsažená v rozsudku ze dne 8. 6. 1986 ve věci Engel a další proti Nizozemí). Prvním kritériem je kvalifikace činu podle dotčeného vnitrostátního právního řádu, tj. zda ustanovení, které delikt definuje, spadá do trestního práva. Druhé kritérium představuje povaha deliktu z hlediska chráněného zájmu (obecný či partikulární), adresáta normy (potenciálně všichni občané či pouze určitá skupina osob se zvláštním statusem) a účelu sankce (odstrašující a represivní či pouze reparační). Třetím kritériem je druh a závažnost sankce, a to nikoliv sankce skutečně uložené, nýbrž sankce, kterou bylo v daném případě za konkrétní delikt možné uložit. Druhé a třetí kritérium jsou v zásadě alternativní, nikoli kumulativní. V současné době aplikuje ESLP tato kritéria v podstatě tak, že ukazuje-li druhé kritérium na trestní povahu deliktu, potom třetí kritérium nemá žádnou relevanci. Naopak, pokud se delikty co do své povahy nejeví jako trestní, může závažnost uložitelné sankce ve výsledku převážit hodnocení ve prospěch trestní povahy deliktu (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 578). Ohledně možnosti přímé aplikace čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, se Nejvyšší soud v této jiné trestní věci zabýval také povahou a smyslem rozhodnutí o propuštění příslušníka BIS ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a uzavřel, že „tento zákon je formálně obecně závazným právním předpisem, ale ve skutečnosti upravuje jen poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru vykonávají službu, jejich odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a organizační věci služby (§1 odst. l zákona). Takto vymezeným partikulárním předmětem úpravy je zákon určen značně omezenému okruhu adresátů, vůči kterým také stanoví různá opatření, z nichž jen některá jsou disciplinárními tresty, zatímco jiná tento charakter nemají“.
Nejvyšší soud tedy nesdílí názor obviněných A. V. a R. S. o rozporu usnesení ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1118/2014, s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1399/2007. Uvedené usnesení senátu 5 Tdo konstatovalo, že zásada „ne bis in idem“ brání též trestnímu stíhání a odsouzení toho, proti němuž dřívější přestupkové řízení o témže skutku (činu) trestněprávní povahy meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu v blokovém řízení. V uvedené věci řešené senátem 5 Tdo se tedy jednalo o řízení o přestupku, jež je řízením trestněprávní povahy, a proto zmíněné rozhodnutí nelze aplikovat na nyní projednávanou věc, jak se toho domáhají obvinění, protože nebyli potrestáni v řízení o kázeňském přestupku, ale propuštěni ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru v řízení o propuštění (tzv. zvláštní řízení, viz §183 téhož zákona). V nyní projednávané věci se tedy nejednalo o kázeňský postih obviněných za daný skutek podle §50 a §51 zákona o služebním poměru, o kterém se vede kázeňské řízení podle §186 téhož zákona, ale o rozhodnutí o propuštění, jako jedné z forem skončení služebního poměru podle ustanovení §42 odst. 1 písm. d) téhož zákona, ohledně kterého se vede zvláštní řízení podle §183 téhož zákona. Propuštění je personálním rozhodnutím příslušného služebního funkcionáře, byť motivované spácháním určitého činu, ale nikoliv rozhodnutím o tomto činu v řízení trestněprávní povahy. Ze znění ustanovení §42 odst. 1 písm. d) služebního zákona přitom vyplývá, že ukončit služební poměr příslušníka jeho propuštěním lze pouze za jednání, které má znaky trestného činu. Rozhodnutí o propuštění musí tedy předcházet závěr služebního funkcionáře, že se nejedná pouze o kázeňský přestupek (resp. přestupek podle jiného zákona), o kterém má pravomoc rozhodnout sám v kázeňském řízení, ale zřejmě o trestný čin, o kterém již není oprávněn rozhodnout a věc musí bezodkladně postoupit státnímu zástupci (viz §187 služebního zákona). V takovém případě zákon také neponechává rozhodnutí o propuštění na úvaze služebního funkcionáře. Podle §42 odst. l písm. d) zákona o služebním poměru, totiž příslušník musí být propuštěn, jestliže porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu, a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru, takže ohrožení této pověsti je tak důvodem propuštění, stejně jako zájem, aby u policie působili pouze lidé, kteří splňují požadavky kladené na policisty. Z hlediska systematiky zákona spadá toto ustanovení do části druhé zákona o služebním poměru, která podle nadpisu upravuje „vznik, změnu a skončení služebního poměru“. Uvedené ustanovení proto neupravuje sankci jako represivní opatření, které by bylo možné materiálně pokládat za trest. Kázeňské tresty, které se příslušníkům bezpečnostních sborů ukládají za kázeňské přestupky, jsou upraveny v části čtvrté téhož zákona, nazvané „kázeňské odměny a kázeňské tresty“. Co je kázeňským přestupkem, je vymezeno v §50 odst. l téhož zákona. Ve výčtu druhů trestů uvedených v §51 odst. l písm. a) až g) téhož zákona pak není propuštění ze služebního poměru. Jedním z druhů kázeňských trestů je podle §51 odst. l písm. d) tohoto zákona odnětí služební hodnosti, jehož uložení je důvodem, pro který příslušník bezpečnostního sboru musí být ze služebního poměru následně propuštěn podle §42 odst. l písm. e) zákona o služebním poměru. Také z tohoto vyplývá, že rozhodnutí o propuštění není součástí řízení o kázeňském přestupku, ale řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) zákona je „zvláštním řízením“ podle ustanovení §183 až §185 tohoto zákona. Jiným řízením je „řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku“ podle ustanovení §186 až §189 tohoto zákona. Řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) zákona o služebním poměru, a řízení o kázeňském přestupku či o jednání, které má znaky přestupku, jsou dvě různá a samostatná řízení. Rozdíl mezi nimi je mimo jiné i v tom, že v řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku, kázeňský trest nelze uložit příslušníkovi, který již byl za týž skutek pravomocně odsouzen (§186 odst. 10 téhož zákona), zatímco ustanovení upravující řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) téhož zákona nic takového nestanoví. Předcházející pravomocné odsouzení pro týž skutek nebrání tomu, aby bylo přikročeno k propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) zákona o služebním poměru. Naopak, z výše citovaného ustanovení §42 odst. 1 písm. a), b) služebního zákona vyplývá, že příslušník musí být propuštěn, byl-li pravomocně odsouzen za jakýkoliv úmyslný trestný čin, nebo za nedbalostní trestný čin spáchaný jednáním, které je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka. To rovněž potvrzuje správnost závěru, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) zákona o služebním poměru není řízením trestněprávní povahy, a proto rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle tohoto ustanovení není rozhodnutím, které by bylo relevantní z hlediska zásady „ne bis in idem“. Trestní stíhání uvedených obviněných není tedy z důvodu jejich propuštění ze služebního poměru nepřípustné podle §11 odst. l písm. j) tr. ř.
Zákon o služebním poměru je právním předpisem, který upravuje jen právní poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru vykonávají službu, jejich odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a organizační věci služby (§1 odst. l zákona o služebním poměru). Takto vymezeným partikulárním předmětem úpravy je zákon určen značně omezenému okruhu adresátů, vůči kterým také stanoví různá opatření, z nichž jen některá jsou kázeňskými tresty (viz §51 téhož zákona), zatímco jiná tento charakter nemají.
Závěr, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. l písm. d) zákona o služebním poměru není řízením trestněprávní povahy, a proto rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle tohoto ustanovení není rozhodnutím, které by bylo relevantní z hlediska zásady „ne bis in idem“, byl v souladu s výše uvedenými jinými případy v poslední době uveden také v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 37/2016.
Lze poukázat i na další řešené případy jiných soudů. Například na věc, kterou řešil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 3. 2013, sp. zn. 8 As 32/2012, kde uvedl, že „je-li téže osobě za tentýž správní delikt uložena pokuta podle §35 odst. 3 písm. h) zákona č. 111/1994 Sb. , o silniční dopravě, a zároveň odebrán průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby podle §21 odst. 9 tohoto zákona, nejedná se o porušení zásady zákazu dvojího trestání. Odebrání průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby není sankcí stricto sensu, nýbrž administrativním opatřením, jehož smyslem je zajistit, aby taxislužbu vykonávali pouze řidiči respektující své zákonné povinnosti“. Nebo lze poukázat také na rozhodnutí ESLP ve věci Haarvig proti Norsku, č. stížnosti 11187/05, ze dne 11. 12. 2007. Zde bylo lékaři odebráno povolení k výkonu povolání z důvodu jednání nedůstojného lékaře. Stalo se tak v návaznosti na odsouzení za trestný čin loupeže, násilí proti příslušníku policie a konzumaci drog. Jednalo se o trestné činy sice nesouvisející s výkonem jeho povolání, ale ESLP se ztotožnil s názorem norského Nejvyššího soudu a neshledal porušení zásady „ne bis in idem“, když předmětný delikt se především vztahoval k otázce, zda je daný lékař vhodný k výkonu lékařské profese z důvodu nedůstojného chování. I když součástí posouzení jednání lékaře bylo i konstatování spáchání trestného činu, podle ESLP se především jednalo o určení, zda daný lékař splňuje požadavky kladené na osoby vykonávající tuto profesi, což představuje širší spektrum hodnocení. Cílem opatření v podobě odebrání povolení k výkonu povolání nebylo trestat, nýbrž předejít tomu, aby taková osoba v budoucnu způsobila újmu pacientům a narušila potřebnou důvěru veřejnosti v toto povolání.
Nejvyšší soud na základě uvedených důvodů neshledal ve věci namítané porušení zásady „ne bis in idem“, a tato námitka obviněných A. V. a R. S. je zjevně neopodstatněná, přičemž se touto otázkou v této věci zabýval již podruhé.
Obviněná K. V. podala dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tomuto důvodu dovolání neodpovídají námitky obviněné o neobjasnění otázky proplácení policistů za dané služby, že sama žádnou finanční odměnu neobdržela a nebyla jí ani přislíbena, jakož i námitky o celkově nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, který je podle jejího názoru v rozporu s objektivní realitou. Tyto námitky v podstatě odpovídají její obhajobě od počátku trestního stíhání, ale provedenými důkazy byla její obhajoba spolehlivě vyvrácena, a to zejména obsahem záznamu telekomunikačního provozu a výsledky sledování, jak jsou podrobně uvedeny na str. 23 až 27 rozsudku soudu I. stupně. Zejména tyto důkazy spolehlivě prokazují rozsah trestné činnosti obviněné K. V., kdy se v období tří měsíců celkem v 16 případech uvedených ve výroku o vině, zúčastnila jako policistka na zajišťování nerušeného natáčení filmařů. Pobírání finančních odměn za tuto činnost, pak prokazuje zjištěná komunikace spoluobviněného A. V. s produkcí ohledně fakturace a odměňování, zasílané tabulky, podle kterých se fakturovala odměna za odvedenou práci, jakož i s tím související přesné hlášení také obviněné K. V. o době zahájení a ukončení činnosti v místě natáčení. K námitce obviněné, že měla za to, že nadřízení jsou o této účasti na filmovém natáčení informováni, a proto ani není třeba jim činnost oznamovat, postačí odcitovat její vyjádření uvedené na str. 25 rozsudku soudu I. stupně, kdy dne 20. 5. 2011 nejprve spoluobviněnému A. V. SMS zprávou sděluje, že začínají točit, že na místě zůstalo stát vozidlo ÚOOZ a tak jim říkala, aby do toho nešťourali, a následně telefonicky sděluje A. V., že je někdo naprášil a musely si sundat uniformy. Nejvyšší soud tak nezjistil žádný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu I. stupně a výrok o vině K. V. má v provedených důkazech spolehlivou oporu.
Její námitky, kterými zpochybňuje naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, jakož i námitka ohledně míry společenské škodlivosti, resp. zásady subsidiarity trestní represe, odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, ale Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. S otázkou právní kvalifikace jednání také obviněné K. V., se podrobně a správně vypořádal již soud I. stupně na str. 29 až 31 odůvodnění rozsudku. Dovolací námitky obviněné jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných obviněnou také v odvolání a rovněž odvolací soud se s nimi dostatečně vypořádal na str. 12 až 14 odůvodnění napadeného rozsudku. Na tato odůvodnění proto Nejvyšší soud odkazuje, když by bylo nadbytečné opakovat argumentaci soudů, s kterou se ztotožnil. S ohledem na způsob a rozsah jednání obviněné, jak je uvedeno v bodě II. výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, kterého se až do jejího zadržení na místě natáčení dne 30. 7. 2011 dopouštěla v 16 případech v období 3 měsíců, jsou z hlediska právní kvalifikace bez významu její námitky, že plnila pouze některé úkoly policisty, že jen výjimečně zastavovala motorová vozidla či usměrňovala provoz, a činnost prováděla v době osobního volna a bez služební či jiné zbraně. Námitky, že činnost vykonávala krátkodobě, a také bez dalších doplňků výstroje, jsou pak v rozporu s provedenými důkazy, kdy v některých případech se jednalo o dobu 2 až 5 hodin, ale také 9,5 a 11,5 hodiny, přičemž i zadržena byla ve stejnokroji, v reflexní vestě s nápisem Policie a s dalšími výstrojními součástmi.
K námitce obviněné K. V., že jí uváděné okolnosti případu mají vliv na míru společenské škodlivosti činu, čímž se zřejmě domáhá uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, nutno uvést, že v jejím případě uplatnění této zásady nepřichází v úvahu. Podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu (sp. zn. Tpjn 301/2012) k výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“, je trestným činem podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně ( §13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. V případě obviněné se ale rozhodně o méně závažné trestné činy nejedná.
Na základě uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná, a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu